ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2327.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2327/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně K. C., akciová společnost „v likvidaci“, zastoupené JUDr. P. T., advokátem, , proti žalovanému R. Ř., , zastoupenému Mgr. M. H., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 282/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 9 Cmo 182/2006-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 9 Cmo 182/2006-247, potvrdil rozsudek ze dne 14. prosince 2005, č. j. 34 Cm 282/2003-207 (původně „…-208“), kterým Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. června 2002, č. j. 34 Sm 315/2002-18, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 688.457,- Kč s 6% úrokem od 13. června 2000 do zaplacení, odměnu 2294,86 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §175 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - přitakal závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Vycházeje z toho, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně výhrady vyplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím právem stíhá „dlužníka“, odvolací soud zdůraznil, že „zákonnou podmínkou“ (rozuměj podmínkou pro přijetí závěru o existenci takového rozporu) „je uvedení (a prokázání) konkrétního rozporu obsahu vyplněné směnky s rozsahem vyplňovacího práva uděleného akceptantem směnky - žalovaným“. „Jestliže v projednávaném případě žalobkyně doložila tvrzení o vyplnění blankosměnky údaji předpokládanými ve směnečném vyplňovacím prohlášení prohlášením datovaným dnem vyhotovení blankosměnky a podepsaným žalovaným (přičemž pravost této listiny včetně podpisu nebyla v řízení namítána), pak již tento listinný důkaz svědčí o nedůvodnosti námitky žalovaného“. „Okolnosti vyplňování směnky zjištěné svědeckými výpověďmi, příp. výpovědí účastnickou nezpochybnily věrohodnost uvedeného listinného důkazu předloženého žalobkyní“. Proto odvolací soud vyhodnotil jako správný postup soudu prvního stupně, který pro nadbytečnost další dokazování neprováděl.
Konečně „na doplnění“ uvedl, že neshledal pochybení soudu prvního stupně „v hodnocení ostatních námitek žalovaného v celém jím uplatněném rozsahu“ [soud prvního stupně dovodil, že: a) směnka má všechny náležitosti vyžadované směnečným zákonem, b) prohlášení žalovaného o vyplnění „směnky“ bylo neformálním jednáním žalobkyně /správně remitenta“/ přijato, čímž „byla mimosměnečná smlouva uzavřena“ a c) žalovaný existenci tvrzené rozvazovací podmínky vztahující se k trvání jeho směnečného závazku neprokázal].
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky „právní povahy vyplňovacího práva směnečného ve vztahu k důkaznímu břemenu ve směnečném řízení, když dle názoru žalovaného není vyplňovací právo zvláštním směnečným právem, ale na posouzení jeho obsahu by měly být aplikovány v daném případě ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)“.
Namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů včetně jím uplatněné procesní obrany a nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je odvolací soud (a soud prvního stupně) učinil. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zdůrazňuje, že „opravňuje-li povinný majitele směnky (blankosměnky) k doplnění údajů na směnce (v daném případě směnečné sumy), a namítne-li následně povinný nedodržení majiteli směnky poskytnutého vyplňovacího oprávnění v konkrétním rozsahu, přičemž toto své prohlášení prokazuje směnečným prohlášením, kterým disponuje, je na žalobci, aby toto vyvrátil a prokázal, že směnka byla vyplněna v souladu s vyplňovacím prohlášením jemu (remitentovi směnky) uděleným povinným“. Zastává názor, že „na posouzení obsahu směnečného prohlášení měly být aplikovány příslušné ustanovení části osmé hlavy první občanského zákoníku, s tím, že ve smyslu ustanovení §516 odst. 1 obč. zák. došlo ke změně obsahu práva remitenta na vyplnění směnky a toto oprávnění bylo omezeno na dobu uvedenou v prohlášení předloženém žalovaným“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v daném případě nejsou splněny podmínky tímto ustanovením určené.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Ačkoli dovolatel vymezuje otázku, jejíž řešení má - podle jeho názoru - zásadní právní význam, ve skutečnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů, tj. polemizuje se závěrem, podle něhož neprokázal, že trvání jeho povinnosti zaplatit směnku bylo omezeno způsobem předvídaným v jím předložené verzi směnečného vyplňovacího prohlášení. Uplatňuje tak (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Současně nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovolatelem kladené otázky nespočívá a že v obecné poloze ji Nejvyšší soud zodpověděl v rozhodnutí ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006 (tam formuloval závěr, podle kterého dohoda o důvodech vystavení směnky není jako smluvní typ upravena obchodním ani občanským zákoníkem /ani jiným právním předpisem/ a podle okolností případu může mít povahu občanskoprávní nebo obchodněprávní).
Závěr, podle něhož důkazní břemeno (k jeho definici viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86) ohledně důvodnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, je pak v rozhodovací praxi soudů ustálen (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 a ze dne 28. července 2005, sp. zn. 29 Odo 900/2004, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84 a č. 9, ročník 2005, pod číslem 146, jakož i ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007) a odvolací soud jej, byť použil ne zcela přiléhavou argumentaci, respektoval.
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu