ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2362.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2362/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce L. F. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti žalovanému Ing. V. J. , zastoupenému Mgr. Janem Baladou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1.100.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 448/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2015, č. j. 6 Cmo 367/2014-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 7. srpna 2014, č. j. 47 Cm 448/2013-71, uložil žalovanému, aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši 1.100.000,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2010 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Přitom – jde-li o výrok o náhradě nákladů řízení – uzavřel, že žalobce „netvrdil ani neprokázal, že by žalovanému nejméně sedm dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění“ (§142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu − dále jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 25. května 2015, č. j. 6 Cmo 367/2014-99, směnečný platební rozkaz v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 86.460,- Kč.
Odvolací soud − odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4388/2013“ (jde o usnesení ze dne 19. února 2015, uveřejněné pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 75/2015“) a „sp. zn. 29 Cdo 3352/2014“ (jde o usnesení ze dne 15. dubna 2015) − uzavřel, že žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu, který mu byl doručen dne 12. srpna 2014, námitky a odmítl „na uplatněný směnečný nárok plnit“. V této fázi řízení tak „není důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení“, které žalobci vznikly do vydání směnečného platebního rozkazu, i když žalovanému předžalobní upomínka nebyla doručena. Následně Krajský soud v Praze k námitkám žalovaného rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 47 Cm 448/2013-125, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. srpna 2014 (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů námitkového řízení částku 31.460,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 18. dubna 2016, č. j. 6 Cmo 359/2015-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části, „tj. v rozsahu týkajícím se nákladů řízení“ a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.242,80 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. května 2015 podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., s tím, že Nejvyšší soud by měl ustanovení §142a o. s. ř. vyložit jinak, než ve shora zmíněných usneseních; požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a „odvolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení obsaženému ve směnečném platebním rozkazu“ zamítl.
S poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (se kterým jsou podle jeho názoru usnesení Nejvyššího soudu i dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu), zdůrazňuje, že nesplnil-li žalobce podmínky vyžadované ustanovením §142a o. s. ř., nevzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Opačný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem (a odvolacím soudem) přitom shledává rozporným s čl. 95 a čl. 15 odst. 1 Ústavy České republiky.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá R 75/2015, k jehož závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usneseních ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2541/2015 a ze dne 2. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015 (viz dále též důvody posledně označeného usnesení).
Závěry, které Nejvyšší soud formuloval v R 75/2015, lze přitom shrnout následovně:
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení §142a o. s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - §137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení §142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení §142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením §142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení §142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení §71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.
4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem (§172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§175 o. s. ř.).
5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší (§174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení (§174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“ neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce.
6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu (§175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení §175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o nákladech řízení.
Na shora uvedených závěrech Nejvyšší soud neshledal důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu