ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2564.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2564/2018-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobkyně J. Ch. , zastoupené Mgr. Liborem Hubáčkem, advokátem, se sídlem v Benešově, Malé Náměstí 73, PSČ 256 01, proti žalovanému V. V. , zastoupenému JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou, se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše 26, PSČ 257 51, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 571/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 5 Cmo 364/2017-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. ledna 2018, č. j. 5 Cmo 364/2017-252, potvrdil rozsudek ze dne 25. října 2017, č. j. 49 Cm 571/2011-235, jímž Krajský soud v Praze (mimo jiné) ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. ledna 2012, č. j. 49 Cm 571/2011-7, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.300.000,- Kč s 6% úrokem od 13. září 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 4.333,30 Kč a náhradu nákladů řízení 141.900,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15). Srov. dále též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Již v R 4/2014 přitom Nejvyšší soud ozřejmil, že:
„Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe’ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Přitom dovolatel – jak je zřejmé z obsahu dovolání – polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, aniž by formuloval jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, kterou soudy nižších stupňů vyřešily (podle jeho názoru) nesprávně, a aniž by označil jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, od které se odvolací soud při formulaci svých právních názorů odchýlil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu