ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.285.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 285/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně C. C. a. s., zastoupené JUDr. J. C., advokátem, proti žalovaným 1) M. M., zastoupenému JUDr. O. M., advokátem, a 2) M. K., o námitkách prvního žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 138/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č. j. 9 Cmo 161/2005-154, ve znění opravného usnesení ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 9 Cmo 161/2005-155 (216), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2005, č. j. 47 Cm 138/2002-126, ve znění opravného usnesení ze dne 10. října 2007, č. j. 47 Cm 138/2002-205 (poté, co jeho předchozí rozsudek Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2003, č. j. 9 Cmo 212/2003-64, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci), ponechal vůči prvnímu žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. dubna 2002, č. j. 60 Sm 20/2002-10, jímž uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 57.303,- Kč s 6% úrokem od 8. února 1999 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání prvního žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní otázku, pro jejíž řešení přisuzuje dovolatel napadenému rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po stránce právní, zodpověděl odvolací soud ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a že ve zbývajícím rozsahu dovolání spočívá na argumentech, pro něž je nelze připustit.
Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84) a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007, popř. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepřiléhavý je v této souvislosti rovněž odkaz dovolatele na rozhodnutí ze dne 6. června 1898, č. 4596, uveřejněné ve Sbírce směnečně právních rozhodnutí bývalého rakouského nejvyššího soudu, uspořádané F. Czelechowskym, č. 775. Závěr v něm formulovaný, podle kterého „je na žalobci, aby dokázal, že případ zajištění nastal a že je oprávněn žádati zaplacení směnky“, nebyl bez výhrad sdílen ani v době vydání odkazovaného rozhodnutí (srov. opačná rozhodnutí uveřejněná tamtéž pod č. 610 a 425) a jako nesprávný byl následně odmítnut také v judikatuře Nejvyššího soudu ČSR, která – ve shodě s názory zastávanými soudobou judikaturou – vycházela z toho, že „je věcí žalovaného směnečného dlužníka, aby vznesl námitky a podal důkaz o tom, že nenastal případ směnečného zajištění z krycích směnek a že zažalovaná směnečná pohledávka buď vůbec nebo v zažalované výši neexistuje“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. ledna 1942, sp. zn. Rv II 469/41, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 18.172).
Argumentem, podle kterého soud prvního stupně rozhodl o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti prvního žalovaného, dovolatel uplatňuje (z obsahového hlediska) tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem [z nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] taková námitka není (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, podle kterých soudy po žalobci nepožadovaly, aby vyčíslil, kolik činí nezaplacený dluh a neprovedly navrhované důkazy k prokázání tvrzení, že na „předmětný dluh“ již první žalovaný platil „firmě I.“. Jednak jejich prostřednictvím dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici, jednak námitka, v níž by se první žalovaný dovolával zaplacení určité peněžité částky (ať již na úhradu směnky či směnkou zajištěné pohledávky), nebyla uplatněna ve lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. §175 o. s. ř.) a soudy k ní proto – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách – při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, nemohly přihlížet (a tedy ani k ní vést dokazování).
Pro úplnost Nejvyšší soud – s ohledem na podání prvního žalovaného ze dne 1. listopadu 2007, kterým (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podal další (nové) námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu – dodává, že opravné usnesení (srov. č. l. 205), kterým byl opraven výše označený rozsudek soudu prvního stupně co do sídla žalobkyně, nemělo – se zřetelem k tomu, že jím nedošlo k obsahové změně výroku směnečného platebního rozkazu z hlediska jím vymezených práv a povinností účastníků řízení – za následek, že prvnímu žalovanému začala (ve smyslu ustanovení §164, §174 odst. 4, §175 odst. 2 a §204 odst. 1 o. s. ř.) běžet nová lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 10/2002 a 46/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném závěru přitom nic nemění ani nesprávné poučení soudu prvního stupně o tom, že proti směnečnému platebnímu rozkazu lze podat námitky ve lhůtě tří dnů od právní moci opravného usnesení (srov. v tomto směru mutatis mutandis např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. října 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu