ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.310.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 310/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 32/26, PSČ 674 01, proti žalovanému Z. H., zastoupenému JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Baškirská 1404/1, PSČ 101 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 122/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 9 Cmo 185/2013-230, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 9 Cmo 185/2013-230, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení a proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti co do směnečného peníze ve výši 1.190.112 Kč s 6% úrokem z této částky od 1. června 2006 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 5.008 Kč a ve výroku III.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 9 Cmo 185/2013-230, se zrušuje v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení a ve výroku I. v rozsahu, v němž soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz i ve výroku o nákladech řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 26. června 2007, č. j. 47 Sm 126/2007-16, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 1.502.474 Kč s 6% úrokem od 1. června 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.008 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 141.160 Kč.
Usnesením ze dne 8. února 2008, č. j. 47 Cm 122/2007-42, soud prvního stupně (mimo jiné) zrušil směnečný platební rozkaz co do částky 312.362 Kč s příslušenstvím (a řízení v této části zastavil) a dále jej zrušil ve výroku o nákladech řízení co do částky 12.490 Kč.
Rozsudkem ze dne 25. července 2012, č. j. 47 Cm 122/2007-178, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz (ve znění usnesení ze dne 8. února 2008) v platnosti (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 246.808 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podpis směnečného rukojmího na směnce vlastní, o jejíž zaplacení v dané věci jde (dále též jen „sporná směnka“), je pravým podpisem žalovaného. Přitom zdůraznil, že soud prvního stupně si zajistil provedeným dokazováním (zejména znaleckým posudkem a výslechem svědků) dostatek skutkových zjištění pro posouzení námitky pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce a dospěl ke správnému závěru, že žalovanému se touto námitkou správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Ve vztahu k námitce nesprávného vyplnění blankosměnky co do údaje směnečné sumy pak odvolací soud odkázal na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, č. j. 29 Cdo 1164/2010-128 (kterým zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu vydaný v projednávané věci), a podle nichž není námitka nesprávně vyplněné směnečné sumy – se zřetelem k tomu, že žalovaný v námitkách neuvádí, v jakém rozsahu by měl být směnečný platební rozkaz z tohoto důvodu zrušen – určitá.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když potud dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek dovolatele co do výše směnečné sumy, ve spojení s výhradou, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry obsaženými v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, na nichž Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě nyní uplatněné argumentace dovolatele. K závěru, podle kterého námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že údaj o výši směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je ve smyslu §175 o. s. ř. odůvodněnou námitkou jen tehdy, uvede-li žalovaný v námitkách současně "správnou" výši směnečné sumy, srov. dále v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 17. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 2184/2011, nebo ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 785/2012.
Rovněž v řešení otázky, kterého z účastníků tíží důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce, je napadené rozhodnutí v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 27. dubna 2011. V soudní praxi k tomu dále srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok (k němuž se opakovaně Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti přihlásil, viz např. rozhodnutí ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2545/2011, a ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013).
Polemikou se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky, podle níž žalovaný spornou směnku nepodepsal (zejména se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy), jakož i kritikou postupu soudů nižších stupňů, které neprovedly dovolatelem navrhované důkazy, dovolatel neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
Také dovolatelem zpochybněný závěr, podle něhož vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu není důvodem neplatnosti směnky, je judikaturou Nejvyššího soudu konstantně zastáván (k tomu srov. např. rozsudky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, a ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněné pod čísly 38/2010 a 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 680/2008, a usnesení ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 336/2010).
Přípustným nečiní dovolání ani řešení otázky, zda soudy nižších stupňů případně mohly při rozhodování o podaných námitkách žalovaného zohlednit skutečnost, že po vydání směnečného platebního rozkazu mělo být na spornou směnku částečně plněno. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že z povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vyplývá, že správnost takového platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou (srov. dále shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2438/2011, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněné pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ostatními námitkami pak dovolatel odvolacímu soudu toliko vytýká tvrzené vady řízení, aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva; ani tyto námitky, jimiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), proto dovolání přípustným nečiní.
Ve vztahu k druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení státu, dovolatel neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci (právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí v této části spočívá, dovolání nezpochybňuje). Rovněž v tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku I. ohledně nákladového výroku směnečného platebního rozkazu, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v tomto směru napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud ve vztahu k těmto výrokům v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že náklady řízení byly procesně úspěšné žalobkyni přiznány „částkou přiměřenu délce řízení a rozsahu úkonů právní služby“. Potud ovšem zjevně přehlédl, že soud prvního stupně rozhodoval (jak ve směnečném platebním rozkazu, tak v rozsudku, kterým ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti) o určení odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) jako neústavní.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil (přihlížeje rovněž ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k označenému nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.), že s ohledem na účinky nálezu Ústavního soudu již nelze (v době po 7. květnu 2013) určit odměnu advokáta za řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy určení odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srov. shodně dále např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněných pod číslem 2/2014 a 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014.
Z výše řečeného se pro poměry dané věci podává, že potvrdil-li odvolací soud (v době po 7. květnu 2013) jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a dále v části výroku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz také ohledně nákladového výroku, ač soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (o určení odměny advokáta za zastupování) podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nepostupoval správně.
Nejvyšší soud proto v této části dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. února 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu