ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3252.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3252/2021-1030
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce SLAVIA INVEST a. s. , se sídlem v Praze 6, Křenova 438/7, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 25874501, zastoupeného Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, PSČ 779 00, proti žalovaným 1) S. I. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 2) L. H. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Zdeňkem Valcem, CSc., LL.M., advokátem, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 71/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2021, č. j. 4 Cmo 199/2020-785, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.734 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 5. května 2015, č. j. 20 Cm 71/2015-27, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 4.177.334 Kč s 6% úrokem od 9. prosince 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 13.924,45 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 318.676,50 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 4. prosince 2019, č. j. 20 Cm 71/2015-503, soud prvního stupně k námitkám žalovaných směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (výrok I.) a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalobci částku 207.065,92 Kč (výrok II.) a státu částku 900 Kč (výrok III.)
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že :
[1] Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní, vystavené 24. září 2004 prvním žalovaným, znějící na směnečný peníz 4.177.334 Kč, splatné 8. prosince 2014, za jejíž zaplacení převzali druhá žalovaná, P. B. (dále jen „P. B.“) a společnost Real GARANT BRNO, s. r. o. směnečné rukojemství (dále též jen „sporná směnka“).
[2] Sporná směnka byla vystavena na řad České spořitelny, a. s. (dále též jen „banka“). Na rubu směnky je umístěn nedatovaný indosament na řad společnosti SLAM-EXPO s. r. o., pod touto doložkou je označení indosanta - banky, níže jsou připojeny dva podpisy. Pod těmito podpisy je další nedatovaný indosament, kterým společnost SLAM-EXPO s. r. o. směnku převádí na řad žalobce.
[3] Dne 24. září 2004 uzavřela banka s prvním žalovaným smlouvu o úvěru č. 1692/04/LCD (dále též jen „smlouva o úvěru“). V článku VII. smlouvy se první žalovaný zavázal zajistit řádné a včasné úhrady pohledávek banky vzniklých na základě smlouvy o úvěru (mimo jiné) blankosměnkou vlastní, vystavenou prvním žalovaným a avalovanou druhou žalovanou (a dalšími zde uvedenými osobami). Za prvního žalovaného je smlouva o úvěru podepsána druhou žalovanou a P. B., jakožto jednateli společnosti. Téhož dne uzavřela banka s prvním žalovaným rovněž smlouvu o vyplňovacím právu směnečném č. S/1692/04/LCD (dále též jen „smlouva o vyplňovacím právu“), jejímž předmětem bylo ujednání o podmínkách, za nichž bude banka oprávněna doplnit do vystavené blankosměnky chybějící údaje. Smlouva o vyplňovacím právu je za prvního žalovaného podepsána opět druhou žalovanou a P. B., jakožto jednateli společnosti. Součástí této listiny je rovněž prohlášení všech směnečných rukojmích (včetně druhé žalované), že se smlouvou o vyplňovacím právu se seznámili a bez výhrad souhlasí s jejím obsahem.
[4] Podle znaleckého posudku ze dne 15. října 2016, zpracovaného Mgr. Marií Beňovou, znalkyní v oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma, znalkyně uzavřela, že jak podpisy druhé žalované a P. B. u označení výstavce, tak podpis druhé žalované u doložky vyznačující její směnečné rukojemství, jsou „s vysokou pravděpodobností“ pravými podpisy označených osob.
4. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným se prostřednictvím uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. K jednotlivým námitkám žalovaných přitom (zejména) uzavřel, že:
[1] Podpisy umístěné u označení výstavce sporné směnky jsou pravými podpisy jednatelů prvního žalovaného (tj. druhé žalované a P. B.). Rovněž podpis druhé žalované jako směnečné rukojmí je jejím pravým podpisem. Závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Mgr. Marií Beňovou jsou zcela jasné a srozumitelné, jednotlivé výhrady vznášené žalovanými pak znalkyně vyvrátila při svém výslechu, který soud provedl. Uvedený závěr navíc podporují i další provedené důkazy, zejména smlouva o úvěru, smlouva o vyplňovacím právu a výpovědi slyšených svědků, P. N., M. S. (v rozhodné době zaměstnanců remitenta) a P. B. Evidentní je přitom též časová souvislost mezi dnem vystavení směnky a dnem podpisu označených smluv. Se zřetelem k výše uvedenému měl soud prvního stupně za to, že žalobce jako předkladatel sporné listiny unesl ohledně její pravosti (včetně pravosti podpisů žalovaných) důkazní břemeno.
[2] Žalobce nebyl povinen v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu tvrdit, že žaluje z blankosměnky, k níž byla uzavřena smlouva o vyplňovacím právu, ani specifikovat, k jakému účelu má blankosměnka sloužit (jaké pohledávky zajišťuje). Potud odkázal na ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) .
[3] Směnečná listina nebyla v údaji směnečné sumy vyplněna v rozporu se smlouvou o vyplňovacím právu, ohledně údaje data splatnosti pak žalovaní netvrdili, v čem konkrétně měl namítaný rozpor se smlouvou o vyplňovacím právu spočívat.
[4] Žalobci svědčí nepřetržitá řada indosamentů a je tak ve věci aktivně legitimován. První indosament, který je na rubu sporné směnky umístěn, je za indosanta (remitenta) podepsán dvěma pověřenými zaměstnanci banky, a to I. F. (dále jen „I. F.“) a T. P. Okolnost, že podpis I. F. se nachází „poněkud více vlevo“ není v tomto směru významná; v situaci, kdy oba podpisy jsou umístěny pod označením indosanta a na stejné výškové úrovni, nelze podpis I. F. v žádném případě považovat za samostatný blankoindosament, jak se snaží dovozovat žalovaní.
[5] K námitce neplatnosti smlouvy o vyplňovacím právu nebylo možné přihlížet, neboť konkrétní výhrady k platnosti této smlouvy žalovaní vznesli až po uplynutí lhůty k podání námitek (v podání ze dne 6. listopadu 2017), tedy opožděně.
5. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. května 2021, č. j. 4 Cmo 199/2020-785, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že námitky, jimiž se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem, nejsou důvodné. Věc projednal bez přítomnosti druhé žalované (§101 odst. 3 o. s. ř.), jejíž omluvu z účasti na jednání vyhodnotil jako účelovou a obstrukční.
7. K odvolací argumentaci žalovaných dále (nad rámec toho, co již uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně) zdůraznil, že jakkoli znalkyně neučinila při zkoumání pravosti podpisů výstavce a směnečné rukojmí závěr kategorický, nýbrž v rovině vysoké pravděpodobnosti určila, že podpisy dotčených osob na směnce jsou jejich pravými podpisy, je nutno tento závěr respektovat. Stanovení určité míry pravděpodobnosti ve znaleckém zkoumání v oboru písmoznalectví totiž neznamená vyjádření matematické veličiny. Jestliže se znalec přikloní k tomu, že zkoumaný podpis je (v rovině kladné pravděpodobnosti) pravým podpisem konkrétní osoby, nelze uvažovat o tom, že tomu tak není, neboť závěr znalce nemůže (ani za předpokladu, že by mu byly dodatečně předloženy další srovnávací materiály) „přejít do roviny záporné“.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, případně na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ohlašují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
9. Dovolatelé především odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. rozhodl v nepřítomnosti druhé žalované, která se z nařízeného jednání řádně omluvila.
10. Za nesprávné dále považují závěry, jež soudy nižších stupňů přijaly při řešení „právní otázky pravosti podpisů na směnce“. Podle dovolatelů nebylo zpracovaným znaleckým posudkem „nade vší pochybnost“ prokázáno, že jde o pravé podpisy žalovaných. Závěry znaleckého posudku nejsou kategorické a ostatní důkazy, z nichž (při posuzování pravosti podpisů na sporné směnce) vyšly soudy nižších stupňů, „nejsou v dané věci z důvodu koncentrace řízení přípustné“. Koncentrace řízení upravená v ustanovení §175 o. s. ř. se totiž podle přesvědčení dovolatelů nemůže vztahovat jednostranně jen na žalované, ale musí platit „rovným způsobem“ pro obě strany, tedy i pro žalobce. Žalobce tak nemohl po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek označit nové důkazy (jiné důkazy než ty, které předložil soudu spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu). Dovolatelé se nadto domnívají, že při zkoumání formálních náležitostí směnky (jako je podpis jejího výstavce) vůbec nelze přihlížet k jiným důkazům, než je samotná směnečná listina, resp. údaje na ní uvedené.
11. Dovolatelé nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že žalobce, který uplatňuje práva z listiny původně vystavené jako blankosměnka, není povinen předložit společně s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu také smlouvu o vyplňovacím právu. Je-li ze směnečné listiny zřejmé, že šlo původně o blankosměnku, je smlouva o vyplňovacím právu další listinou nutnou k uplatnění práva ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř., neboť soud musí v takovém případě před vydáním směnečného platebního rozkazu zkoumat, zda žalobce byl oprávněn (a jakým způsobem) na základě smlouvy o vyplňovacím právu doplnit do blankosměnky chybějící údaje a zda tak řádně učinil. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že se nezabýval (jako opožděnou) jejich námitkou neplatnosti smlouvy o vyplňovacím právu, když dovolatelé mohli konkrétní výhrady k této smlouvě uplatnit až poté, co žalobce smlouvu soudu předložil.
12. Konečně dovolatelé kritizují postup soudů nižších stupňů, které podle jejich názoru při posuzování aktivní věcné legitimace žalobce neaplikovaly ustanovení čl. III. §3 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). Dovolatelé namítali, že na sporné směnce není nepřetržitá řada indosamentů, když po prvním indosamentu na řad společnosti SLAM-EXPO s. r. o. nenásleduje indosament této společnosti na řad žalobce (ten je na směnce uveden až jako třetí v pořadí), nýbrž blankoindosament představovaný pouhým podpisem indosanta – fyzické osoby. Soudy nižších stupňů v rozporu s označeným ustanovením považovaly podpis I. F. za součást podpisu banky (remitenta), tento podpis je však natolik prostorově vzdálen od uvedení názvu banky, že není možné dovozovat, že se vztahuje právě k tomuto údaji. Obecně přitom platí, že má-li být podpis fyzické osoby na směnce pokládán za jednání za jiného, zejména za právnickou osobu, musí tento vztah ze směnečné listiny vyplývat. Jinak řečeno, z prostorového uspořádání směnečných zápisů a jejich vzájemné polohy na směnečné listině musí být zřejmé, že podpis fyzické osoby se vztahuje k označené právnické osobě. Tak tomu ovšem v poměrech dané věci podle dovolatelů nebylo.
13. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.
14. Dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
16. Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
17. Se zřetelem k výše uvedenému má Nejvyšší soud z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. za právně bezvýznamnou především výhradu dovolatelů, podle níž odvolací soud věc projednal v nepřítomnosti druhé žalované v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. Taková námitka vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř. ( v průběhu řízení měla být nesprávným postupem soudu druhé žalované odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnostní vady řízení však jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., takže pro jejich projednání nelze dovolání připustit.
18. Z další uplatněné dovolací argumentace je pak zřejmé, že její podstata spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména důkaz znaleckým posudkem zpracovaným znalkyní Mgr. Marií Beňovou), a se skutkovým závěrem, který soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování učinily (podle kterého jsou podpisy umístěné u označení výstavce sporné směnky, jakož i podpis druhé žalované u doložky vyznačující její směnečné rukojemství na sporné směnce pravými podpisy). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatelé (z obsahového hlediska) uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nepolemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem), jinak řečeno, neotevírají jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
19. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
20. Jde-li o dovolateli konkrétně zpochybněné hodnocení důkazu znaleckým posudkem, lze k výše řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, podle kterého znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
21. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci při hodnocení důkazu znaleckým posudkem od závěrů plynoucích z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak neodchýlily, přičemž jejich skutkové závěry nelze považovat ani za zjevně nepřiměřené.
22. Co do možnosti založit skutkový závěr o tom, že dovolatelé spornou směnku podepsali (že podpisy na směnce jsou jejich pravými podpisy), se pak nepochybně plně prosadí závěry, jež Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, a podle kterých znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je provést i jiné (účastníky navržené) důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů takto provedené důkazy hodnotit. Dovolateli zastávaný názor, podle něhož při zkoumání pravosti podpisu směnečného dlužníka nelze přihlížet k jiným důkazům než k samotné směnečné listině, oporu v občanském soudním řádu zjevně nemá (potud by ostatně z možného okruhu důkazních prostředků byl vyloučen i znalecký posudek, což je závěr nepochybně absurdní).
23. O tom, že zásada koncentrace námitek vyjádřená v ustanovení §175 odst. 1 a 4 o. s. ř. se týká jen námitek samotných (tedy skutečností, jimiž žalovaný vymezuje svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu), naproti tomu již nedopadá na důkazy, jimiž žalovaný hodlá prokazovat svá tvrzení v námitkách uvedená a netýká se ani skutečností, jež v reakci na obranu žalovaného uplatněnou v podaných námitkách vylíčí žalobce (včetně důkazů, které případně k prokázání svých tvrzení navrhne), Nejvyšší soud žádné pochybnosti nemá. K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. důvody rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, nebo rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněná pod čísly 101/2009 a 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 101/2009“ a „R 3/2010“).
24. Souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce nebyl povinen předložit společně s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu rovněž smlouvu o vyplňovacím právu.
25. Nejvyšší soud v této souvislosti již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Současně platí, že majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000.
27. Jinak řečeno, ani v situaci, kdy žalobce uplatňuje práva z listiny (zajišťovací směnky), která byla původně vystavena jako blankosměnka, nemusí v žalobě (návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) tvrdit údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik směnečné pohledávky doprovázely (např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva apod.). Ohledně těchto skutečností jej nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Jestliže žalovaný směnečný dlužník hodlá založit obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky, je pak na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma (popř. jiný chybějící údaj) měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i prokázal (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1090/2018).
28. Z výše odkazované judikatury Nejvyššího soudu rovněž plyne, že soudy nižších stupňů nijak nepochybily, jestliže se nezabývaly (jako opožděnou) námitkou neplatnosti smlouvy o vyplňovacím právu, kterou dovolatelé skutkově vymezili až v průběhu námitkového řízení. Srov. v této souvislosti zejména R 101/2009 a R 3/2010 a v nich formulovaný závěr, podle kterého předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže − se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu − po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách.
29. O tom, že dovolateli tvrzené skutečnosti (týkající se otázky platnosti smlouvy o vyplňovacím právu), obsažené až v podání ze dne 6. listopadu 2017, k nimž soudy nižších stupňů při posuzování důvodnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nepřihlížely, nebyly pouhým (a tudíž přípustným) doplněním řádně a včas uplatněných námitek, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
30. Konečně dovolání nečiní přípustným ani argumentace dovolatelů, jejímž prostřednictvím zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že žalobci svědčí nepřetržitá řada indosamentů.
31. Judikatura Nejvyššího soudu k otázce podpisu právnické osoby na směnce je ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Podpis právnické osoby na rubopisu směnky musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí, tj. musí z něj být patrno, že jde o podpis učiněný jménem právnické osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické.
Srov. např. rozsudek ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1620/2006, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 494/2008, ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1225/2008, a ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2207/2014.
[2] Jakkoli není pochyb o tom, že práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou určeny právě a jen směnečnou listinou, zápisy (doložkami, poznámkami) na ní uvedenými, nelze přehlédnout, že jde-li o podpis právnické osoby (v dané věci společnosti s ručením omezeným), ze směnky musí být zřejmé, o jakou osobu jde (směnka musí obsahovat údaj obchodní firmy) a současně směnka musí být podepsána fyzickou osobou (osobami) oprávněnou jejím jménem, respektive za ni jednat. Skutečnost, ze které podepisující fyzická osoba odvozuje oprávnění jednat jménem právnické osoby, popř. za ni, přitom nezbytnou „součástí“ podpisu právnické osoby na směnce není. Jinými slovy, podepíše-li směnku jménem právnické osoby (popř. za právnickou osobu) osoba fyzická, aniž by uvedla údaj, ze kterého by bylo zjevné její oprávnění tak učinit, neznamená to, že by právnická osoba nebyla zavázána; rozhodující totiž je, zda fyzická osoba byla vskutku oprávněna směnku jménem právnické osoby (popř. za ni) podepsat. Přitom takové oprávnění nebude zpravidla vyplývat z obsahu směnky, nýbrž např. z údajů obsažených v obchodním rejstříku nebo v plné moci k zastupování.
Srov. např. rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3180/2011, nebo rozsudek ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 31/2018.
32. V poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud (ve shodě se soudy nižších stupňů) žádné pochybnosti o tom, že na rubu sporné směnky jsou vyznačeny pouze dva indosamenty – prvním remitent (banka) převádí směnku na řad společnosti SLAM-EXPO s. r. o., druhým tato společnost převádí směnku na řad žalobce. Sporný podpis fyzické osoby (podle soudů nižších stupňů šlo o I. F.), byť se nenachází bezprostředně u údaje obchodní firmy indosanta, nelze oproti mínění dovolatelů považovat za další (blanko)indosament; vzhledem k jeho umístění jde zjevně o součást podpisu remitenta (jinak řečeno o podpis osoby jednající za indosanta). Okolnost, že současně u podpisu této osoby není uveden údaj, ze kterého by bylo zjevné její oprávnění za banku jednat, žádný význam nemá.
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. září 2021), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 4.191.258,45 Kč) částku 25.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 5.334 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 30.734 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 17. 3. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu