ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3451.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3451/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala rozhodl v právní věci žalobkyně TORA GROUP, s. r. o., se sídlem v Kladně, Dr. Vrbenského 2040, PSČ 272 01, identifikační číslo 25 11 85 10, zastoupené JUDr. Pavlem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, proti žalovanému Ing. B. W., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 66/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, č. j. 5 Cmo 246/2004 – 116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 10.075,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 24 Cm 66/2002-41, kterým tento soud zastavil řízení o námitce žalovaného, že nebylo nikdy prokázáno legitimní vlastnictví směnky, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“) a ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. září 2002, č. j. 24 Sm 70/2002 – 19.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadený rozsudek zásadně právně významným nečiní.
Tvrzením, jímž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tím, že soud prvního stupně nepřipustil navrhovaný „důkazní prostředek“ v jeho prospěch a že zastavil řízení o jeho námitce o „neprokázání legitimního vlastnického práva žalobkyně ke směnce“ proto, že chybně vyhodnotil vyjádření jeho zástupce při jednání a zastavil tedy řízení v rozporu s procesním právem, kterými vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dipozici, nezahrnuje-li otázku zásadního právního významu (k čemuž v projednávané věci nedošlo – srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06), přípustnost dovolání založit nelze.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že jak vyplývá z jeho ustálené judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005, usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 830/2006 a usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5318/2008, které jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), materiální vady podpisu může namítat pouze ten, za koho byl podpis učiněn a dlužníkovi ze směnky náleží pouze zkoumat, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada indosamentů; námitka, podle níž osoby jednající za indosanta (právnickou osobu) nebyly oprávněny k indosaci směnky, dlužníku nepřísluší. Tento závěr přitom nepochybně platí i ve vztahu k námitce, že není zřejmé, který z jednatelů indosanta indosament podepsal a zda vůbec šlo o jednatele indosanta.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, částkou 75,- Kč, náleží žalobkyni 10.075,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu