ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3659.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3659/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s. r. o. , se sídlem v Praze 5 - Smíchově, U Santošky 11/2285, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27378420, zastoupené Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) V. U., a 2) J. H. , oběma zastoupeným Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 69/2010, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2014, č. j. 6 Cmo 203/2014-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením (mimo jiné) potvrdil usnesení ze dne 14. března 2014, č. j. 24 Cm 69/2010-213, ve výroku, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – zastavil řízení o odvolání druhé žalované proti rozsudku ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 24 Cm 69/2010-185, kterým soud prvního stupně ponechal (co do částky 710.000,- Kč s 6% úrokem od 1. února 2010 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2.367,- Kč) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. ledna 2012, č. j. 24 Cm 69/2010-69.
Dovolání druhé žalované proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že ustanovení §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jež upravuje solidární poplatkovou povinnost, se neprosadí v případě účastníků majících postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř.) totiž – oproti mínění dovolatelky – odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, nebo důvody rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, uveřejněného pod číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i judikatuře Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. II. ÚS 150/06, ze dne 20. června 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 171/06, ze dne 12. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11, ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1711/12 nebo ze dne 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu