ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3711.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3711/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Mgr. Š. P. (dříve B.), proti žalovaným 1) P. G., a 2) J. K., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, o zaplacení 450.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 63/2003, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 457/2006-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání druhé žalované podané proti v záhlaví označenému rozsudku (jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 25. května 2006, č. j. 24 Cm 63/2003-135, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni 450.000,- Kč s 6% úrokem od 13. prosince 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.500,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 63.963,75 Kč) Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. ) jako nepřípustné odmítl.
Ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, tak učinil proto, že uvedený výrok (ač je součástí rozsudku) má jen povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v projednávané věci přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o případ uvedený pod písmenem b/ téhož ustanovení nejde, když odvolací soud potvrdil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně); Nejvyšší soud jej však z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (srov. ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledal.
Námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje způsob, jakým soudy nižších stupňů provedly a hodnotily důkaz znaleckým posudkem, jakož i správnost skutkového závěru, podle něhož směnku (o jejíž zaplacení v dané věci šlo) podepsala, jsou z obsahového hlediska uplatňovány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), které způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce být nemohou (srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky určitosti platebního místa (označeného na směnce údajem „Č.v Ú. n. L.“), neboť takové posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah (je významné právě a jen pro projednávanou věc). Přitom závěr, že jde - z hlediska údaje místa, kde má být placeno a vyznačení domicilu - o platnou směnku, Nejvyšší soud neshledal ani rozporným s hmotným právem [čl. I §1 a 4 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“)] a judikaturou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007).
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatelky, podle níž „je nutné si položit otázku, zda-li podpis žalované č. 2 coby směnečného ručitele za směnečný závazek žalovaného č. 1 a paní I. G., coby akceptantů, je způsobilý žalovanou č. 2 skutečně platně zavázat, když podpis jednoho z akceptantů je falsifikátem“. Jde totiž o výhrady, které dovolatelka poprvé uplatňuje až v dovolacím řízení, odvolací soud se proto z tohoto pohledu otázkou závaznosti podpisu druhé žalovaného na směnce nezabýval a své rozhodnutí na řešení uvedené otázky nezaložil. Navíc závěr, že i v takovém případě (tj. byl-li podpis avaláta zfalšován) je směnečný rukojmí ze směnky zavázán, jednoznačně plyne z ustanovení čl. I. §32 odst. 2 směnečného zákona, které neplatnost závazku směnečného rukojmího spojuje toliko s formálními vadami avalátova podpisu; jiné vady – i kdyby měly za následek, že závazek osoby, za níž se směnečný rukojmí zaručil, vůbec nevznikl – nemají na vznik závazku směnečného rukojmího žádný vliv.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu