ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3880.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3880/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelů a) Města Otrokovice , se sídlem v Otrokovicích, náměstí 3. května 1340, PSČ 765 23, identifikační číslo osoby 00284301, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská 1, PSČ 602 00, a b) Compas Capital Consult, s. r. o. , se sídlem ve Frýdku - Místku, Frýdlantská 1237, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 62301730, zastoupené Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Palackého 641/11, PSČ 779 00, za účasti 1) Vodovody a kanalizace Zlín, a. s. , se sídlem ve Zlíně, Tř. T. Bati 383, PSČ 760 49, identifikační číslo osoby 49454561, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně , se sídlem v Brně, Mozartova 3, PSČ 601 52, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 5/2004, 50 Cm 24/2004, o dovolání společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2009, č. j. 5 Cmo 15/2008-488, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2009, č. j. 5 Cmo 15/2008-488, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2007, č. j. 50 Cm 5/2004, 50 Cm 24/2004-342, ve znění opravného usnesení ze dne 18. prosince 2008, č. j. 50 Cm 5/2004, 50 Cm 24/2004-401, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s. usnesení ze dne 10. září 2007, č. j. 50 Cm 5/2004, 50 Cm 24/2004-342, ve znění opravného usnesení ze dne 18. prosince 2008, č. j. 50 Cm 5/2004, 50 Cm 24/2004-401, jímž Krajský soud v Brně vyslovil neplatnost všech usnesení přijatých mimořádnou valnou hromadou společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s. (dále jen „společnost“), konanou dne 11. prosince 2003.
Vyšel přitom z toho, že:
1) K tomu, aby byla valná hromada usnášeníschopná, bylo podle stanov společnosti zapotřebí účasti akcionářů, kteří mají akcie se jmenovitou hodnotou přesahující více než 70 % základního kapitálu společnosti.
2) Akcionář navrhovatelky – Statutární město Zlín (dále též jen „akcionář“) udělil k výkonu akcionářských práv na valných hromadách společnosti dvě neomezené plné moci společnosti Česká spořitelna, a. s. (jednu v rozsahu 309.424 kusů akcií a druhou v rozsahu 139.174 kusů akcií společnosti).
3) Česká spořitelna, a. s. zmocnila substituční plnou mocí k zastupování akcionáře na valných hromadách společnosti ve vztahu k 403.767 kusům akcií společnost Jižní vodárenská, a. s.
4) Jižní vodárenská, a. s. dále zmocnila k zastupování akcionáře na valných hromadách společnosti Mgr. J. T.
5) Mgr. J. T. se zúčastnil napadené mimořádné valné hromady a vykonával na ní hlasovací práva s celkem 448.598 hlasy.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že akcionář neudělil plné moci ve vztahu ke konkrétní valné hromadě, jejíž program mu byl znám, ale do budoucna ke všem valným hromadám společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a.s., bez ohledu na jejich program, k neomezenému výkonu akcionářských práv. Takto formulované plné moci nepovažoval odvolací soud za „speciální plné moci“, pročež – podle jeho názoru – akcionář nebyl na valné hromadě řádně zastoupen.
Nadto plné moci opravňující Českou spořitelnu a. s. k výkonu akcionářských práv nabyly podle odvolacího soudu účinnosti až podpisem příkazních smluv uzavřených dne 26. dubna 2002, které zbavovaly akcionáře možnosti plnou moc odvolat, což je v rozporu s obsahem a smyslem institutu zastoupení, jak je obecně upraveno v ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Příkazní smlouvy obsahovaly ujednání o tom, že ukončí-li příkazce předčasně příkazní smlouvu (čímž zaniknou i plné moci), je příkazník (zmocněnec) společnost Česká spořitelna a. s. oprávněn požadovat po akcionáři smluvní pokutu „ve výši 100 % kupní ceny“, tedy částku rovnající se v prvním případě 49,507.840,- Kč a v druhém případě 22,267.840,- Kč, včetně sjednaného úroku z prodlení. Ze všech těchto souvislostí měl odvolací soud za zřejmé, že účelem jednotlivých plných mocí a navazujících substitučních plných mocí nebylo zajištění výkonu akcionářských práv akcionáře na konkrétní valné hromadě prostřednictvím zmocněnce, ale vytvoření podmínek pro následující prodej akcií, který nebyl jinak možný pro rozpor se zákonem (§156 odst. 4 obch. zák.) a stanovami společnosti (§13 stanov).
Jak odvolací soud dodal, „stejný právní názor vyslovený ohledně plných mocí udělených Statutárním městem Zlín České spořitelně, a. s. platí pro plné moci udělené obcemi Sazovice, Halenkovice, Žlutava, Spytihněv, Hostišová, Hvozdná, Kašava, Lípa, Myslučovice, Tečovice, Veselá, Kvasice a městy Napajedla a Vizovice, stejně tak pro následující řetězení substitučních plných mocí“.
„Z hlediska ekonomiky řízení“ se již odvolací soud nezabýval otázkou rozporu udělených plných mocí se zákonem o obcích, popřípadě rozporu s povinností akcionáře postupovat podle ustanovení §183b obch. zák., tedy učinit povinnou nabídku převzetí. K zodpovězení těchto právních otázek odvolací soud neměl ve spisu dostatek podkladů, neboť v tomto rozsahu nebylo provedeno dostatečné dokazování. Navíc, pokud se týká povinností akcionáře postupovat podle §183b obch. zák., bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelné pro jeho vnitřní rozpornost a zmatečnost. K rozhodnutí ve věci samé však odvolacímu soudu postačovaly shora učiněné závěry. I pokud by totiž odvolací soud shledal, že Statutární město Zlín nepostupovalo v souladu s ustanovením §183b obch. zák. a k jeho hlasům by ze zákona nemohlo být přihlédnuto, tak i v tomto případě (vyjma hlasování o procedurálních otázkách) by nebylo o dalších bodech programu valné hromady řádně rozhodnuto, neboť to byl právě tento akcionář, který svými hlasy rozhodl o přijetí či nepřijetí jednotlivých bodů programu valné hromady.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uplatňujíc tak dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Otázky zásadního právního významu dovolatelka formuluje následovně:
1) Jsou plné moci udělené zmocnitelem nikoli ve vztahu ke konkrétní valné hromadě, ale do budoucna k neomezenému počtu valných hromad konkrétní společnosti, speciální plné moci dle ustanovení §184 odst. 1 obch. zák. opravňující zmocněnce k zastupování na valné hromadě konkrétní společnosti?
2) Může osoba, jíž je udělena plná moc k zastupování na valné hromadě, udělit dle §33a odst. 1 písm. a/ a písm. b/ obč. zák. plnou moc jiné osobě, a to zejména v případě, kdy je zmocněnec k touto zmocnitelem v udělené plné moci výslovně oprávněn?
3) Může akcionář udělit zmocněnci plnou moc k zastupování na valné hromadě konkrétní společnosti pouze k části akcií?
Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil podle ustanovení §219 o. s. ř. pro nepřezkoumatelnost. Usnesení soudu prvního stupně je totiž podle dovolatelky vnitřně rozporné a nesrozumitelné a je založeno na tzv. souhrnném zjištění, když nelze dovodit, na základě jakých důkazů soud prvního stupně dospěl ke svým závěrům.
V rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení platnosti plných mocí. Tyto plné moci nejsou dle jejího mínění všeobecnými plnými mocemi, neboť neopravňují zmocněnce ke všem právním úkonům jménem Statutárního města Zlín, ale zvláštními (speciálními) plnými mocemi, které se omezují pouze na výkon akcionářského práva ve společnosti, zejména pak práva účastnit se jejích valných hromad a podávat na nich návrhy, připomínky a přijímat rozhodnutí. Tato speciální plná moc není omezena časově, místně ani věcně. Plné moci udělené akcionářem České spořitelně, a. s. je tak nutné s ohledem na shora uvedené považovat za zvláštní (speciální) plné moci udělené v souladu s ustanovením §184 odst. 1 obch. zák. Česká spořitelna pak mohla v souladu s ustanovením §33a odst. 1 písm. a/ i písm. b/ obč. zák. udělit substituční plnou moc společnosti Jižní vodárenská, a. s., a ta mohla udělit substituční plnou moc (ve stejném rozsahu, v jakém byla zmocněna sama) Mgr. J. T.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Navrhovatel a) ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí. Zdůrazňuje, že v případě plných mocí použitých na valné hromadě pojmově nejde o vztah zastoupení, když plné moci jsou nástrojem pro obcházení zákona, a poukazuje na jejich rozpor se zákonem o obcích. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Všemi dovolatelkou formulovanými otázkami se Nejvyšší soud zabýval (po vydání napadeného usnesení) v usnesení ze dne 25. června 2009, č. j. 29 Cdo 5297/2008, uveřejněném v Soudní judikatuře číslo 4, ročník 2010, pod číslem 52, k jehož závěrům se posléze přihlásil i v usneseních ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 558/2009 a ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1259/2009 (jež jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V označených rozhodnutích Nejvyšší soud, vycházeje z obdobného skutkového základu, uzavřel, že plná moc udělená akcionářem k jeho zastupování na více valných hromadách konkrétní obchodní společnosti je speciální plnou mocí ve smyslu §184 odst. 1 obch. zák. Omezení v tom směru, že plnou moc pro zastupování na valné hromadě je možné udělit jen k hlasování na jedné valné hromadě nebo na více valných hromadách v určitém období, přitom přinesl až zákon č. 420/2009 Sb., a to s účinností od 1. prosince 2009.
Ani v případě zastupování dle §184 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 30. listopadu 2009) není důvod vyloučit aplikaci ustanovení §33a obč. zák., umožňující v projednávané věci zmocněnci akcionáře zmocnit prostřednictvím substituční plné moci k zastupování na valné hromadě třetí osobu. Navíc, jak dovolatelka správně namítla, oprávnění k dalšímu zmocnění vyplývá v případě právnických osob přímo z ustanovení §33a odst. 1 písm. b/ obč. zák.
V rámci řešení třetí z předestřených otázek pak dovolací soud konstatoval, že je třeba rozlišovat mezi situací, kdy akcionář udělí plnou moc více zmocněncům ke společnému zastupování na valné hromadě, tj. týká-li se zmocnění udělené více zmocněncům stejných akcií (což není případ, který nastal v projednávané věci) a situací, kdy zmocněnec udělí substituční plnou moc v rozsahu týkajícím se pouze části akcií zmocnitele. Zatímco prvá z možností je vyloučena s ohledem na podmínku, že akcionáře nemůže na valné hromadě zastupovat společně více zástupců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 215/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2002, pod číslem 234), druhou možnost vyloučit nelze.
Nejvyšší soud se neztotožňuje ani se závěry odvolacího soudu, podle nichž jen proto, že podle obsahu příkazních smluv, uzavřených mezi akcionářem a společností Česká spořitelna, a. s., bylo jejich předčasné ukončení ze strany akcionáře sankcionováno smluvní pokutou, byl akcionář zbaven možnosti odvolat plné moci, které této společnosti udělil a že smyslem udělených plných mocí nebylo zajištění výkonu akcionářských práv na konkrétní valné hromadě prostřednictvím zmocněnce, ale vytvoření podmínek pro následující prodeje akcií.
Obecně nepochybně platí, že dohoda o plné moci (jako kterýkoli jiný právní úkon) může být neplatná pro obcházení zákona. Tento závěr je ostatně v souladu i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tak např. v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/2005 Nejvyšší soud uzavřel, že plná moc, kterou udělí zástavní dlužník zástavnímu věřiteli k prodeji zastavené nemovitosti za účelem splacení zajištěné pohledávky, je pro obcházení zákona neplatným právním úkonem (§39 obč. zák.). Tento závěr učinil Nejvyšší soud proto, že v teorii ani v judikatuře není pochyb o tom, že faktické sjednání tzv. propadné zástavy je v rozporu se zákonem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99).
V projednávané věci navrhovatel a/ (ve vyjádření k dovolání) tvrdí, že sjednání dohod o plných mocích a příkazních smluv mělo sloužit k obcházení omezení převoditelnosti akcií, upravené v souladu s ustanovením §156a obch. zák. ve stanovách společnosti. Z dosavadních skutkových zjištění soudů obou stupňů však takový závěr neplyne a proto ani Nejvyšší soud nemohl platnost dotčených plných mocí z tohoto pohledu posuzovat.
Udělení plné moci k zastupování akcionáře na valné hromadě bez toho, že by zmocnitel v plné moci vymezil, jakým způsobem má zmocněnec hlasovat, nelze samo o sobě považovat za obcházení ustanovení §156a obch. zák. Udělení takové plné moci je v obchodních vztazích běžné, aniž by pravidelným důsledkem takto udělené plné moci byla neplatnost dohody o jejím udělení – k takovému závěru by byl nutný průkaz toho, že úmyslem stran při udělení takové plné moci bylo odkazované ustanovení obejít. Na přenesení výkonu práv akcionáře na jinou osobu je ostatně založena smlouva o správě cenných papírů (§36 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech), aniž by v rámci úpravy této smlouvy zákon omezoval udělení plné moci potřebné k výkonu hlasovacích práv akcionáře povinností akcionáře dát správci pokyn, jak na valné hromadě hlasovat.
Obdobný závěr lze učinit i ohledně právního názoru odvolacího soudu o neplatnosti uzavřených příkazních smluv. Sjednání vysoké smluvní pokuty samo o sobě nezakládá neplatnost smlouvy, ve které je sjednána. Chtěl-li odvolací soud vyvozovat důsledky ze sjednané výše smluvní pokuty, měl se především zabývat tím, zda je ujednání o smluvní pokutě vůbec platné (zejména ve vztahu k tomu, plnění jaké smluvní povinnosti zajišťuje), popřípadě zda je sjednaná smluvní pokuta přiměřená ve vztahu k této zajišťované povinnosti, jakož i k ostatním ujednáním smlouvy. V této souvislosti pak bylo třeba posuzovat, z jakého důvodu byla sjednána smluvní pokuta v dohodnuté výši a zda vysoké smluvní pokutě postihující akcionáře neodpovídá výrazná výhoda poskytnutá mu druhou stranou. Přitom ani v případě, že by soud dospěl k závěru, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nezpůsobilo by takové ujednání bez dalšího neplatnost příkazních smluv, ale vedlo by (v závislosti na konkrétních okolnostech) pouze ke splnění podmínek pro uplatnění moderačního práva soudu (srov. v této souvislosti rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože – co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá – není právní posouzení věci odvolacím soudem správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, aniž by se dále zabýval namítanou vadou řízení. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení se soud prvního stupně, popřípadě i odvolací soud, vypořádá i s ostatními navrhovatelem uplatněnými námitkami směřujícími proti platnosti usnesení valné hromady, kterými se Nejvyšší soud zabývat nemohl proto, že je neřešil odvolací soud.
K požadavku navrhovatele a/ na předložení věci velkému senátu Nejvyšší soud uzavírá, že takový postup by byl namístě pouze tehdy, pokud by ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývalo, že účelem udělení plných mocí k zastupování akcionáře na valné hromadě společnosti bylo obejití ustanovení §156 odst. 4 nebo §156a obch. zák., a současně pokud by tříčlenný senát dospěl k závěru, že dohody o udělení těchto plných mocí (jakož i plné moci) nejsou pro obcházení zákona neplatné; tak tomu ale v projednávané věci není.
S ohledem na dosavadní postup soudu prvního stupně, který se opakovaně dotazoval řady subjektů, zda hodlají do řízení vstoupit jako vedlejší účastníci, Nejvyšší soud podotýká, že v tzv. nesporném řízení (§120 odst. 2 a §200e o. s. ř.), jímž je i řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti (§9 odst. 3 písm. b/, §200e o. s. ř.) není vedlejší účastenství přípustné (srov. ustanovení §93 o. s. ř., v literatuře např. Drápal. L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář I. vydání Praha: C. H. Beck, 2009, s. 605 a v judikatuře např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1999, pod číslem 73, či pro poměry řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 333/2007, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu