Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.04.2014, sp. zn. 29 Cdo 39/2014 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.39.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.39.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 39/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně ENVI a. s. ¸ se sídlem v Třeboni I, Dukelská 145, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby 47217731, zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, proti žalovaným 1) Ing. F. H. , zastoupenému JUDr. Svatomírem Mlčochem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Karla Tomana 1038/9, PSČ 370 06 a 2) JUDr. S. M. , o zaplacení 1.313.248,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1874/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 14 Cmo 498/2011-454, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. března 2011, č. j. 13 Cm 1874/2009-395, zamítl žalobu o zaplacení 1.313.248,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř. Namítá-li dovolatel, že sjednaná odměna za převzetí ručení byla nižší než odměna obvyklá a dokonce i nižší než odměna schválená valnou hromadou, a na takto předestřeném skutkovém závěru pak posléze buduje vlastní (od právních závěrů odvolacího soudu odlišné) právní hodnocení, brojí ve skutečnosti proti opačným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (podle kterých byla odměna za převzetí ručení sjednána a zaplacena ve výši obvyklé a v souladu se souhlasem vysloveným valnou hromadou). Takový dovolací důvod však nemá k dispozici a jeho uplatnění nečiní dovolání přípustným (§241a odst. 1, §237 o. s. ř.). Vytýká-li pak odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení tvrzené škody, spočívající ve vyplacené odměně bývalému jednateli žalující společnosti, přehlíží, že podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů nebyla odměna (sjednaná ve smlouvě o výkonu funkce) vázána na „určité úkony jednatele“. Vykonával-li tudíž jednatel funkci (dovolatelka netvrdí, že tomu tak nebylo), náležela mu i valnou hromadou schválená odměna. Má-li nyní dovolatelka za to, že při plnění některých ze svých povinností nepostupoval řádně, může se domáhat případné náhrady tím způsobené škody, popř. mohla jednatele z tohoto důvodu odvolat z funkce. Závěr, podle něhož jednateli náleží za výkon funkce odměna ve výši schválené valnou hromadou, přitom plyne z výslovného znění §66 odst. 2 a 3 a §125 odst. 1 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2009, sp. zn. 29 Odo 1417/2006, který je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu, a jehož závěry se obdobně prosadí i v poměrech společnosti s ručením omezeným); jeho formulování tudíž dovolání přípustným nečiní. Jelikož závěr, podle něhož žalovaní neporušili povinnosti při výkonu funkce a dovolatelce nevznikla jí tvrzená škoda, obstojí jako samostatný důvod k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné ani pro přezkoumání závěru odvolacího soudu, podle kterého v důsledku zániku své účasti ve společnosti ENVI, s. r. o. (nyní ENVI, a. s.) ztratil Dr. S. P. věcnou legitimaci k vedení sporu podle §131a obch. zák., což (podle odvolacího soudu) představuje další (samostatný) důvod pro zamítnutí žaloby. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013 ). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posledně označené otázky za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejím vyřešení (ve smyslu §237 o. s. ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně námitkami, jimiž vytýká odvolacímu soudu vady řízení (jež spatřuje zejména v „nepřesvědčivosti“ a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů), které nezahrnují žádnou otázku procesní práva (natož pak otázku splňující předpoklady §237 o. s. ř.), dovolatelka uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.); ani tyto námitky tudíž dovolání přípustným nečiní. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. dubna 2014 JUDr. Petr Šuk předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2014
Spisová značka:29 Cdo 39/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.39.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§131a odst. 1 obch. zák.
§237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 2374/14
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19