ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4078.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 4078/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. V. R., jako správce konkursní podstaty úpadce M. A. D. real s. r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 26 24 83 44, zastoupeného JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. M. A., jako správci konkursní podstaty úpadce Z. H., zastoupenému Mgr. Petrou Polákovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, PSČ 586 01, o vyloučení výtěžku zpeněžení ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 175/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2011, č. j. 9 Cmo 17/2011-113, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2011, č. j. 9 Cmo 17/2011-113, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. ledna 2011, č. j. 49 Cm 175/2008-45, Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce (správce konkursní podstaty úpadce M. A. D. real s. r. o., v likvidaci, dále jen „společnost M“) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Z. H., dále jen „Z. H.“), aby z konkursní podstaty úpadce Z. H. byly vyloučeny ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud při posuzování důvodnosti žaloby vyšel zejména z toho, že:
1/ Z. H. jako prodávající a společnost M jako kupující uzavřeli dne 2. května 2006 smlouvu o prodeji částí podniku – provozu č. 1 – čerpací stanice S., O., provozu č. 2 – čerpací stanice R., provozu č. 3 – části I velkoobchodu (dále jen „smlouva o prodeji částí podniku“). K provozu č. 1 se vztahují články III. až VIII. smlouvy, podle nichž jsou jeho součástí i sporné nemovitosti. V článku IV. je konstatováno, že movité věci tvoří kompletní technologické zařízení čerpací stanice, drobný majetek je specifikován v příloze č. 3, součástí převáděné části podniku jsou i pasiva - závazky z obchodního styku dle přílohy č. 4, kupující přebírá závazek vůči Komerční bance, a. s. ve výši 30,000.000,- Kč. V dalších ustanoveních smlouvy jsou ujednání o provozu č. 2 – čerpací stanice v katastrálním území Ratiboř a v článku XVIII. se popisuje převod provozu č. 3, přičemž tuto část podniku tvoří část pohledávek a závazků z obchodního styku specifikovaných přílohou k zápisu.
2/ Téhož dne uzavřeli Z. H. a společnost M. Dodatek č. 1 k této smlouvě (dále jen „dodatek“), týkající se všech tří výše specifikovaných částí podniku, v němž se smluvní strany dohodly, že kupující předloží doklad o převzetí veškerých závazků kupujícím ve vztahu k věřiteli – Komerční bance, a. s. a že se „zavazuje v rámci převzetí závazků vůči Komerční bance, a. s. o zajištění úplného oddlužení majetku prodávajícího, včetně veškerých zajišťovacích instrumentů“. Pro případ porušení těchto povinností má prodávající právo od smlouvy o prodeji částí podniku odstoupit a nárokovat po kupujícím zaplacení smluvní pokuty.
3/ Kupní smlouvou ze dne 19. března 2007 společnost M prodala sporné nemovitosti společnosti TEZA MV s. r. o. (dále jen „společnost T“) za kupní cenu ve výši 7.200.000,- Kč s tím, že v případě nezaplacení kupní ceny do konce sjednané lhůty splatnosti je smlouva jako celek automaticky od počátku neplatná.
4/ V souhlasném prohlášení žalobce a společnost T deklarovali, že nebyla uhrazena kupní cena podle smlouvy ze dne 19. března 2007 a že došlo k zániku právních následků kupní smlouvy, neboť se naplnila rozvazovací podmínka podle §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
5/ Na majetek Z. H. byl dne 21. prosince 2007 prohlášen konkurs a žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce sporné nemovitosti.
Na tomto základě pak soud - vycházeje z ustanovení §36 a §37 obč. zák. a §275, §476 a §487 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - dospěl k závěru, že část smlouvy o prodeji částí podniku ohledně provozu č. 3 – části I velkoobchodu je neurčitá, protože v dotčených článcích smlouvy není určitým způsobem vymezen podnik, resp. jeho část. Současně dovodil, že z dodatku k této smlouvě (který se vztahuje na všechny převáděné části podniku) jednoznačně vyplývá, že kupující a prodávající sledují těmito převody provozů jednotný účel, a to převzetí závazků kupujícím. Soud uzavřel, že kontrahenti považovali prodej částí podniku za jeden obchodní záměr s cílem oddlužit Z. H. Závislost všech smluv o převodu provozů č. 1, 2 a 3 vyplynula z časové i věcné souvislosti, dodatek byl uzavřen stejného dne, kdy smlouva o prodeji částí podniku. Věcná souvislost byla dána záměrem, aby zanikl dluh Z. H. vůči Komerční bance, a. s.
Soud dále dovodil, že neobstojí-li jedno smluvní ujednání (týkající se provozu č. 3 – části I velkoobchodu) z důvodu neurčitosti, pak neobstojí celá smlouva uzavřená dne 2. května 2006 (z důvodu závislosti smluv o převodu zmíněných provozů).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem připustil změnu žaloby (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce Z. H. se vylučuje částka 5,356.665,80 Kč, odpovídající náhradnímu peněžitému plnění za zpeněžení sporných nemovitostí (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud doplnil a zopakoval dokazování, přičemž dále vyšel z toho, že:
1/ Dne 1. března 2011 byly v dobrovolné dražbě vydraženy sporné nemovitosti za cenu 5.800.000,- Kč. Dražebník a licitátor vyfakturoval „úpadci Z. H.“ náklady veřejné dražby ve výši 494.861,- Kč včetně DPH ve výši 82.476,- Kč.
2/ Ve smlouvě byla v článcích I. až VIII. vymezena část podniku „provoz 1 – čerpací stanice S., O.“. Její součástí byl mimo jiné i závazek vůči Komerční bance, a. s., vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 26. srpna 2004 ve výši 20,000.000,- Kč s příslušenstvím a ze smlouvy o kontokorentu ze dne 22. února 2005 ve výši 30,000.000,- Kč s příslušenstvím. Na kupujícího přešel i směnečný závazek ze směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Sm 355/2005, vydaný na základě směnky ze dne 22. února 2005 na řad Komerční banky, a. s., na částku 30.329.052,45 Kč a splatné 10. listopadu 2005. Podle článku VIII. smlouvy byla tato část podniku prodána za dohodnutou kupní cenu, která je stanovena v předávacím zápisu na základě celkové výše aktiv a pasiv, směnečné pohledávky a zástav.
3/ Články IX. – XVII. smlouvy se již týkají prodeje části podniku „provoz 2 – čerpací stanice k. ú. R.“. V souvislostí s touto částí podniku nebyly převáděny žádné závazky vůči Komerční bance, a. s. ani závazky ze směnky. K ujednání v článku XII., podle něhož kupní cena za prodej této části podniku bude stanovena v předávacím zápisu na základě celkové výše aktiv a pasiv, směnečné pohledávky a zástav, odvolací soud uvedl, že směnečná pohledávka „nebyla předmětem převodu, takže se do citace tohoto ustanovení zřejmě dostala nepozorností při kopírování článku VIII.“.
4/ Články IXX. – XXV. smlouvy se týkají všech tří prodávaných provozů, ovšem jde o ustanovení obecná bez vzájemné provázanosti; podle článku XVIII. se předpokládalo ještě uzavření dalších samostatných smluv.
5/ Dodatek ke smlouvě o prodeji částí podniku Provoz 1 – čerpací stanice S., O., Provoz č. 2 – čerpací stanice R., Provoz 3 – části I velkoobchodu se navzdory svému označení podle obsahu týká závazků ve vztahu k věřiteli Komerční bance, a. s., tedy závazků, které byly převáděny jako součást smlouvy o prodeji části podniku nazvaného „provoz č. 1 čerpací stanice S., O.“.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z textu smlouvy ani z dodatku nevyplývá vzájemná provázanost smluv o převodu jednotlivých částí podniku (provozů). Dodatek se váže toliko ke smlouvě o prodeji části podniku „provoz č. 1 – čerpací stanice S., O.“, neboť pouze předmětem této smlouvy bylo převzetí závazků vůči Komerční bance, a. s. Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smlouvy měly společný cíl (oddlužení Z. H.), neboť se předpokládalo ještě uzavření dalších samostatných smluv o prodeji podniku. Z těchto důvodů nelze na smlouvu aplikovat ustanovení §275 odst. 2 a 3 obch. zák. Odvolací soud naopak uzavřel, že každou ze smluv je třeba posuzovat samostatně. Smlouva o prodeji části podniku (provozu č. 1), jehož součástí byly sporné nemovitosti, není neplatná a pozdější úpadce (společnost M) se na jejím základě stal vlastníkem sporných nemovitostí.
Odvolací soud dále dovodil, že společnost M byla (ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně) vlastníkem sporných nemovitostí. Přestože nemovitosti kupní smlouvou ze dne 19. března 2007 převedla na společnost T, smluvní strany se v prohlášení ze dne 27. července 2009 dohodly na odstoupení od kupní smlouvy a tím došlo k jejímu zrušení.
V průběhu odvolacího řízení žalovaný sporné nemovitosti zpeněžil. Na základě návrhu žalobce odvolací soud připustil dle §95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §211 o. s. ř., změnu žaloby tak, že se žalobce domáhal vyloučení výtěžku zpeněžení ve výši 5,356.665,80 Kč. Odvolací soud konstatoval, že byl vázán návrhem žalobce a vyhověl vyloučení pouze (změnou žaloby) požadované částky 5,356.665,80 Kč, přestože má žalobce nárok na vyloučení celé částky 5,800.000,- Kč, když náklady dražby by v dané situaci (nemovitosti byly zařazeny do soupisu majetku konkursní podstaty „neprávem“) vůbec neměly jít k tíži žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k opačnému právnímu i skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž jej podle §118a o. s. ř. poučil, že dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, a že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení. Poukazuje na to, že již v řízení před soudem prvního stupně označil řadu důkazů (protokoly o jednání a podání pozdějšího úpadce Z. H. učiněná v řízení o prohlášení konkursu na jeho majetek, přílohy ke smlouvě), které soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost. Podle dovolatele „nepřípustnou překvapivost“ rozhodnutí odvolacího soudu zvýrazňuje skutečnost, že tentýž soud v předchozích svých rozhodnutích (v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 1 Ko 21/2008-499, v rozsudku ze dne 28. června 2010, č. j. 10 Cmo 18/2010-119) při stejném rozsahu důkazního řízení vždy konstatoval, že smlouvou nedošlo k platnému převodu žádné z částí podniku úpadce, neboť převáděný provoz 3 – část I. velkoobchodu, který je tvořen pouze částí pohledávek a závazků z obchodního styku, nesplňuje kritéria části podniku a ze společného účelu všech tří smluv o prodeji částí úpadcova podniku ve smlouvě o převodu části podniku vyplývá jejich vzájemná závislost ve smyslu ustanovení §275 odst. 2 obch. zák.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož odpovídá náhradní plnění za zpeněžené sporné nemovitosti ceně dosažené jejich vydražením bez ohledu na to, zda a v jaké části se do konkursní podstaty úpadce dostala a zda a v jakém rozsahu z ní byly provedeny úhrady nákladů spojených se správou nemovitostí.
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud pominul významné skutečnosti vyšlé najevo v průběhu důkazního řízení. Jde především o zjevný nepoměr mezi celkovou výší aktiv a pasiv všech tří převáděných částí podniku a sjednanou kupní cenou (vždy 1,- Kč). Kdyby odvolací soud tento nepoměr zohlednil, musel by se zabývat mimo jiné i vzájemnou závislostí smluv o prodeji provozu č. 1 a provozu č. 2, danou určením jejich kupní ceny, do kterého se u obou promítá (bez ohledu na to, zda a v rámci které z dílčích smluv měl tento závazek na kupujícího přejít) převzetí směnečného závazku kupujícím. Podle dovolatele je projevem selhání odvolacího soudu především jeho konstatování, že zohlednění směnečné pohledávky v článku XII. smlouvy o prodeji části podniku je důsledkem nepozornosti při kopírování článku VIII. smlouvy. Dále pak odvolací soud pominul tvrzení úpadce Z. H. v jeho vyjádření k návrhu na prohlášení konkursu, v němž konstatoval, že smlouvami o prodeji částí podniku převedl téměř veškerý majetek související s podnikáním na společnost M, aby tato měla veškeré podmínky k zajištění provozu čerpacích stanic a ke splácení závazků, které na ni úpadce rovněž převedl. Uvedené tvrzení podle dovolatele odpovídá zmíněnému nepoměru (převisu) aktiv nad pasivy spojenými s jednotlivými převáděnými provozy oproti dohodnuté výši kupní ceny a dokládá vzájemnou závislost všech tří smluv o prodeji částí úpadcova podniku, která byla výslovně vyjádřena v dodatku.
Dovolatel konečně zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud vyložil dodatek. Namítá, že nerespektoval pravidla výkladu právního úkonu v obchodních závazkových vztazích a nepřípustně modifikoval projev vůle smluvních stran, resp. ke skutečnému obsahu písemného projevu vůle účastníků vůbec nepřihlédl, a to s nesprávným odůvodněním, podle kterého dopad účinků dodatku na celou smlouvu o převodu částí podniku vylučuje fakt, že „závazky vůči Komerční bance, a. s.“ byly jen předmětem prodeje provozu č. 1. Odvolací soud dále nepřihlédl k tomu, že v dodatku uzavřeném téhož dne jako smlouva „vyjádřili účastníci vůli změnit, resp. doplnit smlouvu (jako celek), k níž (a nikoliv jen ke smlouvě o prodeji provozu č. 1) se dle výslovného projevu vůle účastníků dodatek vztahuje, o výslovné vyjádření společného účelu smlouvy, kterým bylo úplné oddlužení majetku Z. H.“
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Má za to, že neexistuje vzájemná souvislost mezi smlouvami, které byly obsahem smlouvy o prodeji částí podniku. Vznik či zánik jakékoliv z nich proto nemůže podmiňovat vznik smluv ostatních.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod. 1 a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání též občanský soudní řád, oba předpisy ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že setrvává na závěru, formulovaném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 2843/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2011, pod číslem 89, podle něhož o vyloučení náhradního peněžitého plnění za věc zpeněženou v souladu s ustanovením §19 odst. 3 ZKV po zahájení řízení o excindační žalobě v průběhu odvolacího řízení je odvolací soud povinen rozhodnout (z úřední povinnosti), jakmile taková skutečnost vyjde v řízení najevo, aniž by takové rozhodnutí bylo podmíněno procesní aktivitou žalobce (tím, že navrhne „změnu“ žaloby).
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí nejprve z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. posoudil opodstatněnost dovolací námitky, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je zohlednění směnečné pohledávky v článku XII. smlouvy „zřejmě“ důsledkem „nepozornosti při kopírování článku VIII“, nemá podklad v provedeném dokazování. Tento závěr byl přitom spolu s konstatováním, že dodatek se – navzdory svému označení – týká jen části podniku označené jako provoz č. 1, hlavním argumentem, na jehož základě odvolací soud uzavřel, že jednotlivé smlouvy o prodeji částí podniku nejsou smlouvami závislými ve smyslu ustanovení §275 odst. 2 obch. zák.
Důvodně byl uplatněn i dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem je při úvaze o možné aplikaci ustanovení §275 odst. 2 obch. zák. neúplné a v důsledku toho i nesprávné.
Podle ustanovení §275 obch. zák. je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně (odstavec 1). Jestliže však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení obchodního zákoníku v době uzavření smlouvy a nedoznalo změn ani později.
V usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §275 odst. 2 obch. zák. uzavřel, že nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná „pouze o jistou ekonomickou spjatost“ určitých smluv (v posuzované věci smlouvy kupní a smlouvy leasingové). Za smlouvy závislé lze naproti tomu považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam.
Srov. k tomu v právní teorii např. Kopáč L., Obchodní kontrakty, I. díl, Obecná úprava obchodních smluv, Prospektrum Praha 1993, str. 99 – 101, kde se na dané téma uvádí, že vyplyne-li uzavření více smluv z téhož jednání nebo jsou-li zahrnuty do téže listiny, stanou se smlouvy závislými, jestliže tato závislost vyplyne z jejich povahy nebo z účelu sledovaného uzavřením uvedených smluv, byl-li stranám znám v době uzavření smlouvy. Závislost vyplyne z povahy smluv, jestliže plnění závazku z jedné smlouvy je možné nebo přináší hospodářský užitek jen při splnění závazku druhé smlouvy. I když tyto důsledky nevyplývají z povahy smluv, nastává jejich závislost, jestliže vyplývají z účelu uzavíraných smluv, který je stranám znám v době uzavření smlouvy. Tento účel může vyplynout z obsahu smlouvy, postačí ale, když byl sdělen druhé straně během jednání o uzavření smlouvy stranou, která zamýšlí uvedeného účelu dosáhnout.
V posuzované věci se odvolací soud důsledně nevypořádal s argumenty žalovaného, které měly svědčit o tom, že jednotlivé smlouvy o prodeji částí podniku jsou na sobě závislé. Především v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, proč neměl za podstatné, že smlouvy byly uzavřeny ve stejnou dobu, že byly vtěleny do jedné listiny a zcela stranou svých úvah ponechal způsob, jakým byla sjednána kupní cena za jednotlivé části podniku. Při posuzování dodatku pak pominul, že v něm bylo sjednáno právo prodávajícího odstoupit od smlouvy o převodu částí podniku jako celku (jedním úkonem), nikoliv jen ve vztahu ke smlouvě týkající se provozu č. 1, jíž se podle odvolacího soudu tento dodatek výlučně týkal. Odvolací soud konečně nezkoumal, jaký byl úmysl smluvních stran při uzavírání smlouvy o prodeji částí podniku, přestože pro závěr, zda přichází v úvahu aplikace ustanovení §275 odst. 2 obch. zák., je podstatné především zjištění, zda by smluvní strany měly zájem na uzavření jen některé ze smluv o převodu části podniku v situaci, kdy by zbylé smlouvy uzavřeny nebyly.
Výše uvedené výhrady platí tím více, že smlouvu o převodu částí podniku již stejný odvolací soud posuzoval, byť v jiném řízení (v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 2 Ko 21/2008-499, jímž k odvolání dlužníka Z. K. potvrdil usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek, odvolací soud uzavřel, že jednotlivé smlouvy o prodeji částí podniku jsou na sobě závislé). Za tohoto stavu byl odvolací soud povinen, hodlal-li se od právních závěrů přijatých jiným senátem téhož soudu odchýlit, pečlivě se vypořádat se všemi argumenty, na nichž bylo vybudováno dřívější (odlišné) právní posouzení téže smlouvy (k tomu srov. např. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, jakož i ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož je dovolání důvodné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne závěry formulované v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1346/2004, uveřejněného pod číslem 91/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu