ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.4423.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 4423/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce Josefa Bližňáka , správce konkurzní podstaty úpadce „Českomoravská družstevní spořitelna – spořitelní a úvěrní družstvo“, identifikační číslo osoby 25356216, zastoupeného Mgr. Davidem Maryškou, advokátem, se sídlem v Bohumíně, Opletalova 140, PSČ 735 31, proti žalovaným 1) P. B. , 2) P. S., 3) V. B. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, 4) A. V. , zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 8, PSČ 702 00 a 5) Ing. D. B. , zastoupenému Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, PSČ 702 00, o zaplacení částky 3.795.485,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 137/2001, o dovolání čtvrté žalované a pátého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2013, č. j. 8 Cmo 265/2011-461, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. března 2011, č. j. 22 Cm 137/2001-385, ve znění rozsudku ze dne 21. března 2012, č. j. 22 Cm 137/2001-436, zastavil řízení co do částky 1.504,80 Kč (výrok I.), uložil žalovaným 1) až 5) zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 3,795.485,50 Kč, s tím, že žalovaní 3), 4), a 5) se této povinnosti zprostí úhradou částky 3.793.980,90 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Jde přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když rozsudek ze dne 12. května 2006, č. j. 22 Cm 137/2001-89, jímž Krajský soud v Ostravě uložil žalovaným 1) až 5) povinnost zaplatit žalobci 3.795.485,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 491/2006-163, k odvolání žalovaných 3), 4) a 5), a to ve vztahu mezi odvolateli a žalobcem.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných 3), 4) a 5) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní 3), 4) a 5) jsou povinni zaplatit žalobci částku 3,793.980,70 Kč společně a nerozdílně s žalovanými 1) a 2), kteří byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2006, č. j. 22 Cm 137/2001-89, zavázáni k úhradě částky 3.795.485,50 Kč společně a nerozdílně; plněním kteréhokoliv ze žalovaných 1) až 5) zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok), ve zbývající části výroku II., ohledně částky 0,20 Kč, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti tomuto rozsudku podali čtvrtá žalovaná a pátý žalovaný dovolání, která Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustná.
Učinil tak proto, že dovolání, která nejsou přípustná podle §238a o. s. ř., neshledal přípustnými ani podle §237 o. s. ř.
A) K dovolání čtvrté žalované:
Namítá-li čtvrtá žalovaná, že soudy neřešily, zda družstvu může vzniknout škoda pouze v důsledku poskytnutí plnění ve prospěch jeho členů, pomíjí, že podle závěrů soudů nižších stupňů vznikla pozdějšímu úpadci škoda v důsledku porušení náležité péče žalovanými při rozhodování o postoupení pohledávek, jež měli členové Plzeňského úvěrního družstva (postupitelé) za tímto družstvem, na pozdějšího úpadce (jakožto postupníka) za úplatu ve výši „100 % hodnoty těchto pohledávek“, a současného vyplacení 70 % úplaty postupitelům, kteří do té doby členy pozdějšího úpadce nebyli (a stali se jimi až v důsledku této transakce). Nejde tudíž o otázku hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a jež by činila dovolání přípustným (§237 o. s.ř.).
Nehledě k tomu závěr, podle něhož může korporaci (bez ohledu na její právní formu) vzniknout škoda i v důsledku plnění poskytnutého ve prospěch jejích členů, plyne zcela jednoznačně z principu oddělení majetku korporace a jejích členů, jakož i ustálené judikatury Nejvyššího soudu [srov. v tomto směru např. usnesení ze dne 24. března 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 18/2006“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 75/2013“), které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu].
Rovněž dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož byli členové představenstva povinni jednat s náležitou péčí nejen při jednání jménem družstva, ale i při výkonu ostatních povinností představenstva, včetně rozhodování o obchodním vedení, a v případě porušení povinnosti péče odpovídají za škodu tím družstvu způsobenou, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. R 18/2006, R 75/2013, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011). Představa dovolatelky, podle níž za škodu neodpovídá pouze proto, že rozhodnutí představenstva následně osobně nerealizovala (neuzavírala smlouvy o postoupení pohledávek), je zjevně nesprávná a v rozporu jak s právní úpravou (srov. ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění účinném do 30. dubna 2000, jakož i ustanovení §260, §66 odst. 2 a §567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. srpna 1998), tak i s citovanou judikaturou.
Ostatními námitkami pak dovolatelka odvolacímu soudu pouze vytýká údajné vady řízení (nevyhlášení doplňujícího rozsudku soudem prvního stupně, neprovedení důkazů), resp. nesprávně zjištěný skutkový stav (zda dovolatelka hlasovala pro přijetí usnesení představenstva a zda byla transakce schválena členskou schůzí), a nevystihuje tak přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.); tyto námitky dovolání přípustným nečiní.
B) K dovolání pátého žalovaného:
Pátý žalovaný v dovolání Nejvyššímu soudu předkládá jedinou otázku hmotného práva, jež podle jeho názoru nebyla dosud vyřešena Nejvyšším soudem, a sice „zda se žalovaní nezprostí alespoň zčásti tvrzené odpovědnosti, schválila-li členská schůze jejich (nyní vytýkaný) postup“. Při jejím formulování však vychází z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu (podle něhož nebylo v řízení zjištěno, že členská schůze postup žalovaných schválila) a ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu; takový dovolací důvod však podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz §241a odst. 1 o. s. ř.) a jeho uplatnění dovolání přípustným nečiní.
Ve zbylé části [v níž dovolatel jednak nepřípustně namítá (§241a odst. 1 o. s. ř.) vady řízení a nesprávně zjištěný skutkový stav a jednak brojí proti výši škody], dovolání nevyhovuje požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. ani neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné), ani neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 jehož závěrům přisvědčil i Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 12/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 11. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 2492/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 92/2013 či ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2812/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu