ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4484.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4484/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Dr. S. P., M.B.A., Ph.D. , zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, PSČ 370 01, proti žalované ENVI a. s. , se sídlem v Třeboni, Dukelská 145, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby 47217731, o doplacení vypořádacího podílu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 680/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2016, č. j. 7 Cmo 508/2015-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. září 2015, č. j. 13 Cm 680/2015-63, ve znění usnesení ze dne 16. února 2016, č. j. 13 Cm 680/2015-71, a usnesení ze dne 23. března 2016, č. j. 13 Cm 680/2015-75, odmítl „návrh žalobce ze dne 27. května 2015 ve spojení s vyjádřením ze dne 31. srpna 2015“.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění pozdějších předpisů, neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žaloba trpí vadami, které brání dalšímu pokračování v řízení a které nebyly ani přes výzvu a poučení (a to i o následcích neodstranění vad) soudu prvního stupně odstraněny, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Z té se podává, že:
1) Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí − s výjimkou případů uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval.
2) Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh rozsudečného výroku, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti.
3) Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši.
4) Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na to, zda po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“ – neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
V judikatuře Nejvyššího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 556/2007, ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 25 Cdo 374/2013, ze dne 21. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, či ze dne 27. listopadu 2015, sp. zn. 25 Cdo 3607/2015 (označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Uvedené závěry opakovaně shledal ústavně konformními i Ústavní soud; srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. března 2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000, ze dne 1. září 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, či ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. III. ÚS 1834/11, ze dne 2. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14 [v němž Ústavní soud výslovně uvedl, že „požadavek na vyčíslení (byť orientační) peněžité částky požadované z titulu konkrétního nároku (…) je běžným a předvídatelným požadavkem na kvalitu žaloby“], či ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 3942/14.
Odkazy žalobce na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1997, sp. zn. 1 Cmo 758/95, uveřejněné pod číslem 14/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2003, sp. zn. 9 Cmo 64/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2004, pod pořadovým číslem 7, nejsou přiléhavé, neboť se zabývají formulačními požadavky toliko ve vztahu k příslušenství pohledávky (i to je však podle citované judikatury nutné vymezit dostatečně určitým způsobem).
V projednávané věci je z obsahu spisu zjevné, že žalobce ani neví, zda mu žalobou uplatněný nárok (na doplacení vypořádacího podílu) vůbec vznikl; odpověď na tuto otázku, stejně jako určení výše případného nároku (vznikl-li), ponechává na výsledcích dokazování. Jinými slovy, ze žaloby není patrné, čeho (zaplacení jaké částky) se žalobce domáhá. Tento údaj pak nelze zjistit ani z dovolatelem tvrzeného „způsobu výpočtu“ jím požadovaného vypořádacího podílu (Nejvyšší soud nehodnotí, zda dovolatelem předestřený „způsob výpočtu“ odpovídá zákonné úpravě určení výše vypořádacího podílu − srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 993/2015).
Jakkoliv lze žalobci přisvědčit, že za určitých okolností svědčí straně nezatížené důkazním břemenem tzv. vysvětlovací povinnost (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. III. ÚS 3361/14, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, anebo ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 29 Cdo 4006/2015), nezbytným předpokladem uplatnění této povinnosti je (mimo jiné) podání způsobilého návrhu na zahájení řízení, tj. návrhu nezatíženého vadami bránícími pokračování v řízení. Jinými slovy, důkazní břemeno určité strany sporu, stejně jako případná vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, se mohou uplatnit – jde-li o sporné řízení – pouze v řízení zahájeném řádnou žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.).
Taktéž obavy žalobce o promlčení případné části nároku, uvedl-li by konkrétní požadovanou částku a v průběhu řízení by se ukázalo, že mu svědčí vyšší nárok (na což by musel reagovat změnou žaloby), nejsou opodstatněné. Byl-li by nesprávný úsudek žalobce o výši jeho vypořádacího podílu způsoben jednáním žalované, bylo by na místě zvažovat, zda lze případné námitce promlčení, vznesené žalovanou, přiznat účinky (srov. za všechna rozhodnutí např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013, či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, nebo ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu