ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4746.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4746/2015-882
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené Mgr. Jindřichem Arabaszem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) J. K. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Širhalovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Brně, Hybešova 726/42, PSČ 602 00, a 2) JUDr. Liboru Baroňovi , jako zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce ELMA - THERM spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 47 90 24 85, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 49/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2015, č. j. 6 Cmo 53/2010-796, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 15 Cm 49/2007-494, rozhodl o žalobě žalobce (Komerční banky, a. s.) proti žalovaným 1) A. K. (popírajícímu konkursnímu věřiteli) a 2) zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce ELMA - THERM spol. s r. o. (JUDr. Liboru Baroňovi) o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, (mimo jiné) tak, že:
Určil, že žalobce má vůči úpadci:
A) Úvěrovou pohledávku v celkové výši 79.789.525,88 Kč, vzniklou na základě dodatku č. 6 ze dne 28. února 2006 k rámcové smlouvě o poskytování finančních služeb reg. č. 7100380CK0000 ze dne 28. listopadu 2003 (dále jen „úvěrová pohledávka“), a to s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení budov a pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „zastavené nemovitosti“) a ze zpeněžení pohledávek úpadce za třetími osobami konkretizovanými ve výroku rozsudku (dále jen „zastavené pohledávky“).
B) Nepodmíněné pohledávky z (šesti) bankovních záruk uvedených ve výroku rozsudku, vzniklé plněním ve prospěch označených beneficientů (dále jen „nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky“) a podmíněné pohledávky pro případ plnění ze (sedmnácti) bankovních záruk vystavených ve prospěch ve výroku uvedených beneficientů (dále jen „podmíněné pohledávky z bankovních záruk“), a to s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí (výrok II.).
Dále uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce a úpadce uzavřeli dne 28. listopadu 2003 rámcovou smlouvu o poskytování finančních služeb, s tím, že se (mimo jiné) dohodli na poskytnutí revolvingového úvěru do výše 30.000.000,- Kč za účelem profinancování pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti. Úvěr měl být čerpán do 30. listopadu 2004, s konečnou splatností 1. prosince 2004. Ke smlouvě uzavřeli úhrnem šest dodatků, přičemž v dodatku č. 6 ze dne 28. února 2006 sjednali poskytnutí revolvingového úvěru až do výše 80.000.000,- Kč s dobou čerpání do 28. února 2007 a s konečnou splatností 1. března 2007.
2) Žalobce poskytl úpadci úvěr ve výši 80.000.000,- Kč, přičemž k 26. září 2006 „činil zůstatek úvěru 79.734.000,- Kč a splatné úroky 55.525,88 Kč“; úvěr úpadce čerpal dne 1. března 2006.
3) Dne 28. prosince 2004 uzavřeli žalobce a úpadce smlouvu o zastavení pohledávek, reg. č. 7100361CK0000, a to k zajištění závazku úpadce vůči žalobci z revolvingového úvěru ve výši 80.000.000,- Kč včetně příslušenství a případně dalších nároků ve smlouvě specifikovaných. Zástavou byly (způsobilé) pohledávky úpadce za třetími osobami, uvedené v seznamu pohledávek, který tvoří přílohu č. 1 smlouvy a dále pohledávky úpadce za třetími osobami, které úpadce předložil žalobci v novém seznamu pohledávek, který žalobce odsouhlasí (rozuměj zastavené pohledávky). Zástavní právo podle smlouvy vzniká jednak uzavřením smlouvy ve vztahu k pohledávkám obsaženým v příloze č. 1, jednak potvrzením „nového“ seznamu ve vztahu k pohledávkám tam uvedeným. Ke smlouvě byly následně zpracovány nové seznamy v období od 10. ledna 2005 do 12. května 2006, obsahující označení dlužníka a faktur, ze kterých pohledávka dlužníka za třetími osobami „vyplývá“, které žalobce odsouhlasil.
4) Dne 18. dubna 2005 uzavřeli žalobce a úpadce zástavní smlouvu k zastaveným nemovitostem, a to k zajištění pohledávek žalobce za úpadcem vzniklých z úvěrů do 31. prosince 2015 (a to do výše 200.000.000,- Kč) a vzniklých z bankovních záruk do 31. prosince 2015 (v celkové výši do 200.000.000,- Kč); zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinností k 18. dubnu 2005.
5) V souladu se záručními listinami plnil žalobce ve prospěch označených beneficientů z titulu bankovních záruk (na závazky úpadce), přičemž k těmto plněním došlo ve dnech 4. prosince 2006, 23. února 2007, 6. června 2007, 19. června 2007 a 8. září 2009 (viz nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky).
6) Žalobce převzal bankovní záruku za závazky úpadce i ve vztahu k dalším beneficientům (viz podmíněné pohledávky z bankovních záruk).
7) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. září 2006, č. j. 27 K 42/2006-603, prohlásil (na základě návrhu podaného dne 19. července 2006) konkurs na majetek úpadce; zvláštním správcem konkursní podstaty úpadce ustanovil JUDr. Libora Baroně.
8) Žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce úvěrovou pohledávku (včetně práva na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí a zastavených pohledávek), dále nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky (včetně nároku na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí) a podmíněné pohledávky z bankovních záruk (včetně práva na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí).
9) Na zvláštním přezkumném jednání dne 22. května 2007 první žalovaný popřel všechny pohledávky žalobce co do důvodu, výše i pořadí (práva na oddělené uspokojení). Druhý žalovaný přihlášené pohledávky uznal co do důvodu a výše; částečně je popřel co do pořadí (práva na oddělené uspokojení).
Na tomto základě soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení §23 odst. 2 a 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a maje žalobu za včasnou, uzavřel, že:
a) Úvěrová pohledávka ve výši 79.789.525,88 Kč je po právu, když ve smyslu ustanovení §497 a §504 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), úpadci vznikla povinnost vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky, přičemž tuto povinnost v rozsahu výše zmíněné částky nesplnil.
b) Po právu jsou i nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky, když v souladu se záručními listinami žalobce ve prospěch beneficientů ve smyslu ustanovení §313 a §319 obch. zák. plnil a podle ustanovení §321 odst. 2 obch. zák. mu v rozsahu poskytnutého plnění vznikla pohledávka za úpadcem; žalobce přitom ve prospěch beneficientů plnil v období od 4. prosince 2006 do 8. září 2009.
c) Pravé jsou i podmíněné pohledávky z titulu bankovních záruk.
d) Žalobci svědčí (i) právo na oddělené uspokojení shora uvedených pohledávek ze zpeněžení zastavených nemovitostí.
e) Žalobce má (rovněž) právo na oddělené uspokojení úvěrové pohledávky ze zpeněžení zastavených pohledávek.
f) V situaci, kdy žalobce „uzavřel k zajištění svých pohledávek zástavní smlouvy v roce 2005“ a návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce byl podán 19. července 2006, nejde o případ předvídaný ustanovením §14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV. Zmíněná ustanovení mají zabránit tomu, aby ve lhůtě dvou měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu nebo po podání tohoto návrhu docházelo k uzavírání nových zástavních smluv mezi věřitelem a úpadcem, nikoli postihnout „bdělé“ věřitele, kteří si své pohledávky vůči obchodnímu partnerovi zajistili zástavním právem v době, kdy ještě nebylo patrno, že tento bude v budoucnu v úpadku.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 6 Cmo 53/2010-649, rozhodl (mimo jiné) tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně pravosti podmíněných pohledávek z bankovních záruk [konkrétně pohledávek č. 13 (z bankovní záruky do výše 678.804,85 Kč pro případ plnění ve prospěch beneficienta PSG - International a. s. na základě záruční listiny č. 4061011066 ze dne 6. dubna 2006) a č. 17 (z bankovní záruky do výše 417.693,- Kč pro případ plnění ve prospěch beneficienta TAKENAKA EUROPE GmbH na základě záruční listiny č. 6610612039066 ze dne 4. dubna 2006)] změnil tak, že určil pravost těchto pohledávek jako nepodmíněných (třetí výrok); ve zbývající části výroku II. (přihlížeje k tomu, že vzhledem k dispozitivním úkonům žalobce „zůstal předmětem přezkumu požadavek žalobce na určení úvěrové pohledávky ve výši 79.734.000 Kč, včetně nároku na oddělené uspokojení“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (pátý a šestý výrok).
Jelikož v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce „bylo pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví“ J. K., který vstoupil do tohoto řízení jako nabyvatel pohledávky (původního) věřitele (A. K.), odvolací soud ve věci dále jednal se jmenovaným (jako prvním žalovaným).
Odvolací soud se na základě zjištění učiněných soudem prvního stupně a po doplnění dokazování (ohledně skutečnosti, že žalobce v květnu a červnu 2010 plnil z bankovních záruk č. 13 a č. 17 částky 678.804,85 Kč a 417.693,- Kč) – cituje ustanovení §156 odst. 1 a 2, §157 odst. 1 a §159 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ustanovení §313 a §321 odst. 1 a 2 obch. zák. a §14 odst. 1 písm. e) a f) a §15 ZKV − ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně „ve vztahu k úvěrové pohledávce žalobce“, maje za prokázané čerpání úvěru úpadcem a dovozuje, že první žalovaný popřel (jen) pravost (a nikoli výši) zmíněné pohledávky. Po právu shledal (shodně se soudem prvního stupně) i nepodmíněné pohledávky žalobce vzniklé plněním na bankovní záruky, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v květnu a červnu 2010 plnil i na bankovní záruky (viz pohledávky č. 13 a č. 17), korigoval závěr soudu prvního stupně jen potud, že i v případě těchto záruk jde o pohledávky nepodmíněné.
Ve vztahu k právu žalobce na oddělené uspokojení ze zastavených nemovitostí a ze zastavených pohledávek odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož jsou zástavní smlouvy určitými právními úkony ve smyslu ustanovení §37 obč. zák., neboť obsahují dostatečně určité vymezení předmětu zástavy – nemovitostí i zajišťovaných pohledávek určitého druhu, které mají vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníku (zástavci) v budoucnu. Z obsahu zástavních smluv vyplývá, že jsou zajišťovány pohledávky z úvěrů a z bankovních záruk vždy do celkové výše 200.000.000,- Kč, jakož i to, že „předmětem zajištění jsou takové pohledávky, které vzniknou od uzavření smlouvy do 31. prosince 2015“.
S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2005 (správně 3. listopadu 2005), sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 15, odvolací soud ve vztahu k okamžiku vzniku zástavního práva zdůraznil, že je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka. I když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat. Jakmile pak budoucí (v zástavní smlouvě řádně identifikovaná) zajišťovaná pohledávka vznikne, prosadí se i zástavní právo, kterým byla zajištěna, vložené již dříve do katastru nemovitostí, a to – co do pořadí vzniku zástavního práva – s účinky ke dni vkladu tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí.
V poměrech projednávané věci je tak nepochybné, že zástavní právo vzniklo ke dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, neboť budoucí pohledávky (z titulu úvěru a bankovních záruk) po uzavření zástavní smlouvy vznikly. „Okamžikem vzniku těchto pohledávek se proto uplatnila pouze realizační funkce zástavního práva, tedy vznikem zajištěné pohledávky se prosadilo i zástavní právo, kterým byla pohledávka zajištěna, vložené již dříve do katastru nemovitostí s účinky vzniku tohoto zástavního práva ke dni jejího vkladu do katastru nemovitostí“.
Zástavní právo k pohledávkám pak vzniklo na základě platně uzavřené zástavní smlouvy ke dni 28. prosince 2004 a „jejích dodatků (seznamů pohledávek) uzavřených v období od 10. ledna 2005 do 12. května 2006, a to k jednotlivým pohledávkám jako předmětu zástavy uvedených v této smlouvě a jejích dodatcích, uzavřených více jak dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu“.
Z výše uvedených důvodů podle odvolacího soudu není opodstatněná výhrada prvního žalovaného o tom, že žalobce nemá právo na oddělené uspokojení pohledávek dle ustanovení §14 odst. 1 písm. e), popř. písm. f) ZKV.
Přitom neshledal opodstatněným ani poukaz prvního žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněný pod číslem 70/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 70/2006“), když jak v R 70/2006, tak v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1014/2003 Nejvyšší soud shodně uzavřel, že zástavní právo na základě platné zástavní smlouvy nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat.
Konečně v této souvislosti odvolací soud doplnil, že „zákonná úprava připouští zajištění i budoucí pohledávky, je-li tato pohledávka v zástavní smlouvě řádně identifikována. Jde tedy o pohledávku, která vznikne teprve po prohlášení konkursu, kdy již v době před prohlášením konkursu byl založen a platně existoval závazkový právní vztah, ze kterého věřiteli dosud nevzniklo právo na plnění (pohledávka) vůči dlužníku (úpadci). Takovou pohledávku musí věřitel do konkursního řízení, chce-li být v něm uspokojen, přihlásit jako podmíněnou pohledávku podle ustanovení §20 odst. 4 ZKV, včetně jejího případného práva na oddělené uspokojení ze zajištění. Právo na oddělené uspokojení věřiteli vznikne, je-li v průběhu konkursního řízení pohledávka zjištěna a splněna podmínka, na kterou je vázán její vznik. Umožňuje-li zákonná úprava přihlásit podmíněnou pohledávku, která se po splnění podmínky stala pohledávkou nepodmíněnou, pak stejný princip platí u budoucích pohledávek s právem na oddělené uspokojení ze zajištění. Tímto nedochází k transformaci nezajištěné pohledávky v zajištěnou, ale pouze podmíněná pohledávka s právem na oddělené uspokojení (ze zajištění) se stává splněním podmínky pohledávkou nepodmíněnou s právem na oddělené uspokojení“.
K dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011, uveřejněným pod číslem 26/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dál jen „R 26/2015“), mimo jiné zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud určil, že žalobce má vůči úpadci právo na oddělené uspokojení nepodmíněných pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky a podmíněných pohledávek žalobce z bankovních záruk ze zpeněžení zastavených nemovitostí, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud – cituje ustanovení §14 odst. 1 písm. e) a f) a §28 odst. 1 ZKV, ustanovení §155 odst. 1 a 3, §156, §157 odst. 1 a §159 obč. zák., jakož i ustanovení §313, §316 odst. 1 věty první a §321 odst. 2 obch. zák. – zdůraznil, že již v R 70/2006 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoli také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy − ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí − zástavní právo nevznikne. Jde-li o zajištění pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité podmínky (případně o kombinaci těchto skutečností), pak z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001 a ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 76 a č. 6, ročník 2004, pod číslem 110).
K výše uvedeným závěrům se přitom Nejvyšší soud přihlásil (odkazem na důvody rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2217/2003) mimo jiné i v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1014/2003, přičemž (pouze) dodal, že jakmile budoucí (v zástavní smlouvě řádně identifikovaná) zajišťovaná pohledávka vznikne, prosadí se i zástavní právo, kterým byla zajištěna, vložené již dříve do katastru nemovitostí, a to – co do pořadí vzniku zástavního práva – s účinky ke dni vkladu tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí. Jinými slovy, jde-li o dobu vzniku zástavního práva, mezi R 70/2006 a rozsudkem sp. zn. 29 Odo 1014/2003 není rozpor.
Ve vztahu k právu na oddělené uspokojení nepodmíněných pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky a podmíněných pohledávek z bankovních záruk ze zpeněžení zastavených nemovitostí Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem, ústící v závěr o právu žalobce na oddělené uspokojení této skupiny pohledávek, odporuje závěrům obsaženým (mimo jiné) v R 70/2006, jakož i v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1014/2003.
Jde-li o zástavní právo k zastaveným nemovitostem, jímž byly zajištěny pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky (včetně pohledávek č. 13 a č. 17), je ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zjevné, že žalobce z titulu bankovních záruk ve prospěch beneficientů plnil (a v důsledku poskytnutých plnění mu vznikly pohledávky za úpadcem) v období od 4. prosince 2006 do 8. září 2009 (respektive v květnu a červnu 2010), tj. v období po podání návrhu na prohlášení konkursu (19. července 2006) a po prohlášení konkursu na majetek úpadce (6. září 2006). Vzniku práva žalobce na oddělené uspokojení (§28 ZKV) tak bránilo ustanovení §14 odst. 1 písm. e) ZKV.
I v tomto ohledu se totiž plně uplatní pravidlo, podle kterého bez existence zástavním právem zajištěné pohledávky nelze hovořit o vzniku práva na oddělené uspokojení; skutečnost, že po vzniku zajišťované pohledávky se – co do pořadí vzniku zástavního práva – prosadí s účinky ke dni vkladu do katastru nemovitostí i zástavní právo, tím není dotčena.
Výše uvedený závěr přitom bez dalšího platí i ve vztahu k podmíněným pohledávkám z bankovních záruk (rozuměj k zajištěným pohledávkám, které žalobci vůči úpadci do data rozhodnutí odvolacího soudu ještě nevznikly).
Následně Vrchní soud v Olomouci, respektuje závěry obsažené v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, rozsudkem ze dne 21. května 2015, č. j. 6 Cmo 53/2010-796, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v rozsahu, v němž se žalobce vůči úpadci domáhal určení, že má vůči úpadci u nepodmíněných pohledávek z bankovních záruk ve výši 3.828.764,33 Kč (dle záruční listiny ze dne 11. dubna 2006), ve výši 3.258.990,56 Kč (dle záruční listiny ze dne 9. března 2006), ve výši 884.087,- Kč (dle záruční listiny ze dne 2. června 2006), ve výši 1.291.033,27 Kč (dle záruční listiny ze dne 6. března 2006), ve výši 987.420,19 Kč (dle záruční listiny ze dne 11. května 2005) a ve výši 581.292,70 Kč (dle záruční listiny ze dne 23. listopadu 2005) nárok na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitých zástav dle zástavní smlouvy ze dne 18. dubna 2005 a dále určení, že má vůči úpadci u podmíněných pohledávek z bankovních záruk do výše 678.804,85 Kč (dle záruční listiny ze dne 6. dubna 2006) a do výše 417.693,- Kč (dle záruční listiny ze dne 4. dubna 2006) nárok na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitých zástav podle zástavní smlouvy ze dne 18. dubna 2005, žalobu zamítl.
Odvolací soud, vycházeje z nezměněného (a nesporného) skutkového stavu, uzavřel, že pohledávky z titulu plnění na označené bankovní záruky žalobci vznikly (až) po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce (19. července 2006) a po prohlášení konkursu na majetek úpadce (6. září 2006); vzniku práva žalobce na oddělené uspokojení ve smyslu ustanovení §28 ZKV tak brání ustanovení §14 odst. 1 písm. e) ZKV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o výklad „zásady“ akcesority zástavního práva a jejího uplatnění ve vztahu k zástavnímu právu zajišťujícímu pohledávku, která má vzniknout v budoucnu nebo pohledávku, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky, a okamžiku vzniku práva na oddělené uspokojení ve smyslu ustanovení §28 ZKV, respektive omezení vzniku tohoto práva ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV.
Dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož „skutečnost, že zástavní právo je existenčně spjato s hlavním závazkem, neznamená a nemůže znamenat, že k jeho vzniku nemůže dojít před vznikem hlavního závazku“, maje za to, že „ke vzniku zástavního práva postačí předpoklad existence hlavního závazku, přičemž takový předpoklad musí mít dostatečně určitý právní základ, z něhož může zajišťovaná pohledávka vzniknout“.
Současně doplňuje, že odvolací soud (a Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí) nesprávně dovozují, že zástavní právo a právo na oddělené uspokojení ve smyslu ustanovení §28 ZKV jsou práva samostatná, která mohou vznikat a zanikat k různému okamžiku. Přitom pojem právo na oddělené uspokojení (viz ustanovení §28 ZKV) „v sobě zahrnuje kterýkoli ze zajišťovacích institutů taxativně uvedených v §28 odst. 1 ZKV, včetně zásadního práva“, a (současně) „označuje nárok odděleného věřitele na uspokojení jeho pohledávky v rámci konkursního řízení ze zpeněžení předmětu zajištění způsobem a v rozsahu předvídaném zejména v §28 ZKV“.
Z toho dovolatel dovozuje, že tam, kde pojem „právo na oddělené uspokojení“ odpovídá některému za zajišťovacích institutů uvedených v §28 odst. 1 ZKV, vzniká právo na oddělené uspokojení k okamžiku, ke kterému příslušný zajišťovací institut platně vznikl dle příslušných zákonných ustanovení (v případě zástavního práva k nemovitostem ke dni právních účinků vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí). Okamžik vzniku zajištěné pohledávky – pokračuje dovolatel – na vznik zástavního práva vliv nemá.
Dále dovolatel poukazuje na „nejednotnost“ výkladu otázky akcesority zástavního práva (a okamžiku vzniku zástavního práva), kterou dovozuje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2006, sp. zn. 29 Odo 1424/2005, v němž – a to v kontrapozici ve vztahu k další v dovolání citované judikatuře Nejvyššího soudu – (podle jeho názoru) Nejvyšší soud dovodil, že „je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, zástavní právo vzniká již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka“.
Podle dovolatele Nejvyšší soud ohledně výše vymezené otázky dospěl ke třem odlišným závěrům, a to, že:
1) Zástavní právo k budoucí či podmíněné pohledávce nevzniká vůbec, protože neexistuje zajišťovaná pohledávka.
2) Zástavní právo k budoucí či podmíněné pohledávce sice vzniká, ale až se vznikem zajišťované pohledávky a se zpětnými účinky ke dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (v případě zástavního práva k nemovitým věcem).
3) Zástavní právo k budoucí či podmíněné pohledávce vzniká a to již dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (v případě zástavního práva k nemovitým věcem), nicméně až do vzniku zajištěné pohledávky jej nelze realizovat.
Zmíněnou „nejednotnost“ podle jeho názoru potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1970/2012, v němž Nejvyšší soud „zkombinoval“ všechny shora uvedené závěry, byť si navzájem zásadním způsobem odporují.
Ze shora uvedených důvodů považuje dovolatel za splněné všechny podmínky k postupu podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), pro předložení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Konečně dovolatel poukazuje na „rozsáhlý negativní dopad nesprávného právního posouzení ve věci na hospodářský život“, dále na řešení otázky „akcesority zástavního práva práva na oddělené uspokojení v zahraničních právních úpravách“, jakož i na rozpor právního názoru Nejvyššího soudu s ústavně zaručeným základním právem vlastnit majetek.
Požaduje, aby senát Nejvyššího soudu, kterému podle rozvrhu práce připadne projednání dovolání, věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanského obchodního kolegia Nejvyššího soudu a aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný v jednovětném vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozsudku formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „bez existence zástavním právem zajištěné pohledávky nelze hovořit o vzniku práva na oddělené uspokojení; skutečnost, že po vzniku zajišťované pohledávky se – co do pořadí vzniku zástavního práva – prosadí s účinky ke dni vkladu do katastru nemovitostí i zástavní právo, tím není dotčena“.
Na tomto závěru, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace žalobce v obsaženém dovolání.
V poměrech dané věci není pochyb o tom, že zástavním právem zajištěné pohledávky žalobce vznikly v době po podání návrhu na prohlášení konkursu (respektive v době po prohlášení konkursu) na majetek úpadce. Přitom právo na oddělené uspokojení (zástavním právem) zajištěné pohledávky (rozuměj právo na uspokojení pohledávky ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna) nemůže z povahy věci vzniknout (věřitel je nemůže nabýt) dříve, než vznikne zajištěná pohledávka. Teprve poté, kdy vznikne zástavní smlouvou předpokládaná (budoucí) pohledávka, vzniká i právo na její oddělené uspokojení.
Mají-li se tak uplatnit pravidla obsažená v ustanovení §14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV, podle nichž: 1) po prohlášení konkursu na majetek úpadce nelze k majetku podstaty nabýt právo na oddělené uspokojení a 2) zanikají práva na oddělené uspokojení, která se týkají majetku patřícího do podstaty a věřitelé je získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu, potom je pro řešení otázky, ke kterému okamžiku vzniklo věřiteli právo na oddělené uspokojení (budoucí) pohledávky, podstatné nikoli to, kdy bylo zástavní právo k (budoucí) pohledávce vloženo do katastru nemovitostí, nýbrž okamžik, ke kterému tato (budoucí) pohledávka vskutku vznikla.
Poukaz dovolatele na rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu (spojený s požadavkem, aby věc byla předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) shledává Nejvyšší soud neopodstatněným.
Je tomu tak již proto, že v řešení otázky okamžiku vzniku práva na oddělené uspokojení (zástavním právem zajištěné) budoucí pohledávky [ve smyslu ustanovení §28 ZKV, ve spojení s ustanovením §14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV], na jejímž řešení spočíval (i) předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu, není dovolatelem zmíněná judikatura rozporná.
Konečně Nejvyšší soud nemá za důvodnou ani argumentaci dovolatele ohledně porušení jeho práva vlastnit majetek. Právě ustanovení §14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV totiž stanoví (z hlediska doby vzniku práva na oddělené uspokojení) pravidla pro přijetí závěru, kdy se již nemůže (v neprospěch ostatních věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny) prosadit právo věřitele na oddělené uspokojení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení nevznikly účelně vynaložené náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu