ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.629.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 629/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. B. V., zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Tyršova 504/5, PSČ 742 21, proti žalované P. H. (dříve E.), zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 25/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července 2009, č. j. 14 Cmo 29/2009-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. července 2009, č. j. 14 Cmo 29/2009-165, potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu 2007, č. j. 3 Cm 25/2005-92, kterým Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. ledna 2005, č. j. 3 Sm 3/2005-9, jímž uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 314.000,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.046,66 Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud – cituje ustanovení §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a odkazuje na ustanovení čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalovaná neprokázala „oprávněnost“ kauzální námitky co do „důvodu vystavení směnky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení otázky, zda „za situace, kdy je dohoda, která je důvodem vystavení směnky, neplatná, může dojít k takovému rozhodnutí soudu, že žalovanou stranu zaváže k zaplacení směnečné sumy“.
„Za zásadní pochybení soudů obou stupňů považuje skutečnost, že se soudy nezabývaly tím, zda dohoda, která je kauzou vystavení směnky, je platná či nikoli“, přičemž – dle názoru žalované – odvolací soud „nepřímo vyslovil právní názor, že i přes neplatnost dohody, která je kauzou vystavení směnky, je možno výstavce zavázat k úhradě směnečné sumy“. Dále se odvolací soud nezabýval výhradou žalované, podle níž byla-li by skutečně povinna směnečnou sumu uhradit, došlo by „ze strany“ žalobce k bezdůvodnému obohacení, neboť by plnila na základě neplatné dohody. Nezabýval se ani tvrzením, že „žalobcem tvrzený důvod vystavení směnky spočívající v půjčce nebyl prokázán a byl nemyslitelný“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech dané věci je zjevné, že dovolatelka sice formuluje otázku zásadního právního významu (viz shora), nicméně na jejím řešení právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, když závěr o nedůvodnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu odvolací soud založil na tom, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ve vztahu k uplatněné kauzální námitce; za tohoto stavu se po právu nezabýval otázkou, zda žalovanou tvrzená (a neprokázaná) dohoda, která je „kauzou směnky“, je platná.
V obecné poloze pak závěry odvolacího soudu respektují ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v témže časopise č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody rozsudku ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3417/2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu