ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.140.2018.1
MSPH 88 INS XY
188 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 140/2018-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Ivo Tichovského , se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Cagašem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalovanému R. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka a o zaplacení částky 2.158.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod p. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2018, č. j. 188 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 188 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Edl a partneři, v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka J. S. a následně Mgr. Ivo Tichovský, nový insolvenční správce dlužníka) domáhal vůči žalovanému (R. S.) určení, že právní úkony dlužníka spočívající ve vyplacení darů dne 22. prosince 2009 ve výši 2.000.000,- Kč, dne 29. října 2010 ve výši 95.000,- Kč, dne 5. října 2011 ve výši 30.000,- Kč, dne 18. října 2011 ve výši 18.000,- Kč a dne 1. listopadu 2011 ve výši 15.000,- Kč, jsou vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, neúčinné (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 2.158.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Z účtu dlužníka byly v období od 22. prosince 2009 do 1. listopadu 2011 převedeny „ve prospěch žalovaného“ finanční prostředky v celkové výši 2.158.000,- Kč.
2) Účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 16. listopadu 2012.
3) Původní insolvenční správce (Edl a partneři v. o. s.) podal odpůrčí žalobu u insolvenčního soudu dne 15. listopadu 2013.
4) Věřitel č. 1 (Ravileta Estates s. r. o. – dále jen „společnost R“) přihlásil dne 13. srpna 2012 do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku, jejíž výši následně opravil na 283.962.551,99 Kč, s tím, že splatnost jistiny pohledávky ve výši 264.000.000,- Kč „označil“ dnem 24. listopadu 2011.
5) Vedle společnosti R přihlásili do insolvenčního řízení pohledávky další věřitelé, a to:
a) Finanční úřad pro hl. město Prahu - Územní pracoviště pro Prahu 2 hromadnou pohledávku ve výši 8.330.922,- Kč (sestávající z 95 dílčích pohledávek představujících úrok z prodlení dle platebních výměrů ze dne 21. listopadu 2012, 11. července 2011 a 4. července 2012, s postupnou splatností od 31. března 2011 do 15. listopadu 2012.
b) Společnost NEWTON Management, a. s. (původní věřitel O. I. D. S., spol. s r. o.) ve výši 129.594.905,- Kč (jistina pohledávky ve výši 121.919.898,- Kč byla splatná 25. srpna 2012).
c) Česká republika - Česká správa sociálního zabezpečení ve výši 411.540,- Kč (s vyznačením dlužných plateb záloh pojistného počínaje listopadem 2011).
d) R. S. ve výši 6.463.002,- Kč (splatnou 1. května 2012), kterou popřel insolvenční správce.
6) Podle přiznání k dani z příjmů fyzických osob dlužníka za rok 2009 a za rok 2010 činil daňový základ pro výpočet daně z příjmů 55.919.626,- Kč a 68.019.059,-Kč.
7) Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013, sp. zn. 5 To 47/2013, který nabyl právní moci a vykonatelnosti téhož dne, byl dlužník shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, který spolu s ostatními obžalovanými způsobil tím, že po vzájemné dohodě s cílem obohatit obchodní společnosti, ve kterých měli majetkovou účast, předložili společnosti R účelově vytvořené listiny, jež měly prokazovat uzavření kupních smluv s dodavateli máku modrého a zajištění financování budoucího obchodu s mákem, na jejichž základě uzavřela společnost R se společností AIDA Export-Import s. r. o. (dále jen „společnost A“) dne 31. srpna 2011 smlouvu o dodání a koupi zboží, jejímž předmětem byl nákup a prodej 6.000 tun máku za kupní cenu 340.494.000,- Kč, z níž společnost A uhradila dne 9. září 2011 zálohu ve výši 26.400.000,- Kč, přičemž doplatek měl být uhrazen nejpozději do 31. ledna 2012, a současně se společností Poppy Trade, s. r. o. (dále jen „společnost P“) smlouvu o dodání a koupě zboží, jejímž předmětem byl rovněž nákup a prodej 6.000 tun máku za kupní cenu 264.000.000,- Kč, přičemž tímto a ve výroku rozsudku dále specifikovaným jednáním způsobili společnosti R škodu nejméně 237.600.000,- Kč. Obžalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně poškozené jako náhradu za způsobenou škodu částku 150.480.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku plyne, že počátek trestné činnosti se datuje nejdříve ke dni 8. července 2011, kdy obžalovaní vylákali na společnosti R finanční prostředky ve výši 158.400.000,- Kč.
Na tomto základě insolvenční soud, vycházeje z ustanovení §3, §235 odst. 1, §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uzavřel, že z data splatnosti pohledávky společnosti R a z dat splatnosti pohledávek dalších věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka plyne, že v době poskytnutí darů žalovanému neměl dlužník více věřitelů se splatnými pohledávkami a nebyla tak prokázána mnohost věřitelů, jež je pojmovým znakem úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení. Tím „je vyvrácena“ právní domněnka existence úpadku dlužníka v době poskytnutí darů.
Přitom poskytnutí darů nevedlo (nemohlo vést) k úpadku dlužníka, když dlužník v rozhodné době disponoval dostatečným majetkem, který mu poskytnutí darů umožňoval, aniž by tím byla ohrožena jeho schopnost hradit své závazky (viz daňová přiznání, jakož i výpovědi svědků L. Z., D. S. a J. S., podle nichž měl dlužník v rozhodné době velký majetek a zisky). K dlužníkovu úpadku vedla až skutečnost, že z titulu ručení neuhradil společnosti R pohledávku ve výši 264.000.000,- Kč. Jen z toho, že „se dlužník dopustil ve vztahu ke společnosti R trestného činu“ – pokračoval insolvenční soud – „nelze vyvodit, že veškeré finanční prostředky pocházely z trestné činnosti dlužníka“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. srpna 2018, č. j. 188 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhověl (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (třetí výrok).
Odvolací soud předeslal, že „judikatura je ve výkladu ustanovení §240 insolvenčního zákona ustálena v tom, že k naplnění skutkové podstaty tohoto ustanovení se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li (jako v této věci) o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu nebyl v úpadku“.
„Smyslem úpravy neúčinnosti právního úkonu dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn. Posouzení takového právního úkonu učiněného dlužníkem v rozhodné době vůči osobě blízké není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, že v době učinění úkonu byl dlužník v úpadku, ani tím, zda věděla, že dlužník měl úmysl zpochybněným úkonem zkrátit uspokojení svých věřitelů“.
K tomu odvolací soud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil v usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014, a ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015.
V poměrech dané věci – pokračoval odvolací soud – žalovaný své tvrzení o tom, že dlužník měl dostatečné prostředky ke krytí všech svých závazků (bez ohledu na poskytnutí sporných plateb žalovanému), konkretizoval pouze tím, že dlužník byl a je jediným společníkem společnosti A, která v rozhodném období disponovala značným množstvím finančních prostředků a majetkem, generovala zisky, které dlužníku umožňovaly žít na vysoké životní úrovni, že dlužník a jeho manželka (M. S.) disponovali značným movitým a nemovitým majetkem, z něhož konkrétně označil (bez uvedení jejich hodnoty) dvě bytové jednotky ve Z. a osobní automobily (specifikované značkou vozidla, rokem výroby a státní poznávací značkou) a že dlužník a jeho manželka byli finančně zajištěni „na svých bankovních účtech, kdy se měsíční obrat pohyboval v řádu desítek milionů Kč“ (bez specifikace čísla účtu a jejich zůstatků). Ve vyjádření ze dne 20. dubna 2016 tvrdil, že s ohledem na seznam přihlášených pohledávek nastal úpadek dlužníka nejdříve ke dni 21. října 2011, kdy se dlužník dostal do prodlení s úhradou pohledávky společnosti R.
Na tomto základě odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) dospěl k závěru, že žalovaný navzdory (opakované) výzvě odvolacího soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neprokázal, že sporné platby dle darovacích smluv „byly učiněny v době, kdy dlužník nebyl v úpadku“.
„Tvrzení žalovaného, že dlužník v rozhodné době neměl závazky po splatnosti (že bez potíží hradil své závazky řádně a včas), bylo totiž vyvráceno přílohou k účetní závěrce dlužníka za rok 2009 a rozvahou v plném rozsahu ke dni 31. prosince 2009, z nichž vyplývá, že dlužník měl v roce 2009 závazky po lhůtě splatnosti v celkové výši 103.250.000,- Kč, z toho do 90 dnů po lhůtě splatnosti ve výši 23.000,- Kč, do 180 dnů po lhůtě splatnosti ve výši 59.150.000,- Kč a nad jeden rok po lhůtě splatnosti ve výši 44.077.000,- Kč, přičemž jeho krátkodobý finanční majetek činil 2.693.000,- Kč, z toho peníze 241.000,- Kč a účty v bankách 2.452.000,- Kč“.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, sp. zn. 4 To 21/2017, na který poukázal žalobce v odvolání (dále jen „trestní rozsudek odvolacího soudu“), navíc plyne, že dlužník se dopouštěl trestné činnosti již od počátku roku 2007, kdy ve spolupráci se svou manželkou a J. P. prostřednictvím jimi ovládaných společností podvodně vylákal finanční prostředky od společnosti Fynerdale Holdings B.V. (dále jen „společnost F“), za což jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit společnosti F škodu ve výši 1.726.143.809,- Kč s příslušenstvím. Obdobného jednání se dlužník společně s J. P. dopustili též vůči společnosti Laudible Trading Limited (dále jen „společnost L“), jíž způsobili škodu ve výši 459.980.000,- Kč. V rozhodné době tak vznikly poškozeným společnostem vůči dlužníku „pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení získaného trestným činem“. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 49 T 2/2016, se navíc podává, že dlužník jako výnosy z trestné činnosti získal na své účty v lednu 2009 částku 10.052.106,- Kč, v červnu 2009 částku 22.269.755,- Kč, v září 2009 částku 12.000.000,- Kč, v únoru 2010 částku 50.472.000,- Kč, v březnu 2010 částku 3.635.822,- Kč, v březnu 2011 částku 11.000.000,- Kč, v červenci 2011 částku 20.176.471,- Kč a v září 2011 částku 5.000.000,- Kč, čímž poškozeným jako věřitelům vzniklo právo na vydání těchto plnění.
K tomu odvolací soud dodal, že „existenci těchto závazků nemůže vyvrátit (pouze) skutečnost, že do insolvenčního řízení žádný z věřitelů nepřihlásil pohledávku splatnou již v rozhodném období. V řízení přitom nebylo prokázáno ani to, že dlužník v rozhodné době disponoval (konkrétně označeným) majetkem (konkrétně specifikované hodnoty) postačujícím k úhradě jeho splatných závazků či převyšujícím souhrn jeho závazků. Daňový základ pro výpočet daně uvedený v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009 a 2010, z něhož vycházel insolvenční soud, přitom (sám o sobě) nic nevypovídá o skutečné majetkové situaci dlužníka. Žádná konkrétní zjištění o majetkových poměrech dlužníka se nepodávají ani z výpovědí svědků, nehledě na to, že věrohodnost výpovědi dlužníka je oslabena nejen příbuzenským poměrem k žalovanému, nýbrž i výše popsanou trestnou činností“.
S ohledem na popsané trestní souvislosti a skutečnost, že dlužník poskytl sporné platby žalovanému v celkové výši 2.158.000,- Kč v období necelých dvou let, není podle názoru odvolacího soudu důvodná ani obrana žalovaného, že v případě sporné platby ze dne 22. prosince 2009 ve výši 2.000.000,- Kč nejde o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, nýbrž o příležitostný dar (k vánocům) v přiměřené výši dle ustanovení §240 odst. 4 písm. b) insolvenčního zákona.
Proto odvolací soud shledal žalobu zcela opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (v dovolání specifikovanou) vyřešil otázky procesního práva, konkrétně zda může odvolací soud ve sporném civilním řízení:
- přihlédnout k novému důkazu, který nebyl žádným z účastníků uplatněn;
- přihlédnout v režimu neúplné apelace k nové skutečnosti uplatněné účastníkem v odvolacím řízení, ačkoli tato skutečnost měla existovat nejen v době řízení před soudem prvního stupně, ale dokonce ještě před jeho zahájením;
- vycházet bez dalšího z odůvodnění pravomocného trestního rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jehož nebyl účastník sporného řízení účastníkem a neměl v něm možnost skutkově a právně argumentovat, aniž by byly dané skutečnosti obsažené v odůvodnění trestního rozhodnutí ve sporném civilním řízení předmětem dokazování.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že:
1) V rozporu s ustanovením §212a odst. 3 o. s. ř. přihlédl k účetní závěrce dlužníka za rok 2009 a k rozvaze dlužníka v plném rozsahu ke dni 31. prosince 2009, provedl je k důkazu a učinil z nich zásadní skutkové zjištění, ačkoli jde o důkazy, které nebyly v řízení (a to ani v řízení odvolacím) žádným z účastníků navrženy, respektive uplatněny a nepochybně existovaly již před vyhlášením rozhodnutí insolvenčního soudu;
2) V rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. přihlédl k nové skutečnosti tvrzené (uplatněné) žalobcem v odvolání, spočívající v údajném stavu úpadku dlužníka již v roce 2007, respektive 2008, a to z důvodu jeho závazků vůči společnostem F a L, k tomuto (nepřípustnému) tvrzení provedl důkaz trestním rozsudkem odvolacího soudu a učinil z něj pro věc zásadní skutkové zjištění, ačkoli šlo o důkaz ke skutečnosti, která měla existovat dokonce již v době před zahájením řízení a mohla být žalobcem uplatněna v řízení před insolvenčním soudem;
3) V rozporu s ustanovením §135 o. s. ř. bez dalšího (bez jakéhokoli dokazování) vycházel z trestního rozsudku odvolacího soudu (jeho odůvodnění), ačkoli žalovaný nebyl účastníkem trestního řízení a odvolací soud tak tímto rozsudkem ve vztahu k žalovanému nebyl vázán.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tak odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem „v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, sp. zn. 21 Cdo 1224/2005 a sp. zn. 28 Cdo 273/2014“.
Dovolatel dále popisuje průběh řízení před insolvenčním i odvolacím soudem, přičemž považuje za rozhodující, že žádný z účastníků „nikdy neuplatnil“ důkaz účetní závěrkou dlužníka za rok 2009 a rozvahou dlužníka v plném rozsahu k 31. prosinci 2009; okolnost, jakým způsobem se tyto listiny staly součástí spisu, shledává nepodstatnou. Zmíněné listiny přitom existovaly již v době řízení před insolvenčním soudem a žalobci nic nebránilo, aby je „řádně uplatnil“. Přípustným důkazem nebyl ani trestní rozsudek odvolacího soudu, respektive skutečnosti v tomto rozsudku popsané. Žalobce totiž v řízení před insolvenčním soudem neuplatnil skutkové tvrzení ohledně existence pohledávek společností F a L za dlužníkem. Přitom trestní řízení (ukončené trestním rozsudkem odvolacího soudu) bylo zahájeno již na počátku roku 2016 (sp. zn. 49 T 2/2016) a „prvoinstanční rozsudek byl vydán dne 25. ledna 2017“. Žalobci tak nic nebránilo, aby tvrzení o existenci těchto pohledávek uplatnil již v řízení před insolvenčním soudem. Jinými slovy trestní rozsudek odvolacího soudu, byť byl vydán až po rozhodnutí insolvenčního soudu, není nově vzniklým důkazem k tvrzení, které by žalobce řádně uplatnil v řízení před insolvenčním soudem.
Konečně k „vázanosti“ trestním rozsudkem odvolacího soudu dovolatel poukazuje na závěry formulované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1424/09, s tím, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. se může prosadit jen ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. Vůči ostatním osobám se neuplatňují a není tak vyloučeno provádět dokazování k okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení, a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci. Závěrem dovolatel vyjadřuje pochybnosti též ohledně toho, kdy a na základě jakých skutečností měly závazky dlužníka ve vztahu k společnostem F a L vzniknout, včetně toho, zda šlo o pohledávky splatné v rozhodném období.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že:
Ad 1) Návrh na provedení důkazu přiznáním k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009 (dále jen „daňové přiznání“) učinil žalobce již v podání ze dne 20. dubna 2016 (č. l. 50 až 52). Přílohou tohoto daňového přiznání přitom byla (mimo jiné) účetní závěrka poplatníka, který vede účetnictví (v počtu šesti listů), včetně rozvahy v plném rozsahu ke dni 31. prosince 2009 a přílohy v účetní závěrce. Posledně označené listiny tak zjevně nelze považovat ani za nové, ani za nenavržené.
Ad 2) Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepochybné, že závěr o existenci závazků dlužníka po splatnosti (včetně mnohosti věřitelů), jakož i o neunesení důkazního břemene žalovaným o tom, že dlužník měl v rozhodné době majetek postačující k úhradě jeho splatných závazků či převyšující souhrn jeho (i nesplatných) závazků [jinými slovy, závěr o tom, že dlužník nevyvrátil domněnku úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti a předlužení (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 106/2016, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 206/2017, které bylo dne 11. března 2020 schváleno občanskoprávním a obchodním kolegiem k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)], odvolací soud učinil (i) bez přihlédnutí k obsahu trestního rozsudku odvolacího soudu (viz formulace …navíc vskutku plyne…).
Ad 3) S výše zmíněným závěrem souvisí i právní nevýznamnost výhrady ohledně výkladu ustanovení §135 o. s. ř. uplatněné dovolatelem právě ve vztahu k trestnímu rozsudku odvolacího soudu.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že dovolatel zjevně přehlédl, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 1424/09 Ústavní soud přitakal závěrům formulovaným bývalým Nejvyšším soudem ČSR ve zprávě o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj 35/78, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5. prosince 1979, sp. zn. Pls 2/79, a uveřejněna pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž: a) z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele, a b) rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přečin a kdo je spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu nebo přečinu okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody.
Navíc v poměrech dané věci je poukaz dovolatele na shora zmíněný nález nepřípadný již proto, že žalobce ve vztahu k žalovanému neuplatňuje nárok na náhradu škody, nýbrž se domáhá úhrady peněžitého plnění z titulu neúčinných právních úkonů dlužníka.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu