ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.106.2016.1
KSPA 56 INS XY
56 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 106/2016-306
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně AB insolvence v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24 73 81 15, jako insolvenční správkyně dlužníka P. S., zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti žalované M. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2016, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2016, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 56 ICm XY, ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2016, č. j. 56 ICm XY, a ze dne 16. března 2016, č. j. 56 ICm XY:
I. Určil, že darovací smlouva ze dne 14. prosince 2009, kterou dlužník (P. S.) převedl ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) na žalovanou (M. S.), je neúčinná.
II. Žalované uložil vydat do majetkové podstaty dlužníka sporné nemovitosti.
III. Žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 47.258,19 Kč.
IV. Žalované uložil zaplatit České republice na soudním poplatku částku 5.000,- Kč.
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 1. srpna 2012, insolvenční soud usnesením ze dne 20. února 2013, č. j. KSPA 56 INS XY, zjistil úpadek dlužníka, usnesením ze dne 2. července 2013, č. j. KSPA 56 INS XY, prohlásil na jeho majetek konkurs a usnesením ze dne 24. dubna 2013, č. j. KSPA 56 INS XY, potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení (nové) insolvenční správkyně dlužníka – žalobkyně (s tehdejší obchodní firmou RES insolvence v. o. s.).
2) Dne 14. prosince 2009 uzavřeli dlužník (jako dárce) a žalovaná (manželka dlužníka – jako obdarovaná) darovací smlouvu, kterou dlužník na žalovanou převedl vlastnické právo ke sporným nemovitostem; vlastnické právo žalované ke sporným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 22. prosince 2009 s právními účinky vkladu ke dni 15. prosince 2009.
3) Podle rozvahy zpracované dne 27. června 2012 (k 12. prosinci 2009) činila aktiva i pasiva dlužníka 25.037.000,- Kč a hospodářský výsledek plus 1.417.000,- Kč; podle rozvahy zpracované 25. června 2010 (k 31. prosinci 2009), předložené spolu s daňovým přiznáním k dani z příjmu fyzických osob, výkazem zisků a ztrát a přílohou Finančnímu úřadu v Pardubicích v červnu 2010, činila aktiva i pasiva 22.848.000,- Kč a hospodářský výsledek byl vykázán mínus 119.000,- Kč.
4) Podle znaleckého posudku ze dne 31. července 2015, č. 336/2015, zpracovaného Ing. Václavem Prokopem, znalec vycházel z účetní závěrky vystavené ke dni 31. prosince 2009, přičemž dovodil, že dárce (dlužník) měl v rozhodném období více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Dále znalec uzavřel, že z předložených podkladů neplyne, že by dárce byl v rozhodném období předlužen nebo že by nebyl schopen plnit své peněžité závazky. Podle výpovědi znalce by se mělo účetní ocenění majetku dlužníka „v ideálním případě blížit reálné hodnotě“; k tomuto závěru (rozuměj k závěru, podle něhož by zde neměla být výrazná odlišnost mezi tržní hodnotou a účetním oceněním majetku dlužníka) dospěl „pouze analýzou položek a na základě svých zkušeností“.
5) Ze znaleckého posudku ze dne 12. října 2015, č. 04/2015, zpracovaného doc. Ing. Jaroslavem Bradou, Dr., plyne, že „z předložených podkladů typu účetní výkazy (rozvaha a výkaz zisku a ztráty) a příloh k účetní závěrce dlužníka nelze usoudit na to, zda byl dlužník k 14. prosinci 2009 v úpadku, protože by k tomu bylo potřeba ocenit veškerý majetek dlužníka tehdy aktuálními tržními cenami a posoudit tehdejší i tehdy plánované ekonomické aktivity dlužníka s ohledem na tehdy existující i tehdy očekávané budoucí toky peněžních prostředků plynoucích do majetku dlužníka“.
6) Podle účetních uzávěrek sestavených k 31. prosinci 2010 a k 31. prosinci 2011 je zřejmé, že se hospodářská situace dlužníka zhoršovala. K 31. prosinci 2010 byla vykázána aktiva i pasiva 21.565.000,- Kč, výsledek hospodaření mínus 30.000,- Kč, závazky po lhůtě splatnosti do 30 dnů 361.100,- Kč, od 30 do 60 dnů 405.065,- Kč, od 60 do 90 dnů 2.263.277,- Kč, od 90 do 180 dní 1.772.054,- Kč a od 180 a více dní 2.547.432,- Kč. K 31. prosinci 2011 byla aktiva i pasiva 20.026.000,- Kč, výsledek hospodaření mínus 3.452.000,- Kč, závazky po lhůtě splatnosti do 30 dnů 462.446,- Kč, od 30 do 60 dnů 727.815,- Kč, od 60 do 90 dnů 403.735,- Kč, od 90 do 180 dní 269.178,- Kč a nad 180 dní 9.033.343,- Kč.
7) Žalobkyně podala žalobu o určení neúčinnosti darovací smlouvy u insolvenčního soudu dne 14. února 2014.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3, §235, §239 odst. 4 a §240 odst. 1 zákona č. 180/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že žalobkyně podala žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka (tj. včas); darovací smlouvu uzavřeli dlužník a žalovaná v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení, přičemž smluvní strany byly osobami blízkými. Dále zdůraznil, že žalované se nepodařilo vyvrátit domněnku, že dlužník byl k 14. prosinci 2009 v úpadku.
Proto žalobě o určení neúčinnosti darovací smlouvy vyhověl a uložil žalované vydat do majetkové podstaty dlužníka sporné nemovitosti.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. června 2016, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud v prvé řadě ve shodě se soudem insolvenčním konstatoval, že žaloba o určení neúčinnosti darovací smlouvy byla podána včas, šlo o právní úkon mezi osobami blízkými (dlužníkem a jeho manželkou) a z podstaty věci plyne, že za nemovitosti dlužník neobdržel žádné protiplnění.
K odlišenému závěru dospěl, jde-li o posouzení, zda žalovaná vyvrátila domněnku úpadku dlužníka „konstruovanou v §240 odst. 2 ve větě druhé insolvenčního zákona“.
V tomto směru odvolací soud zjistil, že dlužník měl k 31. prosinci 2009 více věřitelů s pohledávkami ve výši 1.169.080,- Kč, jež byly po splatnosti 30 až 60 dní, čímž byly naplněny předpoklady jeho úpadku dané ustanovením §3 odst. 1 a) a b) insolvenčního zákona. Jde-li o otázku, zda byl tyto závazky schopen plnit [platební neschopnost definovaná v ustanovení §3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona se vztahuje toliko k závazkům déle než 30 dní po splatnosti nikoli k závazkům, jež dosud splatné nejsou], pak z účetní závěrky dlužníka k 31. lednu 2009 (správně nejspíše „k 31. prosinci 2009“) jednoznačně plyne, že měl dostatek likvidních zdrojů, z nichž mohly být tyto pohledávky uspokojeny. Za situace, kdy se do insolvenčního řízení nepřihlásil žádný věřitel s pohledávkou splatnou v době předcházející uzavření darovací smlouvy, je nadto nanejvýš pravděpodobné, že tehdy splatné pohledávky dlužník uhradil. Jinak řečeno, platební neschopnost může být vztahována toliko k závazkům dlužníka, které měl v době, kdy měl dlužník odporovaný úkon učinit, byly alespoň 30 dnů po splatnosti, nikoli k závazkům dosud nesplatným nebo dokonce k závazkům, které mají v budoucnu vzniknout. Že by dlužník naplňoval některou z vyvratitelných domněnek platební neschopnosti podle ustanovení §3 odst. 2 písm. a) až c) insolvenčního zákona, v řízení tvrzeno nebylo ani se taková skutečnost nepodává z obsahu spisu.
Současně odvolací soud doplnil, že v případě domněnky dlužníkova předlužení, jež je v ustanovení §3 odst. 3 insolvenčního zákona dána jednak mnohostí dlužníkových věřitelů a jednak tím, že souhrn jeho závazků převyšuje jeho majetek s tím, že při stanovení hodnoty majetku se přihlíží k jeho další správě případně k dalšímu provozování jeho podniku, pak z dlužníkovy závěrky plyne, že hodnota dlužníkova majetku souhrn jeho závazků převyšovala a dlužník tak v úpadku ve formě předlužení nebyl. Lze sice přisvědčit názoru žalobkyně, podle něhož při ocenění dlužníkova majetku je třeba zohledňovat jeho obvyklou (tržní) cenu a přihlédnout k dalšímu provozování podniku dlužníka, žalobkyně však i přes poučení odvolacího soudu konkrétně netvrdila, že by tržní cena měla být nižší o takovou (konkrétní) částku, aby majetek dlužníka v rozhodné době nepřevyšoval souhrn jeho závazků, natož aby k prokázání takového tvrzení označila důkazy; totéž platí o námitce vztahující se k dalšímu provozování podniku dlužníka.
Dále odvolací soud za stavu, kdy sporné nemovitosti nesloužily k podnikání dlužníka, nebyly evidovány v jeho účetnictví, ale sloužily k jeho bydlení s rodinou a nepřinášely tak žádný příjem použitelný k uspokojování pohledávek dlužníkových věřitelů a kdy splatnost nejstarší přihlášené pohledávky nastala více než 6 měsíců po uzavření darovací smlouvy, nesdílel ani názor žalobkyně, že by důkaz přihláškami pohledávek a účetními závěrkami či znaleckým posudkem k ocenění hodnoty těchto nemovitostí mohl skutkové tvrzení, podle něhož mělo uzavření darovací smlouvy vést k úpadku dlužníka, prokázat. Potud odmítl důkazní návrhy žalobkyně uvedené v podání ze dne 1. června 2010. Přitom i dle tvrzení žalobkyně o splatnosti pohledávek a z údajů účetních uzávěrek plyne, že u dlužníka by bylo možno uvažovat o prokázaném úpadku až od října 2010 (v té době již měl dlužník nejméně dva věřitele s pohledávkami „splatnými déle než tři měsíce“).
Odvolací soud tak (na rozdíl od insolvenčního soudu) uzavřel, že žalovaná vyvrátila domněnku úpadku dlužníka k okamžiku uzavření darovací smlouvy v obou jeho formách, přičemž žalobkyně neprokázala, že by darovací smlouva vedla k úpadku dlužníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné k řešení otázky „vyvrácení domněnky úpadku dlužníka“, dosud v rozhodování dovolacího soudu nezodpovězené, a k řešení otázky „důkazního břemene v soudním řízení“, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.
Nesprávné právní posouzení otázky vyvrácení domněnky úpadku dlužníka – pokračuje dovolatelka – spočívá v tom, že závěr odvolacího soudu o skutkovém stavu věci (o schopnosti dlužníka splatit své splatné závazky) vychází z rozporných skutkových zjištění, když na jedné straně odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že nelze zjistit skutečnou hodnotu majetku, avšak v rozporu s tímto skutkovým zjištěním uvedl, že dlužník měl dostatek likvidních prostředků k uspokojení pohledávek věřitelů. Popsané pochybení „představuje“ v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, nesprávné právní posouzení věci.
Dále dovolatelka zdůrazňuje, že k tomu, aby žalovaná úspěšně vyvrátila domněnku úpadku dlužníka v době uzavření darovací smlouvy, musela prokázat, že v dané době dlužník nebyl v platební neschopnosti, ani nebyl předlužen. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však nelze zjistit skutková zjištění předvídaná v hypotéze v ustanovení §3 insolvenčního zákona, tj. na základě jakých skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že dlužník měl dostatek likvidních prostředků a nebyl ani předlužen, ani v platební neschopnosti. „Situace, kdy soud naprosto nepřípustně požadoval po žalobkyni, aby uvedla tvrzení a předložila důkazy k prokázání existence úpadku (předlužení) v rozhodné době“, tak představuje nezákonné přenesení důkazního břemene na žalobkyni. Potud dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, a sen. zn. 29 NSČR 113/2013 (jde o usnesení ze dne 12. prosince 2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 45/2014“).
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, majíc za to, že „odvolací soud neotočil důkazní břemeno ohledně prokázání existence úpadku dlužníka ve prospěch žalobkyně, ale pouze správně vycházel z povinnosti žalobkyně tvrdit a prokázat zpochybnění důkazů předložených žalovanou“. Současně dospěl ke správnému právnímu závěru o tom, že dlužník nebyl ke dni uzavření darovací smlouvy v platební neschopnosti a nebyl ani předlužen.
Žalobkyně v replice k vyjádření žalované setrvává na argumentech uplatněných v dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení §240 insolvenčního zákona, když v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na těchto závěrech:
1) Ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona neobsahuje samostatnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční účely) ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona. Výrazy použité v ustanovení §235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona. Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona [srov. např. rozsudky ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, a ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněné pod čísly 60/2014 a 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“ a „R 106/2016“)].
2) K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku.
Smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně tak je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn.
Srov. např. rozsudek ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, jakož i usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014.
3) Podmínky odporovatelnosti ve smyslu §240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. např. R 106/2016 a rozsudek ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014.
4) Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§133 o. s. ř.), tímto účastníkem. (srov. rozsudky ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, a ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127 a č. 7, ročník 2003, pod číslem 113).
V poměrech projednávané věci odvolací soud dospěl k závěrům, podle nichž „žalovaná vyvrátila domněnku existence úpadku dlužníka v okamžiku uzavření darovací smlouvy v obou jeho formách“ a „žalobkyně neprokázala, že by tento úkon vedl k úpadku dlužníka“. Současně však dovodil, že:
a) „V řízení nebylo tvrzeno, ani se taková skutečnost nepodává z obsahu spisu, že by dlužník naplňoval některou z vyvratitelných domněnek platební neschopnosti podle §3 odst. 2 písm. a) až c) insolvenčního zákona“.
b) „Lze přisvědčit názoru žalobkyně, že při ocenění dlužníkova majetku je třeba zohledňovat jeho obvyklou (tržní) cenu a přihlédnout k dalšímu provozování podniku dlužníka, žalobkyně však i přes poučení odvolacího soudu ani konkrétně netvrdila, že by tržní cena měla být nižší o takovou (konkrétní) částku, aby majetek dlužníka v rozhodné doba nepřevyšoval souhrn jeho závazků, natož aby k prokázání takového tvrzení označila důkazy (např. znalecký posudek k ocenění tržní hodnoty majetku dlužníka v rozhodném období), totéž platí o námitce vztahující se k dalšímu provozování podniku dlužníka“.
Jakkoli odvolací soud správně vycházel z předpokladu, podle něhož tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně skutečnosti, že dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku, žalovanou (jinými slovy žalovaná musí vyvrátit domněnku úpadku dlužníka založenou ustanovením §240 odst. 2 insolvenčního zákona), v konečném důsledku zmíněný předpoklad popřel.
V intencích shora citované judikatury by totiž žalovaná vskutku vyvrátila domněnku úpadku dlužníka jen tehdy, prokázala-li by, že dlužník nebyl v úpadku v žádné z jeho forem (tj. nebyl v platební neschopnosti a nebyl ani předlužen).
Přitom ve vztahu k neexistenci úpadku ve formě platební neschopnosti by musela prokázat, že dlužník byl schopen plnit své peněžité závazky, které jsou více než 30 dní po lhůtě splatnosti.
Ve vztahu k neexistenci úpadku ve formě předlužení by musela prokázat, že souhrn závazků dlužníka (bez ohledu na jejich splatnost) nepřevyšuje hodnotu jeho majetku. Přitom hodnotu majetku představuje cena majetku vyjádřená v penězích v rozhodné době a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy) [srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015].
Za stavu, kdy odvolací soud přitakal názoru žalobkyně, podle něhož „je při ocenění dlužníkova majetku třeba zohledňovat jeho obvyklou (tržní) cenu a přihlédnout k dalšímu provozování podniku dlužníka“, a současně přičetl nedostatek zjištění o těchto okolnostech k tíži žalobkyni, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Důvodnost pak nelze upřít ani námitce žalobkyně ve vztahu k závěru odvolacího soudu ohledně „dostatku likvidních zdrojů“, který nebyl (vyjma neurčitého poukazu na účetní závěrku dlužníka) nijak odůvodněn.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu