ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.143.2017.1
KSPH 70 INS XY
70 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 143/2017-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Tantus Clientela Group s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 1156, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27 94 38 61, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, proti žalovanému AIKVLK.CZ v. o. s. , se sídlem v Přerově, Č. Drahlovského 871/17, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 02 41 36 39, jako insolvenčnímu správci dlužníka F. Š., zastoupenému Mgr. Pavlínou Fochlerovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Jeseniova 1151/55, PSČ 130 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. Š. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 70 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2017, č. j. 70 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 70 INSXY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. března 2017, č. j. 70 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 70 INS XY), (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 1. června 2016, č. j. 70 ICm XY, jímž Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Tantus Clientela Group s. r. o.) domáhal vůči insolvenčnímu správci dlužníka (Insolvenční kanceláři Vlk v. o. s., po změně obchodní firmy AIKVLK.CZ v. o. s.) vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka.
Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) vyšel z toho, že:
1) Žalobce (jako věřitel) uzavřel dne 21. září 2012 s dlužníkem a jeho manželkou (J. Š.) smlouvu o půjčce, podle níž jim poskytl částku 3.950.000,- Kč, kterou se tito zavázali vrátit nejpozději do 22. září 2013.
2) Smluvní strany smlouvy o půjčce téhož dne uzavřely smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem (ve vlastnictví dlužníka a jeho manželky).
3) Dlužník a jeho manželka poskytnutou půjčku ve sjednané lhůtě žalobci nevrátili.
4) Usnesením ze dne 21. července 2014, č. j. KSPH 70 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, rozhodl o řešení jeho úpadku konkursem a ustanovil insolvenčním správcem První konkursní v. o. s. Schůze věřitelů konaná po přezkumném jednání dne 15. října 2014 odvolala insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce a novým insolvenčním správcem ustanovila žalovaného; insolvenční soud tuto změnu v osobě insolvenčního správce schválil.
5) Dne 1. června 2015 žalovaný doplnil soupis majetkové podstaty o sporné nemovitosti; na tuto skutečnost žalobce písemně upozornil a poučil ho o možnosti podat excindační žalobu.
6) Žalobce do insolvenčního řízení nepřihlásil žádnou pohledávku a není jeho účastníkem.
7) R. S. (jednatel žalobce) „uvedl“ ohledně zpeněžování sporných nemovitostí, že dlužník se tyto bezúspěšně pokoušel prodat; mezi žalobcem a dlužníkem byla v ústní formě uzavřena dohoda o zpeněžení nemovitostí.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení §2 písm. g), §166, §173 odst. 1 a §174 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) a v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2014, pod číslem 98, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. IV. ÚS 2766/13) – uzavřel, že za stavu, kdy „zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), žalovaný po právu sepsal předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka (jako jeho vlastnictví). Zajištěný věřitel (žalobce) měl pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se však z titulu zajišťovacího převodu vlastnického práva úspěšně domoci nemůže“.
V situaci, kdy žalobce do koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 zákona č. 99/1963 S., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), netvrdil ani neprokazoval uzavření „dohody o realizaci zajišťovacího převodu vlastnického práva“ (naopak výslovně tvrdil, že takovou dohodu uzavřel s dlužníkem ústně a písemnou dohodu výslovně vyloučil), odvolací soud zamítl návrh žalobce na provedení důkazu dohodou o vypořádání vzájemných vztahů ze dne 3. února 2014 (dále jen „dohoda o vypořádání“), kterou žalobce soudu předložil s doplněním odvolání ze dne 27. února 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné k řešení otázky, zda „uzavření zajišťovací smlouvy může v určitých případech představovat vlastnický titul a zda je možné v rámci smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem platně sjednat rozvazovací podmínku“, kterou soudy nižších stupňů (podle jeho názoru) vyřešily v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soud sp. zn. 33 Odo 188/2005 (jde o rozsudek ze dne 5. prosince 2006).
Dále dovolatel vznáší výhrady ohledně skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a je přesvědčen o tom, že odvolací soud nesprávně zamítl jeho návrh na doplnění dokazování dohodou o vypořádání, maje za to, že nebyl insolvenčním soudem poučen podle ustanovení §118a o. s. ř.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, zcela odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval v (odvolacím soudem zmíněných) R 45/2019 a R 54/2012, a k nimž se následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2611/2016; přitom právě v R 45/2009 se Nejvyšší soud (mimo jiné) odchýlil (i) od dovolatelem zmíněného rozsudku sp. zn. 33 Odo 188/2005, jehož závěry „překonal“.
Přípustnost dovolání v poměrech dané věci není způsobilá založit ani výhrada, podle níž odvolací soud nesprávně zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování dohodou o vypořádání, a to ve spojení s tvrzením, že mu insolvenční soud neposkytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. Dovolatel potud namítá existenci vady řízení, aniž by současně otvíral jakoukoli otázku hmotného či procesního práva; neuplatňuje tak způsobilý dovolací důvod, jímž je (jen) nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 3603/2016.
Navíc (a bez vazby na výše uvedené) v poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že žalobce úplně vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, včetně toho, že s dlužníkem uzavřel smlouvu o zpeněžení sporných nemovitostí jen ústně (viz protokol o jednání ze dne 23. března 2016 na č. l. 53 až 54). Soud prvního stupně tak neměl žádný důvod poskytnout žalobci poučení podle ustanovení §118a o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. září 2017), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč.
K určení výše odměny za zastoupení advokátem v incidenčním sporu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněného pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu