ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.20.2015.1
MSPH 59 INS 11930/2010
59 ICm 166/2012
sp. zn. 29 ICdo 20/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyní a) EUROPE COMPANY BUILDING SE , se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24129470, a b) JBM INNOVATION LIMITED , se sídlem ve Stockportu, Cheshire, 67 Wellington Road North, SK4 2LP, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zapsané pod číslem 07120331 obchodního rejstříku pro Anglii a Wales, společně zastoupených JUDr. Vladimírem Jaškem Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, proti žalované Mgr. Barboře Novotné Opltové , advokátce, se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužnice Demorecykla s. r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 25674595, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 ICm 166/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Demorecykla s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25674595, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 11930/2010, o dovoláních žalobkyní proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 59 ICm 166/2012, 103 VSPH 169/2013-125 (MSPH 59 INS 11930/2010), takto:
I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 59 ICm 166/2012, 103 VSPH 169/2013-125 (MSPH 59 INS 11930/2010), se – ve vztahu k žalobkyni a) – ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. února 2013, č. j. 59 ICm 166/2012-79, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh, kterým se žalobkyně domáhaly vyloučení ve výroku označených nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) z majetkové podstaty Demorecykla s. r. o., v likvidaci (dále jen „dlužnice“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dlužnice nabyla sporné nemovitosti od města Mělník na základě kupní smlouvy ze dne 15. února 2010.
2) Návrh na vklad vlastnického práva dlužnice do katastru nemovitostí byl podán dne 14. dubna 2010.
3) Dne 14. dubna 2010 uzavřela dlužnice s žalobkyní b) kupní smlouvu, v níž se zavázala odevzdat žalobkyni b) sporné nemovitosti a umožnit jí nabýt k nim vlastnické právo (dále jen „kupní smlouva“).
4) Dlužnice a žalobkyně b) sjednaly v čl. III odst. 1 kupní smlouvy, že kupní cena „bude jako cena obvyklá stanovena dodatečně po podpisu kupní smlouvy, nejpozději však do 30. června 2010, a to na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí.“
5) V čl. III odst. 2 kupní smlouvy dlužnice a žalobkyně b) sjednaly, že „s ohledem na předpokládanou obvyklou cenu předmětu převodu bude první část kupní ceny ve výši 3.000.000 Kč (...) uhrazena ve třech splátkách po 1.000.000 Kč, a to se splatností vždy k 25. dni v měsíci počínaje dubnem 2010 a konče červnem 2010“.
6) V čl. I odst. 3 vedlejšího ujednání č. 2 ke kupní smlouvě dlužnice a žalobkyně b) sjednaly, že „do doby než bude stanovena cena obvyklá na základě znaleckého posudku podle čl. III. kupní smlouvy,“ je cena za převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem 6.750.000 Kč.
7) Dodatkem č. 1 ke kupní smlouvě, jenž byl uzavřen dne 27. května 2010, dlužnice a žalobkyně b) změnily čl. I kupní smlouvy tak, že sjednaly kupní cenu ve výši 6.339.350 Kč, přičemž „souhlasně prohlásily“, že část kupní ceny ve výši 2.000.000 Kč již byla uhrazena.
8) Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, provedl vklad vlastnického práva žalobkyně b) do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy, aniž by měl k dispozici vedlejší ujednání č. 2, resp. dodatek č. 1.
9) Dne 24. října 2011 rozhodl jediný akcionář žalobkyně a) při výkonu působnosti valné hromady o zvýšení základního kapitálu žalobkyně a) upsáním nových akcií.
10) Žalobkyně b) upsala akcie na zvýšení základního kapitálu žalobkyně a) nepeněžitým vkladem, jehož předmětem byly sporné nemovitosti.
11) Sporné nemovitosti byly posudkem znalce Jana Münstera ze dne 30. září 2011 oceněny na 14.000.000 Kč.
12) Na základě smlouvy o „převodu nemovitostí do základního kapitálu“ ze dne 24. října 2011 byla do katastru nemovitostí jako vlastnice sporných nemovitostí zapsána žalobkyně a).
13) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2010, č. j. MSPH 59 INS 11930/2010-A-25, byl zjištěn úpadek dlužnice (výrok I.), na majetek dlužnice byl prohlášen konkurs (výrok II.) a insolvenční správkyní dlužnice byla ustavena Mgr. Barbora Novotná Opltová (dále jen „žalovaná“) [výrok III.].
14) Žalovaná zapsala sporné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužnice.
Insolvenční soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu), konstatoval, že cena za převod sporných nemovitostí není v kupní smlouvě stanovena určitě, což vede k její absolutní neplatnosti.
K tomu doplnil, že v okamžiku, v němž byla kupní smlouva uzavřena, byla dlužnice nepochybně v úpadku. Vzhledem k (ne)poměru ceny za převod vlastnického práva z dlužnice na žalobkyni b) oproti hodnotě sporných nemovitostí zjištěných na základě posudku znalce při vkladu sporných nemovitostí do základního kapitálu žalobkyně a) proto převod vlastnického práva na žalobkyni b) považoval za „vyvádění majetku“ dlužnice bez odpovídajícího protiplnění.
Insolvenční soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobkyně a), že sporné nemovitosti nabyla v dobré víře. Za obě žalobkyně totiž jednal JUDr. Vladimír Jašek, Ph.D., LL.M., jemuž musely být známy „všechny okolnosti uzavření všech smluv“.
K odvolání obou žalobkyní Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. ICm 166/2012, 103 VSPH 169/2013-125 (MSPH 59 INS 11930/2010), potvrdil výrok I. rozsudku insolvenčího soudu (první výrok), změnil výrok II. rozsudku insolvenčního soudu (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, uveřejněný pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2002“), odvolací soud nejprve uvedl, že k podání žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka je legitimován ten, komu svědčí právo, jež vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty. Neoznačuje-li se tedy žalobkyně b) za vlastnici sporných nemovitostí (netvrdí-li, že jí vlastnické právo svědčí), není ke sporu o jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužnice věcně legitimována, a proto – ve vztahu k ní – odvolací soud návrh na vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice bez dalšího zamítl.
Ohledně určitosti ujednání, jímž sjednaly dlužnice a žalobkyně b) v kupní smlouvě (resp. ve vedlejším ujednání č. 2 ke kupní smlouvě) kupní cenu za převod sporných nemovitostí, odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu, když konstatoval, že sice není vyloučeno, aby byla kupní cena sjednána jiným způsobem než uvedením peněžní částky, musí však být určena způsobem, který bude umožňovat kupní cenu již při uzavření kupní smlouvy zcela nepochybně stanovit. Tomuto požadavku nevyhovuje odkaz na znalecký posudek, který má být vypracován v budoucnu. Neurčitost ujednání o ceně není odstraněna ani čl. I odst. 3 vedlejšího ujednání č. 2 ke kupní smlouvě. Ani dlužnici ani žalobkyni b) totiž nebylo v okamžiku uzavření kupní smlouvy „zcela určitě a srozumitelně známo“, za jakou cenu je vlastnické právo ke sporným nemovitostem převáděno. I odvolací soud tedy měl kupní smlouvu za neurčitou, a tudíž absolutně neplatnou.
K námitce, že žalobkyně a) nabyla sporné nemovitosti, neboť byla s ohledem na zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí v dobré víře, odvolací soud uvedl, že posuzování dobré víry je relevantní toliko ve vztahu k „nabytí vlastnického práva vydržením“ (sama o sobě není dobrá víra s to založit vlastnické právo). Byť tedy žalobkyně a) jednala s důvěrou v zápis vlastnického práva žalobkyně b) v katastru nemovitostí, nebyla její dobrou vírou „chráněna“, a vlastnické právo ke sporným nemovitostem jí proto nesvědčí.
Proti prvnímu výroku v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „právních otázek“, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, resp. mají být posouzeny jinak, a sice:
1) zda je určitým, a tedy platným ujednání, v němž smluvní strany ve smlouvě o převodu nemovitostí sjednaly kupní cenu tak, že pokud dojde ke zpracování znaleckého posudku, bude kupní cena odpovídat ceně zjištěné znaleckým posudkem,
2) zda lze ve smlouvě o převodu nemovitosti platně sjednat kupní cenu tak, že bude obsažena ve vedlejším ujednání, které je nedílně spjato s kupní smlouvou, a konečně
3) zda lze v případě „vkladu nemovitosti do základního kapitálu“ akciové společnosti nabýt nemovitost od nevlastníka.
Dovolatelky namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíce dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelky se domnívají, že cena za převod sporných nemovitostí byla v kupní smlouvě sjednána určitým způsobem, neboť bylo dohodnuto, že kupní cena činí 6.750.000 Kč, a teprve v případě zpracování znaleckého posudku má kupní cena odpovídat hodnotě sporných nemovitostí zjištěných znaleckým posudkem. Podle dovolatelek tedy bylo „v každém okamžiku (...) možné jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností, a tedy dostatečně určitě, určit kupní cenu“.
Shledal-li odvolací soud ujednání o kupní ceně neurčitým jen v části, v níž ustanovení smlouvy odkazují na budoucí znalecký posudek, měl neplatnost deklarovat pouze ve vztahu k této části kupní smlouvy. Z dikce dotčených smluvních ujednání (formulovaných při stanovení kupní ceny alternativně) je podle dovolatelek zřejmé, že část kupní smlouvy odkazující na budoucí znalecký posudek lze oddělit od ostatního obsahu kupní smlouvy.
Dovolatelky dále napadají závěr soudů nižších stupňů, podle něhož nebylo vedlejší ujednání č. 2 ke kupní smlouvě „součástí“ kupní smlouvy. K tomu uvádějí, že je zcela irelevantní, zda stejnopis kupní smlouvy založený „ve sbírce listin katastru nemovitostí“ obsahoval vedlejší ujednání (přičemž není zřejmé, zda k oddělení vedlejšího ujednání nedošlo teprve při administrativní činnosti katastrálního úřadu). Podle dovolatelek je tedy rozhodující pouze to, že „bylo prokázáno uzavření kupní smlouvy společně s vedlejšími ujednáními, které tvořily jediný a celistvý dokument“.
Dovolatelky brojí též proti (podle jejich mínění) nesprávnému právnímu posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně b). Podle jejich názoru je žalobkyně b) aktivně věcně legitimována, neboť „se v řízení mohla např. prokázat pouze neplatnost převodu mezi žalobkyní b) a žalobkyní a) a nikoli již mezi dlužnicí a žalobkyní b).“ Přitom pokud by žalobkyně b) vylučovací žalobu nepodala, hrozilo by, že nebude s to se svého práva domoci.
Konečně dovolatelky zpochybňují i závěr odvolacího soudu, podle něhož vlastnické právo k nemovitostem nelze nabýt od nevlastníka (na základě dobré víry nabyvatele). Vychází přitom (s odkazy na nález Ústavního soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, resp. ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06) z toho, že v době, kdy žalobkyně b) upsala akcie na zvýšení základního kapitálu žalobkyně a) nepeněžitým vkladem, jehož předmětem byly sporné nemovitosti, byla žalobkyně b) zapsána v katastru nemovitostí, a žalobkyně a) proto nemohla vědět, že existují pochybnosti o platnosti kupní smlouvy. Z toho dovolatelky dovozují, že i kdyby byla kupní smlouva absolutně neplatná, nabyla žalobkyně a) vlastnické právo ke sporným nemovitostem díky své dobré víře.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání obou dovolatelek byla zamítnuta.
Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání obou dovolatelek nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., a proto mohou být přípustná pouze podle §237 o. s. ř., tedy jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobkyně b), jejímž prostřednictvím zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že „ke sporu“ není věcně legitimována, přípustnost dovolání nezakládá. Již v R 67/2002 Nejvyšší soud (v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) konstatoval, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr se plně prosadí též v poměrech zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z čehož vyplývá, že zamítl-li odvolací soud – ve vztahu k žalobkyni b) – žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužnice s tím, že žalobkyně b) netvrdila (a tedy ani neprokázala), že jí svědčí právo, které by vylučovalo zápis sporných nemovitostí do soupisu majetkové podstaty dlužnice, byl postup odvolacího soudu v souladu ustálenou rozhodovací praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 8. června 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. – ve vztahu k žalobkyni b) – nezakládá ani řešení zbylých otázek, které žalobkyně b) prostřednictvím svého dovolání předestřela, a to již jen proto, že na posouzení těchto otázek odvolací soud napadené rozhodnutí – ve vztahu k žalobkyni b) – nezaložil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3344/2008, ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2270/2010, či ze dne 24. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015).
Jelikož tedy dovolání žalobkyně b) nenaplňuje podmínky přípustnosti formulované v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání ve vztahu k žalobkyni a) nezakládá řešení otázky, zda ve smlouvě o převodu nemovitosti lze platně sjednat kupní cenu tak, že bude obsažena ve vedlejším ujednání, které je nedílně spjato s kupní smlouvou, a to jen proto, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud uvedl výslovně, že i kdyby bylo zjištěno, že vedlejší ujednání č. 2 bylo sjednáno „jako součást“ kupní smlouvy, neurčitost stanovení kupní ceny by tím odstraněna nabyla).
Dovolání nečiní ve vztahu k žalobkyni a) přípustným ani její námitka směřující proti závěru, že žalobkyně b) není věcně legitimována, neboť ani na tomto závěru odvolací soud napadené rozhodnutí – ve vztahu k žalobkyni a) – nevystavěl.
Dovolání žalobkyně a) je přesto přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení dovoláním otevřených otázek, a to:
1) zda je určité, a tedy platné, ujednání, v němž smluvní strany ve smlouvě o převodu nemovitostí sjednaly kupní cenu tak, že dojde-li ke zpracování znaleckého posudku, bude kupní cena odpovídat ceně zjištěné znaleckým posudkem, a
2) zda lze v případě „vkladu nemovitosti do základního kapitálu“ akciové společnosti nabýt nemovitost od nevlastníka.
Podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §588 obč. zák. vznikne z kupní smlouvy prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Již v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není vyloučeno, aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, ze dne 11. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 3101/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 4404/2008). Tím bylo řečeno, že byť je způsob určení kupní ceny ponechán v dispozici smluvních stran, musí být kupní cena ujednána již v době uzavření kupní smlouvy.
Je-li kupní cena určena prozatímně, jako alternativa pro případ jiné právní skutečnosti (u níž není jisté, zda, resp. kdy nastane), nejsou smluvní strany v okamžiku uzavření kupní smlouvy schopny jednoznačně rozpoznat výši skutečné kupní ceny; požadavek, aby kupní cenu bylo možné zcela nepochybně určit již v době uzavření kupní smlouvy, tedy není naplněn, a kupní smlouvu proto za těchto podmínek nelze platně uzavřít. Opačný závěr (připouštějící platnost popsaných ujednání) by vedl toliko k obcházení závěrů citované judikatury, která označila stanovení ceny odkazem na dosud neexistující znalecké posudky za neplatné.
Dovodil-li tedy odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem), že ustanovení čl. III. odst. 1 kupní smlouvy, resp. čl. I odst. 3 vedlejšího ujednání č. 2 ke kupní smlouvě, jsou neurčitá, a tudíž i neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.), bylo jeho právní posouzení věci správné.
Dovolání je přesto důvodné.
Ačkoliv dřívější judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) dospěly k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že ani v nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, Ústavní soud dříve vyjádřené právní argumenty Nejvyššího soudu nepřijal (měl za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“ již byla argumentačně Ústavním soudem překlenuta), nezbylo Nejvyššímu soudu, než respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor. Z toho důvodu se Nejvyšší soud v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, odklonil od své dřívější judikatury, aby konstatoval, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně a) nemohla nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem od žalobkyně b), neboť žalobkyně b) nebyla vlastnicí sporných nemovitostí, a to i přesto, že žalobkyně a) jednala s důvěrou v zápis v katastru nemovitostí, odchýlil se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky nabývání nemovitostí od nevlastníka, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, rozhodnutí odvolacího soudu – ve vztahu k žalobkyni a) – zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Ve vztahu k žalobkyni b) se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když bylo dovolání žalobkyně b) odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. října 2014) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle §6 odst. 1, §7 bod 5 a §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu 3.100 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobkyně b) 4.114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve vztahu k žalobkyni a) bude o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu