ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.40.2019.1
KSPH 77 INS XY
63 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 40/2019-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčního správce dlužníka F. F., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, PSČ 140 00, proti žalovanému R. B. , narozenému XY, bytem XY, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 63 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. F. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2019, č. j. 63 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 63 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. srpna 2018, č. j. 63 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka F. F.) domáhal vůči žalovanému (R. B.) určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku „z titulu smlouvy o zápůjčce“ ve výši 9 500 000 Kč přihlášenou v insolvenčním řízení dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy vyšly zejména z toho, že dlužník prohlásil v uznávacím prohlášení učiněném dle §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), v notářském zápisu sepsaném notářem JUDr. Radimem Drášilem dne 3. června 2014, že podle smlouvy o půjčce uzavřené ústní formou mezi žalovaným na straně věřitele a jím na straně dlužníka dne 1. srpna 2012 má povinnost vrátit žalovanému převzatou částku 9 500 000 Kč s tím, že tento dluh bude splatný najednou nebo po částech nejpozději do 31. srpna 2014; zároveň dlužník svolil k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu.
Soudy uzavřely, že uznání závazku ze dne 3. června 2014 působí vůči insolvenčnímu správci a také v incidenčním sporu zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku v době uznání, „která dokud nebude vyvrácena, musí být soudem považována za prokázanou“. Bylo tedy na žalobci, jenž jako insolvenční správce dlužníka popřel spornou pohledávku, aby domněnku trvání uznaného dluhu podle §558 obč. zák. vyvrátil. Podle soudů žalobce nijak nepodložil své tvrzení o neexistenci sporné pohledávky, když pouze tvrdil, že žalovaný měl prokázat poskytnutí peněžních prostředků dlužníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena, namítaje nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Konkrétně dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku, zda je správný právní názor, že se v řízení podle §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), „otáčí“ nebo „přenáší“ důkazní břemeno a že tedy důkazní břemeno o neexistenci vykonatelné pohledávky je (vždy) na straně žalobce (insolvenčního správce), nikoliv na straně žalovaného, a dále otázku, zda v situaci, kdy dlužník platně uzná svůj dluh, je ve sporu dle §159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona na popírajícím (insolvenčním správci), aby prokázal jeho neexistenci.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že uznáním závazku (dluhu) dle §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku či §558 obč. zák. (obou předpisů ve znění účinném do 31. prosince 2013), se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (zde na insolvenčního správce), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 88/2017, a tam citovanou judikaturu).
Neexistence uznaného dluhu (závazku), nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným. Důsledkem vyvratitelné právní domněnky vzešlé z uznání dluhu je, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání spočívá na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004).
Již z dřívější judikatury přijaté v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vyplývalo, že uznal-li budoucí úpadce svůj dluh co do důvodu a výše, pak ve sporu o určení pravosti a výše pohledávky je přeneseno důkazní břemeno o neexistenci předmětných pohledávek na žalovaného správce konkursní podstaty. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 44, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1370/2014.
V insolvenčních poměrech pak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2014, rovněž plyne, že písemné uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše podle §558 obč. zák., jímž věřitel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu §105 insolvenčního zákona. Ve sporu o pravost pohledávek, jehož se jako osoba popírající pohledávky věřitele účastní insolvenční správce, pak srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 32 ICdo 157/2017, nebo opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 88/2017.
Na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Výše shrnuté a Nejvyšším soudem konstantně zastávané judikaturní závěry se v projednávané věci projeví následovně.
Dovolání není přípustné již proto, že judikatuře Nejvyššího soudu neodporuje závěr odvolacího soudu, na němž spočívá napadené rozhodnutí, podle kterého (platné) uznání dluhu budoucím insolvenčním dlužníkem má ve sporu o pravost a výši pohledávky, v němž jako žalobce vystupuje namísto dlužníka insolvenční správce, za následek, že na žalobce (insolvenčního správce) přešlo důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání.
Považuje-li odvolací soud uznání závazků dlužníka za platné, pak na žalobce (insolvenčního správce) přešlo důkazní břemeno ohledně tvrzení, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného a žalobce nemohl v řízení uspět pouze na základě tvrzení, že sporné pohledávky za dlužníkem neexistují. Bylo totiž na něm, aby tvrdil a prokázal konkrétní skutečnosti o tom, že dané pohledávky nevznikly (např. z důvodu, že žalovaný dlužníkovi neplnil), zanikly (např. tím, že dlužník pohledávku zaplatil) nebo byly převedeny na jiného.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §202 odst. 1 insolvenčního zákona, když dovolání bylo odmítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu