ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.88.2017.1
KSPL 54 INS XY
155 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 88/2017-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně M. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, PSČ 301 00, proti žalované JUDr. Věře Sedloňové , se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 46, PSČ 130 00, jako insolvenční správkyni dlužnice E. M., o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 155 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice E. M. , narozené XY, se sídlem XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2017, č. j. 155 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 54 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 12. května 2016, č. j. 155 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (M. M.) domáhala vůči žalované (JUDr. Věře Sedloňové, jako insolvenční správkyni dlužnice E. M.) určení „pravosti a výše dílčích pohledávek čísel 1 až 4“ přihlášených žalobkyní do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že uznávací prohlášení dlužnice učiněné dle §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), v dohodě o uznání závazku ze dne 12. srpna 2008 nepůsobí vůči insolvenční správkyni, neboť (dle gramatického a logického výkladu provedeného insolvenčním soudem) dochází „k přesunu důkazního břemene v řízení o pohledávce na dlužníka, nikoliv na osoby od dlužníka odlišné, jakými je kupř. ručitel či insolvenční správce dlužníka.“
Žalobkyně podle insolvenčního soudu neprokázala předání předmětu půjček (peněz) dlužnici, ani případně vznik bezdůvodného obohacení. Insolvenční soud považuje smlouvu ze dne 12. srpna 2008, jakož i dodatky k dohodě o uznání závazku za neplatné z důvodu jejich neurčitosti, ve vztahu k pohledávce ve výši 200 000 Kč pak za odporující §143 obč. zák., neboť tato pohledávka, postoupená žalobkyni dne 12. srpna 2008, měla vzniknout mezi dlužnicí a jejím manželem za trvání společného jmění manželů. Nadto dle insolvenčního soudu žalobkyně v žalobě netvrdila jako důvod vzniku pohledávky stejné skutečnosti, které uváděla v přihlášce.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu v rozsahu dílčích pohledávek č. 2 ve výši 7 865 Kč a 4 ve výši 17 235,50 Kč potvrdil, v rozsahu dílčí pohledávky č. 3 ve výši 53 055,80 Kč rozhodnutí změnil tak, že určil, že tato pohledávka za dlužnicí je po právu a v rozsahu dílčí pohledávky č. 1 ve výši 5 398 853,80 Kč rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že ze zákona nevyplývá, že by se vyvratitelná domněnka existence závazku v době jeho uznání dle §558 obč. zák. neuplatnila v insolvenčních poměrech vůči insolvenční správkyni a působila by jen vůči dlužnici. Podle odvolacího soudu tak je na žalované, aby existenci závazků vyvrátila, když uznání závazků dlužnicí dohodou ze dne 12. srpna 2008 ve znění dodatků (s výjimkou uznání závazku postoupeného na žalobkyni manželem dlužnice V. M.) považuje (oproti insolvenčnímu soudu) za platné.
Přestože odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že plnění žalobkyně poskytnutá dlužnici nebyla půjčkami, neboť nebylo prokázáno, že došlo ke skutečnému odevzdání předmětu půjčky dlužnici, plnění poskytovaná žalobkyní za dlužnici třetím osobám považuje odvolací soud za poskytnutá na základě inominátní smlouvy, pro jejichž platnost není vyžadována písemná forma.
K právnímu důvodu vzniku pohledávek pak odvolací soud s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2000“), ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 90 a ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007, uvedl, že žalobkyně v žalobě uplatnila jako důvod vzniku pohledávky stejné skutečnosti, které uváděla v přihlášce. Žalobkyně totiž v přihlášce pohledávky poukazovala ve vztahu k pohledávce č. 1 na dohodu o uznání závazku ze dne 12. srpna 2008 ve znění dodatků, ohledně přihlášek pohledávek č. 2 až 4 popsala, že za dlužnici na základě ústní dohody hradila konkrétní závazky a uvedla jejich výši, přičemž k přihlášce pohledávek připojila dohodu o uznání závazku ze dne 12. srpna 2008. Jiná právní kvalifikace téhož skutku (závěr, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla) není změnou právního důvodu přihlášené pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vůči části výroku týkajícího se dílčích pohledávek č. 1 a č. 3, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena, namítajíc nesprávné právní posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Konkrétně dovolatelka Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku, zda uznáním závazku dlužnicí (vůči osobě blízké) došlo k přenesení důkazního břemene na dovolatelku jako insolvenční správkyni.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že uznáním závazku (dluhu) dle §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku či §558 obč. zák. (obou předpisů ve znění účinném do 31. prosince 2013) se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (zde na insolvenční správkyni), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, nebo /nověji/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1370/2014).
Neexistence uznaného dluhu (závazku), nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným. Důsledkem vyvratitelné právní domněnky vzešlé z uznání dluhu je, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání spočívá na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 453/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004).
Již z dřívější judikatury přijaté v režimu zákona o konkursu a vyrovnání vyplývalo, že uznal-li budoucí úpadce svůj dluh co do důvodu a výše, pak ve sporu o určení pravosti a výše pohledávky je přeneseno důkazní břemeno o neexistenci předmětných pohledávek na žalovaného správce konkursní podstaty. K tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011 a sp. zn. 29 Cdo 1370/2014.
V insolvenčních poměrech pak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2014, také vyplývá, že písemné uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše podle §558 obč. zák., jímž věřitel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu §105 insolvenčního zákona. Ve sporu o pravost pohledávek, jehož se jako osoba popírající pohledávky věřitele účastní insolvenční správce, pak srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 32 ICdo 157/2017.
Na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Výše shrnuté a Nejvyšším soudem konstantně zastávané judikaturní závěry se v projednávané věci projeví následovně.
Dovolání není přípustné již proto, že judikatuře Nejvyššího soudu neodporuje závěr odvolacího soudu, na němž spočívá napadené rozhodnutí, podle kterého (platné) uznání dluhu budoucím insolvenčním dlužníkem má ve sporu o pravost a výši pohledávky, v němž jako žalovaný vystupuje namísto dlužníka insolvenční správce, za následek, že na žalovaného (insolvenčního správce) přešlo důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že závazek byl uznán vůči osobě blízké, když z žádného zákonného ustanovení taková výjimka neplyne.
Považuje-li odvolací soud uznání závazků dlužnice za platná, pak na žalovanou přešlo důkazní břemeno ohledně tvrzení, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného a žalovaná nemohla v řízení uspět pouze na základě tvrzení, že sporné pohledávky za dlužnicí neexistují. Bylo totiž na ní, aby tvrdila a prokázala konkrétní skutečnosti o tom, že dané pohledávky nevznikly (např. z důvodu, že žalobkyně dlužnici neplnila), zanikly (např. tím, že dlužnice pohledávku zaplatila) nebo byly převedeny na jiného.
Pro úplnost zbývá dodat, že závěr odvolacího soudu, podle něhož jiná právní kvalifikace téhož skutku není změnou právního důvodu přihlášené pohledávky, je rovněž v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. R 74/2000, rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35 či rozsudek sp. zn. 29 Cdo 506/2007).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu