ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.7.2019.1
MSPH 96 INS 7558/2010
96 ICm 3062/2011
sp. zn. 29 ICdo 7/2019-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Jana Zachariáše , se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka Realitní a investiční společnosti s. r. o., proti žalovanému WIGAST 2000 s. r. o. , se sídlem v Malešově 49, PSČ 285 41, identifikační číslo osoby 26213435, zastoupenému JUDr. Helenou Šnajdrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 ICm 3062/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Realitní a investiční společnosti s. r. o. , se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Ve Žlíbku 1878/35, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 27202429, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 7558/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2018, č. j. 96 ICm 3062/2011, 102 VSPH 272/2016-146 (MSPH 96 INS 7558/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 96 ICm 3062/2011-117, rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) o žalobě Mgr. Jana Zachariáše, jako insolvenčního správce dlužníka Realitní a investiční společnosti s. r. o., směřující proti žalovanému WIGAST 2000 s. r. o. tak, že:
1/ Určil, že kupní smlouva ze dne 16. června 2010 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným, kterou dlužník převedl do vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. 720/34 o výměře 1066 m 2 , orná půda, zapsaný v katastrálním území Koloděje, pro obec Praha na listu vlastnictví číslo 852 (dříve číslo 741), vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „nemovitost“), je právně neúčinná (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §235 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[3] Kupní smlouva byla uzavřena dne 16. června 2010, insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 7. července 2010, účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 3. prosince 2010. Žaloba byla podána dne 11. listopadu 2010, tedy (v souladu s ustanovením §239 odst. 3 a §240 odst. 3 insolvenčního zákona) včas.
[4] Ujednání o kupní ceně v kupní smlouvě vedlo k tomu, že dlužník žádné skutečné protiplnění za prodej nemovitosti nezískal. Část kupní ceny ve výši 1 milión Kč byla „zaplacena“ formou zápočtu závazku stejné výše, vyplývajícího z dohody o narovnání uzavřené téhož dne jako kupní smlouva mezi žalovaným a dlužníkem (dále jen „dohoda o narovnání“). Zbývající část kupní ceny ve výši 1,8 miliónu Kč se žalovaný zavázal složit do advokátní úschovy zástupkyně žalovaného, která ji měla poté v předem určených částkách použít na částečnou úhradu závazků dlužníka, zejména těm věřitelům, v jejichž prospěch vázlo na nemovitosti (soudcovské) zástavní právo.
[5] V době uzavření kupní smlouvy byl dlužník v úpadku (měl nejméně dva věřitele s neuhrazenými pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti), přičemž s nedostatkem financí se potýkal již delší dobu. Prodejem nemovitosti se dlužník zbavil jediného majetku, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávky věřitelů.
[6] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že podstatným znakem neúčinného právního úkonu je skutečnost, že za něj dlužník nezískal žádné reálné protiplnění, nešlo tedy o ekvivalentní právní úkon (včetně situace, kdy dohodou smluvních stran dojde k započtení kupní ceny oproti pohledávce kupujícího). Neúčinnost právního úkonu mohou založit i důsledky pro majetkové poměry dlužníka ve vazbě na rozsah uspokojení pohledávek „konkursních“ věřitelů. Neúčinný úkon nemusí být činěn úmyslně, postačuje nedbalostní jednání.
[7] Pro rozhodnutí ve věci není významné, zda osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn (v tomto případě žalovaný), věděla (či měla vědět), že je dlužník v úpadku, neboť koncept ustanovení §240 insolvenčního zákona, je založen na objektivním principu stavu úpadku dlužníka v době, kdy úkon činí.
[8] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2018, č. j. 96 ICm 3062/2011, 102 VSPH 272/2016-146 (MSPH 96 INS 7558/2010):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §111 a §240 insolvenčního zákona a z judikatury Nejvyššího soudu k výkladu neúčinných právních úkonů dlužníka ve smyslu ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona, jak ji shrnul v odstavci 11. odůvodnění rozsudku – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[10] Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy nastaly k 25. červnu 2010 (před zahájením insolvenčního řízení).
[11] Z judikatorních závěrů shrnutých v odstavci 11. odůvodnění vyšel Nejvyšší soud při rozhodování ve sporu o neúčinnost jiné (do značné míry obdobné) kupní smlouvy dlužníka v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015 [ rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ] . V něm uvedl, že uzavřel-li dlužník, jenž nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel (z kupní ceny ve výši 3.741.500 Kč) jen 200.000 Kč (5,35 %), pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění,“ jelikož celá transakce tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo.
[12] Pro poměry dané věci (jež se od věci označené v předchozím odstavci liší velmi málo) je podstatné, že dlužník pouhé 3 týdny před zahájením insolvenčního řízení podepsal kupní smlouvu a s účinností k 25. červnu 2010 na jejím základě převedl vlastnické právo k nemovitosti na žalovaného, přičemž již při uzavření kupní smlouvy sjednal, že část kupní ceny (1 milión Kč z celkové kupní ceny 2,8 miliónu Kč) „je považována za zaplacenou“ zápočtem oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem ve shodné výši (představující mimosoudní vyrovnání sporu mezi dlužníkem a žalovaným na základě dohody o narovnání).
[13] Dlužníku se tak za prodanou nemovitost dostalo nanejvýš 64,3 % celkové kupní ceny (jež je jinak cenou obvyklou). Částku 1,8 miliónu Kč pak dlužník fyzicky neobdržel, když podle smlouvy o advokátní úschově uzavřené téhož dne jako kupní smlouva, měla být vyplacena jeho dalším věřitelům, ačkoli ostatní majetek dlužníka nepostačoval k úplnému uspokojení pohledávek přihlášených jiných věřitelů. Ke dni uzavření kupní smlouvy i ke dni její účinnosti přitom dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti dle §3 odst. 1 a 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Kupní smlouva je tudíž ve smyslu §240 insolvenčního zákona právním úkonem dlužníka bez přiměřeného protiplnění.
[14] Námitka, že žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku (§240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona), neobstojí, neboť i podle toho, co uvádí v odvolání, si žalovaný musel být vědom toho, že dlužník má určité platební problémy a žalovaný nevyvinul žádné úsilí směřující ke zjištění, zda dlužník není v úpadku, nebo zda kupní smlouva k jeho úpadku nepovede. Žalovaný tak sám uvádí, že jeho úvahy směřovaly toliko k poměření dlužníkova dalšího majetku s celkovou výší jeho dalších dluhů, tedy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 insolvenčního zákona) pouze k úpadku ve formě předlužení. Ostatně (jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015), při způsobu, jakým byla kupní smlouva koncipována co do zápočtu podstatné části kupní ceny, dlužník ani nemohl očekávat, že reálně obdrží za poskytnuté plnění takové protiplnění, jehož výše není podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal; i proto je vyloučena aplikace ustanovení §240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona.
[15] Pro posouzení věci pak vzhledem k vymezení podmínek neúčinnosti právního úkonu v ustanovení §240 insolvenčního zákona není významné, že kupní smlouva i dohoda o narovnání byly vyústěním dohadovacího procesu iniciovaného žalovaným cca rok před prodejem nemovitosti, ani to, že z části kupní ceny ve výši 1,4 miliónu Kč byli uspokojeni jiní zajištění věřitelé dlužníka. Pro věc bylo zásadní, že minimálně zbytek (tj. podstatnou část) kupní ceny dlužník reálně neobdržel.
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „když v tomto případě má být vyřešena jinak, než je ustálena rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že odpůrčí žalobu zamítne.
[17] Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku specifických podmínek úhrady kupní ceny v jeho věci.
[18] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že kupní smlouva je neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona. Potud především poukazuje na to, že odvolacím soudem citovaná „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu, ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2011, pod číslem 10), ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 (jde o usnesení), a ze dne 29. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 1089/2011 (jde o usnesení), řeší otázku neúčinnosti kupní smlouvy bez přiměřeného protiplnění v těch případech, v nichž se dlužníku nedostalo protiplnění žádného nebo se mu dostalo protiplnění mimořádně nízkého a zcela neekvivalentního. Pouze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ), výslovně uvádí, že o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Dovolatel míní, že odvolací soud v souvislosti s tímto závěrem nedostatečně vyhodnotil přínos jeho plnění pro dlužníka.
[19] Plněním, které žalovaný dlužníku (potažmo jeho věřitelům) poskytl na základě dohody o narovnání, nejen uhradil (z vlastních finančních prostředků) dluhy, které měl dlužník vůči jiným věřitelům, ale uvolnil mu (částečným zpětvzetím) omezení nakládání s dalšími pozemky v hodnotě téměř 6 miliónů Kč (založené předběžným opatřením Městského soudu v Praze), které mohl použít k uspokojení svých dalších věřitelů. Takové protiplnění má dovolatel za dostatečně ekvivalentní. Ke dni uzavření dohody o narovnání dlužník vlastnil i další pozemek, takže měl tedy k dispozici majetek postačující k uspokojení všech jeho závazků (i když dovolatel tehdy jejich výši neznal).
[20] Ve srovnání s věcí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015 odvolací soud nevzal v potaz zásadní rozdíl spočívající v tom, že v oné věci obdržel reálně pouze 200.000 Kč (5,35 % kupní ceny), kdežto v této věci šlo o 1,8 miliónu Kč. Odvolací soud podle dovolatele dostatečně nezohlednil, že ve prospěch dovolatele byly předběžným opatřením pro účely uspokojení téměř nezpochybnitelné pohledávky dovolatele blokovány pozemky dlužníka; závěr odvolacího soudu, že dlužník neobdržel podstatnou část kupní ceny, má proto dovolatel za nesprávný a nespravedlivý.
[21] Dovolatel uzavírá, že nelze bez dalšího formálně aplikovat judikaturu týkající se některých případů „odklonění“ majetku z majetkové podstaty dlužníka (jako v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007) nebo plného zápočtu kupní ceny proti pohledávkám věřitele (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2011). Ze zjištěného skutkového stavu podle něj vyplývá, že jím poskytnutá cena se blíží ceně obvyklé, že dlužník neuzavřel kupní smlouvu v době, kdy byl v úpadku, a že uzavření kupní smlouvy k jeho úpadku nevedlo, přičemž nešlo o převod na osobu dlužníku blízkou.
[22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[23] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v řešení dovolatelem předestřené právní otázky odpovídá napadené rozhodnutí níže označené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
[24] Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu), což se promítá i v rovině posuzování přípustnosti dovolání. K tomu budiž poznamenáno, že dovolatel sice v závěrečném shrnutí v dovolání uvádí, že dlužník neuzavřel kupní smlouvu v době, kdy byl v úpadku, žádná část jeho dovolání však argumentačně nesměřuje proti závěru odvolacího soudu, že dlužník byl v době uzavření kupní smlouvy v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani proti závěru odvolacího soudu, že se neuplatní výjimka uvedená v §240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona, jelikož dovolatel nekonal s náležitou pečlivostí. K tomu, kdy určitá osoba dostojí požadavku náležité pečlivosti ve smyslu §240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona, srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 82/2015 .
[25] Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích při výkladu ustanovení §240 insolvenčního zákona ozřejmil, že:
[26] Protiplnění dle §240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018).
[27] Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“).
[28] Jestliže dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel (z kupní ceny ve výši 3.741.500 Kč) jen 200.000 Kč (5,35 %), pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo (rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015).
[29] V usnesení sp. zn. 29 Cdo 1089/2011 se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy odvolací soud spatřoval neúčinnost kupní smlouvy v tom, že kupní cena sporných nemovitostí, která byla určena dle znaleckého posudku a odpovídala ceně obvyklé, byla v plném rozsahu „uhrazena“ zápočtem pohledávek kupujícího za (pozdějším) úpadcem (prodávajícím), přičemž v rozsahu cca 2/3 kupní ceny se tento záměr podával přímo z kupní smlouvy. Dovolání kupujícího pak odmítl, s tím, že v důsledku započtení kupní ceny na pohledávky kupujícího, zamýšleného v rozsahu cca 2/3 kupní ceny již při uzavření kupní smlouvy, se úpadci za prodané nemovitosti žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by mohli jeho konkursní věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo.
[30] Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[31] Jakkoli se z citované judikatury podává, že podle tam popsaných skutkových reálií se souběžný nebo následný zápočet pohledávek kupujícího na kupní cenu týkal celé kupní ceny nebo její převažující části, s přihlédnutím k nezanedbatelné výši částky, která takto nebyla reálně (skutečně) zaplacena na kupní cenu (1 milión Kč z celkem 2,8 miliónů Kč), lze i tak (v návaznosti na závěry formulované již v R 64/2017) bez pochybností uzavřít, že předmětná kupní smlouva je neúčinným právním úkonem dle §240 insolvenčního zákona. Srov. ostatně mutatis mutandis (v obdobných „konkursních“ souvislostech) např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 3577/2018 (tam šlo o započtení 6,1 miliónů Kč z kupní ceny dohodnuté ve výši 35 miliónů Kč).
[32] Závěry napadeného rozhodnutí jsou s judikaturou předestřenou výše v odstavcích [26] až [31] souladné.
[33] Ve světle dovoláním nezpochybněného závěru, že dlužník byl v době uzavření kupní smlouvy v úpadku ve formě platební neschopnosti (srov. odstavec [24] výše), pak v intencích závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 98/2018 dovolatelem zdůrazňované uvolnění omezení založeného předběžným opatřením („protiplnění“) nepřinášelo žádnou jinou (další) hodnotu využitelnou k uspokojení dlužníkových věřitelů, než tu, kterou tento majetek měl i za trvání omezení. Ostatně, ono předběžné opatření soud nařídil k tamnímu návrhu dovolatele; ono „uvolnění“ tak pouze odstranilo stav vyvolaný iniciativou dovolatele v tamním sporu.
[34] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a u žalobce nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2020
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu