ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.109.2017.1
KSBR 28 INS 27030/2015
sp. zn. 29 NSČR 109/2017-A-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenční věci dlužníka MERIPRA s. r. o. , se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24316440, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 27030/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka a věřitelů 1/ RALT COMPANY s. r. o. , se sídlem v Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 02138816, a 2/ Glory Daze Associated S. A. , se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2016, č. j. KSBR 28 INS 27030/2015, 3 VSOL 55/2016-A-65, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 19. listopadu 2015, č. j. KSBR 28 INS 27030/2015-A-24, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu dlužníka a věřitelů 1/ RALT COMPANY s. r. o. (dále jen „insolvenční navrhovatel R“) a 2/ Glory Daze Associated S. A. (dále jen „insolvenční navrhovatel G“), tak, že mimo jiné zjistil úpadek dlužníka MERIPRA s. r. o. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Jana Jukla (bod III. výroku).
Proti usnesení insolvenčního soudu podali odvolání dlužník (proti bodům II. a III. výroku), věřitel Crius Capital, SE, (dále jen „věřitel C“) [ proti bodům II. a III. výroku ] a insolvenční navrhovatel R (proti bodu I II. výroku).
Usnesením ze dne 19. dubna 2016, č. j. KSBR 28 INS 27030/2015-A-50, insolvenční soud zastavil řízení o odvolání věřitele C proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015 pro neuhrazení soudního poplatku z odvolání.
K odvolání věřitele C Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. června 2016, č. j. KSBR 28 INS 27030/2015, 3 VSOL 722/2016-A-58, usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. dubna 2016 potvrdil v rozsahu, v němž se týkalo bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015, a změnil v rozsahu, v němž se týkalo bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015, tak, že se odvolací řízení nezastavuje.
Usnesením ze dne 29. srpna 2016, č. j. KSBR 28 INS 27030/2015, 3 VSOL 55/2016-A-65, Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015 v bodě II. a III. výroku potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. srpna 2016 podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
V mezidobí (po podání dovolání) se dovolatelem předestřenými otázkami zabýval v usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017 (rozhodnutí je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), jímž odmítl typově shodné dovolání (vypracované stejným zástupcem) v jiné insolvenční věci.
V označeném usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, když jeho závěry na dané téma lze shrnout tak, že:
1/ Otázku pojetí koncernu podle §79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ Ve vazbě na tvrzený rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak dovolatel především obsáhle argumentuje ve prospěch závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele G k podání insolvenčního návrhu a spornosti pohledávky tohoto věřitele. Tato argumentace je ovšem pro účely posouzení přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, právně bezcenná. K tomu srov. závěry obsažené již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zkoumání aktivní věcné legitimace některého z insolvenčních navrhovatelů (včetně zkoumání spornosti pohledávky tohoto insolvenčního navrhovatele) je vyhrazeno [s omezením, jež se pro odvolací řízení podává z §141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] té fázi insolvenčního řízení, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu [zde rozhodnutím o úpadku dlužníka, jež odvoláním ani dovoláním nebylo (ani nemohlo být) zpochybněno]; při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursem, reorganizací nebo oddlužením) se takové zkoumání již neprovádí (kdo byl insolvenčním navrhovatelem již žádný význam nemá) a insolvenční soud by naopak chyboval, kdyby takto postupoval.
3/ V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (§148 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2015, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době vydání usnesení insolvenčního soudu), pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. – s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 313/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doznalo ustanovení §316 insolvenčního zákona – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4/ Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění závěru o možnosti spojit s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (zde konkursem), jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.
Zbývá dodat, že dovolání nečiní přípustným ani námitka, že Mgr. Jan Jukl byl ustanoven insolvenčním správcem v rozporu se zákonem a že jsou pochybnosti o jeho nepodjatosti. Za situace, kdy insolvenční soud usnesením ze dne 17. října 2016, č. j. KSBR 28 INS 27030/2015-B-52, jež nabylo právní moci dne 18. října 2016, potvrdil odvolání dosavadního insolvenčního správce Mgr. Jana Jukla a novým insolvenčním správcem ustanovil společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., je totiž tato námitka (jejímž prostřednictvím se dlužník snažil dosáhnout změny v osobě insolvenčního správce) bezpředmětná.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu