ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.14.2014.1
KSBR 30 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 14/2014-A-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka VERA COLOR s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 87/18, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25502212, o insolvenčním návrhu věřitele L. K. , bytem XY, jako správce konkursní podstaty úpadce BRNO - PRINT, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 13690434, zastoupeného Mgr. Romanem Stýblem, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová 102/10, PSČ 603 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS XY, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2013, č. j. KSBR 30 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 18. října 2012, č. j. KSBR 30 INS XY, zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „ insolvenční soud “) insolvenční návrh, jímž se věřitel (Mgr. Luděk Kurečka, jako správce konkursní podstaty úpadce BRNO - PRINT, spol. s r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužníka VERA COLOR s. r. o. v likvidaci (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání insolvenčního navrhovatel e Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soud u (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že insolvenční navrhovatel nedoložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem, a proto není ve věci aktivně legitimován.
K tomuto závěru je podle odvolacího soudu dostačující, že již ze samotného tvrzení insolvenčního navrhovatele vyplývá, že vůči dlužníku ohledně předmětných movitých věcí nepostupoval podle ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), tedy nevyzval dlužníka k jejich vydání. Dlužníku tak nezaniklo oprávnění jeho věci užívat a z tohoto důvodu insolvenčnímu navrhovateli (správci konkursní podstaty) nemohl ani vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání předmětných věcí bez právního důvodu (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4268/2010 (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Kromě toho odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že pohledávka insolvenčního navrhovatele je sporná a že dokazováním sporných skutečností o této pohledávce by soud nahrazoval sporné řízení, neboť pohledávku insolvenčního navrhovatele není možné osvědčit pouze listinami. Dokazování by bylo nutno provést nejméně v rozsahu, v jakém je v dané věci prováděno dokazování v řízení o vyloučení movitých věcí z konkursní podstaty úpadce BRNO – PRINT, spol. s r. o., a to za účelem identifikace movitých věcí, které jsou předmětem soupisu konkursní podstaty, jakož i movitých věcí, o kterých tvrdí dlužník, že je jejich vlastníkem a užívá je, tak, aby bylo zřejmé, zda jde o věci totožné. Prokazování této skutečnosti by podle odvolacího soudu bylo významné, i kdyby insolvenční navrhovatel dodržel postup předvídaný ustanovením §18 odst. 4 ZKV.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
Podstatou dovolání je polemika dovolatele s odvolacím soudem ve výkladu ustanovení §18 odst. 4 ZKV.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013 a v nich citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
Odvolací soud v napadeném usnesení uzavřel, že insolvenční navrhovatel nedoložil svou pohledávku za dlužníkem, neboť ohledně sporných movitých věcí nepostupoval dle §18 odst. 4 ZKV (a dlužníku tak nezaniklo oprávnění tyto věci užívat). Současně dovodil, že pohledávka insolvenčního navrhovatele by byla (i kdyby insolvenční navrhovatel dodržel postup dle §18 odst. 4 ZKV) sporná, neboť v řízení nebylo osvědčeno, že movité věci, které insolvenční navrhovatel zapsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce BRNO – PRINT, spol. s r. o., jsou totožné s věcmi, o kterých dlužník tvrdí, že je jejich vlastníkem a užívá je.
Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu, dovolatel druhý z nich nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání prvního ze závěrů odvolacího soudu.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před insolvenčním soudem i to, že pohledávka insolvenčního navrhovatele je sporná, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Soudy v tomto směru přiléhavě odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Z těchto závěrů Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 2/2011.
Namítá-li dovolatel dále, že soudy zatížily řízení vadou, neboť v rozporu s ustanovením §27 o. s. ř. připustily, aby byl dlužník v řízení zastoupen fyzickou osobou (obecným zmocněncem Pavlem Janíčkem), pak uplatňuje námitku, jež mu nepřísluší. Takovou „vadou“ by se dovolací soud mohl zabývat, jen kdyby se týkala zastoupení dovolatele (srov. mutatis mutandis například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 68).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a dlužníku podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu
Za