ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.53.2016.1
KSHK 40 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 53/2016-B-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice V. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, PSČ 541 01, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o zrušení schváleného oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015, č. j. KSHK 40 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 28. července 2015, č. j. KSHK 40 INS XY, zrušil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) schválené oddlužení dlužnice V. T. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod II. výroku) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku a odmítl odvolání dlužnice proti bodu III. výroku.
Odvolací soud – vycházeje z obsahu insolvenčního spisu a odkazuje na ustanovení §418 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož dlužnici vznikl po schválení oddlužení v důsledku zaviněného jednání nový peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že dlužnice oddlužením sledovala nepoctivý záměr; za této situace insolvenční soud zcela správně schválené oddlužení zrušil a rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem.
Přitom zdůraznil, že pravomocným rozhodnutím (rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 4 T 53/2014-1810, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. června 2015, č. j. 11 To 44/2015-1868), byla dlužnice v době trvání oddlužení odsouzena pro trestný čin majetkové povahy (zločin zpronevěry), spáchaný před zahájením insolvenčního řízení, a byla jí rovněž uložena povinnost nahradit poškozené (společnosti I.) škodu ve výši 2.609.741 Kč. Tento závazek přitom dlužnice zjevně není schopna uhradit.
Výhrady dlužnice, podle kterých trestný čin nespáchala, měl odvolací soud – s ohledem na výše označený pravomocný odsuzující rozsudek – za právně bezcenné. Stejně tak podle odvolacího soudu není (pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení) významná skutečnost, že poškozená společnost nepřihlásila svou pohledávku z titulu náhrady škody do insolvenčního řízení. Podstatné naopak je, že dlužnice nesdělila insolvenčnímu soudu informaci o probíhajícím trestním řízení a v rozporu s ustanovením §104 odst. 3 insolvenčního zákona neuvedla v seznamu závazků ani pohledávku společnosti I.; takovou povinnost přitom měla i v případě, že pohledávku zpochybňovala.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednak v řešení otázky, zda byl naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení uvedený v §418 odst. 3 insolvenčního zákona, jednak při řešení otázky okamžiku vzniku závazku spočívajícího v náhradě škody způsobené trestným činem. Dovolatelka namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se v plném rozsahu ruší, popř. aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu jako celek, tedy i v té části výroku, kterou odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl bez dalšího podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. vzhledem k tomu, že potud přípustnost dovolání (jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř.) vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež (opět) může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle §418 odst. 3 insolvenčního zákona (neboť po schválení oddlužení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr), je napadené usnesení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Z ní se podává, že:
1/ Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].
2/ Ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3/ V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (…) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. Dlužník je přitom ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 písm. b) a odst. 3 insolvenčního zákona povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje (R 86/2013).
4/ Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 bylo [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], změněno ustanovení §395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text §395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící – viz důvodová zpráva k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215), na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015).
V poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že na základě hodnocení skutečností, jež vyšly v průběhu insolvenčního řízení najevo (pravomocné odsouzení dlužnice za trestný čin majetkové povahy, spáchaný před podáním návrhu na povolení oddlužení, ve spojení s okolností, že dlužnice v návrhu na povolení oddlužení vědomě neuvedla závazek z titulu náhrady škody způsobené její trestnou činností společnosti I.), lze vskutku důvodně usuzovat na nepoctivost záměru dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení. Popsané chování dlužnice [srov. v této souvislosti též závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. 8 Tdo 1325/2015 (jímž bylo odmítnuto dovolání dlužnice podané proti výše zmiňovanému odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 44/2015), jakož i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. III. ÚS 473/16 (kterým byla odmítnuta ústavní stížnost dlužnice podaná proti oběma výše označeným rozhodnutím)] zjevně nelze vnímat jako snahu o nápravu stavu vyvolaného předchozí nehospodárnou správou jejího majetku (vedoucí k úpadku) a o poctivé vypořádání se s věřiteli dlužnice.
Posouzení druhé dovolatelkou předestřené otázky (okamžiku vzniku závazku dlužnice nahradit společnosti I. vzniklou škodu) pak již v poměrech dané věci nemohlo nijak ovlivnit správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení podle ustanovení §418 odst. 3 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud proto neměl důvod připustit dovolání ani k řešení této otázky.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 55/2017, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu