ECLI:CZ:NSS:2016:3.ADS.258.2015:27
sp. zn. 3 Ads 258/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: J.I., zastoupen
JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 27/114,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2015,
č. j. 16 Ad 97/2013 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2013, č. j. X žalovaná zamítla námitky proti rozhodnutí,
kterým byla zamítnuta žádost žalobce (dále „stěžovatel“) o změnu data přiznání starobního
důchodu a o přepočet výše tohoto důchodu podle §56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění (dále „zákon o důchodovém pojištění“). Stěžovateli byl přiznán starobní důchod na
základě rozhodnutí o odstranění tvrdosti a datum přiznání důchodu se tak odvíjelo od data
podání této žádosti (podle pravidel stanovených dodatkem č. 1 - 7 k Příkazu ministra číslo
30/2006). Stěžovatel byl však toho názoru, že splnil podmínky stanovené nařízením vlády číslo
363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků,
kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993 (dále též „nařízení vlády č. 363/2009 Sb.“). Z toho dovozoval, že mu důchod měl být přiznán nikoli od data spojeného s žádostí o
odstranění tvrdosti zákona, ale od dřívějšího data, kdy mu měl vzniknout nárok na důchod podle
právních předpisů. Proto žádal změnu data přiznání důchodu a přepočet jeho výše. Žalovaná
pomocí teleologického a historického výkladu, za použití důvodové zprávy k příslušným
ustanovením, dospěla k závěru, že nařízení na stěžovatele nedopadá. Nelze u něj tudíž určit
důchodový věk tím způsobem, že se od běžného důchodového věku podle zákona
o důchodovém pojištění odečte 5 let.
Rozhodnutí o námitkách napadl stěžovatel správní žalobou, v níž tvrdil, že byl zkrácen
na svých právech a došlo k nesprávnému posouzení věci. Souhlasil, že mu byl starobní důchod
přiznán na základě žádosti o odstranění tvrdosti, avšak namítl, že nebyl přiznán od správného
data. V tomto ohledu zdůraznil, že mu nárok na starobní důchod vznikl dle obecně závazných
předpisů a především na základě nařízení vlády č. 363/2009 Sb. již ke dni 23. 6. 2012. Měl za to,
že podmínky nařízení beze zbytku splňuje a od důchodového věku stanoveného podle zákona
o důchodovém pojištění mu mělo být odečteno 5 let. Dnem 23. 6. 2012 by tak dosáhl
upraveného důchodového věku 58 let a 2 měsíce.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni
Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) nyní rozhodoval o žalobě stěžovatele znovu
poté, co byl jeho předcházející rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 9. 2015, č. j. 3 Ads 31/2015 – 26. Důvodem zrušení předcházejícího rozsudku
krajského soudu byl důvod dle §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud se tehdy nemohl zabývat výkladem relevantních právních předpisů
a k řešení sporné právní otázky žádný závěr nevyslovil. Krajský soud se však musel žalobní
argumentací stěžovatele zabývat v plném rozsahu a v tomto kontextu provést analýzu příslušných
právních předpisů a srovnání jednotlivých výkladových metod, při respektování zásad práva
sociálního zabezpečení.
V novém rozsudku, který je nyní napaden kasační stížností, krajský soud opět dospěl
k závěru, že žaloba stěžovatele důvodná není, a proto ji zamítl. Zdůraznil, že důchod byl
stěžovateli přiznán na základě žádosti o odstranění tvrdosti zákona a jako nedůvodnou
vyhodnotil námitku stěžovatele, že mu nebyl do výpočtového základu zohledněn vyměřovací
základ za rok 2012. Dále soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro dřívější
přiznání starobního důchodu i přesto, že vykonával zaměstnání v pracovní kategorii I. AA uran
až do 31. 8. 1992, kdy překročil nejvyšší přípustnou expozici.
Krajský soud vycházel ze znění nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového
věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání
před rokem 1993, a z důvodové zprávy k zákonu č. 108/2009 Sb., o jednorázové peněžní částce
nahrazující příplatek k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu a o změně některých zákonů.
(pozn. NSS - krajský soud zřejmě nedopatřením důvodovou zprávu v odůvodnění rozsudku neoznačil plným
názvem, z kontextu s napadeným rozhodnutím žalované je však zřejmé, že se jedná o důvodovou zprávu právě
k zákonu č. 108/2009 Sb.) Tak dospěl k závěru, že ze znění §1 nařízení vlády č. 363/2009 Sb.,
v kontextu s uvedenou důvodovou zprávou vyplývá, že nařízení se nevztahuje na horníky, kteří
nebyli nijak dotčeni zrušením pracovních kategorií, protože ukončili zaměstnání v preferované
pracovní kategorii ještě před 1. 1. 1993. Tyto podmínky aplikace citovaného nařízení také
neshledal krajský soud diskriminačními, neboť diskriminace nemůže být dána pouze tím,
že některé skupiny pojištěnců podmínky stanovené nařízením splňují a některé nikoliv. To,
že stěžovatel přestal vykonávat zaměstnání v preferované pracovní kategorii před 1. 1. 1993
v podstatě ze zdravotních důvodů (pro dosažení nejvyšší přípustné expozice), bylo zohledněno
právě rozhodnutím o odstranění tvrdosti, na jehož základě byl stěžovateli přiznán starobní
důchod od 1. 10. 2012.
Kasační stížnost
Kasační stížností napadá stěžovatel usnesení krajského soudu v celém rozsahu. Odkazuje
přitom na důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel konstatuje, že jádrem sporu je stále otázka, zda mu vznikl nárok na důchod
na základě splnění podmínek stanovených nařízením vlády č. 363/2009 Sb. či nikoliv, respektive,
zda uvedené nařízení má být v případě stěžovatele aplikováno či nikoliv. Stěžovatel prostým
jazykovým výkladem §107 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a jazykovým výkladem §1
nařízení vlády č. 363/2009 Sb. dovozuje, že splňuje podmínky pro aplikaci citovaného nařízení
a uvádí konkrétní údaje o trvání svého zaměstnání v preferované pracovní kategorii. Z toho dle
stěžovatele vyplývá, že dosáhl důchodového věku již ke dni 23. 6. 2012 ve věku 58 let a 2 měsíců.
Podle jeho názoru mu žalovaná chybně nepřiznala důchod již od data 23. 6. 2012 z důvodu
nesprávného výkladu citovaných předpisů, když pouze jejich teleologickým výkladem dospěla
k závěru, že na něj předmětné nařízení vlády nedopadá. Žalovaná přitom má jednat v intencích
obecně závazných právních předpisů, nikoliv měnit výkladem rozsah podmínek stanovených
těmito předpisy. Stěžovatel zároveň upozorňuje na to, že podmínky pro dosažení sníženého
důchodového věku stanovené jinými právními předpisy po 10 letech zaměstnání v hornictví, byly
diskriminační pro zaměstnance, kteří pro vyšší pracovní nasazení dosáhli nejvyšší přípustné
expozice dříve. Nařízení vlády tato diskriminačně koncipovaná kritéria neodstranilo, ale pouze
jejich dopady zmírnilo.
Rozsudku krajského soudu stěžovatel vytýká, že chápe text nařízení jako jednoznačný
přesto, že i podle názoru vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu text
jednoznačný není. Odkaz na důvodovou zprávu činí podle stěžovatele rozsudek nepřesvědčivým,
neboť ji nelze dohledat v žádných právních informačních systémech ani na webu Ministerstva
práce a sociálních věcí. Důvodová zpráva za této situace měla být provedena soudem k důkazu
a měla být v napadeném rozsudku též citována.
Krajský soud podle stěžovatele řádně neuvedl důvody, jež vylučují pro stěžovatele
příznivou aplikaci nařízení vlády č. 363/2009 Sb. Rozsudek se též nezmiňuje o aplikaci
výkladových metod, ač mu tento postup byl Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku
uložen. Rovněž se nijak nevypořádává s aplikací zásad práva sociálního zabezpečení.
Stěžovatel má za to, že nelze výkladem překlenout doslovné znění uvedeného nařízení
vlády (č. 363/2009 Sb.), neboť tím dochází k porušení zásady zákonnosti. Pokud by bylo
záměrem zákonodárce omezit okruh adresátů citovaného nařízení jen na část osob, na něž podle
svého znění dopadají, měl tak učinit výslovně. Jestliže tak neučinil, nelze tuto skutečnost vykládat
k tíži žalobce. Východiskem pro posouzení věci by měla být podle stěžovatele zásada univerzality,
podle níž se právo sociálního zabezpečení vztáhne na všechny, kdo splňují stanovená kritéria,
dále zásada garance a zásada ekvivalence (zásluhovosti), v jejímž rámci je třeba zohlednit
stěžovatelovu práci v uranových dolech s vysokou mírou ionizujícího záření.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek napadený kasační
stížností zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze stručně uvedla, že považuje rozsudek
krajského soudu za věcně správný a přezkoumatelný. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek
řízení. Ověřil, že stěžovatel je oprávněn k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.), v kasační
stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Následně posuzoval přípustnost kasační stížnosti s ohledem na ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s., neboť jde o případ, kdy krajský soud znovu rozhodl poté, co jeho původní rozhodnutí
bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno. Tuto jinak obecně platnou zásadu však nelze
vztáhnout na případy, kdy Nejvyšší správní soud k první kasační stížnosti zruší rozsudek
krajského soudu pro zásadní vady řízení, tudíž věcně prvý rozsudek krajského soudu neposuzuje.
Odmítnutí nynější kasační stížnosti by tak představovalo odmítnutí věcného přezkumu
rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (srovnej k tomu kupříkladu usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165.). Kasační
stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze systematického hlediska je rozumné nejprve posoudit namítanou nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu. Pouze u rozhodnutí přezkoumatelného je totiž zpravidla možné
zvažovat důvodnost námitek věcného charakteru. Problematika různých důvodů
nepřezkoumatelnosti rozsudku (krajského soudu) je soudní judikaturou bohatě zmapována.
Zmínit lze například rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, nebo ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64.
Žádný ze zde uvedených důvodů nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu nebyl
v posuzované věci Nejvyšším správním soudem zjištěn (§109 odst. 4 s. ř. s.). Zdejší soud
na tomto místě připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže být závislá na subjektivní
představě stěžovatele o tom, jak má být rozsudek zdůvodněn, nýbrž musí se jednat o objektivní
překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85).
V kontextu úvah o nepřezkoumatelnosti považuje zdejší soud za nejpodstatnější fakt,
že se krajský soud tentokrát výslovně vypořádal s argumentací stěžovatele a řádně vysvětlil, proč
stěžovateli nevznikl nárok na důchod podle nařízení vlády č. 363/2009 Sb., ale pouze na základě
rozhodnutí žalované o odstranění tvrdosti zákona. Tento závěr krajský soud zdůvodnil nejen
na základě gramatického výkladu §1 citovaného nařízení, ale i teleologickým a historickým
výkladem příslušných právních předpisů za použití důvodové zprávy, byť výslovně tyto
výkladové metody v odůvodnění rozsudku takto nepojmenoval. To však samo o sobě
k nepřezkoumatelnosti rozsudku nevede, stejně jako fakt, že krajský soud explicitně nevyložil
vazbu právní úpravy na zásady sociálního zabezpečení. Závěry krajského soudu ve všech
uvedených aspektech jsou z napadeného rozsudku přesto seznatelné, stejně jako argumentace
a úvaha, která k nim vedla, a tak lze posoudit jejich věcnou správnost.
Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu neshledal ani kvůli
nepřesnému odkazu na důvodovou zprávu k zákonu č. 108/2009 Sb. I když odkaz v odůvodnění
rozsudku explicitně neuváděl, k jakému předpisu se důvodová zpráva vztahuje, z kontextu
s odůvodněním rozhodnutí žalované o námitkách bylo dostatečně jasné, o jakou důvodovou
zprávu se jedná. Nelze též přehlédnout obecný princip, že podzákonné předpisy zpravidla veřejné
důvodové zprávy nemají. Tento fakt by měl být znám i právnímu zástupci stěžovatele, který ho
zastupoval již během správního řízení. Důvodová zpráva k zákonu č. 108/2009 Sb., je pak běžně
dostupná v právních informačních systémech. Podle názoru Nejvyššího správního soudu jí tak
nebylo nutné provádět důkaz při jednání soudu, jak se domnívá stěžovatel.
Při posouzení věcné správnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud
považuje za vhodné se nejprve krátce vyjádřit k vývoji relevantní právní úpravy, ústící v současný
právní stav. Před 1. 1. 1993 byla všechna zaměstnání zařazena do tří pracovních kategorií. Jednou
z výhod výkonu zaměstnání zařazeného do preferované pracovní kategorie, byla snížená věková
hranice pro nárok na starobní důchod. Tato výhoda zaměstnanců, kteří pracovali v preferovaných
pracovních kategoriích, nicméně zůstala v některých případech zachována současnými právními
předpisy dosud. Zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších
změnách v sociálním zabezpečení byly pracovní kategorie zrušeny s tím, že úpravou vyplývající
z jeho bodu 29 byly zmírněny negativní dopady zrušení kategorií na ty pracovníky, kterým přijetí
zákona zabrání získávat další doby zaměstnání v preferované kategorii. Tento bod
(a výslovné znění novelizovaného ustanovení §174 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení) garantoval snížení věkové hranice pro odchod do starobního důchodu občanům,
kterým k datu zrušení pracovních kategorií chyběla ke vzniku nároku na důchod z I. pracovní
kategorie krátká doba s tím, že podmínkou tohoto nároku bylo, že uvedené zaměstnání (služba)
trvalo k datu 31. prosince 1992. To potvrzuje také důvodová zpráva k zákonu č. 235/1992 Sb.
i relevantní odborná literatura (viz Voříšek, V. Co to jsou „hornické důchody“? Práce a mzda č. 6, rok
2014, Wolters Kluwer, dostupné v právním informačním systému ASPI.). Na tyto principy pak navázaly
další právní předpisy: do nové úpravy zákona o důchodovém pojištění převzaté nařízení vlády
č. 557/1990 Sb., zákon č. 188/2001 Sb., a konečně nařízení vlády č. 363/2009 Sb., které
(jak napovídá již jeho název) je doplňujícím právním předpisem souvisejícím se zrušením
pracovních kategorií.
Z uvedeného historického vývoje je tedy zřejmé, že nařízení vlády č. 363/2009 Sb.,
o jehož výklad je spor v posuzované věci, navazuje na právní úpravu související se zrušením
pracovních kategorií a pouze ji doplňuje. Má tedy dopadat opět na pracovníky, kterým zrušení
kategorií zabránilo v získávání další doby zaměstnání v preferované pracovní kategorii, jejichž
zaměstnání v preferované pracovní kategorii trvalo ke dni zrušení kategorií, k němuž došlo
s účinností od 1. 1. 1993. To potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 108/2009 Sb.,
o jednorázové peněžní částce nahrazující příplatek k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu
a o změně některých zákonů, kterým bylo založeno zmocnění k vydání sporného nařízení
do zákona o důchodovém pojištění. Tato důvodová zpráva uvádí: „Doplňuje se zmocnění pro vládu,
aby mohla nařízením stanovit nižší důchodový věk pro ty horníky, kteří před rokem 1993 započali výkon svého
zaměstnání zařazeného do I. pracovní kategorie s nižším důchodovým věkem, toto zaměstnání vykonávali dále
i po zrušení pracovních kategorií od 1. ledna 1993, avšak v důsledku tohoto zrušení nemohli již splnit podmínku
potřebné doby zaměstnání v této kategorii pro stanovení nižšího důchodového věku.“
Ze systematického, teleologického a historického výkladu tedy vyplývá, že nařízení vlády
č. 363/2009 Sb. se vztahuje na ty horníky, kteří vykonávali zaměstnání v preferované pracovní
kategorii ke dni zrušení uvedených kategorií, a to v souladu se zajištěním zásady ochrany
nabytých práv, která se v právu sociálního zabezpečení uplatňuje. Tento výklad již v minulosti
potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 – 32, kde
uvedl, že „[n]ařízení vlády č. 363/2009 Sb. bylo vydáno na základě zmocnění obsaženého v §107 odst. 4
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 7. 2009. Cílem tohoto zákonného
zmocnění bylo stanovení nižšího důchodového věku horníkům, kteří vykonávali zaměstnání v hornictví se stálým
pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, které bylo podle předpisů účinných před 1. 1. 1993 zařazeno mezi
zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, toto
zaměstnání přitom vykonávali před rokem 1993 i následně po zrušení pracovních kategorií od 1. 1. 1993
a kteří právě v důsledku zrušení pracovních kategorií nesplnili podmínku stanovené doby zaměstnání v I.
pracovní kategorii uvedenou v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném
ke dni 31. prosince 1995, pro stanovení důchodového věku 55 let.“
V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatel ukončil zaměstnání v I. pracovní
kategorii již 31. 8. 1992, tedy před zrušením pracovních kategorií, a po zrušení kategorií je již
nevykonával. Nařízení vlády č. 363/2009 Sb. se tedy na stěžovatele nevztahuje a žalovaná
i krajský soud posoudily věc po právní stránce správně, když dospěly k závěru, že důchod
skutečně měl být stěžovateli přiznán až od data odvislého od jeho žádosti o odstranění tvrdosti
zákona, nikoliv od data, které by vyplývalo z nařízení vlády č. 363/2009 Sb.
Ke stěžovatelově argumentaci jazykovým výkladem §1 nařízení vlády č. 363/2009 Sb.
je třeba poznamenat, že z judikatury Nejvyššího správního soudu i ustálené judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že k výkladu právních předpisů a jejich institutů nelze přistupovat pouze
z hlediska textu zákona, ale především podle jejich smyslu. Jazykový výklad může představovat
pouze prvotní přiblížení se k obsahu právní normy, jehož nositelem je interpretovaný právní
předpis; k ověření správnosti či nesprávnosti výkladu, popř. k jeho doplnění či upřesnění, potom
slouží ostatní interpretační přístupy (srovnej například rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 – 54, publikovaný pod č. 792/2006 Sb.
NSS, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Krajský soud
i žalovaná tedy správně použily ke zjištění obsahu právních norem, o jejichž výklad je spor
v posuzované věci, i jiné výkladové metody kromě výkladu čistě jazykového, kterým argumentuje
od počátku stěžovatel. Za použití těchto dalších výkladových metod dospěly krajský soud
i žalovaná k takové interpretaci §1 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., jejíž správnost potvrdil nyní
i Nejvyšší správní soud a jež je také v souladu s jeho předcházející judikaturou. Nejvyšší správní
soud tento interpretační postup tedy plně aprobuje a nemůže se ztotožnit s názorem stěžovatele,
že je takový postup v rozporu se zásadou zákonnosti. Naopak, pečlivé ověření smyslu
normativního obsahu zákona také prostřednictvím jiných výkladových metod zásadě zákonnosti
zcela vyhovuje.
Stěžovatel uvedl, že sporné nařízení neodstranilo diskriminaci, jež podle něj vyplývá
z toho, že právní předpisy nezohledňují právní postavení horníků, kteří dosáhli nejvyšší přípustné
expozice pro vyšší pracovní nasazení po méně než 10 letech zaměstnání v preferované pracovní
kategorii. K tomu je třeba podotknout, že to ani nebylo účelem nařízení vlády č. 363/2009 Sb.,
které pouze doplňovalo právní předpisy, v souladu se zásadou ochrany nabytých práv odstraňující
negativní důsledky zrušení pracovních kategorií od 1. 1. 1993 pro pracovníky, kterých se zrušení
kategorií dotklo. Proto nařízení vlády č. 363/2009 Sb., ani nemohlo řešit problém, na nějž
poukázal stěžovatel a který vyplývá ještě z právní úpravy předcházející zrušení pracovních
kategorií.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s. nebyly dány.
Celkově tak Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou ji
dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná ve věcech důchodového pojištění nemá právo
na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu