ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.52.2012:21
sp. zn. 3 Ads 52/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: V. V.,
zast. Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Moravské náměstí 15, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu
1/376, za účasti: J. V., o přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne
2. 11. 2009, č.j. KUJI 80634/2009, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 20. 2. 2012, č. j. 57 A 11/2011 - 79,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2012, č. j. 57 A 11/2011 - 79,
a rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 2. 11. 2009, č.j. KUJI 80634/2009,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 9.600 Kč
do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, advokátky
Mgr. Marty Ptáčkové.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud upouští v daném případě od podrobné rekapitulace dosavadního
průběhu řízení, který byl dostatečně podrobně popsán v rozsudku ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 Ads
144/2009 - 56, a omezuje se pouze na závazný právní názor v tomto rozsudku vyslovený
a navazující nyní přezkoumávaný rozsudek krajského soudu.
I.
Zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu
V uvedeném zrušovacím rozsudku ze dne 19. 1. 2011 dospěl Nejvyšší správní soud
předně k závěru, že se krajský soud náležitě nevypořádal s žalobní námitkou týkající se uplynutí
prekluzivní lhůty stanovené v §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení
(dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), pro uplatnění nároku na vrácení dávky poskytnuté neprávem
nebo v nesprávné výši. Citované ustanovení stanoví, že nárok zaniká uplynutím tří let ode dne,
kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil, nejpozději však uplynutím deseti let
ode dne, za který byla dávka vyplacena. Tyto lhůty neplynou po dobu řízení o odvolání, řízení
o žalobě, výkonu rozhodnutí nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z dávky. Krajský
soud k této námitce pouze stručně uvedl, že se ztotožnil se závěrem žalovaného, že lhůta dosud
neuplynula, neboť dávka byla stěžovatelce vyplácena v době od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2005. Správní
orgán se podle krajského soudu o pobírání částky 11.000 Kč dozvěděl již koncem července 2005,
oficiálně byla tato okolnost sdělena manželi V. do protokolu dne 14. 9. 2005. Z uvedeného není
jednoznačně zřejmé, od kterého dne začala podle krajského soudu subjektivní prekluzivní lhůta
plynout, zda krajský soud považoval za její počátek vědomost správního orgánu o této
skutečnosti či teprve sdělení manželů V. do protokolu dne 14. 9. 2005. Krajský soud ani blíže
neobjasnil, jak tato lhůta dále běžela do vydání rozhodnutí Městského úřadu Moravské
Budějovice dne 9. 9. 2009, tedy po jak dlouhou dobu byla stavěna z důvodu odvolacího řízení a
řízení o žalobě. Přesné vymezení těchto časových úseků je přitom pro posouzení zachování lhůty
nezbytné.
Nejvyšší správní soud dospěl dále k závěru, že se krajský soud náležitě nevypořádal
s námitkou stěžovatelky, že ji za porušení ohlašovací povinnosti stanovené v §106 zákona
č. 100/1988 Sb. nelze postihnout.
Jak vyplývá z §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. i ze závěrů rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 6. 2008, č. j. 3 Ads 3/2008 – 52, je předpokladem pro rozhodnutí
o povinnosti vrátit dávku nebo její část podle citovaného ustanovení jednak závěr o tom,
že je výhru nutno považovat za rozhodnou skutečnost pro nárok na dávku, a jednak
že lze stěžovatelce přičíst odpovědnost za nesplnění oznamovací povinnosti a tedy
za neoprávněné vyplacení dávky.
Krajský soud se však ve svém rozsudku vyjádřil pouze k první části této úvahy,
kdy dospěl k závěru, že ačkoli výhra v zákaznické hře nebyla do 31. 12. 2005 příjmem ve smyslu
§6 odst. 1 písm. f) zákona č. 463/1991 Sb., je nutno ji považovat za skutečnost relevantní
pro posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů ve smyslu §3 odst. 2 zákona
č. 482/1991 Sb. Existence výhry je tedy rozhodnou skutečností pro posouzení nároku na dávku
ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb.
S tímto posouzením krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Ostatně
již ve svém rozsudku ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 Ads 154/2007 – 54, dospěl při posouzení
osvědčování povinnosti žadatele o dávku sociální péče k závěru, že je třeba mezi skutečnosti
rozhodné pro nárok na dávku zařadit vedle příjmů také všechny ostatní skutečnosti, které
ovlivňují sociální a majetkovou situaci žadatele. Přestože zmíněná výhra nespadá do kategorie
příjmů podle §6 zákona o životním minimu, nelze pominout, že nezanedbatelným způsobem
ovlivňovala žalobcovy celkové majetkové poměry. Informace o vyplácení výhry je tedy
skutečností rozhodnou pro nárok na dávku podle s §7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti.
Samotný závěr o tom, že výhra byla skutečností rozhodnou pro nárok na dávku,
však podle Nejvyššího správního soudu nepostačuje pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky
vrátit neoprávněně vyplacenou dávku. Z této skutečnosti lze nepochybně dovodit, že došlo
ke vzniku přeplatku na dávce, nicméně to samo o sobě nestačí k tomu, aby mohl být tento
přeplatek předepsán k úhradě stěžovatelce. Jak již bylo uvedeno výše, je třeba se dále zabývat
tím, zda lze u stěžovatelky dovodit zavinění za vznik přeplatku. Stěžovatelka se domnívala,
že měsíčně vyplácenou výhru jejího manžela nelze považovat za opakující se pravidelný příjem
podle §6 odst. 1 písm. j) zákona 463/1991 Sb., a že ji tedy není povinna uvést jako rozhodný
příjem pro účely zákona o sociální potřebnosti, a tudíž ji správnímu orgánu neohlásila. Za situace,
kdy však bylo objektivně zjištěno, že výhra jejího manžela byla relevantní pro posouzení
celkových sociálních a majetkových poměrů ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb.,
je nutno dále posoudit, zda stěžovatelka svým jednáním naplnila některou z forem zavinění
vyjádřenou v §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., tedy že neohlásila rozhodnou skutečnost,
nebo přijímala dávku, ačkoliv věděla nebo musela z okolností předpokládat, že byla vyplacena
neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, nebo vědomě jinak způsobila, že dávka nebo její
část byla vyplacena neprávem. Právě tuto úvahu však odůvodnění rozsudku krajského soudu
v potřebném rozsahu postrádá.
II.
Napadený rozsudek krajského soudu
Novým, nyní přezkoumávaným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. Co se týká
prekluzivní lhůty podle §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., vycházel soud ze skutečnosti,
že tyto lhůty neplynou po dobu řízení o odvolání, řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí nebo jsou-li
na úhradu přeplatku prováděny srážky z dávky. Za datum počátku prekluzivní lhůty považoval
1. 8. 2005, kdy správní orgán prvního stupně oficiálně obdržel potvrzení firmy AHOLD Czech
republic a. s., že od měsíce února 1998 je manželovi žalobkyně vyplácena pravidelně výhra ve výši
11.000 Kč měsíčně. Tímto okamžikem správní orgán zjistil, že souběžně s dávkou je vyplácena
výhra a rodina žalobkyně neplní zákonné podmínky pro vyplácení dávky. Ze spisové
dokumentace vyplývá, že ve věci probíhalo řízení o vyčíslení přeplatku a povinnosti vrácení dávky
na základě vydaného rozhodnutí ze dne 1. 3. 2006. Odvolání bylo podáno 13. 3. 2006,
rozhodnutí odvolacího orgánu vydáno dne 28. 4. 2006, vypraveno 10. 5. 2006. Lhůta tedy
neběžela od 13. 3. 2006 do 10. 5. 2006, tj. 59 dnů. Dále bylo ve věci vydáno rozhodnutí dne
26. 5. 2006, kterým byla žalobkyni uložena povinnost vrátit přeplatek, doručeno 5. 6. 2006.
Odvolání bylo podáno dne 9. 6. 2006, rozhodnutí o něm je ze dne 27. 3. 2007 (lhůta neběžela
od 5. 3. 2007 do 4. 4. 2007, tj. 30 dnů). Dne 16. 5. 2007 byla podána žaloba, do 12. 6. 2008
probíhalo řízení o žalobě, a lhůta tedy neběžela 394 dnů. Celkem lhůta neběžela 483 dnů. Jelikož
do dne 9. 9. 2009, kdy bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, neuplynuly od 1. 8. 2005 tři roky
(1.500 dnů – 483 dnů, po které lhůta neběžela = 1.017 dnů), nárok na vrácení dávky podle
krajského soudu nezanikl, a není proto důvod, aby bylo od vymáhání neprávem vyplacené dávky
upuštěno.
Pokud pak jde o posouzení zavinění žalobkyně, konstatoval soud, že žalobkyně si byla
vědoma svého zamlčení existence výhry a finančních prostředků, které z ní pravidelně plynou,
nebo minimálně musela předpokládat, že tato okolnost by měla zásadní vliv na možnost přiznání
dávky, resp. v případě přiznání výhry by jí dávka přiznána nebyla. Finanční prostředky z výhry
umožňovaly její rodině plné pokrytí základních životních potřeb vlastním přičiněním [§1 odst. 3
písm. c) zákona o sociální potřebnosti], bez nutnosti doplnění příjmu dávkou, v souladu s §3
odst. 2 citovaného zákona, podle kterého se občan nepovažuje za sociálně potřebného,
i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, pokud mu jeho sociální a majetkové
poměry zaručují dostatečné zajištění jeho potřeb. Soud proto dospěl k závěru, že byly naplněny
ustanovení §106 a §107 zákona č. 100/1988 Sb., podle kterých žalobkyně nese odpovědnost
za nesplnění oznamovací povinnosti, neboť správnímu orgánu zamlčela rozhodnou skutečnost,
a tedy i za neoprávněné vyplácení dávky a vznikla jí povinnost vyplacenou dávku v plné výši
vrátit.
III.
Kasační stížnost
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností z důvodů
vymezených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Krajský soud podle stěžovatelky nesprávně
posoudil otázku prekluze. Stěžovatelka je přesvědčena, že lhůta pro rozhodnutí o povinnosti
vrátit přeplatek v daném případě uplynula před vydáním napadeného správního rozhodnutí.
Ode dne, kdy správní orgán prvního stupně zjistil, že stěžovatelka nemá na vyplacení dávky
nárok, uplynulo do dne, kdy Městský úřad Moravské Budějovice rozhodl, celkem 1500 dnů
(od 1. 8. 2005 do 9. 9. 2009), tj. 4 roky a 40 dnů. Krajský soud pak nesprávně do doby, po kterou
prekluzivní lhůta neběžela, zahrnul rovněž dobu řízení před Nejvyšším správním soudem, která
ovšem není v §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. uvedena.
Lhůta podle stěžovatelky neběžela po dobu řízení o odvolání od 13. 3. 2006
do 10. 5. 2006 (59 dnů), po dobu řízení o odvolání od 5. 3. 2006 do 4. 4. 2007 (30 dnů) a po dobu
řízení o žalobě od 16. 5. 2007 do 12. 10. 2007 (150 dnů), celkem tedy 239 dnů. Odečte-li
se pak tato doba od 1.500 dnů, které uplynuly do rozhodnutí správního orgánu od okamžiku,
kdy se tento o přeplatku dozvěděl, zbývá 1.261 dnů, což představuje 3 roky a 166 dnů.
Dle názoru stěžovatelky je tedy nárok žalovaného prekludován.
Zahrnul-li pak krajský soud do doby stavení lhůty i dobu řízení o kasační stížnosti
od 13. 10. 2007 do 12. 6. 2008, postupoval podle stěžovatelky v rozporu se zákonem
a ve výsledku dospěl k mylnému závěru, že k prekluzi do rozhodnutí správního orgánu ze dne
9. 9. 2009 nedošlo.
Stěžovatelka je rovněž toho názoru, že v jejím případě nelze dovozovat zavinění
ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. V době podání žádosti v roce 2003 stěžovatelka
objektivně nemohla předpokládat, že jí svědčí povinnost manželovu výhru ohlásit. Z rozhodnutí
Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 30. 4. 2001 vyplynulo, že výhra je příjem dle §10
odst. 1 písm. h) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Z okolností řízení před ministerstvem
bylo stěžovatelce známo, že zdroje z výher byly tímto ustanovením z rozhodných skutečností
vyloučeny. Žádný ze správních orgánů pak v průběhu řízení nikdy nenaznačil, že by výhru bylo
možné posuzovat jako movitý nebo nemovitý majetek. Stanovisko, že výhra měla být již v roce
2003 v žádosti uvedena v položce majetkové poměry, nezastávaly v té době ani správní orgány,
tím méně lze pak za shodné stanovisko přičítat odpovědnost stěžovatelce a dovozovat z toho její
zavinění za vznik přeplatku.
Podle §75 s. ř. s. vychází při přezkumu soud ze skutkového a právního stavu, který
zde byl v době rozhodování správního orgánu. Skutkový a právní stav se od doby prvního
rozhodování mezi daty 1. 9. 2005 a 27. 3. 2007 nijak nezměnil, resp. nevyšly najevo žádné nové
skutečnosti, které by nebyly správnímu orgánu již známy. Názor, že výhra byla a je relevantní
pro posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů, přijal krajský soud a Nejvyšší správní
soud až mnohem později v průběhu řízení. V žádném případě nebyl tento názor zastáván
správními orgány v období od 1. 9. 2005 do 27. 3. 2007, a stěží lze proto stěžovatelku
sankcionovat za nesdílení tohoto právního názoru v roce 2003.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný přípisem ze dne 22. 5. 2012. S názorem
stěžovatelky ohledně prekluze nesouhlasí, lhůta podle jeho názoru neběžela ani po dobu řízení
o kasační stížnosti, neboť po tuto dobu nemohl krajský úřad v řízení pokračovat.
Ve zbytku odkázal na svá dřívější rozhodnutí a vyjádření podaná v průběhu
předcházejících řízení. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou.
V.
Relevantní právní úprava
Podle §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. je příjemce dávky, který nesplnil některou
jemu uloženou povinnost, přijímal dávku nebo její část, ačkoliv věděl nebo musel z okolností
předpokládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, nebo vědomě jinak
způsobil, že dávka nebo její část byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela,
povinen vrátit dávku nebo její část ode dne, od něhož nenáležela vůbec nebo v poskytované výši;
to platí zejména tehdy, jestliže nesplnil ohlašovací povinnost, dávku vylákal nebo zamlčel
některou rozhodnou skutečnost.
Podle §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. zaniká nárok na vrácení dávky poskytnuté
neprávem nebo v nesprávné výši uplynutím tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení
tuto skutečnost zjistil, nejpozději však uplynutím deseti let ode dne, za který byla dávka
vyplacena. Tyto lhůty neplynou po dobu řízení o odvolání, řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí
nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z dávky.
Podle §41 s. ř. s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo
disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen „správní delikt“) lhůty pro zánik
odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle
tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, cel, poplatků,
odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem
státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu,
rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu,
a o promlčecích dobách ve věci náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené při výkonu
veřejné moci podle zvláštního zákona.
VI.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Pokud jde o otázku prekluze, bylo jako první v daném případě nutno posoudit vztah
obecné právní úpravy stavení lhůt obsažené v soudním řádu správním na straně jedné a zvláštní
právní úpravy obsažené v zákonu č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, na straně druhé.
Jinými slovy bylo třeba zabývat se tím, zda na projednávanou věc dopadá úprava soudního řádu
správního, konkrétně jeho ustanovení §41, či nikoli. Po uvážení této otázky dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že tomu tak není.
Ustanovení §41 s. ř. s. upravuje stavení lhůt pro zánik práva ve třech oblastech právní
úpravy: a) u správních deliktů; b) u daní, cel a poplatků (fiskus) a c) u náhrady škody způsobené
při výkonu veřejné moci. Oblast sociálního práva, resp. přeplatků na dávkách ze sociálního
systému v něm zahrnuty nejsou.
Vzhledem k tomu, že se v případě §41 s. ř. s. jedná o výčet taxativní (přestože
formulovaný obecně), je Nejvyšší správní soud toho názoru, že jej nelze v rámci judikaturní
činnosti správních soudů dále rozšiřovat, byť by pro takový rozšiřující výklad bylo možné shledat
rozumné důvody. Prvním závěrem tedy je, že ustanovení §41 s. ř. s. na projednávanou věc
nedopadá, a nelze na ni tudíž vztáhnout ani navazující judikaturu rozšířeného senátu, vykládající
dále vztah tohoto zákonného ustanovení k řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení ze dne
18. 9. 2012, č. j. 8 Afs 29/2011 - 78, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto dále obrátil pozornost ke zvláštní úpravě stavění lhůt
zakotvené přímo v zákoně č. 100/1988 Sb. Rovněž zde je výčet případů, kdy dochází ke stavění
lhůt, taxativní. Uvedené lhůty neplynou po dobu a) řízení o odvolání, b) řízení o žalobě, c)
výkonu rozhodnutí nebo d) jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z dávky. Ustanovení
§107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. tedy rovněž řízení o kasační stížnosti jako dobu, po kterou
by lhůty pro zánik práva neměly běžet, výslovně neuvádí.
Na podkladě výše uvedeného je Nejvyšší správní soud toho názoru, že doba řízení
o kasační stížnosti není dobou, po kterou by docházelo ke stavění prekluzivní lhůty podle §107
odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., a kasační námitka stěžovatelky je v tomto ohledu oprávněná.
Na podporu výše uvedeného názoru lze poukázat rovněž na novou právní úpravu
v zákoně č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, (která nahradila zákon č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti). Ustanovení §51 tohoto zákona dobu řízení o kasační stížnosti ve výčtu
dob, po které se staví prekluzivní lhůta pro rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek, také
nezahrnuje („lhůta neplyne po dobu řízení o opravném prostředku nebo o žalobě proti rozhodnutí o povinnosti
vrátit přeplatek, po dobu řízení o výkonu rozhodnutí a jeho provádění a po dobu, kdy jsou na úhradu přeplatku
prováděny srážky z dávky nebo jiného příjmu“).
V daném případě uplynulo od 1. 8. 2005, kdy se správní orgán prvního stupně o přeplatku
dozvěděl, do vydání rozhodnutí o povinnosti přeplatek vrátit (9. 9. 2009) 1.500 dnů, tj. 4 roky
a 40 dnů. Lhůta neběžela po dobu řízení o odvolání od 13. 3. 2006 do 10. 5. 2006 – 59 dnů,
po dobu řízení o odvolání od 5. 3. 2007 do 5. 4. 2007 – 32 dnů a po dobu řízení o žalobě
od 16. 5. 2007 do 12. 10. 2007 – 150 dnů. Celkem tedy došlo ke stavění prekluzivní lhůty
po dobu 241 dnů. Po odečtení této doby od celkového počtu dnů 1500 zbývá 1259 dnů, tj. 3 roky
a 164 dnů. Lze tedy uzavřít, že nárok žalovaného na vrácení dávky poskytnuté neprávem nebo
v nesprávné výši zanikl před vydáním rozhodnutí o povinnosti přeplatek vrátit.
Vzhledem k tomuto závěru se již Nejvyšší správní soud dále nezabýval otázkou zavinění
žalobkyně při vzniku přeplatku.
VII.
Závěr
S ohledem na výše uvedené zrušil Nejvyšší správní soud spolu s napadeným rozsudkem
krajského soudu i rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 2. 11. 2009, č.j. KUJI
80634/2009, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
VIII.
Náklady řízení
Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, má proto právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložila, proti žalovanému (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náklady právního zastoupení, tj. odměnu
advokáta za čtyři úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve výši 8.400 Kč, a dále náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky
1.200 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 9.600 Kč, a to k rukám zástupkyně
stěžovatelky do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu