ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.10.2013:32
sp. zn. 3 As 10/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: J. K.,
zastoupen JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2012, č. j. KUJI 17633/2012, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2012, č. j. 33 A 21/2012-
43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutí správních orgánů
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 3. 2012, čj. KUJI 17633/2012, sp. zn. OOSČ
105/2012 OOSC/25/AS/4, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně – Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále „magistrát“) ze dne 19. 12. 2011,
vydané dne 21. 12. 2011, č.j. MMJ/OD/18181/2011 – 15, 159933/2011/MMJ, kterým byl
žalobce (dále „stěžovatel“) uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích dle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích ve znění účinném do 31. 7. 2011, neboť porušil ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, a toto rozhodnutí
žalovaný potvrdil.
Správní orgány obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce dne 9. 7. 2011 v 8:30 hod
na ulici Romana Havelky v Jihlavě jako řidič osobního motorového vozidla značky Škoda Felicia,
X nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Za spáchaný přestupek správní orgán I. stupně
uložil žalobci dle ust. §22 odst. 9 zákona o přestupcích s odkazem na ust. §11 odst. 1 písm. b)
zákona o přestupcích jako sankci pokutu ve výši 2.000 Kč. Dále byla uložena povinnost žalobci
uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Brně
Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) žalobu zamítl. Vzhledem ke zjištěným
skutečnostem v průběhu správního řízení a s odkazem na stabilní judikaturu Nejvyššího
správního soudu se především ztotožnil s názorem žalovaného, „že správní orgán I. stupně jednal
ve věci přestupku v souladu s ust. §74 odst. 1 zákona o přestupcích, když omluvu žalobce z nařízeného ústního
jednání neakceptoval jako náležitou a přestupek byl projednán v nepřítomnosti žalobce“.
Krajský soud dále konstatoval, že správní orgány dbaly náležitě povinnosti dle §3
správního řádu postupovat ve správním řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky
uvedenými v §2. Ve správním řízení platí tzv. zásada vyšetřovací, kdy podle §50 odst. 2
správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán.
Ze správního spisu je zřejmé, že výpovědi obou vyslechnutých svědků, zasahujících
policistů, jsou konzistentní, tvoří ucelený logický řetězec bez náznaku rozporu a soud tak souhlasí
se závěrem žalovaného, že na základě provedeného dokazování výpověďmi uvedených svědků
bylo spáchání přestupku žalobci spolehlivě prokázáno. V souladu s citovanou judikaturou
Nejvyššího správního soudu rovněž krajský soud konstatoval, že ,,k osobě policisty a tím i věrohodnosti
jeho výpovědi …dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od žalobce neměl
policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán
závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma,
nepřekročil míru nezbytnou dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný
důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil“.
Vznesenou námitku žalobce, že s jedním zasahujícím policistou měl před časem konflikt,
soud neuznal jako důvodnou, neboť ze správního spisu nebylo zjištěno, že by se zasahující
policisté vůči žalobci chovali neadekvátně (žalobce ani neuvedl nějaké závadné chování), aby toto
jednání mohlo být pokládáno za podjatost. Ohledně přestupku žalobce se oba vyjádřili pouze
věcně a oba shodně, takže krajský soud neshledal, že by jejich jednáním byl žalobce poškozen.
Samotné spáchání přestupku stěžovatelem považuje krajský soud za náležitě prokázané.
I v tomto směru vychází z judikatury Nejvyššího správního soudu, když, analogicky jako u držení
mobilního telefonního přístroje řidičem za jízdy, hodnotí také nepřipoutání bezpečnostním
pásem jako „skutečnost objektivně vnímatelnou lidským zrakem“, a je tedy možné vycházet
pouze z výpovědi svědků jako věrohodných důkazů, aniž by byly provedeny důkazy další. Pokud
jde o žalobcem navrhovaný výslech svědků, krajský soud znovu opakoval, že tyto důkazy nebyly
v průběhu správního řízení nikdy navrženy a nelze tedy klást k tíži žalovaného, že nebyly
ani provedeny.
Kasační stížnost
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Obsáhlá kasační stížnost ve skutečnosti různými způsoby popisuje tři výhrady stěžovatele
proti postupu správních orgánů, posléze aprobovaného také krajským soudem. Prvá z nich
se týká skutku samotného, neboť stěžovatel tvrdí, že se tohoto skutku vůbec nedopustil a tuto
skutečnost od počátku tvrdil. Druhá námitka stěžovatele směřuje k tomu, že mu postupem
magistrátu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces v tom, že jednání a rozhodnutí
o přestupku proběhlo bez jeho přítomnosti, přestože se z jednání řádně omluvil a pro omluvu
měl také náležitý zdravotní důvod potvrzený lékařskou zprávou. Třetí výhradu směřuje proti
dalším vadám řízení spočívajícím v tom, že správní orgán nezjistil řádně skutkový stav, nevyslechl
svědky, které chtěl stěžovatel pro objasnění věci navrhnout. Jednáním magistrátu i žalovaného
tak došlo k porušení povinnosti dle §3 zákona č. 500/2004 Sb. (dále „správní řád“), neboť
správní orgány nepostupovaly tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Stěžovatel poukázal na to, že s jedním ze zasahujících policistů měl v minulosti negativní
zkušenost poté, kdy se zastal nějakého jiného občana.
Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že popsané vady řízení před správními orgány
vyhodnotil nesprávně, aproboval závěry správních orgánů, nezabýval se důvodností námitky
neobjektivnosti jednání jednoho svědka, zasahujícího policisty, se kterým měl v minulosti blíže
nepopsaný konflikt.
Stěžovatel rovněž popírá závěr krajského soudu o prokázání vlastního přestupku
v důsledku jeho „objektivní vnímatelnosti“. Takový závěr je sice v principu možné připustit,
avšak pouze za předpokladu, že ke spáchání přestupku vůbec došlo, přičemž taková okolnost
musí být v souladu se všemi dalšími důkazy a skutečnostmi objektivně zjistitelnými na místě
samém. To, podle stěžovatele, nebylo možné. Z místa, kde měli policisté stát, nebylo možné vidět
na sedadlo řidiče.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil jen stručně, odkazem na správní rozhodnutí,
zdůvodnění rozsudku krajského soudu a vlastní vyjádření v průběhu předcházejících etap řízení.
Posouzení Nejvyšším správním soudem.
Snazší orientaci v případu napomůže rekapitulace skutkových okolností, vyplývajících
ze správního spisu a spisu Policie ČR, Krajského ředitelství policie, kraje Vysočina, OO Jihlava,
čj. KRPJ-45302-2/PŘ-2011-160711, případně z žaloby stěžovatele ke krajskému soudu. Dne
9. 7. 2011 zasahující hlídka policie konstatovala při silniční kontrole řidiče Škody Felície, SPZ X,
J. K., že nebyl za jízdy připoután bezpečnostními pásy, čímž porušil §6/1a) zák. č. 361/2000 Sb.
a tím je podezřelý z přestupku §22/1e) zák. č. 200/1990 Sb.“ Dále je v oznámení přestupku
uvedeno, že „řidič si je přestupku vědom“ a „odmítl podepsat“. V následujícím úředním záznamu je dále
uvedeno, že J. K. se často dopouštěl přestupku na úseku dopravy, přestupek nechtěl řešit
v blokovém řízení, ale oznámením, k oznámení o přestupku se odmítl vyjádřit a záznam odmítl
podepsat.
Dne 15. 8. 2011 byl stěžovatel předvolán k podání vysvětlení na den 21. 9. 2011, omluvil
se 21. září poukazem na to, že má rozbité auto a zůstal 100 km od Jihlavy, znovu byl předvolán
na 26. 10. 2011 a ve vysvětlení uvedl, že dne 9. 7. 2011 byl sice kontrolován, ale žádného
přestupku se nedopustil, není pravda, že nebyl připoután bezpečnostním pasem, proto nechtěl
zaplatit blokovou pokutu, odmítl se vyjádřit k tvrzení policie a podepsat oznámení přestupku.
K policii nemá důvěru, proto chtěl věc řešit ve správním řízení. Je toho názoru, že policie měla
legitimovat jeho spolujezdce, aby měla případného svědka. K tomu třeba dodat, že podle
shodného tvrzení policistů v době kontroly žádný spolujezdec na místě nebyl, spolujezdkyně
místo opustila ihned po zastavení automobilu stěžovatele.
Následně byl dne 31. 10. 2011 stěžovatel předvolán k ústnímu jednání o přestupku podle
§22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích na den 25. 11. 2011. Předvolánka byla stěžovateli
doručena uložením, úložní lhůta počala dne 1. 11. 2011. Dne 23. 11. 2011 se stěžovatel omluvil
z jednání z vážných zdravotních důvodů. Omluvu doložil potvrzením lékařky MUDr. V. Z.
ze dne 22. 11. 2011 s důvodem „opakovaně postupující bolesti páteře, nyní zhoršení, vyšetřen, dopor. léky,
1 týden klid doma v teple, při potížích odborné neurologické vyšetření“. Dne 25. 11. 2011 byl stěžovatel
předvolán k jednání na den 19. 12. 2011, předvolání mu bylo opět doručeno uložením
s počátkem úložné doby dne 29. 11. 2011. Dne 19. 12. 2011 se stěžovatel opět písemně omluvil.
Omluvenka byla magistrátu dodána nějakou osobou. Stěžovatel se omluvil znovu ze zdravotních
důvodů, uvedl, že „pravděpodobně jde o angínu“ Opět zdůraznil, že trvá na projednání případu pouze
v jeho přítomnosti. Připojená zpráva lékařky MUDr. V. Z. ze dne 15. 12. 2011 uvádí „vyšetřen
v ordinaci praktického lékaře, doporučen klid doma na lůžku asi 1 týden – 10 dnů“.
Magistrát tentokrát ve věci jednal a rozhodl podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích
v nepřítomnosti stěžovatele proto, že stěžovatel byl k jednání řádně předvolán a bez řádné
omluvy se nedostavil. Omluvu na jednání dne 19. 12. 2011 považuje magistrát za neprůkaznou,
bez uvedení diagnózy ve zprávě lékaře, tedy účelovou se snahou stěžovatele se vyhnout
projednání přestupku. V odůvodnění rozhodnutí magistrát poukazuje také na to, že omluva
stěžovatele nebyla „učiněna bezodkladně“ a nebyl v ní prokazatelně doložen její důležitý důvod.
Při jednání byli vyslechnuti jako svědci zasahující policisté nstrm. J. J. a nstrm. F. T. Oba shodně
potvrdili, že stěžovatel byl ochoten zaplatit pokutu v blokovém řízení do doby, než zjistil, že za
přestupek mu budou rovněž zapsány body do karty řidiče.
Proti rozhodnutí magistrátu, jímž byl uznán vinným přestupkem podle §22 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích, podal stěžovatel odvolání, kterým namítal pouze nesplnění důvodů
pro rozhodnutí v jeho nepřítomnosti.
Ve správní žalobě k městskému soudu stěžovatel namítal jednak vady řízení, spočívající
v tom, že jednáno a rozhodnuto bylo v jeho nepřítomnosti, přestože pro takový postup
neexistoval zákonný důvod, čímž bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu ve smyslu čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a §73 odst. 2 zákona o přestupcích.
Důkazní řízení zůstalo neúplné, neboť nebyli vyslechnuti svědci, které navrhl. Ve správním spisu
se objevuje jediné jméno svědkyně J. P., bližší identifikace této osoby nikdy uvedena nebyla.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, 4 věta před středníkem s. ř. s.). Neshledal zároveň důvody, ke kterým by musel
přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 část věty za středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost v prvé řadě směřuje proti úvaze krajského soudu o splnění podmínek
pro jednání a rozhodnutí správního orgánu o přestupku bez účasti stěžovatele.
Ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích definuje exaktně, že o přestupku „koná
správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy,
jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo
důležitého důvodu.“ Zároveň nelze přehlédnout, že nikdo (zejména ani stěžovatel) nezpochybňuje
řádné předvolávání k přestupkovému jednání dne 19. 12. 2011 a poučení o následcích pro případ,
že by se stěžovatel k jednání nedostavil. Nikdo také nepopírá samotný důvod omluvy
nepřítomnosti stěžovatele u jednání, magistrát ovšem v rozhodnutí o přestupku nevyhodnotil
důvod jako dostatečný a omluvu stěžovatele z jednání dne 19. 12. 2011 z důvodu další zdravotní
komplikace jako řádnou.
Je zřejmé, že v nyní posuzované věci jde primárně o zachování ústavních práv na soudní
ochranu a zajištění řádného projednání věci. K dané problematice se vztahuje početná judikatura
Nejvyššího správního soudu a zejména Ústavního soudu, obsahující ovšem také zdůvodnění,
kdy toto právo není účastníkem vykonáno, aniž by bylo ze strany správního orgánu a soudu
porušeno. Viz například nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04:
„Je porušením principu právního státu, který je zakotven v čl. 1 Ústavy ČR, a práva na soudní ochranu
a na soudní přezkum, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pokud správní orgán nedá účastníku řízení
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění ve smyslu §33 odst. 2 správního
řádu…“ Obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 231/96: Pokud
stěžovatelce bylo upřeno jedno ze stěžejních práv účastníka správního řízení zakotvené v §33 odst. 2 správního
řádu, když jí nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním a vyjádřit se k nim
a ke způsobu jejich zjištění, a pokud tento nedostatek nebyl autoritativně shledán v rámci přezkumného řízení
o opravném prostředku, které probíhalo před krajským soudem, pak má Ústavní soud za to, že krajský soud
nedostál své úloze, jak ji formuluje čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Rovněž nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000 uvádí:
„(…) je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění provedená správními orgány byla úplná a procesně
bezvadná. V opačném případě, tzn., jestliže by provedené dokazování bylo nedostačující nebo by bylo zatíženo
procesními vadami, by správní soud musel napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné a vrátit věc
žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení“, také viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002,
sp. zn. II. ÚS 232/02: „Účastník vzhledem k zásadě "rovnosti zbraní", má právo se s těmito důkazy
seznámit (a tedy nikoliv až s jakýmsi jejich shrnutím či zhodnocením provedeným správním orgánem).“ Orgány
veřejné moci jsou zkrátka povinny „postupovat ústavně konformním způsobem, což (…) znamená umožnit
stěžovateli, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům.“ Samozřejmě, jedná se o právo účastníka, nikoli jeho povinnost. Naopak povinností
správního orgánu je účastníkovi výkon takového práva umožnit, k tomu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 4. 2004, čj. 3 Afs 1/2004-57: Možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí
k jeho podkladům i ke způsobu jejich zjištění a možnost navrhovat doplnění dokazování je právem účastníka
řízení a nikoliv jeho povinností (§33 odst. 2 správního řádu). Pokud účastník řízení tohoto práva navzdory
řádné výzvě správního orgánu nevyužije, není správní orgán povinen taková vyjádření od účastníka požadovat
a není tedy vadou řízení, jestliže za této situace takové vyjádření chybí.“
Stěžovatel veškerá zmíněná práva zachována měl. Obecně vzato měl možnost
se důkladně seznámit se všemi podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim a vnášet námitky, dostavit
se k nařízeným jednáním a tam také využít práva účastníka například klást svědkům otázky.
Samozřejmě je třeba zodpovědět také otázku, zda těchto možností nevyužil, aniž by k tomu měl
nějaký závažný důvod. Stěžovatel tvrdí, že takový důvod představoval jeho zdravotní stav, krajský
soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, že tomu tak mohlo být v případě prvého jednání,
nikoli však při jednání dne 19. 12. 2011. K tomuto jednání se stěžovatel (opět) nedostavil.
Jeho omluva byla správnímu orgánu předložena v den jednání.
Krajský soud dovozuje účelovost jednání stěžovatele z toho, že práva na omluvu
z jednání zneužíval. To rozhodně není vyloučeno, jak naznačují četné okolnosti (neurčitě
označené onemocnění stěžovatele a zasílání omluvenek v těsné časové souvislosti s jednáními,
odmítání odpovědnosti za přestupek bez označení alespoň nějakých důkazů použitelným
způsobem). K této problematice zneužití práva se přesvědčivě vyjádřil tento soud v rozsudku
ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011 - 81, kde, s odkazem na jiný rozsudek tohoto soudu ze dne
10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004, uvedl také: „[z]neužitím práva je situace, kdy někdo vykoná
své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje
výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu,
že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady
”lex specialis derogat legi generali” vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není
takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha,
1995, s. 184-185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.“
V citovaném rozsudku byl rovněž zdůrazněn správný názor, že institut zákazu zneužití
subjektivních práv představuje materiální korektiv formálního pojímání práva, prostřednictvím
něhož se do právního řádu vnáší hledisko ekvity (spravedlnosti). Zákon, jenž je ze své povahy
obecný, nemůže pojmově pamatovat na všechny myslitelné životní situace, které mohou za jeho
účinnosti nastat. V důsledku toho se může přihodit, že určité chování formálně vzato –
ve skutečnosti ovšem pouze zdánlivě - odpovídá dikci právního předpisu, avšak je zároveň
pociťováno jako zjevně nespravedlivé, neboť v rozporu s určitými základními hodnotami
a s rozumným uspořádáním společenských vztahů působí společnosti újmu. Takové chování
má potom povahu nikoliv výkonu subjektivního práva, nýbrž jeho zneužití. Zákaz zneužití práva
však musí být chápán jako výjimka z pravidla. Vše záleží na okolnostech konkrétního
případu.“Celý právní řád je ovládán ústavním principem obecné svobody jednání jednotlivce; každý může činit
vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Výchozí svoboda jednání
jednotlivce nalézá svých hranic nejenom v zákonem stanovených případech, ale také, jak dovodil Nejvyšší správní
soud i Ústavní soud, v krajních případech zneužití práva [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04
ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 Sb. NU 367), http://nalus.usoud.cz]. Jednání směřující ke zneužití práva musí
být dostatečně prokázáno. Jen v takovém případě rozhodující subjekt nemusí poskytnout právnímu jednání
účastníka řízení ochranu – nepřizná mu účinky.“
Je tedy nezbytné se zabývat také úvahou, zda obstojí tvrzení stěžovatele i ve vztahu
k četné, zčásti uvedené, judikatuře, zabývající se právě významem problematiky omluv z úředních
jednání pro zachování práva na řádný proces a soudní ochranu, viz třeba rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 - 99: „Důležitost důvodu omluvy obviněné
z přestupku a jejího zástupce (advokáta) z neúčasti u ústního jednání (§74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích) je třeba posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna
(doba od zahájení správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek …zda ze spisu či jiných
skutečností nevyplývá obstrukční snaha či potřeba obviněné z přestupku nebo jejího zástupce působit průtahy
v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku apod.“ Nejvyšší správní soud musí
rovněž zvážit, zda krajský soud mohl obstrukční snahy stěžovatele dovozovat z tvrzených
zdravotních komplikací, například právě pro jejich podivuhodné načasování.
Otázka zní také tak, zda se v posuzované věci jednalo o případ zjevné výmluvy účastníka,
který se nedostavoval k jednání a odmítal další termíny jednání (k této problematice viz rozsudek
ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 - 71, případně také rozsudek ze dne 22. 11. 2004, č. j. 6 As
50/2003 - 41). Poukázat lze také na interpretačně zajímavý rozsudek ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As
9/2009 - 66: V řízení o přestupcích platí princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada rozhodovat
v pochybnostech ve prospěch obviněného z přestupku. Pochybnosti o tom, zda se obviněný z přestupku odmítl
dostavit k projednání věci nebo zda se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, postihují ve svém
důsledku zjištěný skutkový stav věci. Pokud správní orgán nebere uvedené pochybnosti v úvahu při svém
rozhodování, jde o vadu řízení, která má za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Podle citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu by nebylo
vyloučené stěžovatelovým námitkám ohledně porušení jeho práva na řádné projednání věci
vyhovět. Je však třeba náležitě přihlédnout rovněž k tomu, za jakých okolností celý proces
objasňování přestupku probíhal, jak aktivní či naopak pasivní v tomto procesu byl sám stěžovatel.
Pravda je, že ve stadiu řízení před správními orgány byl stěžovatel značně pasivní, soustřeďoval
se na oddalování okamžiku projednání věci, jeho důkazní návrhy nebyly v té době žádné nebo
se uchyloval jen k obecným tvrzením, z důkazního hlediska nepoužitelným. Tak tomu bylo
například s tvrzením o důkazech výslechy svědků, ve kterém v té době uvedl jediné jméno J. P.,
jejíž identifikace nebyla nikdy ze strany stěžovatele upřesněna. Samozřejmě, stěžovatel nebyl ani
povinen jakoukoli aktivitu vykazovat. Jednalo se o výkon jeho práva, nikoli povinnosti, viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004, č. j. 3 Afs 1/2004 - 57.
Avšak právě proto je třeba vyhodnotit to, jak se svým právem stěžovatel nakládal. Žádné
uchopitelné důkazní návrhy v řízení před magistrátem neuváděl a některá tvrzení uvedl až v řízení
před krajským soudem. Zmínil se o negativní zkušenosti s jedním z policistů, jejíž povahu
alespoň nějak popsal v žalobě a u jednání dne 24. 9. 2012, nikde však není ani náznak toho,
že by tato skutečnost, pokud vůbec existovala, měla jakýkoli vliv na charakter policejní kontroly.
Až v té době stěžovatel nabídl také důkaz výslechem alespoň nějak individualizovaných svědků
a alespoň nějak specifikoval také skutečnosti, které chtěl těmito důkazy prokazovat, přestože
o jejich existenci věděl dávno předtím a jistě je mohl uvést nejpozději při podání vysvětlení
před magistrátem dne 26. 10. 2011. Takovým způsobem by stěžovatel napomohl řádné přípravě
jednání a tedy i účelu projednání věci a tím by naplnil své právo „vyjádřit se ke všem prováděným
důkazům“. Zatajováním důkazních návrhů, ať už z jakéhokoliv důvodu, byl smysl jednání mařen
a tím zřetelněji vystupovala pravděpodobnost účelového jednání, směřujícího k uplynutí zákonné
lhůty k projednání přestupku.
V řízení před správním orgánem rozhodně neexistoval žádný důkaz, kromě výpovědi
zasahujících policistů, který by bylo možné provést, ani důvod se zabývat úvahou, zda k lepšímu
prokázání věci je jakýkoli další důkaz zapotřebí. Správnímu orgánu nelze vyčítat, že neprovedl
důkazy, o kterých nevěděl, a to rovněž za situace, kdy objasnění rozhodujících okolností
přestupkového jednání stěžovatele bylo dostatečné na základě existujících důkazů výpovědí
zasahujících policistů a listin, které byly v autentické podobě ve správním řízení k dispozici.
Pasivní přestal být stěžovatel teprve v řízení před krajským soudem. To je z hlediska
prokazování neexistence důvodu pro projednání věci ve správním řízení v jeho nepřítomnosti
obrana relevantní, byť problematická. S ohledem na skutečnost, že omluvy stěžovatele v této věci
vždy vzbuzovaly jisté podezření jejich nápadnou časovou souvislostí s nařízeným jednáním,
nebyly ani později důkladněji doloženy a souběžně existovala zjevná snaha stěžovatele
komplikovat přípravu jednání odkládáním zveřejnění důkazů (záměrné odkládání zveřejnění
důkazních návrhů přiznává sám stěžovatel), právem správní orgány i krajský soud konstatovaly
účelovost jednání stěžovatele i v konkrétním případě omluvy z jednání dne 19. 12. 2011. Takový
závěr vyplývá i z výše citované judikatury, viz třeba rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 - 99. Stěžovatel nebyl ve svých procesních právech nijak
omezován, naopak sám o své zvolil určitý způsob jednání, jehož jediným zřetelným důvodem
byla snaha o komplikaci průběhu řízení o přestupku před správním orgánem. Za takové situace
ani podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohla omluva z jednání dne 19. 12. 2011 obstát,
takže projednání a rozhodnutí magistrátu dne 19. 12. 2011 v nepřítomnosti stěžovatele bylo
v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích a nelze je hodnotit jako odnětí práva stěžovateli
na řádné projednání věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Závěr o samotném přestupkovém jednání stěžovatele nelze zpochybnit. Důkazní řízení
zůstalo vybudováno toliko na výpovědích policistů jen proto, že stěžovatel žádný jiný skutečný
důkaz nenavrhl a správní orgán žádný důkaz neznal a neměl ani důvod dokazování doplňovat.
Výpovědi zasahujících policistů byly natolik vnitřně konsistentní, že nevzbuzovaly pochybnosti
o tom, že je jimi popisována skutečnost. Náležitě prokázaný skutkový stav nemohla úspěšně
zpochybnit ani tvrzení stěžovatele o tom, že žádný přestupek nespáchal. Z výpovědí svědků,
zasahujících policistů, plyne, že opak na místě samém doznával do doby, než zjistil, že jeho
spáchání je spojeno se zápisem bodů do karty řidiče. V jistém smyslu ani sám stěžovatel
svou vinu, alespoň po určitou dobu, nepopíral, byť důvod uvedl jiný – „aby měl klid“. Rozhodně
ve stadiu jednání před magistrátem neuvedl žádný důkaz na podporu svého tvrzení o nevině.
Neexistoval tak rovněž žádný důvod aplikovat jinak správnou zásadu „v pochybnostech ve prospěch
obviněného z přestupku“, neboť žádná pochybnost nepřicházela v úvahu. I bez účasti na jednání
19. 12. 2011, kterou si však způsobil sám, měl stěžovatel možnost (nikoli povinnost) důkazní
návrhy předložit kdykoli předtím, písemně nebo do protokolu třeba při podání vysvětlení dne
26. 10. 2011. Z toho také logicky vyplývá, že by to mohl být leda sám stěžovatel, kdo by nesl
odpovědnost za průběh důkazního řízení ve fázi projednání věci před správními orgány. Nejedná
se přirozeně o popření zásady vyšetřovací s dopadem na konstrukci důkazního břemene.
Neexistují žádné pochybnosti o tom, že to byl správní orgán, který byl odpovědný za zjištění
skutečného stavu věci (§3 správního řádu) v rozsahu nezbytném pro naplnění cílů uvedených
v §2 správního řádu. Magistrát tak také postupoval, jestliže provedl všechny známé důkazy,
ze kterých vyplynul logicky a jednoznačně určitý skutkový stav, kterému odpovídala právní
kvalifikace uvedeného přestupkového jednání stěžovatele. Na takovém závěru nic nemění tvrzení
stěžovatele o tom, že důkazy o své nevině a neobjektivním jednání policisty měl, ale nechtěl
je navrhnout dříve, než při projednání věci. V době řádného projednání přestupku žádné důkazy
nenavrhl, správní orgán žádné neznal, nebyl povinen je od stěžovatele vyžadovat a neměl
ani důvod se jejich existencí zabývat, neboť skutkový stav považoval právem za náležitě
prokázaný provedenými důkazy. Magistrát tedy rozhodl meritorně správně podle stavu ke dni
vyhlášení rozhodnutí. Žalovaný vzhledem k tomu neměl důvod toto rozhodnutí zpochybnit
ani z věcného hlediska. Ani krajský soud nemohl předložené důkazní návrhy považovat
za relevantní. Nepochybně samotné důkazní řízení ve věcech přestupků je soustředěno
u správních orgánů. Bylo již popsáno, že tam provedené důkazy logicky a spolehlivě prokazovaly
všechny rozhodné skutečnosti přestupkového jednání stěžovatele, přičemž správní orgán
se nepochybně pohyboval v zákonném rámci správního uvážení při volbě prováděných důkazů.
Ostatně provedl všechny, které provést mohl. To například neplatilo pro výslech osoby jménem
J. P., neboť stěžovatel k tomu neposkytl žádné informace a, podle zjištění policistů, tato osoba
v době kontroly na místě ani nebyla přítomná, takže její identifikace z moci úřední nebyla možná.
Krajský soud logicky vyložil podstatné skutečnosti posuzované věci, které mají oporu
ve správních spisech, a vše srozumitelně uvedl v odůvodnění kasační stížností napadeného
rozsudku. Z uvedeného rozsudku je patrné, proč se krajský soud ztotožnil s odůvodněním
žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného i proč neprovedl důkazy, které stěžovatel navrhl
až v řízení před soudem.
Krajský soud správně vyložil ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích, jakož i další
ustanovení týkající se hmotněprávního posouzení přestupku stěžovatele [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], správně v řízení před správními orgány neshledal takové vady řízení, které by mohly mít
vliv na zákonnost rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a rovněž rozsudek krajského
soudu netrpí nepřezkoumatelností v žádné ze zákonem definovaných podob a také v řízení
před krajským soudem nebyly zjištěny vady, ke kterým by Nejvyšší správní soud musel
přihlédnout z úřední povinnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Kasační stížnost není opodstatněná v žádném z jejích důvodů, a proto ji Nejvyšší správní
soud zamítl dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu náhrada nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému
v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu