ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.138.2019:36
sp. zn. 3 As 138/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Tomáše Kocourka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně:
Lederer s. r. o., se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, zastoupena Mgr. Jaroslavem Topolem,
advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého
kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 6. 2016, č. j. 2228/DS/2016, JID: 86992/2016/KUUK/Píš, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2019,
č. j. 15 A 116/2016 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 1. 6. 2016,
č. j. 2228/DS/2016, JID: 86992/2016/KUUK/Píš. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem,
odboru přestupků v dopravě (dále jen „magistrát“, nebo „správní orgán prvního stupně“),
ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. MM/OK/PD/30990/15/PR, jímž magistrát podle §125f odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) uložil
žalobkyni pokutu ve výši 300 Kč za správní delikt podle §125f odst. 1 téhož zákona spočívající
v tom, že žalobkyně jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 odst. 3 uvedeného zákona
nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodrženy povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Skutek spočíval v tom,
že „…dne 12. 5. 2015 v 8:53:00 hodin, v ulici Varšavská v Ústí nad Labem, blíže neustanovený řidič
ve vozidle tovární značky Fiat, registrační značky 2AV 0722, se neřídil pravidly provozu na pozemních
komunikacích, neboť zastavil a stál na křižovatce ve vzdálenosti kratší než 5m před hranicí křižovatky
a 5 m za ní. Tím porušil ustanovení §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, a dopustil
se tak přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona [§125f odst. 2 písm. a) zákona
o silničním provozu ].“ Magistrát současně podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen “správní řád“) uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady
řízení paušální částkou 1 000 Kč.
[2] Krajský soud při posouzení věci předně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku
ohledně nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu ve smyslu §125f odst. 4
zákona o silničním provozu, když dospěl k závěru, že magistrát řádně zjistil skutkový stav
tak, aby mohlo být se žalobkyní bez důvodných pochybností zahájeno řízení o spáchání
správního deliktu. Sdělení osoby řidiče žalobkyní (v obdobných řízeních opakovaně uváděného,
zcela nekontaktního cizince) bylo soudem vyhodnoceno toliko jako obstrukce za účelem
protahování a znesnadňování postupu ve správním řízení.
[3] K obecně formulované námitce týkající se nutnosti provedení ústního jednání
krajský soud poukázal na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne,
že u správních deliktů obecně není ústní jednání povinnou součástí správního řízení.
V nyní projednávané věci podle soudu nevyplývá z obsahu spisu, že by bylo ústní jednání
ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka řízení nezbytné.
[4] Námitce ohledně pochybení správních orgánů, jež prováděly dokazování bez účasti
žalobkyně, soud sice přisvědčil, nicméně shledal, že tato procesní vada nemohla mít vliv
na zákonnost výsledného rozhodnutí. Žalobkyně měla totiž možnost se s veškerými důkazními
prostředky shromážděnými ve spisu na základě výzvy seznámit a vyjádřit se k nim,
což však neučinila.
[5] K námitce nesrozumitelnosti a z toho plynoucí nezákonnosti výroku prvostupňového
rozhodnutí způsobené tím, že byla žalobkyně současně uznána vinnou správním deliktem
i přestupkem, krajský soud sdělil, že ta neodpovídá skutečnosti, dokonce je naprosto scestná.
[6] Pokud jde o namítané nedostatečné vymezení místa spáchání přestupku, krajský soud
dovodil, že ve výroku rozhodnutí byl správní delikt specifikován tak, aby sankcionované jednání
nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Přisvědčil sice žalobkyni, že by bylo vhodné upřesnit,
na křižovatce kterých ulic vozidlo stálo, nicméně absence tohoto údaje nemohla omezit
její právo na obhajobu v této věci.
[7] Krajský soud dále dospěl k závěru, že ani skutečnost, že magistrát ve výroku
rozhodnutí pohříchu nekonkretizoval, jakým způsobem řidič vozidla porušil povinnosti
stanovené v §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, nenechává prostor pro žádné
pochybnosti, jestliže ze spisu, zejména z fotografií opatřených datem pořízení, je evidentní,
že vozidlo zastavilo a stálo ve vzdálenosti kratší než 5 metrů za hranicí křižovatky. Požadavek
žalobkyně, že obvinění řidiče z přestupku mělo předcházet měření konkrétní vzdálenosti
předmětného vozidla od hranice křižovatky, vyhodnotil krajský soud jako nedůvodný,
neboť po konfrontaci legální definice hranice křižovatky podle §2 písm. x) zákona o silničním
provozu a povinnosti stanovené v §27 odst. 1 písm. d) téhož zákona s fotodokumentací
obsaženou ve spise je zcela zřetelné, že motorové vozidlo bílé barvy, tov. zn. Fiat,
reg. zn. 2AV 0722, opatřené na přední kapotě nápisem Lederer, s. r. o., parkovalo
blíže než 5 metrů od hranice křižovatky.
[8] Krajský soud dále vyhodnotil jako nedůvodnou i námitku promlčení odpovědnosti
za správní delikt. Předně poukázal na úpravu prekluze správních deliktů právnických osob
podle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu, jež rozlišuje běh subjektivní lhůty,
která činí dva roky ode dne, kdy se správní orgán o spáchání správního deliktu dozvěděl,
a objektivní lhůty, která činí čtyři roky ode dne, kdy k jeho spáchání došlo. Za této situace není
dle názoru soudu možné užít analogii k §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
podle kterého nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.
Vzhledem k tomu, že ke spáchání správního deliktu došlo dne 12. 5. 2015 a řízení o něm bylo
zahájeno dne 29. 10. 2015, odpovědnost žalobkyně nezanikla. Soud neshledal důvodnou
ani námitku legitimního očekávání žalobkyně, že řízení bude zastaveno s ohledem na metodiku
Ministerstva dopravy č. j. 8/2013-160/OST/5 (dále též jen „metodika“), neboť nelze legitimně
očekávat, že bude správní orgán postupovat v rozporu se zákonem, bez ohledu na uvedenou
nesprávnou metodiku.
[9] K obecné námitce protiústavnosti skutkové podstaty správního deliktu provozovatele
vozidla krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16
(dostupný na nalus.usoud.cz), který neshledal nesoulad dotčené právní úpravy s ústavním
pořádkem.
[10] Konečně k námitce, že uložená sankce ve výši 300 Kč byla nezákonná, neboť v souladu
s §125f odst. 3 zákona o silničním provozu měla být pokuta uložena v rozmezí od 1500 Kč
do 2500 Kč, krajský soud konstatoval, že určená částka odpovídala zákonným kritériím
dle algoritmu pro stanovení výše určené částky obsaženého v §125h odst. 2 zákona o silničním
provozu, odvozujícího její výši od výše pokuty v blokovém řízení. Dle krajského soudu tak bylo
možné pachatele sankcionovat pokutou do 2000 Kč bez stanovené dolní hranice peněžité
sankce.“
[11] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
formálně z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[12] Stěžovatelka v kasační stížnosti setrvala na své námitce ohledně nesrozumitelnosti
výroku, kterým byla dle jejího názoru vyslovena vina za dva přestupky. Nesouhlasí
tak s posouzením své námitky jako „scestné“. Stěžovatelka namítá, že je výrok prvostupňového
rozhodnutí koncipován tak, že v první větě správní orgán konkretizuje, co se stalo, uvádí,
jakého se provozovatel vozidla dopustil přestupku a jakým jednáním (byť v souvislosti
s tímto jednáním zmiňuje jednání řidiče). V další větě rekapituluje, že tím porušil určité právní
ustanovení a dopustil se přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.
Dle stěžovatelky je nutné zdůraznit, že první věta výroku se vztahuje k jejímu závětí,
tedy že (žalobce) „je vinen“. Druhá věta se vztahuje k větě první a z ničeho neplyne, že jen k její
části. Stěžovatelka tak má za to, že z ničeho nelze usuzovat, že formulace „se dopustil přestupku
dle §125c odst. 1 písm. k)“, vztahuje k „neznámému řidiči“; naopak se jeví, že se vztahuje
k předcházející větě, tedy ke stěžovatelce. Stěžovatelka se tedy domnívá, že rozhodnutí
je zmatečné, nesrozumitelné, a kdokoli jej může interpretovat tak, že se stěžovatelka nepřípustně
jedním jednáním dopustila dvou přestupků.
[13] Stěžovatelka zopakovala také svoji námitku, že jí byla uložena pokuta v nezákonné výši.
Soud dle jejího názoru směšuje pokutu, kterou je možno uložit v blokovém řízení a pokutu
kterou lze uložit v „plnohodnotném“ řízení o přestupku. Zatímco blokovou pokutu lze uložit
od 1 Kč do 2000 v Kč, pokutu ve správním řízení lze uložit v rozmezí 1500 Kč - 2500 Kč.
Uložená pokuta ve výši 300 Kč je nezákonná, rozhodnutí je „nestabilní“ a může být kdykoli
zrušeno např. v přezkumném řízení. Stěžovatelka je proto toho názoru, že byl dán důvod
ke zrušení napadeného rozhodnutí ex offo, neboť byl dán důvod k průlomu dispoziční zásady
ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 94. Konkrétně se jedná o vadu výroku, v němž vůbec nebylo uvedeno
právní ustanovení, dle kterého byla ukládána sankce, což dle jejího mínění způsobilo
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
[14] Stěžovatelka dále namítá nedostatečné vymezení místa protiprávního jednání ve výroku
rozhodnutí. To bylo správním orgánem uvedeno pouze označením ulice Varšavská v Ústí
nad Labem. Z popisu místa ve výroku rozhodnutí se přitom nepodává ani to, že by vozidlo stálo
v místě křižovatky, nota bene není určeno které. Stěžovatelka má za to, že si krajský soud
protiřečí, když na jedné straně odkazuje na názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu, podle něhož nelze nedostatečný popis skutku ve výroku nahrazovat zohledněním
jeho popisu v odůvodnění nebo v podkladech pro rozhodnutí, na straně druhé ale uvádí,
že ačkoli vymezení místa ve výroku prvostupňového rozhodnutí nedává možnost přezkoumat,
zda vozidlo stálo v křižovatce, lze to zjistit z fotografií obsažených ve spise. Navíc,
jak sám krajský soud konstatoval, výrok rozhodnutí není bez vad ani ve zbytku, když správní
orgán nekonkretizoval, jakým způsobem bylo porušeno ustanovení §27 odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu. Není tedy zřejmé, zda vozidlo mělo stát v křižovatce, nebo méně
než 5 metrů za ní, nebo méně než 5 metrů před ní. Nelze proto přezkoumat konkrétní okolnosti
případu, zejména, zda je stání v konkrétní křižovatce, příp. na konkrétní straně komunikace,
vskutku zakázáno. Zejména místní úprava provozu na pozemních komunikacích může
parkování v křižovatce upravovat odlišně od zákonné právní úpravy. Z popisu místa
přitom nelze ani zjistit, zda se jednalo o křižovatku ve tvaru písmene T, ani případně
na jaké straně vozovky této křižovatky vozidlo stálo. Ostatně, jak již stěžovatelka upozornila,
na některých ze sedmi křižovatek v ulici Varšavská je možno stát i ve vzdálenosti kratší
než 5 metrů od hranice křižovatky. Krajský soud sám připouští, že jediný způsob,
jak přezkoumat protiprávnost jednání, je z podkladů pro rozhodnutí, neboť výrok
to neumožňuje.
[15] Stěžovatelka trvala i na své další námitce, že metodický pokyn Ministerstva dopravy
zakládal její legitimní očekávání, že řízení bude zastaveno po jednom roce ode dne spáchání
přestupku. Dle jejího názoru je nerozhodné, zda byl následně názor ministerstva aprobován
soudy, nebo se soudy přiklonily k odlišnému výkladu práva. Pokud se totiž ministerstvo
v metodice vyjádří tak, že se správní delikty provozovatele vozidla promlčují po roce,
tak účastník řízení se na tuto metodiku spoléhá, a to i v případě, že se soudy s touto metodikou
neztotožní. Dle stěžovatelky je podstatné, že v rozhodné době neexistoval jediný rozsudek
Nejvyššího správního soudu, který by danou metodiku popíral. Dokonce i některé krajské soudy
zastávaly právní názor shodný s názorem ministerstva.
[16] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby byl rozsudek krajského soudu
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry rozsudku krajského
soudu a navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[18] Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil následující rozhodné
skutečnosti. Magistrát obdržel dne 22. 5. 2015 od Městské policie Ústí nad Labem
výzvu pro řidiče - oznámení o dopravním přestupku, z něhož plyne, že řidič motorového
vozidla tovární značky Fiat, registrační značky 2AV 0722, se dne 12. 5. 2015 v 8:53 hodin
v Ústí nad Labem v ulici Varšavská dopustil dopravního přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) zákona o silničním provozu, a to stáním v rozporu s §27 odst. 1 písm. d)
téhož zákona. Přílohou oznámení byly 4 fotografie dokumentující spáchání přestupku.
Lustrací v Centrálním registru vozidel magistrát zjistil, že provozovatelem výše specifikovaného
vozidla byla stěžovatelka. Správní orgán ji proto přípisem ze dne 7. 11. 2014 vyzval
podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu ve lhůtě patnácti dnů k úhradě určené částky
300 Kč. Současně byla poučena, že ve stejné lhůtě může sdělit totožnost řidiče předmětného
vozidla. Na tuto výzvu stěžovatelka reagovala podáním ze dne 27. 7. 2015, v němž uvedla,
že předmětné vozidlo řídil pan L. Y.. Ze sdělení Ministerstva vnitra bylo zjištěno, že údajný
řidič byl z území České republiky vyhoštěn na dobu od 27. 4. 2011 do 22. 10. 2014 a v současné
době není dle cizineckého informačního systému hlášen k pobytu. Magistrát předvolal
oznámeného řidiče k podání vysvětlení podle §60 zákona o přestupcích na den 6. 10. 2015;
zásilka obsahující předvolání se však vrátila s poznámkou, že adresát je na uvedené adrese
neznámý a nemá zde označenou poštovní schránku. Záznamem učiněným do spisu magistrát
dne 27. 10. 2015 přestupek odložil dle §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích a téhož dne
vydal vůči stěžovatelce příkaz č. j. MM/OK/PD/30990/2015/VoA. Proti tomuto příkazu
podala stěžovatelka odpor. Výzvou k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí
ze dne 26. 11. 2015 byla stěžovatelka informována o ukončení shromažďování podkladů
pro vydání rozhodnutí a byl jí stanoven termín k nahlédnutí do spisu. Dne 9. 2. 2016 vydal
magistrát rozhodnutí č. j. MM/OK/PD/30990/15/R, proti němuž podala stěžovatelka
odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím dne 1. 6. 2016.
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. K námitkám uplatněným stěžovatelkou pak Nejvyšší správní soud uvádí
následující.
[20] Ohledně námitky, že je výrok napadeného rozhodnutí nesrozumitelný,
pokud stěžovatelku viní ze spáchání dvou přestupků současně, Nejvyšší správní soud uvádí,
že se plně ztotožňuje s krajským soudem, jenž ji vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatelka
namítá, že výrok prvostupňového rozhodnutí může být interpretován tak, že je vinna
spácháním přestupků podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu a zároveň podle §125c
odst. 1 písm. k) téhož zákona; souběžné spáchání těchto přestupků jedním jednáním zákon
vylučuje.
[21] Nejvyšší správní soud z prvostupňového rozhodnutí zjistil, že magistrát ve výroku
rozhodnutí rozhodl tak, že je stěžovatelka vinna tím, že „jako provozovatel vozidla v rozporu
s §10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích a tím se dopustil správního deliktu
podle ust. §125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, kdy při dohledu na bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích bylo zjištěno Městskou policií Ústí nad Labem (...), dne 12. 05. 2015
v 08:53:00 hodin, v ulici Varšavská v Ústí nad Labem blíže neustanovený řidič ve vozidle tovární značky Fiat,
registrační značky 2AV 0722 neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích, neboť zastavil a stál
na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5m před hranicí křižovatky a 5 m za ní. Tím porušil
ustanovení §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku podle ustanovení
§125c odst. 1 písm. k) téhož zákona [§125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu].“
[22] Z citovaného výroku prvostupňového rozhodnutí je podle Nejvyššího správního soudu
jednoznačné, že stěžovatelka byla uznána vinnou pouze spácháním jediného správního deliktu,
a to podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se „(p)rávnická nebo fyzická osoba (...)
dopustí (...) tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem.“ V následující části výroku magistrát popsal zjištěné protiprávní jednání
blíže neurčeného řidiče, za které stěžovatelka jakožto provozovatelka vozidla
odpovídá (§10 odst. 3 zákona o silničním provozu). Tento blíže nezjištěný řidič se porušením
§27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, dle kterého „(ř)idič nesmí zastavit a stát
na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci
na křižovatce tvaru “T“ na protější straně vyúsťující pozemní komunikace“, dopustil přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) stejného zákona. Dle tohoto ustanovení se „(f)yzická osoba (...) dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno
pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona“ (podtrženo NSS).
Výklad provedený stěžovatelkou, že se posledně uvedeného přestupku měla dopustit
ona, jakožto provozovatelka vozidla, a nikoli blíže neurčený řidič, nelze dle zdejšího soudu
z výroku rozhodnutí jakkoli dovodit. Tento závěr je evidentní již z formulace samotné
skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu,
která stanoví, že se jej může dopustit toliko fyzická osoba. Stěžovatelka, jakožto právnická osoba,
je pro spáchání přestupku podle dotčeného ustanovení nezpůsobilým subjektem. Kromě toho
má Nejvyšší správní soud za to, že ani gramatickým, ani teleologickým výkladem namítané
skutečnosti z výroku dovodit nelze, a námitku stěžovatelky je proto nutno posoudit jako zcela
nedůvodnou a účelovou.
[23] Námitkou, jíž stěžovatelka brojí proti tomu, že jí byla uložena pokuta nižší,
než bylo rozmezí stanovené zákonem, se Nejvyšší správní soud nemohl věcně zabývat.
[24] Správní soudy jsou v souladu s §2 s. ř. s. povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu
veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. To znamená, že soudní kontrole
není podrobena veškerá činnost (příp. veškerá pochybení) veřejné správy, ale pouze
ta, která zasáhne do jejich veřejných subjektivních práv. Žalobce může být tedy s žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu úspěšný pouze tehdy, pokud v řízení tvrdí, že v důsledku
nezákonnosti takového rozhodnutí bylo zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv. Zákon
je v tomto jednoznačný: žalovat rozhodnutí správního orgánu může ten, kdo tvrdí, že byl
na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti (§65 odst. 1 s. ř. s.). Správní soudy tedy nechrání zákonnost (dodržování
objektivního práva) jako takovou, ale zasahují pouze v případech, kdy porušení objektivního
práva (nezákonnost) představuje rovněž porušení (veřejných) subjektivních práv osob
(takto např. usnesení rozšířeného senátu z 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb.
NSS, bod 34; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[25] Stěžovatelka namítá, že jí byla uložena pokuta nižší, než jí podle zákona uložena být
mohla. Takováto (údajná) nezákonnost ji však již z podstaty věci nemohla
jakkoli zkrátit na jejích veřejných subjektivních právech. Stěžovatelka sama tvrdí, že s ní správní
orgány zacházely příznivěji, než by podle zákona (údajně) měly. Zajisté nelze dovodit,
že by jí svědčilo veřejné subjektivní právo být potrestána přísněji, než potrestána byla. Opačná
situace by pochopitelně nastala, pokud by tvrdila, že ji správní orgán potrestal přísněji,
než je podle zákona možné. K tvrzení stěžovatelky, že uložení nižší pokuty, než zákon umožňuje,
ji vrhá do právní nejistoty, protože takové rozhodnutí může být v budoucnu zrušeno například
v přezkumném řízení, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve svém rozhodování nemůže
předjímat další postup správních orgánů (např. eventuální zahájení přezkumného řízení)
a na základě takových hypotetických úvah rozhodovat. Lze navíc poznamenat, že v případě,
že by takové řízení skutečně proběhlo, stěžovatelka by pak (teoreticky) mohla dosáhnout toho,
čeho se v kasační stížnosti dovolává, totiž uložení vyšší pokuty (obdobně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 63/2019 - 27). Pouze na okraj
Nejvyšší správní soud dodává, že není pravdou, že v napadeném rozhodnutí absentuje uvedení
právní úpravy, na základě které byla stěžovatelce vyměřena sankce, jestliže z výroku plyne,
že ta byla uložena podle §125f zákona o silničním provozu.
[26] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítá nedostatečné vymezení místa
spáchání přestupku, potažmo nesprávné posouzení této námitky krajským soudem,
které je dle jejího názoru vnitřně rozporné.
[27] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že otázkou vymezení místa spáchání přestupku
(správního deliktu) se zabýval již mnohokrát. Ustálená judikatura dovodila, že ve výroku
rozhodnutí o správním deliktu musí být správní delikt vždy specifikován tak, aby sankcionované
jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným a aby byly řádně vymezeny rozhodné okolnosti
z hlediska posouzení překážky litispendence, dodržení zásady ne bis in idem, překážky věci
rozhodnuté, z hlediska vymezení okruhu dokazování a pro zajištění práva na obhajobu. Výrok
rozhodnutí o jiném správním deliktu proto musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času
a způsobu jeho spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným, neboť slouží především k vědomosti pachatele o tom,
čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Pokud správní orgán tyto náležitosti
do výroku svého rozhodnutí neuvede, je k takové vadě soud povinen k námitce účastníka
přihlédnout a správní rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit. Požadavek na dostatečnou specifikaci
skutku ve výroku správního rozhodnutí není samoúčelný, neboť je nezbytný pro to, aby nemohlo
dojít k nepřípustnému dvojímu postihu téhož jednání. Jak již uvedl také krajský soud,
nedostatečný popis skutku ve výrokové části nelze nahrazovat přihlédnutím k jeho popisu
v odůvodnění rozhodnutí či zohledněním obsahu podkladů rozhodnutí založených ve správním
spise (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS; nebo také rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 12. 2009, č. j. 8 Afs 56/2007-479, či ze dne 11. 11. 2015, č. j. 2 As 111/2015-42).
[28] V nyní projednávané věci bylo ve výroku prvostupňového rozhodnutí specifikováno
místo spáchání přestupku názvem ulice Varšavská v Ústí nad Labem a dále uvedením,
že se jednalo o neoprávněné zastavení nebo stání vozidla na křižovatce a ve vzdálenosti kratší
než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní. Se stěžovatelkou je nutno souhlasit
v tom smyslu, že správní orgán blíže nespecifikoval dotčenou křižovatku, například určením
křížených ulic, a neupřesnil, zda deliktní jednání spočívalo ve stání na křižovatce, nebo 5 m
před ní nebo za ní. Nejvyšší správní soud má však v tomto konkrétním případě za to, že uvedené
pochybení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[29] Soud předesílá, že i s přihlédnutím ke shora popsané judikatuře není nutné, aby byl skutek
ve výroku rozhodnutí v podrobnostech vymezen maximálně možným způsobem. Měřítkem,
jehož pomocí na kvalitu výroku prvoinstančního rozhodnutí nahlížel i krajský soud,
je jeho nezaměnitelnost, a to z hlediska postižení za něj při správním trestání. Není sporu o tom,
že neoprávněným jednáním podle §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je jak stání
v křižovatce, tak i stání ve vzdálenosti menší než 5 metrů před nebo za ní. Byť Nejvyšší správní
soud souhlasí s tím, že popis místa a způsobu spáchání tohoto deliktu by mohl být přesnější
a podrobnější, považuje ho za dostatečně určitý za situace, kdy je dále upřesněn v odůvodnění
daného rozhodnutí a přesné postavení dotčeného vozidla je zřejmé z fotodokumentace založené
ve spisu. Nejvyšší správní soud má za to, že se nejedná o rozpor s výše uvedenou judikaturou,
neboť účelem odůvodnění rozhodnutí je právě ozřejmit, proč správní orgán rozhodl
tak, jak rozhodl. K rozporu s uvedenou judikaturou by došlo pouze v případě, byl-li
by nedostatečný popis skutku ve výrokové části nahrazen jeho popisem v odůvodnění
rozhodnutí. O takový případ se však nejedná. Z napadeného rozhodnutí (z jeho výroku) je zcela
zřejmé, že řidič specifikovaného vozidla stěžovatelky stál v určeném čase v blízkosti křižovatky,
čímž porušil §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, podle kterého řidič nesmí zastavit
a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před a za hranicí křižovatky. Existence
křižovatky, jakož i poloha vozidla, resp. jeho vzdálenost od hranice křižovatky, byla prokázána
fotodokumentací založenou ve správním spisu; vozidlo stěžovatelky prokazatelně v uvedený čas
stálo v blízkosti hranice křižovatky. Tyto skutečnosti jsou jasně seznatelné z kombinace záznamu
policie o spáchání přestupku, kde byla zaznamenána adresa místa spáchání přestupku,
a z pořízených fotografií, z nichž lze bez jakýchkoli pochybností určit přesné místo, kde vozidlo
stálo, včetně toho, že se v daném místě nachází křižovatka, která není ve tvaru písm. T a stání
v její blízkosti není povoleno ani dopravním značením. Lze uzavřít, že ačkoli mohl správní
orgán konkrétněji specifikovat křižovatku v ulici Varšavská a místo stání vozidla, skutek,
v němž je spatřován přestupek a potažmo správní delikt stěžovatelky, je ve výroku a v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně popsán takovým způsobem, že jej nelze zaměnit
s jiným jednáním a vyhovuje proto požadavkům plynoucím z výše citované judikatury. Námitka
proto není důvodná.
[30] Stěžovatelka konečně namítala, že se spoléhala na metodiku ministerstva dopravy,
podle níž měl být správní delikt promlčen po jednom roce ode dne jeho spáchání.
Dle stěžovatelky je nerozhodné, že byly závěry uvedené v metodickém pokynu později
prohlášeny za nesprávné. I nezákonný metodický pokyn vyvolává v účastnících legitimní
očekávání, že bude podle něj postupováno. Stěžovatelka nicméně netvrdila a ani neprokázala,
že by se na základě metodiky vytvořila správní praxe, na kterou by se spoléhala (pouhý poukaz
na to, že tak rozhodovaly některé krajské soudy, není dostatečný). Pouze zavedená správní praxe
jako ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje
určitý výklad a kterou by byl správní orgán vázán, může totiž vytvářet legitimní očekávání
v adresátech správních úkonů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 2 Ans 1/2005-57, č. 605/2005 Sb. NSS). Za tuto ustálenou správní praxi zakládající legitimní
očekávání nelze považovat postup v několika případech nebo po určité období, který vybočuje
ze zákonem stanovených mezí nebo je v rozporu s výkladem zákona zastávaným judikaturou.
Stěžovatelkou uvedená metodika ministerstva dopravy navíc byla v rozporu s právním
předpisem, a jak je zřejmé i z projednávané věci, nebyla v praxi správními orgány
ani vždy dodržována. Je však třeba poukázat i na to, že stěžovatelka žádným způsobem netvrdí,
že by se s metodikou seznámila již před spácháním správního deliktu, nebo že v době páchání
deliktu počítala i s možností jeho promlčení a na základě metodiky se rozhodla k jeho spáchání.
Za této situace tak není možné soudní ochranu tvrzenému legitimnímu očekávání přiznat
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2019, čj. 9 As 127/2017-44,
nebo ze dne 27. 8. 2019, č. j. 8 As 271/2017-58).
[31] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti náleželo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 4. června 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu