ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.192.2016:61
sp. zn. 3 As 192/2016 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Petra Šuránka, v právní věci žalobce J. P., zastoupeného
Mgr. Ing. Radkou Felgrovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, proti
žalovanému řediteli Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Praha 4,
Kongresová 1666/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 28. 7. 2016, č. j. 11 Ad 16/2015 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele Obvodního ředitelství policie Praha 1 (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 6. 1. 2015, č. 5/2015 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), nebyly žalobci přiznány
úroky z prodlení z doplaceného služebního příjmu. Podané odvolání zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 5. 6. 2015, č. 183/2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalobce
rozhodnutí žalovaného napadl žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
který ji rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 11 Ad 16/2015 – 38 (dále jen „napadený rozsudek“),
zamítl.
Městský soud vyšel ve svém rozhodování z následujícího skutkového stavu: Správní orgán
I. stupně rozhodnutím ze dne 3. 6. 2005, č. 1365/2005 (dále jen „rozhodnutí o propuštění“),
propustil žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie ČR, a to s účinky ke dni 27. 6. 2005.
Předmětné rozhodnutí bylo následně zrušeno žalovaným dne 28. 3. 2014, rozhodnutím
č. 291/2014, přičemž řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru bylo zastaveno.
V souladu s §124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), byl žalobci
následně dne 14. 5. 2014 doplacen služební příjem za dobu, po kterou nevykonával službu
(červen 2005 až březen 2014). Žalobce dne 9. 6. 2014 podal žádost ke správnímu orgánu
I. stupně o zaplacení úroků z prodlení s výplatou služebního příjmu, jež mu byl vyplacen
jednorázově (14. 5. 2014), a nikoliv ve lhůtách splatnosti v jednotlivých měsících. Jak uvedeno
shora, správní orgán I. stupně ani žalovaný této žádosti, respektive odvolání nevyhověli.
Městský soud dal nejprve žalobci za pravdu v tom, že vzhledem ke skutečnosti,
že služební zákon neobsahuje úpravu úroků z prodlení, je možné v dané situaci využít
analogii iuris, jak ostatně vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2016,
č. j. 6 As 75/2015 – 17. Městský soud proto odmítl názor žalovaného, že v dané věci úrok
z prodlení vůbec nepřicházel do úvahy, avšak dodal, že tato nesprávná úvaha neměla zásadní vliv
na správnost rozhodnutí o návrhu žalobce. Následně městský soud přistoupil ke zkoumání,
zda v posuzovaném případě nastalo prodlení, které by mohlo založit vznik úroků z prodlení.
V kontextu §44 služebního zákona městský soud uvedl, že není pochyb o tom,
že tento zákon stanovuje fikci nepřetržitého trvání služebního poměru, což konečně vedlo
i k vyplacení služebního příjmu za období červen 2005 – březen 2014. Navazující otázkou je,
zda došlo k prodlení s úhradou tohoto příjmu. Na podkladu komentářové literatury
k občanskému zákoníku městský soud zdůraznil, že je třeba posoudit, kdy žalovanému vznikla
povinnost vyplatit služební příjem. Uvedl, že v době od června 2005 do dubna 2014 svědčila
rozhodnutí o propuštění presumpce správnosti, podle které platí, že dokud právní akt není
stanoveným postupem opraven nebo zrušen, je považován za bezvadný a vyvolává právní účinky.
Jinými slovy, v době platnosti rozhodnutí o propuštění neexistoval právní důvod pro vyplácení
služebního příjmu. Až pravomocným zrušením rozhodnutí o propuštění došlo k obnovení
služebního poměru, což založilo povinnost žalovaného uhradit zpětně služební příjem,
a to v nejbližším výplatním termínu (§128 odst. 1 služebního zákona). Žalovaný konstatoval
naplnění této své povinnosti, což žalobce nijak nerozporoval. Za daných okolnosti dospěl
městský soud k závěru, že žalovaný nebyl s výplatou úhrady služebního příjmu v prodlení.
Poslední žalobní námitkou žalobce směřoval na aplikaci zásady, dle které nikdo nemůže
těžit ze své nepoctivosti, tedy že žalovaný svým nezákonným jednáním spočívajícím ve vydání
nezákonného rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemůže odůvodňovat svou
neochotu vyplatit žalobci úrok z prodlení. Městský soud nejprve poznamenal, že dovolávaná
zásada představuje ústřední zásadu soukromého práva, zakotvenou v §6 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku. Současně doplnil, že soud posuzuje postup žalovaného pouze z hlediska
legálnosti, tedy souladu s právním řádem České republiky. Zhodnotil, že se v daném případě
nejedná o vztah závazkový, a proto posuzovat jej pohledem soukromoprávní zásady, stanovující
povinnost jednat v právním styku poctivě, se jeví jako bezpředmětné. Žalovaný splnil svou
povinnost (zaplatit žalobci dlužný služební příjem) včas, tudíž jeho postup je zcela v souladu
se služebním zákonem. Jednání žalovaného tedy nevykazuje žádné známky nepoctivosti. Městský
soud proto shledal žalobu nedůvodnou a v plném rozsahu ji zamítl.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). V ní nejprve rozporoval závěry městského soudu týkající se důsledků „obnovení “
služebního poměru ve smyslu §44 služebního zákona. Odmítl tvrzení městského soudu,
že v době od června 2005 do dubna 2014 svědčila rozhodnutí o propuštění presumpce
správnosti, v důsledku čehož neměl existovat právní důvod, na základě kterého by měl být
stěžovateli vyplácen služební příjem, přičemž až zrušením rozhodnutí o propuštění došlo
k obnovení služebního poměru a žalovaný tak byl povinen zpětně vyplatit služební příjem.
Stěžovatel připomněl, že podle §44 služebního zákona trvá poměr „se všemi nároky“, dojde-li
ke zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru. Služební poměr stěžovatele tak při zrušení
rozhodnutí o propuštění nebyl ukončen ke dni 23. 6. 2005. Po celou dobu existence rozhodnutí
o propuštění existoval zákonný důvod pro výplatu služebního příjmu stěžovateli za podmínek
stanovených v §128 odst. 1 služebního zákona. Na podporu svých závěrů stěžovatel odkázal
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 3 Ads 51/2012 – 48. Městský soud tedy přijal
závěr rozporný jak s citovanou judikaturou, tak se zněním §44 služebního zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uznal platnost zásady presumpce správnosti správních
aktů, avšak dodal, že bylo-li následně zjištěno, že veřejná moc jednala contra legem, nemůže
se posléze dovolávat presumpce správnosti správního aktu ve svůj prospěch. Je tomu tak podle
stěžovatele proto, že odrazem této zásady je „pouze a jedině zásada ochrany dobré víry a nabytých práv
jedince vůči správnímu orgánu. Jinými slovy účelem ´presumpce správnosti správního aktu´ je právě a pouze
ochrana jednotlivců (nikoli správního orgánu) jakožto adresátů správního aktu, kterým správní akt určitá práva
zakládá “. V kontextu těchto závěrů stěžovatel odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne
9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016,
č. j. 2 As 57/2016 – 56. Městský soud však podle stěžovatele vyložil předmětnou zásadu
tak, že svědčí správnímu orgánu. Chybnost závěru městského soudu je podle stěžovatele
o to významnější, že sám tento soud odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 1. 2016,
č. j. 6 As 75/2015 – 17, který zdůraznil, že charakter soukromoprávní mzdy a služebního příjmu
není natolik odlišný, aby ospravedlňoval odlišný přístup k otázce úroků z prodlení. Stěžovatel
zdůraznil, že v případě neplatného rozvázání pracovního poměru jsou standardně přiznávány
zaměstnancům rovněž úroky z prodlení z opožděně vyplacené mzdy (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2615/2005). Vyjádřil přesvědčení, že by bylo v rozporu s principem
rovnosti přistupovat ke splatnosti odměny za službu v případě zrušení rozhodnutí o propuštění
odlišným způsobem a úroky z prodlení v daném případě nepřiznat.
Stěžovatel v souhrnu uvedeného označil postup městského soudu za nedostatečně
odůvodněný, v rozporu s judikaturou zdejšího soudu a vykazující známky jurisdikční libovůle
ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03. Tím došlo k porušení
stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek je rovněž vnitřně rozporný. Ze všech
uvedených důvodů proto navrhl rozsudek městského soudu, stejně jako rozhodnutí žalovaného,
zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti úvodem zdůraznil, že po zrušení rozhodnutí
o propuštění byl žalobci v souladu s §124 odst. 9 služebního zákona doplacen dne 14. 5. 2014
služební příjem za dobu, po kterou nevykonával službu. Následně žalovaný podrobně
zrekapituloval průběh souvisejícího, respektive předcházejícího řízení o žalobě proti rozhodnutí
o propuštění. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel po celou dobu odkazovaného řízení trval
na tom, že mu služební poměr nemohl vzniknout souběžně s trvajícím pracovním poměrem
u Dopravního podniku hlavního města Prahy a. s. (dále jen „dopravní podnik“). Následný
stěžovatelův důraz na trvání služebního poměru po celou dobu propuštění ze služebního poměru
(v kontextu požadovaných úroků z prodlení), tedy představuje zásadní obrat v jeho postoji.
K samotné otázce úroků z prodlení žalovaný doplnil, že teprve okamžikem zrušení
rozhodnutí o propuštění vznikl stěžovateli nárok na vyplacení služebního příjmu, ne však dříve.
Není tak rozhodné, že podle dikce §44 služebního zákona došlo k právnímu stavu,
kdy bylo nahlíženo na služební poměr stěžovatele jako by trval, neboť rozhodující je okamžik,
kdy vznikla povinnost zaplatit příslušnou pohledávku. Žalovaný postupoval v souladu
s §124 odst. 9 služebního zákona, a k prodlení při výplatě služebního příjmu proto nedošlo.
Zdůraznil rovněž, že jistá kompenzace je inkorporována již do výše nároku, když příslušníku
náleží služební příjem ve výši odpovídající průměrnému příjmu, tedy v částce převyšující nárok
na služební příjem. Pouze tehdy, došlo-li by k prodlení s výplatou služebního příjmu
dle citovaného ustanovení, bylo by možné uvažovat o úrocích z prodlení. Podle žalovaného
však neexistuje žádný právní důvod predikovaný zákonem, který by opravňoval k závěru,
že příslušníku bezpečnostních sborů přísluší jakýkoliv služební příjem průběžně po dobu,
kdy je propuštěn, a nebylo dosud rozhodnuto o jeho žalobě proti rozhodnutí o propuštění.
Taková žaloba přitom nemá odkladný účinek. Neexistuje však ani zákonný důvod pro výplatu
služebního příjmu na základě usnesení soudu o přiznání odkladného účinku. Vyplácení
služebního příjmu po dobu propuštění by tak bylo nejen v rozporu se služebním zákonem,
ale též například se zákonem č. 218/200 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování
v právních vztazích.
Žalovaný se dále vyjádřil k §124 odst. 8 služebního zákona (nárok na služební příjem
po dobu nemožnosti vykonávat službu z provozní příčiny nebo jiné překážky ve službě na straně
bezpečnostního sboru), a uvedl, že v daném případě musí jít o příslušníka, nikoli o osobu,
která byla propuštěna, a toto propuštění nebylo zatím zrušeno. Ani toto ustanovení
tak neumožňovalo vyplácet stěžovateli příjem průběžně.
K odkazu stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu č. j. 6 As 75/2015 – 17, žalovaný
uvedl, že vychází z jiného skutkového stavu, neboť v daném případě šlo o doplatek služebního
příjmu za výkon služby přesčas, kdy jeho nezaplacením v rozporu se zákonem došlo k prodlení,
přičemž uvedená součást služebního příjmu měla být zaplacena v termínech pro výplatu
služebního příjmu. Žalovaný z uvedených důvodů navrhl kasační stížnost zamítnout.
Stěžovatel na vyjádření žalovaného reagoval replikou ze dne 10. 11. 2016. V ní nejprve
poznamenal, že cílem obsáhle rekapitulace předcházejícího řízení o propuštění stěžovatele,
tak jak ji provedl žalovaný, bylo pouze očernit stěžovatele a vylíčit jej jako někoho,
kdo se dopustil porušení služebních povinností. Žalovaný si přitom dle stěžovatele musí být
vědom, že předmětem nynějšího řízení je pouze nárok na úrok z prodlení. Nelze navíc
přehlédnout, že rozhodnutí o propuštění žalovaného byla správním (městským) soudem
opakovaně rušena. V souvislosti s těmito dřívějšímu řízeními stěžovatel pro jistotu doplnil,
že v den, kdy měl původně nastoupit do služby, tak neučinil, protože tomu bránil pracovní
poměr u dopravního podniku, což nebylo podle městského soudu ze strany služebního
funkcionáře reflektováno. K tvrzenému „obratu v rétorice stěžovatele“, o němž hovořil žalovaný,
stěžovatel uvedl, že žalovaný srovnává dvě právně i skutkově odlišné situace, a to otázku
nastoupení do služby při trvání pracovního poměru u dopravního podniku a otázku úroků
z prodlení.
Závěrem odmítl tvrzení žalovaného, že jistou kompenzaci obsahuje již výše nároku
podle §124 odst. 9 služebního zákona, který hovoří o průměrném služebním příjmu,
neboť stěžovatelova skutečná odměna za službu „by naopak mohla být a nejspíš by i byla vyšší “.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, je naplněna podmínka zastoupení stěžovatele podle
§105 odst. 2 s. ř. s., stejně jako jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by jinak byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti výslovně nenamítá nepřezkoumatelnost, lze tuto
námitku dovodit z tvrzení o vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud
se proto nejprve zabýval právě touto problematikou. Stěžovatel konkrétně namítal, že napadený
rozsudek na jednu stranu uvádí, že „není pochyb o tom, že služebním zákonem je stanovena fikce
nepřetržitého trvání služebního poměru“, avšak současně vyslovuje, že „až teprve poté, kdy bylo rozhodnutí
o propuštění pravomocně zrušeno, došlo k obnovení služebního poměru a žalovaný byl povinen provést úhradu
služebního příjmu, a to zpětně “. Zdejší soud se s námitkou nepřezkoumatelnosti neztotožňuje.
Aniž by na tomto místě jakkoliv předjímal správnost závěrů městského soudu, považuje jeho
myšlenkový postup za srozumitelný. Městský soud zcela zřejmě dospěl k závěru, že se fikce
nepřetržitého trvání služebního poměru uplatní až okamžikem pravomocného zrušení
rozhodnutí o propuštění, kdy do tohoto časového bodu (naopak) svědčí citovanému rozhodnutí
presumpce správnosti. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není opodstatněný.
Před samotným vypořádáním věcných námitek stěžovatele považuje Nejvyšší správní
soud za nutné korigovat nesprávné označení žalovaného v záhlaví napadeného rozsudku
(„Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy“). Jak totiž vyslovil zdejší soud mj. ve svém rozsudku
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 34/2005 – 61, platí, že „[v] řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního
funkcionáře ve věcech služebního poměru podle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie České republiky, je žalovaným správním orgánem služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním
stupni “ (citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Uvedený závěr
přitom platí i ve vztahu k současnému služebnímu zákonu (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 As 31/2015 – 28). Tento soud tak má postaveno na jisto,
že subjekty, jimž je svěřeno rozhodování o právech a povinnostech ve věcech služebního
poměru, jsou služební funkcionáři.
Zdejší soud současně nemohl přehlédnout, že v nynějším případě je řešena žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu, kde platí, že „v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle
§65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon“ (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003 – 56).
Městskému soudu je tak třeba vytknout jistou nekonzistentnost, když v záhlaví napadeného
rozsudku za žalovaného označuje „Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy“, avšak současně
v textu odůvodnění za správní orgán I. stupně správně označuje ředitele Obvodního ředitelství
policie Prahy 1. S přihlédnutím ke správné identifikaci správních rozhodnutí I. i II. stupně
tak lze uzavřít, že městský soud sice při označení žalovaného pochybil, avšak ne v míře,
která by měla za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
Úvodem vypořádání námitek směřujících do věci samé považuje Nejvyšší správní soud
za podstatné se vyjádřit k významu §44 služebního zákona, na který se stěžovatel odvolává.
Toto ustanovení uvádí, že „ dojde-li ke zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru příslušníka, jeho
služební poměr trvá se všemi nároky“. Vedle důsledků pro vyplacení služebního příjmu má toto
ustanovení pro příslušníka, u něhož došlo ke zrušení rozhodnutí o propuštění, řadu dalších
významných konsekvencí. Po zrušení rozhodnutí o propuštění je totiž třeba zrekonstruovat stav
za dobu, kdy služební poměr fakticky netrval. To se může týkat nejen změny ve výši služebního
příjmu (změna tarifního stupně), ale též kupříkladu převedení na jiné služební místo, došlo-li
v době trvání překážky ve službě k organizačním změnám ohledně místa vykonávaného
dotyčným příslušníkem. Dále lze zmínit též zachování nároku na odchodné a výsluhový příplatek
se započtením doby, kdy nemohl službu vykonávat. Ustanovení §44 služebního zákona
tak bezesporu svým významem přesahuje „pouhou“ otázku vyplacení služebního příjmu. Přesto
je fikce trvání služebního poměru, kterou toto ustanovení zakládá, bezesporu nezbytným
předpokladem právě pro jeho vyplacení.
Samotná náhrada služebního příjmu je poskytována na základě ustanovení
§124 odst. 9 služebního zákona, které představuje speciální ustanovení pro poskytování
služebního příjmu, což zákonodárce explicitně vyjádřil již označením hlavy III. části osmé
služebního zákona („služební příjem ve zvláštních případech“), do něhož odkazované ustanovení spadá.
Citované ustanovení zní „[p]říslušník má po zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru za dobu,
po kterou nevykonával službu, nárok na služební příjem ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu.“
Z textu ustanovení je tedy zcela zřejmé, že zákonodárce jím pamatoval na specifickou situaci
v podobě zrušení rozhodnutí o ukončení služebního poměru a na něj navazující uplatnění fikce
dle §44 služebního zákona. Ustanovení §124 odst. 9 téhož zákona přitom zcela výslovně
stanovuje, že služební příjem je poskytován po zrušení rozhodnutí o propuštění, tj. zpětně,
a to v souladu s §128 služebního zákona, který upravuje splatnost služebního příjmu. Nejvyšší
správní soud se tak ztotožňuje se závěry městského soudu, že teprve okamžikem zrušení
rozhodnutí o propuštění stěžovatele byl založen právní důvod pro poskytnutí služebního příjmu
ve smyslu §124 odst. 9 služebního zákona (tedy nikoli náhrady služebního příjmu) za dobu,
kdy stěžovatel fakticky nevykonával službu, avšak v souladu s §44 služebního zákona jeho
služební poměr trval (zde červen 2005 – duben 2014).
Nejvyšší správní soud se dále nemůže ztotožnit se závěrem stěžovatele, podle
kterého rozhodnutí o propuštění nesvědčila do doby jeho zrušení presumpce správnosti
správního aktu. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že odrazem řečené zásady je princip
ochrany nabytých práv jedince vůči správnímu orgánu. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 150/01. K tomuto nálezu je třeba dodat, že Ústavní soud v něm rovněž uvádí,
že „i vadný správní akt [...] je způsobilý založit příslušné právní účinky, a nabude-li správní akt právní moci,
dokud jej správní (příp. soudní) orgán pro jeho vady nezmění, příp. nezruší, je třeba se jím řídit. V této souvislosti
se hovoří o tzv. presumpci správnosti či presumpci platnosti správních aktů [...] Jiným případem [...] jsou potom
takové vady, které vzhledem ke své povaze a závažnosti představují překážku nastoupení uvažovaných právních
účinků předmětného aktu, a proto také v jejich důsledku nelze ani hovořit o tom, že se jedná o správní akt,
resp. že ´došlo ke vzniku´ správního aktu. V takových případech jde o právně nerelevantní výsledek jednání
určitého správního orgánu, který bývá teorií správního práva nejčastěji označován jako akt nicotný, někdy se také
hovoří o aktech nulitních, případně aktech neplatných. (Průcha, P. Správní právo. Obecná část. Brno:
MU v Brně, 2001, s. 226 a n.) “.
Nejvyšší správní soud má v dané věci za zřejmé, že rozhodnutí o propuštění
nepředstavovalo nicotný akt a jako takovému mu svědčila presumpce správnosti.
Lze se tak ztotožnit se závěrem městského soudu, že v době mezi červnem 2005 a dubnem 2014
neexistoval právní důvod pro průběžné vyplácení služebního příjmu stěžovateli. Nelze přitom
přehlédnout, že stěžovatel nebyl v kontextu následného uplatnění §44 služebního zákona
zkrácen na svých právech, neboť v otázce služebního příjmu zákonodárce na tuto specifickou
situaci pamatuje právě ustanovením §124 odst. 9 téhož zákona, jak uvedeno shora. Předmětný
závěr tak nikterak nekoliduje se stěžovatelem odkazovaným rozsudkem zdejšího soudu
č. j. 3 Ads 51/2012 – 48, který ve skutečnosti, ve vztahu k důsledkům obnovení služebního
poměru, dospěl ke stejnému výsledku. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom, že by městský
soud aplikoval zásadu presumpce správnosti správních aktů na úkor ochrany nabytých práv
jednotlivce (stěžovatele).
Odkazuje-li stěžovatel na problematiku nezákonného rozvázání pracovního poměru a s tím
související judikaturu Nejvyššího soudu ČR, nejde o argumentaci přiléhavou. Je tomu
tak proto, že dříve platný zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb.), stejně jako nyní účinný zákoník
práce (zákon č. 262/2006 Sb.), obsahují odlišnou úpravu důsledků neplatného rozvázání
pracovního poměru oproti služebnímu zákonu. Zatímco §124 odst. 9 služebního zákona hovoří
o vzniku nároku příslušníka po zrušení rozhodnutí o propuštění, starý i nový zákoník práce
v §61 odst. 1, respektive §69 odst. 1 stanoví, že náhrada mzdy (platu) přísluší zaměstnanci
ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání. Z uvedeného je zřejmé, že zákoník práce zakládá právní titul pro průběžné vyplácení
náhrady mzdy (platu) pro zaměstnance, zatímco služební zákon poskytuje právní titul pro výplatu
služebního příjmu až v návaznosti na zrušení rozhodnutí o propuštění. Zákonné úpravy
tak stanovují rozdílný časový okamžik, od něhož je třeba odvozovat úvahy o prodlení s plněním
povinnosti a v souvislosti s tím i vznik nároku na úrok z prodlení.
V tomto kontextu je třeba vnímat stěžovatelem odkazovaný rozsudek zdejšího soudu
č. j. 6 As 75/2015 – 17. Jak správně podotkl žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti,
tento případ se od nyní projednávané věci skutkově odlišoval. V citovaném případě šlo o doplatek
služebního příjmu za výkon služby přesčas, který zdejší soud shledal za složku služebního příjmu,
která tak měla být vyplácena v souladu s §128 odst. 1 služebního zákona průběžně ve výplatních
termínech. Jelikož k tomu ve zmiňovaném případě nedošlo, vyhodnotil zdejší soud absenci
institutu úroku z prodlení ve služebním zákoně jako mezeru v zákoně, kterou lze vyplnit
uplatněním analogie iuris (viz konec strany 4 napadeného rozsudku). V nyní posuzované věci
se však splatnost náhrady služebního příjmu odvíjí v souladu s §124 odst. 9 služebního zákona,
ve spojení s §128 odst. 1 služebního zákona, od zrušení rozhodnutí o propuštění. V době
platnosti tohoto rozhodnutí tak absentoval právní důvod pro průběžné vyplácení služebního
příjmu, na rozdíl od skutkové situace, ze které vycházel rozsudek č. j. 6 As 75/2015 – 17.
Závěr Nejvyššího správního soudu z posledně jmenovaného rozsudku, že „by bylo nespravedlivé
a v rozporu s principem rovnosti a bezrozpornosti právního řádu, pokud by zaměstnancům v soukromé sféře
za opožděnou výplatu mzdy náležely úroky z prodlení, zatímco příslušníkům bezpečnostního sboru by tyto úroky
nenáležely“, je tedy platný, avšak na nyní posuzovanou věc nedopadá. Vzhledem ke skutkové
rozdílnosti citovaného a nynějšího případu se totiž zásadně liší okamžik, od něhož se úroky
z prodlení mohly odvíjet (průběžné vyplácení služebního příjmu oproti zpětnému,
jednorázovému vyplacení). Stěžovateli tak nelze dát za pravdu v tom, že závěry městského soudu
jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a vykazují proto známky jurisdikční
libovůle. Námitka porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nedůvodná.
V důsledku uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský
soud nepochybil, když za rozhodnou skutečnost pro vznik nároku na úrok z prodlení považoval
zrušení rozhodnutí o propuštění stěžovatele a na to navazující povinnost žalovaného provést
úhradu služebního příjmu v souladu s §128 odst. 1 služebního zákona v nejbližším výplatním
termínu. Jak rovněž konstatoval městský soud, žalovaný této povinnosti dostál a žalobce
tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Žalovaný tedy nebyl v prodlení s plněním povinnosti vyplatit
stěžovateli služební příjem ve smyslu §124 odst. 9 služebního zákona.
Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační námitky stěžovatele důvodnými a kasační
stížnost v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, proto soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu