ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.203.2017:29
sp. zn. 3 As 203/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petrou Weissovou v právní věci žalobce J. K., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému
Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu Ostravě – pobočky v Olomouci ze
dne 29. 5. 2017, č. j. 72 A 34/2015 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mí t á .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne
25. 8. 2015, č. j. KUOK 79485/2015, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel, oddělení
přestupků v dopravě (dále též jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 5. 2015,
č. j. SMOL/107937/2015/OARMV/DPD/Kuc, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle
ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), v příčinné souvislosti s porušením §4 písm. c) tohoto zákona,
za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a současně povinnost uhradit náklady
přestupkového řízení. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 16. 10. 2014
v čase 12:30 hodin v obci Velká Bystřice, na křižovatce při výjezdu z ulice O. na ulici Č., jako
řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Superb 3T, RZ X, nerespektoval svislou dopravní
značku P6 - Stůj, dej přednost v jízdě! a nezastavil vozidlo v místě vyznačeném vodorovnou dopravní
značkou V6b Příčná čára souvislá s nápisem STOP a pokračoval v jízdě. Rozhodnutí žalovaného
napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, č. j. 72 A 34/2015 – 38 (dále
též jen „napadený rozsudek“), byla žaloba zamítnuta.
[2] V napadeném rozsudku se krajský soud po krátké rekapitulaci skutečností vyplývajících
ze správního spisu zabýval nejdříve námitkou, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn. Dle krajského
soudu byl přestupek žalobci prokázán svědeckými výpověďmi policistů, jež byly ve vzájemném
souladu a odpovídaly oznámení přestupku i úřednímu záznamu; o výpovědích policistů nevznikly
žádné pochybnosti, stejně tak ani o jejich důvěryhodnosti. V případě, že nevzniknou žádné
pochybnosti o věrohodnosti výpovědí zasahujících policistů, nestojí oproti sobě dvě rovnocenné
verze příběhu; žalobce totiž ve správním řízení trestním není při své obhajobě vázán povinností
vypovídat pravdu, svědka však taková povinnost tíží (§55 odst. 1 správního řádu). Na podporu
svých závěrů odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016,
č. j. 6 As 126/2015 – 42, o premise nestrannosti a věrohodnosti policisty jakožto svědka.
Se shodným odůvodněním krajský soud odmítl i tvrzení žalobce, že správní orgány
přiznaly svědectví policistů absolutní a nezpochybnitelné postavení. Dále krajský soud zdůraznil,
že oba policisté vypověděli jednoznačně a přesvědčivě, že vozidlo měli na dohled od jeho
zpozorování a spáchání přestupku do zastavení, ve výhledu jim nic nebránilo, viditelnost
a klimatické podmínky byly dobré, přestupek pozorovali z čelního pohledu, dopravní značení
byla viditelná a nepoškozená, přičemž po zastavení vozidla žalobce toliko smlouval o výši
blokové pokuty. Krajský soud rovněž vyzdvihl, že poškození či absenci dopravního značení
žalobce nenamítal a se spácháním přestupku nejdříve souhlasil; svou výpověď změnil
až ve správním řízení, přičemž důvod takové změny přesvědčivě nevysvětlil. Žalobce také
dle krajského soudu neprokázal své tvrzení o hustotě provozu, v důsledku níž jej policisté
nemohli mít v nepřetržitém dohledu. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem žalovaného
o účelovosti takové obrany. Dále doplnil, že i z fotografií č. 1, 2 a 4 (žalobcem v odvolání
navržených k důkazu), vyplývá, že dopravní značení poškozeno nebylo (byť neuvádí, kdy a kým
byly fotografie pořízeny). Přestože fotografie č. 5 je s ostatními v rozporu (chybí příčná čára
souvislá i označení STOP), i v kontextu ostatních fotografií se však krajskému soudu jeví
důvěryhodnější svědectví policistů, včetně ortofotomap vytištěných správním orgánem I. stupně.
Pochybnosti do skutkových závěrů dle krajského soudu nevneslo ani tvrzení žalobce, že vozidlo
řídil P. K., jelikož takové tvrzení vyvrací svědecké výpovědi obou policistů, dle kterých výměna
řidiče nebyla možná (policisté měli vozidlo po celou dobu na dohled); nadto dle úředního
záznamu policistů seděl řidič ve vozidle sám. Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud rovněž
námitku, že žalovaný nereflektoval skutková tvrzení žalobce uplatněná v odvolání, neboť
žalovaný se jimi zabýval na str. 3 – 5 napadeného rozhodnutí. Ačkoliv sice dle krajského soudu
žalovaný nesprávně odkázal na §82 odst. 4 správního řádu, neboť koncentrace řízení
se dle judikatury Nejvyššího správního soudu ve správním trestání neuplatní, k tvrzené výměně
řidiče se vyjádřil. Konstatoval, že (1) skutkový stav byl zjištěn dostatečně z výpovědí policistů,
(2) pokud by k výměně skutečně došlo, žalobce by to namítl již při zastavení policejní hlídkou
a ve správním řízení I. stupně, poukázal na (3) sníženou důvěryhodnost P. K., jehož taktika a cíle
jsou žalovanému známy z úřední činnosti, a vyhodnotil, že (4) navržené důkazy (výpověď svědků
P. K. a náhodného stopaře T. T., ohledání za účelem zjištění výhledových poměrů, rekonstrukce
přestupku, důkaz fotografiemi přiloženými k odvolání) jsou nadbytečné, jelikož skutkový stav byl
dostatečně prokázán. Krajský soud se se závěrem žalovaného ztotožnil, přičemž podotkl, že
úvaha žalovaného o nedůvěryhodnosti svědků a dalších navrhovaných důkazů je nadbytečná
a nádstavbová; ze stejného důvodu, tedy nadbytečnosti, neprovedl ani krajský soud navrhované
dokazování. Závěrem krajský soud uznal, že identifikační údaje T. T. byly v odvolání uvedeny,
to však dle jeho názoru nemělo žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[3] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, z jejíhož
obsahu je zřejmé, že jsou namítány důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť
podstatou stížnostní argumentace je tvrzené podstatné pochybení při zjišťování skutkového
stavu věci, z něhož žalovaný vycházel v napadeném rozhodnutí, a nepřezkoumatelnost takového
rozhodnutí. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním
soudem, a případné deficity kasační stížnosti v tomto směru nepředstavují nedostatek,
který by bránil věcnému projednání věci (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti nejdříve opakovaně konstatuje, že skutkový stav nebyl
dostatečně zjištěn. Proti závěrům žalovaného, že totožnost řidiče je zřejmá (po zastavení
ztotožněn policisty, kteří jej měli po celou dobu na dohled), vystavěl vlastní verzi skutkového
průběhu. Konkrétně tvrdil, že vozidlo řídil P. K., který po zastavení u krajnice vozidlo opustil a
předal řízení; k prokázání tvrzení navrhl důkaz svědeckou výpovědí jmenovaného a dále T. T.
(spolucestujícího na zadním sedadle). Stěžovatel také zpochybnil tvrzení policistů, že vozidlo měli
ve stálém vizuálním kontaktu. Žalovaný však navrhované důkazy neprovedl, dle stěžovatele
s poněkud „chabým“ odůvodněním, že výpověď policistů není možné za žádných okolností
rozporovat. Zároveň stěžovatel poukázal na právo vyslechnout svědky ve svůj prospěch,
vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud měl proto
rozhodnutí žalovaného zrušit pro důvodně vytýkaný nedostatek, spočívající v absenci opory
skutkové podstaty ve spisu a pro porušení ustanovení o správním řízení při zjišťování skutkové
podstaty.
[5] Krajskému soudu stěžovatel přisvědčuje pouze v tom, že svědecké výpovědi dvou
policistů, úřední záznam, oznámení přestupku a zakreslená mapa tvoří ucelený důkazní řetězec,
který poskytuje věrohodný a reálný obraz, že přestupek byl spáchán; taková sada důkazních
prostředků nepochybně obecně postačuje k vyslovení viny, neboť jsou-li takto provedené důkazy
ve vzájemném souladu, vskutku nevzniká pochybnost o tom, že byl přestupek spáchán a že jeho
pachatelem je obviněný. Jiná situace nastává tehdy, pokud obviněný předestře vlastní verzi
skutkového příběhu, respektive svým tvrzením zpochybní skutkový průběh, který vyplývá
z dosud provedených důkazů, a k prokázání vlastní verze navrhne provést důkazy (v tento
okamžik vzniká důvodná pochybnost a již nelze učinit závěr, že skutkový stav byl zjištěn
bez důvodných pochybností). Dle stěžovatele závěr, zda byl skutkový stav zjištěn bez důvodných
pochybností, je možné učinit teprve tehdy, lze-li konstatovat, že verze skutkového průběhu
tvrzená obviněným je zcela nepravděpodobná, respektive nemožná, a lze s jistotou
tvrdit, že ani po provedení obviněným navržených důkazů nebude připadat v úvahu
jiný možný skutkový průběh (zde odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 – 66). Jakkoli je policista obecně považován za věrohodného svědka, nelze
dle stěžovatele jeho výpověď považovat za nevyvratitelnou a nezpochybnitelnou. Pokud
stěžovatel navrhl k prokázání své verze důkazy, měl tyto správní orgán provést. Stěžovatel
nesouhlasí s názorem žalovaného, aprobovaným krajským soudem, že je dán třetí důvod
neakceptování důkazního návrhu, tj. nadbytečnost důkazu, kdy určité tvrzení bylo v řízení
bez důvodných pochybností, tj. s praktickou jistotou (pojem užívaný Ústavním soudem;
sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03)
ověřeno či vyvráceno. Dle stěžovatele tvrzení, že došlo k záměně řidiče, nebylo s praktickou
jistotou vyvráceno, stejně tak ani tvrzení, že policisté měli vozidlo po celou dobu na dohled
(za tímto účelem předložil důkazy, jejichž provedení bylo taktéž odmítnuto).
[6] Stěžovatel zdůrazňuje, že se domáhá pouze toho, aby mu bylo přiznáno právo
na provedení důkazů prokazujících jím tvrzenou verzi skutkového průběhu, na které staví
obhajobu. Důkazní hodnota svědecké výpovědi policistů je sice obecně vysoká (v dané věci však
nikoliv, neboť byla podána po půl roce, přičemž šlo o rutinní, ničím výjimečnou kontrolu),
to však (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 – 40)
neopravňuje správní orgány, vyloučit provedení navržených důkazů. Stěžovatel dále zdůraznil
neexistenci vyšší důkazní hodnoty výpovědi policisty oproti výpovědi obviněného (odvolává
se na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, ze dne
22. 5. 2014, č. j. 6 As 22/2013 – 27). Žalovaný, ve shodě s krajským soudem, však ustrnul
na tvrzení, že svědectví policisty je a priori věrohodné (v důsledku povinností z postavení svědka),
kdežto tvrzení obviněného je a priori nevěrohodné (možnost lhát); v důsledku toho byli
vyslechnuti toliko svědci vypovídající proti stěžovateli (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 – 62). K nemožnosti správního orgánu
spokojit se s pouhým minimem podkladů stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115. V důsledku uvedeného má stěžovatel za to,
že rozsudek krajského soudu aprobuje neakceptovatelný zásah do ústavních práv v důsledku
faktického zamezení obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Závěrem
stěžovatel opakovaně namítá, že žalovaný nevypořádal odvolací námitku, jíž zpochybňoval
platnost dopravního značení, což podložil fotografií; rozhodnutí žalovaného je tedy
nepřezkoumatelné. Dle stěžovatele měl krajský soud za takové situace rozhodnutí žalovaného
zrušit, a nikoliv nahradit správní uvážení vlastní diskrecí, tedy odvolací námitku za žalovaného
vypořádat.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřil.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Kasační stížností stěžovatel především cílí poukázat na zásadní skutečnost, že v řízení
nebylo najisto prokázáno, že byl pachatelem vytýkaného přestupku, neboť takový závěr
bez důvodných pochybností nelze učinit na základě podkladů založených ve správním spisu.
Proti takovému závěru stěžovatel vystavěl vlastní verzi skutkového příběhu, jíž podpořil návrhy
na provedení dokazování (zejména svědeckými výpověďmi), které však byly s „chabým“
odůvodněním odmítnuty. Mezi účastníky je tedy veden spor v rovině skutkové.
[11] Ze správního spisu se podává, že Magistrátu města Olomouc bylo dne 21. 10. 2014
doručeno oznámení přestupku společně s úředním záznamem, z nichž vyplývá, že stěžovatel dne
16. 10. 2014 v čase 12:30 hodin v obci Velká Bystřice, na křižovatce při výjezdu z ulice O. na ulici
Č., jako řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Superb 3T, RZ X, nerespektoval svislou
dopravní značku P6 - Stůj, dej přednost v jízdě! a nezastavil vozidlo v místě vyznačeném vodorovnou
dopravní značkou V6b Příčná čára souvislá s nápisem STOP a pokračoval v jízdě. Po zastavení
vozidla policejní hlídkou stěžovatel sdělil, že si je uvedeného vědom a následně smlouval o výši
blokové pokuty. Stěžovatel seděl ve vozidle sám.
[12] Ve věci byl nejdříve vydán příkaz ze dne 30. 1. 2015, č. j. SMOL/005935/2015/OARMV/DPD/Kuc,
jímž byl stěžovatel shledán vinným z výše popsaného protiprávního jednání. Proti němu podal
stěžovatel prostřednictvím obecného zmocněnce M. J. odpor, aniž by jej jakkoliv odůvodnil.
[13] Po podaném odporu správní orgán I. stupně v řízení pokračoval a na 13. 4. 2015
k ústnímu jednání řádně předvolal stěžovatele prostřednictvím jeho zmocněnce i oba zasahující
policisty. Protože se k nařízenému ústnímu jednání stěžovatel ani jeho zmocněnec bez omluvy
nedostavili, správní orgán I. stupně věc projednal v nepřítomnosti obviněného, přičemž
k posouzení předmětného protiprávního jednání shromáždil jako důkazní prostředky a podklady
pro vydání rozhodnutí (1) oznámení přestupku, (2) úřední záznam, (3) výpis z evidence řidičů,
(4) výslech svědka pprap. P. H. a (5) výslech svědka stržm. M. R. Oba svědci shodně vypověděli,
že daného dne v obci Velká Bystřice vykonávali dohled nad bezpečností a plynulostí silničního
provozu se zaměřením na dodržování dopravního značení P6 a V6b na ulici O. ze stanoviště
naproti křižovatky ulic O. a Č. na vyvýšeném místě, z něhož byl dobrý výhled. Okolo 12:30 hodin
si povšimli předmětného vozidla, jehož řidič při výjezdu z ulice O. na ulici Č. nerespektoval
uvedená dopravní značení. Za vozidlem se ihned rozjeli a zastavili jej u společnosti FERONA,
a.s. V řidiči byl ztotožněn stěžovatel. Ten následně smlouval o výši blokové pokuty, a proto byla
věc postoupena ke správnímu řízení. K dotazům správního orgánu I. stupně uvedli, že v danou
dobu bylo polojasno bez snížené viditelnosti, byla běžná hustota provozu, protiprávní jednání
sledovali z cca 15 – 20 metrů z čelního pohledu ze služebního vozidla umístěného na stanovišti,
jež zakreslili do předložené mapy, přičemž dopravní značení byla zřetelně viditelná.
[14] Správní orgán I. stupně tedy provedl ve věci standardní dokazování, odpovídající typu
projednávaného přestupku, opatřil přitom standardní sadu důkazů, nezbytných (a obvykle
postačujících) pro zjištění skutkového stavu věci (srov. například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 93/2015 – 41). Své posouzení opřel především o dvě
obsahově zcela konzistentní svědecké výpovědi zasahujících policistů, jejichž věrohodnost nebyla
ničím zpochybněna (srov. například rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007
– 114, či ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47). Ve věci přitom nevyplynuly žádné další
skutečnosti, jež by nasvědčovaly nutnosti provádět další dokazování. Skutkové závěry, které
z takto provedeného dokazování správní orgán I. stupně dovodil, jsou tedy principiálně
udržitelné.
[15] Teprve v odvolání stěžovatel předestřel jiný skutkový příběh, než který vyplynul
z dosavadního dokazování, a k prokázání svého tvrzení navrhl důkazní prostředky. Konkrétně
stěžovatel tvrdil, že (1) vozidlo neřídil on, ale P. K., s nímž se po průjezdu zatáčkou vyměnil
a který v jízdě dále nepokračoval (svědecká výpověď), že (2) policisté nemohli mít vozidlo
po celou dobu v dohledu s ohledem na polohu místa spáchání tvrzeného přestupku a stanoviště
hlídky i na hustotu provozu (rekonstrukce), že (3) přestupek nespáchal ani P. K., že (4) policisté
nemohli vidět ani na místo tvrzeného přestupku (ohledání výhledových podmínek), že (5) obě
dopravní značení nebyly v nepoškozeném stavu – příčná čára jen těžko rozeznatelná (fotografie
dopravního značení č. 5) a zároveň k prokázání uvedených tvrzení navrhl provést rovněž i důkaz
svědeckou výpovědí T. T., který po celou dobu jízdy seděl na zadním sedadle za spolujezdcem.
Žalovaný však verzi stěžovatele neuvěřil a jeho návrhy k provedení dalšího dokazování
neakceptoval.
[16] Stěžejní v nyní projednávané věci je tedy otázka, zda stěžovatelova argumentace
uplatňovaná během odvolacího správního řízení založila důvodné pochybnosti, že se skutek,
který mu byl kladen za vinu, odehrál jinak, než jak bylo zjištěno správním orgánem prvého
stupně, a zda tedy žalovaný měl provést stěžovatelem navržené důkazy, a nikoli je odmítnout.
[17] Stěžovatelem nastíněnou verzi skutkového děje měly prokázat především osoby, které
se dle jeho tvrzení nacházely v době spáchání přestupku v předmětném vozidle. Nejvyšší správní
soud nemůže aprobovat závěr o odmítnutí provedení navrhovaného důkazu v podobě svědecké
výpovědi toliko na podkladě argumentu o nevěrohodnosti osoby svědka s ohledem na (z úřední
činnosti) známou charakteristiku jeho vystupování jakožto obecného zmocněnce v řadě
správních řízení, vyznačujícího se značným procesním taktizováním za pomoci různých
obstrukčních praktik. Odmítnutí výslechů takových svědků pouze s uvedeným odůvodněním
by totiž vyústilo v porušení práva na spravedlivý proces, respektive práva na obhajobu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2005 – 62), neboť
by jím docházelo k apodiktickému hodnocení důkazních prostředků, aniž by byly jako důkazy
provedeny. Na druhou stranu však lze aprobovat závěr krajského soudu, že stěžovatelem
navrhované důkazy nebyly sto otřást zcela konzistentními výpověďmi zasahujících policistů;
důkazní návrhy stěžovatele je tedy třeba, ve shodě se žalovaným i krajským soudem, považovat
za nadbytečné ve smyslu třetího důvodu neakceptování provedení důkazu dle usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Při úvahách o nadbytečnosti provedení
důkazních návrhů stěžovatele je přitom nutno vycházet z celého kontextu věci. Především nelze
odhlédnout od skutečnosti, že jiná skutková verze posuzované věci byla stěžovatelem prvně
uplatněna až v podaném odvolání, ačkoliv mohla být namítána dříve, tj. při silniční kontrole
(důležitosti tvrzené skutečnosti si je přitom nepochybně vědom i právní laik). I při plném
respektování vyloučení aplikace zásady koncentrace řízení ve smyslu §82 odst. 4 správního řádu
v oblasti správního trestání (srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 As 7/2011 - 48) se uplatnění stěžovatelovy verze příběhu již po zastavení hlídkou jeví být
naprosto přirozenou reakcí člověka, který bezpečně ví, že se přestupku nedopustil a že vozidlo
řídil někdo jiný (k tomu viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011,
č. j. 2 As 52/2011 – 47, či ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42). Obrana tohoto typu,
předestřená obviněným až v pozdějším stádiu správního řízení (nebo až v řízení soudním),
se totiž může jevit (a v dané věci se také jeví) dle kontextu věci jako účelová (srov. rozsudek
tohoto soudu ze dne 21. 2. 2017, č. j. 2 As 214/2016 – 24). Stěžovatel ostatně svou verzi
neuplatnil ani posléze v podaném odporu, ani v řízení před správním orgánem I. stupně.
V daném řízení nevyužil ani náležité příležitosti být přítomen výslechu svědků, klást jim otázky
za účelem zpochybnění pravdivosti, případně bezrozpornosti jejich výpovědí, respektive jejich
věrohodnosti.
[18] Nadto z obsahu spisového materiálu ani vůbec nevyplývá, že by v době spáchání
přestupku byly ve vozidle jiné osoby, které by byly sto podat k věci, jejíž průběh vnímaly
bezprostředně svými smysly, jakoukoliv výpověď. V tomto směru si ostatně stěžovatel
sám v jednotlivých podáních protiřečí; v odvolání (bod II.) a kasační stížnosti (bod [3]) tvrdí,
že po projetí předmětnou křižovatkou vozidlo zastavilo u silnice, kde jej údajný řidič P. K.
opustil, v žalobě (bod [6]) však stěžovatel uvedl, že po zastavení hlídkou P. K. seděl na sedadle
spolujezdce. I tato skutečnost tedy svědčí o nevěrohodnosti stěžovatelem předestřeného popisu
skutkového děje posuzovaného protiprávního jednání.
[19] Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval (usnesení rozšířeného senátu ze dne
2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71) v případě nově uplatněných tvrzení v řízení o žalobě
(jež je však principiálně použitelné i v řízení o odvolání) „[s]kutečnost, že obviněný z přestupku
byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující
zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení
před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustné. Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže
odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení
před správními orgány. Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen
v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými
a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě
odůvodnit. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány
bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§3 správního řádu).“
[20] Existence rozporů mezi tím, co se podává z jednotlivých provedených důkazů, nebývá
neobvyklá, přičemž v takové situaci je rozhodující orgán (lhostejno, zda správní orgán či soud)
povinen přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých
důvodů uvěřil jedné z protichůdných skutkových verzí (viz například rozsudek tohoto soudu
ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 – 84). V intencích uvedeného lze tedy konstatovat,
že v nyní posuzovaném případě se rozhodující orgány s protichůdnými tvrzeními účastníků
přezkoumatelným způsobem vypořádaly. S přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného
případu považuje Nejvyšší správní soud (shodně se žalovaným i krajským soudem) tvrzení, jimiž
se stěžovatel snažil otřást vzájemně provázaným a vnitřně nerozporným systémem informací,
které jednoznačně vedly k závěru, že spáchal přestupek, z něhož byl uznán vinným, za ryze
účelová a nevěrohodná; navrhované důkazy k prokázání takových tvrzení lze tedy označit
za nadbytečné. V důsledku toho nepokládá Nejvyšší správní soud postup žalovaného
(aprobovaný krajským soudem), který nepřistoupil k provedení důkazů navrhovaných
stěžovatelem v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, za chybný.
[21] V dalším stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud měl k žalobní námitce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného stran zpochybnění platnosti dopravního značení,
rozhodnutí žalovaného zrušit a nenahrazovat správní uvážení soudní diskrecí. K tomu však
v daném případě nedošlo. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, z jakého důvodu žalovaný
vycházel ze skutečnosti, že příslušná dopravní značení byla platná, respektive nepoškozená
a dobře viditelná (svědectví zasahujících policistů). Krajský soud názor žalovaného beze zbytku
aproboval a nadto pouze upozornil na další důkazy (fotografie) svědčící pro daný závěr. Vytýkané
nahrazení správního uvážení vlastní úvahou krajského soudu tedy není důvodné.
[22] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou a za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.,
jí rozsudkem zamítl.
[23] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady (přesahující běžnou úřední činnost) vznikly.
Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu