ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.126.2015:42
sp. zn. 6 As 126/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. M., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014 č. j. MSK 54317/2014 , o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2015, č. j. 20 A 28/2014 – 31
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy (dále „orgán I. stupně“) ze dne 12. 2. 2014,
č. j. SMO/056192, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f),
bod 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), čehož se měl dopustit tím, že dne 9. 8. 2013 v 9:40 hodin
v Ostravě-Hulvákách na ulici U Koupaliště, ve směru k ulici 28. října jako řidič motorového
vozidla tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. vozidla X, při jízdě uvedeným vozidlem držel v levé ruce
u levého ucha telefonní přístroj, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2.300 Kč a paušální
náhrada nákladů řízení ve výši 1 .000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 5. 2014, č. j. MSK
54317/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí orgánu I.
stupně potvrdil.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 20 A 28/2014 – 31
(dále jen „napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud nepřisvědčil
námitce, že ve výroku rozhodnutí o přestupku není dostateč ně určitě uveden popis skutku
s označením místa a času jeho spáchání. Byl-li žalobce uznán vinným tím, že dne 9. 8. 2013
v 09:40 hod. v Ostravě-Hulvákách na ulici U Koupaliště, ve směru k ulici 28. října, jako řidič
motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, RZ X, při jízdě uvedeným vozidlem držel v
levé ruce u levého ucha telefonní přístroj, pak tak to formulovaný výrok splňuje náležitosti dané §
77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) a je v souladu se
skutkovou podstatou přestupku.
[3] Soud neshledal pochybení ze strany správních orgánů v tom, že nad rámec provedených
listinných důkazů a svědectví policistů žádné další důkazy neprovedly, neboť skutkový stav
byl v dané věci provedeným dokazováním zjištěn v rozsahu prokazujícím závěr o spáchání
přestupku, výpověď policisty K. lze přitom považovat za dostatečnou a věrohodnou. U svědka –
policisty, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude nanejvýše pravděpodobné, že bude
tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé. Tvrzení žalobce
uplatněné až v průběhu správního řízení, že nedržel telefonní přístroj, ale chladil si tvář gelovým
polštářkem, protože ho bolely zuby a současně si zpíval, je tvrzením nevěrohodným nejen proto,
že vskutku není obvyklé, aby člověk, který pociťuje silnou bolest zubů, si při řízení motorového
vozidla chladil tvář a ještě k tomu si zpíval, nýbrž zejména z toho důvodu, že tento způsob
obrany uplatnil žalobce až v průběhu správního řízení. Naopak by bylo logické, aby se žalobce
takto bránil ihned na místě při projednávání přestupku policistou, jemuž také mohl tvrz ený
gelový polštářek ukázat. Toto by byl naprosto přirozený způsob obrany.
[4] Žalobce nemohl být krácen na svých právech, pokud byl při úvahách o výši sankce
zohledněn výpis z registru řidičů vyhotovený několik měsíců před vydáním rozhodnutí,
neboť případné spáchání dalších přestupků v době mezi vyhotovením výpisu a vydáním
rozhodnutí by nikdy nemohlo být posouzeno jako okolnost polehčující.
[5] Krajský soud rovněž odmítl jako účelovou námitku, že žalobce neby l poučen ve smyslu
§16 odst. 3 a 4 správníh o řádu (vůči tomuto závěru však kasační stížnost nesměřuje).
II.
Kasační stížnost
[6] Žalobce /stěžovatel/ napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm a), b) a d) s.ř.s. Předně namítá, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný, jelikož se krajský soud nevypořádal s námitkou, že popis skutkového
jednání stěžovatele ve výroku napadeného rozhodnutí neodpovídá skutkové podstatě přestupku
zakotveného v ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 1 silničního zákona. V popisu skutkového jednání
ve výroku napadeného rozhodnutí totiž není uvedeno, že by stěžovatel držel v ruce telefonní
přístroj „při řízení vozidla“, ale pouze „jako řidič motorového vozidla při jízdě tímto vozidlem“.
Krajský soud uvedený žalobní bod neprojednal.
[7] Vadou řízení před krajským soudem je skutečnost, že n apadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a soud jej z tohoto důvodu nezrušil. Nepřisvědčil
přitom právnímu názoru stěžovatele, že ve výroku rozhodnutí o přestupku není dostatečně určitě
určeno místo spáchání protiprávního jednání. Podle soudu není tedy nic nesprávného na tom,
že místo přestupku je určeno pouze ulicí U Koupaliště, která je dlouhá 750 metrů. V souvislosti
s nutností přesného vymezení místa spáchání přestupku stěžovatel odkazuje na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, a ze dne 10. 12. 2014,
č. j.: 9 As 80/2014 - 37. Pokud by stěžovatel skutečně jel po ulici dlouhé 750 met rů,
jen stěží si lze představit, že by telefonoval pouze jednou a nikoliv třeba vícekrát s pauzami.
Navíc stěžovatel jel po této ulici dopoledne opakovaně a to dvakráte. Není tedy ve výroku
spolehlivě zjištěno, kde mělo dojít k přestupku. Obdobně bylo stěžovateli upřeno ústavně
zaručené právo na obhajobu a spravedlivé řízení, neboť nevěděl, kde se měl podle obvinění
z přestupku údajného protiprávního jednání dopustit.
[8] Skutková podstata, z níž správní orgány vycházely, nemá (dostatečnou) oporu ve spise
a pro tuto vadu měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel totiž při řízení vozidla
telefonní přístroj v ruce nedržel. Je krajně nepravděpodobné, aby stěžovatel telefonoval
ještě za situace, kdy byl vozidlem Policie ČR sledován a stejně tak v době, kdy ho policejní
vozidlo předjelo. Uvedené rozměry 12 krát 8 krát 1 cm nemá žádný mobilní telefon. Stěžovatel
rozhodně zasahujícímu policistovi nesdělil, že by spáchal přestupek, důkazem není ani svědecká
výpověď policisty W. Stěžovatel nepovažuje za věrohodné, že by zasahující policista K . mohl
spolehlivě vidět ve zpětném zrcátku, že stěžovatel drží v ruce mobilní telefon
a ještě k tomu otvírá a zavírá ústa tedy, že zřejmě telefonuje. Policisté byli oprávněni zjistit
u žalobce, o jaký konkrétní mobilní telefon se jednalo, neboť s mí provádět ohledání věci.
Bylo též možné zjistit jaké telefonní číslo je užito a zobrazit seznam posledních uskutečněných
hovorů, čímž by bylo postaveno na jisto, že telefon v uvedeném čase nebyl použit. Stěžovatel
nedržel při řízení vozidla v ruce mobil. Pouze si občas během jízdy chladil pomocí gelového
polštářku šedé barvy levou tvář, neboť jej bolel zub. K nutnosti podložit závěr o spáchání
přestupku věrohodnými důkazy cituje stěžovatel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 – 86. Zjištění, že stěžovatel měl v ruce při jízdě držet mobilní
telefon, aniž by bylo zjištěno jaký konkrétní mobil, alespoň co do značky výrobce a typového
označení, za daných okolností nestačí k uznání stěžovatele vinným z přestupku. Správní orgány
vycházely fakticky z jediného důkazu – výpovědi policisty K., který měl stěžovatele vidět
telefonovat ze vzdálenosti 5 – 10 metrů pouze v odrazu ve zpětném zrcátku; jde tedy o krajně
nejisté a nespolehlivé zjištění. Ve věci existovalo vyjádření stěžovatele, který tvrdil, že hovorové
zařízení nedržel, jde tedy o důkazní stav „slovo proti slovu“.
[9] Svědek K. poněkud nevěrohodně vypověděl, že „když jsme stáli za vozidlem a já ve zpětném
zrcátku spatřil přestupek, jsem od přestupce nebyl dále než 4 m“, přitom samotná délka vozidla Škoda
Octavia (tedy model vozidla, kterým jel jak žalobce, tak policisté) je 4,6 m. K tomu nutno
připočíst vzdálenost mezi vozidly. Obecnou motivací policistů pro zjišťování přestupků je
zpravidla jejich odměňování nadřízenými v závislosti na odhalování přestupků. Tedy lze si
představit v obecné rovině, že si lze přestupek vyfabu lovat za účelem jeho odhalení a následné
pochvaly a odměny. Stěžovatel se nebránil proti tvrzením policistů na místě údajného přestupku
kvůli obavě, že by mu udělili kauci s odůvodněním, že má v plánu se vyhýbat přestupkovému
jednání z důvodu nespolupráce s Policií ČR.
[10] Stěžovatel závěrem namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť při stanovení
výše sankce správní orgány vycházely z výpisu z evidenční karty řidiče vyhotovené dne
20. 8. 2013. Rozhodnutí prvého stupně bylo vydáno dne 12. února 2014 a rozhodnutí žalovaného
dne 21. 5. 2015 (pozn. NSS: správně myšleno zřejmě 21. 5. 2014). Správní org ány tedy při stanovení
přiměřené sankce neměly k dispozici aktuální výpis z evidenční karty řidiče žalobce,
který je klíčovým důkazem a vodítkem pro rozhodnutí o výši sankce. Krajský soud uvedl,
že stěžovatel netvrdil, že by v mezidobí byla rozhodnutí o jeho přestupcích zrušena a záznamy
z nich odstraněny. Tedy, že je vlastně úplně jedno, jak starý je výpis z evidenční karty řidiče užitý
pro odsuzující rozhodnutí. Pokud krajský soud zastává názor, že měl stěžovatel v žalobě výslovně
tvrdit, že mu byla rozhodnutí o jeho dřívějších přestupcích zrušena a záznamy odstraněny,
tak žalobce toto výslovně tvrdí nyní, byť to v podstatě vyplývá přímo z textu jeho žaloby.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nim ž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Výtku, že popis skutkového jednání ve výroku napadeného rozhodnutí neodpovídá
skutkové podstatě přestupku zakotveného v ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 1 silničního zákona,
vypořádal krajský soud na str. 9 napadeného rozsudku. Vycházel přitom z výroku napadeného
rozhodnutí, který posoudil tak, že splňuje náležitosti dané §77 zákona o přestupcích a je v souladu
se skutkovou podstatou přestupku dle §7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu . Z logiky věci
přitom vyplývá, že pokud skutková podstata přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona
o silničním provozu spočívá v porušení povinnosti řidiče dle §7 odst. 1 písm. c) zákona
o silničním provozu (povinnost řidiče vyvarovat se za jízdy držení telefonního přístroje) ,
byla jednáním stěžovatele spočívajícím v porušení této povinnosti naplněna skutková podstata
citovaného přestupku. Žalobní tvrzení, že mezi zákonnými formulacemi „při řízení vozidla“
(§125c odst. 1 písm. f) bod 1 cit. zákona) a „jako řidič motorového vozidla při jízdě
tímto vozidlem“ (§7 odst. 1 písm. c) cit. zákona) existuje významový rozdíl, je v tomto ohledu
absurdní a zjevně účelové. K zákonné definici řidiče lze odkázat na §2 písm. d) zákona
o silničním provozu, podle něhož je řidičem účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí
motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj; řidičem je i jezdec na zvířeti . Řidičem je tedy zásadně
ta osoba, která vozidlo v daný okamžik řídí (příp. ten, kdo se zcela prokazatelně chystá
nastartovat vůz a vyjet s ním na pozemní komunikaci nebo osoba, která sice již ukončila
jízdu na pozemní komunikaci, ale souvislost s provozem na pozemní komunikaci
je stále ještě bezprostřední a není přetržena jinou déletrvající činností či dějem, srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 130/2011 – 63).
[14] Stěžovatel dále namítá, že v napadeném rozhodnutí není dostatečně určeno místo
spáchání protiprávního jednání. Podle §77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny,
druh a výměru sankce. Otázkou místa spáchání dopravního přestupku se Nejvyšší správní soud
v poslední době zabýval např. v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 As 65/2015 – 43,
v němž zdůraznil relativně přísné požadavky na preciznost formulace výroků rozhodnutí
správních orgánů ve věcech správního trestání a uvedl, že takto přesné vymezení skutku však není
samoúčelné. Nejvyšší správní soud opakovaně vysvětlil, že hlavním důvodem, pr oč judikatura vyžaduje,
aby byl skutek ve výroku správního rozhodnutí ve věci správního trestání vymezen pokud možno co nejpřesněji,
je právní jistota (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 92/2009 - 65, bod 14),
a to za účelem vyloučení nebezpečí záměny skutku, a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo
k porušení zásady ne bis in idem), a současně umožnění posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu
za daný skutek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2013, č. j. 1 A s 180/2012 - 43,
bod 21). Na specifikaci skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku je tedy třeba k lást přísné nároky, současně
se však nemůže jednat o nároky přemrštěné, které by odhlížely od výše vyloženého smyslu a účelu přesné sp ecifikace
skutku. Přehledně tento závěr vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. května 2013,
č. j. 9 As 68/2012 - 23: „Popisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových okolností,
které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky pře stupku uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku
obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace
jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způs obem identifikovat a odlišit
od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze
popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje
kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“ Určitost místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí
o přestupku je tedy třeba hodnotit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým
okolnostem daného případu, přičemž je vždy nutné posoudit, nakolik formulace výroku
umožňuje či neumožňuje individualizaci skutku z výše uvedených hledisek.
[15] V posuzovaném případě byl přestupek spáchán „v Ostravě-Hulvákách na ulici U Koupaliště,
ve směru k ul. 28. října“ a Nejvyšší správní soud považuje toto vymezení za dostačující. Správní
orgán ve výroku identifikoval obec, ulici a směr jízdy stěžovatele. Společně s uvedením času
a způsobu spáchání přestupku výrok konkretizuje skutek tak, že nemůže být zaměněn s jiným.
Minimálně od provedeného výslechu svědků dne 10. 1. 2014 pak muselo být st ěžovateli zřejmé,
že jej policista viděl držet telefonní přístroj od křižovatky s ulicí Knüpferova po křižovatku s ulicí
28. října, což je úsek dlouhý jen několik metrů. I při odhlédnutí od této skutečnosti však byl výrok
formulován dostatečně určitě sám o sobě.
[16] Pokud jde o stěžovatelem odkazovanou judikaturu, lze její závěry z důvodů významných
skutkových odlišností použít pouze omezeně. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 37, kterým kasační soud zrušil rozhodnutí soudu prvního
stupně, jakož i rozhodnutí žalovaného správního orgánu pro nedostatečnou specifikaci místa
spáchání přestupku ve výroku správního rozhodnutí, bylo místo spáchání přestupku
specifikováno skutečně velmi obecně jako „pozemní komunikace I/37 v obci Ostrov nad Oslavou.“
Devátý senát v uvedené věci konstatoval, že komunikace I/37 prochází celou obcí Ostrov
nad Oslavou, přičemž se jedná o dlouhý úsek (dle měření pomocí serveru mapy.cz
jde o cca 1,3 km). V rozsudku ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 - 56, šlo o úsek komunikace
dlouhý přibližně 2 km a specifikace místa nebyla dostatečná s ohledem na spor o to,
zda k přestupku došlo v úseku ulice, která se ještě nachází v obci, nebo až za značkou signalizující
konec obce, kde je již rychlostní limit jiný.
[17] V případě stěžovatele jde o ulici dlouhou cca 750 met rů a ve správním rozhodnutí
byl nadto označen směr jízdy, což je i vzhledem k charakteru sankcionovaného jednání
dostačující určení. Nelze přisvědčit ani námitkám, že stě žovatel jel toho dne dopoledne po ulici
U Koupaliště dvakrát a že si lze stěží představit, že by telefonoval pouze jednou
a nikoliv třeba vícekrát s pauzami. Je totiž logicky vyloučeno, aby jel po jedné ulici dvakrát
v naprosto stejný čas. Projet celou ulicí U Koupaliště osobním automobilem pak trvá
cca 1 minutu (při běžné rychlosti 40 – 50 km/h), není tedy důvod spekulovat o tom, kolikrát
mohl stěžovatel cestou telefonovat. I kdyby však uskutečnil více než jeden hovor, na kvalifikaci
jeho jednání by to ničeho nezměnilo.
[18] Jakkoliv je třeba každý podobný případ posuzovat individuálně v návaznosti na konkrétní
skutkové okolnosti, Nejvyšší správní soud na podporu svého závěru poznamenává,
že v tomto případě nijak nevybočuje z běžné judikaturní praxe. Například v rozsudku ze dne
23. 10. 2013, č. j. 9 As 6/2013 – 26, se Nejvyšší správní soud spokojil se specifikací místa skutku
v následujícím znění „v Pardubicích na silnici č. I/36-ulicí Nádražní ve směru jízdy od Hradce Králové
do centra Pardubic.“ (přiměřeně srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. května 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39 či ze dne 24. dubna 2013, č. j. 1 As 180/2012 - 43).
Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, shledal
jako dostačující vymezení místa „silnici I/15 v obci Chrámce“, a to proto, že se jedná o úsek v délce
přibližně 250 až 260 m; v rozsudku ze dne 29. 7. 2015, č. j. 5 As 64/2015 – 30 vymezení místa
„ve Vsetíně v místní části Luh I na ulici Jasenická ve směru jízdy od centra Jasenic“ ; dle rozsudku ze dne
10. 9. 2015, č. j. 4 As 164/2015 – 39, bylo místo skutku dostatečně určitě vymezeno jako „ silnice
I/27 v obci Červené Poříčí ve směru na Plzeň “. V naposledy uvedeném případě přitom jde o úsek
pozemní komunikace dlouhý přibližně 600 metrů.
[19] Stěžovatel dále tvrdí, že telefonní přístroj v ruce nedržel a napadené rozhodnutí vychází
fakticky z jediného důkazu – výpovědi policisty K. K tomu lze uvést, že policistu lze obecně
považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco
jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem,
vykonává jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a
svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru
nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114). O případy, v nichž je
možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici svědka, půjde zejména tehdy,
pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je -li hodnoceno jednání obtížně pozorovatelné
pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud je
policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu
jednotlivců za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v
provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63). O žádnou z uvedených
situací však v posuzovaném případě nejde a z žádných zjištění nevyplývá, že by policista K . byl
motivován odměnou v závislosti na odhalování přestupků, jak dovozuje stěžovatel v kasační
stížnosti.
[20] K přestupku, který spočívá v držení telefonního přístroje při řízení vozidla, se Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 21. 9. 2011, č. j . 2 As 52/2011 – 47, když uvedl:
V takové situaci je klíčové zhodnotit věrohodnost a konzistentnost výpovědí svědků. Není v takové situaci nutně
nezbytné, aby součástí spisu byly i důkazní prostředky jiné, zejm. fotografie, videa apod. Skutečnost, že řidič
vozidla drží v ruce telefonní přístroj, je totiž objektivně vnímatelná lidským zrakem. P roto tvrzení policistů,
že stěžovatelku viděli držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, může být samo o s obě věrohodným důkazem,
aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřeba odborná znalost ani zvláštní vybavení… policisté
mohli na vzdálenost 10 – 13 metrů vnímat svými smysly, zda řidička při říze ní drží mobilní telefon…
Zde je zásadní to, že stěžovatelka neuvedla, že hovor realizovala její matka, již v e chvíli, kdy byla zastavena
policejní hlídkou. Neuvedla tuto skutečnost ani ve svém verbálním vyjádření na tvrzení policistky, že za řízení
držela telefonní aparát. A neuvedla nic takového ani ve svém písemném vyjádření k přestupku, kam napsala
prosté: „Nesouhlasím.“ Jakkoliv tedy lze stěžovatelce přisvědčit v jejím tvrzení, že od samého počá tku uvádí,
že se předmětného jednání nedopustila, skutečnost, že hovor vedla její matka, se prvně objevuje až v podaném
odporu, ačkoliv mohla být namítána dříve, tedy již při silniční kontrole, a co víc – uplatnit tuto verzi příběhu
již v tento okamžik se jeví být i naprosto přirozenou reakcí člověka, který bezpečně ví, že se přestupku nedopustil
a že telefon nedržel on, ale někdo jiný na palubě vozu.
[21] Výpověď policisty K. nebyla v žádné fázi řízení věrohodně zpochybněna. Pokud dle výše
citované judikatury lze vytýkaný přestupek pouhým okem sledovat na vzdálenost 10 metrů, není
důvodu pochybovat o tom, že policista byl schopen vidět stěžovatele s telefonním přístrojem u
ucha v případě, kdy z vedlejší ulice dával stěžovateli přednost v jízdě a poté stál bezprostředně za
jeho vozidlem. Pozorovací vzdálenost za této situace odpovídá odhadu policistů (4 – 5 metrů).
Co se týče rozměrů telefonu a námitky, že uvedené rozměry žád ný telefonní přístroj nemá, je
třeba připomenout, že šlo o odhad policisty a tedy o údaje přibližné. Ze stěžovatelem citované
judikatury (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 – 86)
vyplývá, že výpověď policisty je vysoce věrohodná, pokud by popsal mobilní telefon natolik přesně a
konkrétně (typem, barvou, designem apod.), že by mohl být ztotožněn s mobilním telefonem řidičovým.
Z tohoto výroku však nelze dovozovat, jak činí stěžovatel, že by policisté museli vždy určit
značku výrobce a typové označení telefonu. Tím spíše v současné době, kdy má naprostá většina
používaných „smartphonů“ jednotný design. V citovaném případě byla výpověď policistů
zpochybněna jejich následnou bezdůvodnou kontrolou povinné výbavy, ale zejména skutečností,
že nebylo postaveno na jisto, zda policisté vzhledem k rozměrům obou vozidel, jejich vzájemné
vzdálenosti a postavení jejich neprůhledných či špatně průhledných částí byli vůbec schopni
žalobce vidět telefonovat a kolik času na zahlédnutí dané situace měli. I to jsou podstatné rozdíly
oproti případu stěžovatele.
[22] Ve shodě s krajským soudem pokládá Nejvyšší správní soud za nevěrohodné tvrzení
stěžovatele, že nedržel telefonní přístroj, ale chladil si tvář gelovým polštářkem šedé barvy,
protože ho bolely zuby. I s ohledem na citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 9. 201 1,
č. j. 2 As 52/2011 – 47, by se jevilo naprosto přirozeně, kdyby stěžovatel uvedenou obranu
uplatnil již při silniční kontrole vůči zasahujícímu policistovi. St ěžovatel se však proti sdělení
policisty, že je podezřelý ze spáchání přestupku tím, že za jízdy dr žel v ruce telefonní přístroj
u levého ucha, nijak nebránil, toliko nesouhlasil a odmítl zaplatit blokovou pokutu. Za dané
situace nelze požadovat po policistech, aby přistoupili k excesivnímu zásahu do práv
kontrolované osoby v podobě bezdůvodné prohlídky interiéru vozidla a lustrace mobilního
telefonu řidiče, jak navrhuje nyní stěžovatel. Takový postup by nevybočoval ze zákonných mezí
pouze v případě, že by jej stěžovatel sám jako procesní obranu navrhoval, to se však na místě
kontroly nestalo. Stěžovatel namítá, že se obával vybrání kauce s odůvodněním, že má v plánu
vyhýbat se projednání přestupku. Vybírání kauce dle §125a zák ona o silničním provozu
je však podmíněno pouze důvodným podezřením, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení a nesouvisí
s uplatněnou procesní obranou.
[23] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou nezákonnosti napadeného
rozhodnutí z důvodu, že při úvahách o výši sankce byl zohledněn výpis z evidenční karty řidiče
starý 6 měsíců. Z tohoto výpisu vyplývá, že stěžovatel byl od roku 2010 do vydání výpisu dne
20. 8. 2013 v přestupkovém řízení pravomocně třikrát potrestán za překročení nejvyšší dovolené
rychlosti dle §125c písm. f) zákona o silničním provozu, jedenk rát za přestupek spáchaný
jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) dle §125c písm. k) zákona o silničním
provozu, jedenkrát za užití vozidla, které nesplňuje technické podmínky stanovené zvláštním
právním předpisem dle §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, jedenkrát za porušení
povinnosti řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními
značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace dle §4 písm. c) zákona
o silničním provozu a jedenkrát za porušení povinnosti dát z namení o změně směru jízdy dle §30
odst. 1 zákona o silničním provozu a povinnosti mít při snížené viditelnosti rozsvícena obrysová
a potkávací nebo dálková světla dle §32 odst. 2 zákona o silničním provozu. Prvostupňový
správní orgán odůvodnil výši sankce při horní hranici sankčního rozpětí (1.500 Kč až 2.500Kč)
tím, že stěžovatel se dopouští porušování zákona o silničním provozu opakovaně.
To je v kontextu výše uvedeného zcela legitimní úvaha. Stěžovatel se v řízení před žalovaným
a v řízení před krajským soudem obecně toliko odvolával na neaktuálnost výpisu z karty řidiče,
přitom však nenapadal nesprávnost ani u jednoho z provedených záznamů. Krajský soud
tudíž správně dospěl k závěru, že tyto záznamy nebyly zpochybněny. Pokud nyní v kasační
stížnosti tvrdí, že byla rozhodnutí o dřívějších přestupcíc h zrušena a záznamy z nich odstraněny,
jedná se o skutkové tvrzení, které nemohlo být přezkoumáno v řízení před krajským soudem
a jde tudíž o nepřípustné námitky (srov. ust. §109 odst. 5 s. ř. s.).
IV.
Závěr a náklady řízení
[24] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který mě l ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu