ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.206.2015:61
sp. zn. 3 As 206/2015 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci navrhovatele
Spokojené Díly z. s., se sídlem Kuřim, Foglarova 1817/57, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým,
advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti odpůrci městu Kuřim, se sídlem Kuřim,
Jungmannova 968, zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem Brno, Helfertova
2040/13, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 6. 8. 2015, č. j. 63 A 5/2015 – 116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 6. 5. 2015 ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
se navrhovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy – Územního plánu Kuřim
(dále jen „územní plán Kuřim“ nebo „územní plán“), vydaného usnesením zastupitelstva města
Kuřim dne 18. 12. 2014 a účinného od 5. 1. 2015, a to v částech vymezujících:
a) územní rezervu pro jižní obchvat Kuřimi – UR03,
b) územní rezervu pro jižní obchvat Kuřimi a silnici R43 – UR04,
c) územní rezervu pro silnici R43, silnici Kuřim – Moravské Knínice a případně pro jižní
obchvat Kuřimi – UR05,
d) územní rezervu pro silnici R43 a případně pro silnice Kuřim – Moravské Knínice
a Kuřim – Čebín – UR06, a
e) územní rezervu pro silnici R43 – UR17.
Podle navrhovatele právní úprava neumožňovala vymezení územních rezerv v územním
plánu odpůrce bez jejich předchozího vymezení v zásadách územního rozvoje. V této souvislosti
připomněl, že Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje vydané dne 22. 9. 2011 byly
zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011 – 526,
publ. pod č. 2698/2012 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná
v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz), a nové dosud vydány nebyly. Stejně tak
neodpovídalo cílům územního plánování vymezení dvou územních rezerv pro tentýž záměr.
Jejich vymezení nebylo podle navrhovatele ani přezkoumatelně odůvodněno a bylo rozporné
s požadavky na proporcionalitu a minimalizaci zásahu do práv dotčených osob. Navíc ani
nedošlo k posouzení vlivů územního plánu na životní prostředí, aniž by byl tento postup
přezkoumatelně odůvodněn.
Krajský soud rozsudkem uvedeným v návětí návrh zamítl. V jeho odůvodnění se nejprve
zabýval otázkou aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zrušení opatření obecné
povahy. Zjistil, že navrhovatel je spolek sídlící a vykonávající svoji činnost v Kuřimi, konkrétně
v části Díly za Sv. Jánem. Dle stanov spolku je jeho posláním ochrana a rozvoj přírodních,
kulturních a civilizačních hodnot, kvality životního prostředí, kvality života obyvatel obce a trvale
udržitelného způsobu života lokality Díly za Sv. Jánem a obce Kuřim a také podpora účasti
veřejnosti ve správních řízeních a jednáních týkajících se rozvoje obce a územního plánování.
Členové navrhovatele vlastní nemovitosti v dotčené lokalitě. Na základě uvedeného dospěl
krajský soud k závěru, že navrhovatel je aktivně legitimován k podání návrhu, neboť je
jednoznačně dán jeho zájem na dalším vývoji v dané lokalitě a mohou být zasažena jak jeho
práva, tak práva jeho členů. Zda byl skutečně zkrácen na svých právech, je pak předmětem řízení.
Krajský soud navíc připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014,
č. j. 5 Aos 3/2012 – 70, podle něhož nelze přičítat k tíži občana, pokud dá přednost prosazování
svých zájmů formou sdružení s jinými občany.
Podle krajského soudu odpůrce postupoval zákonně, pokud zařadil do územních rezerv
území, které by mohlo být v budoucnosti zasaženo plánovanou výstavbou nadmístního významu.
Tento postup byl ostatně aprobován v rozsudcích Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2011, č. j. 6 Ao 2/2011 – 27, a ze dne 30. 4. 2015, č. j. 4 As 261/2014 – 70. Odpůrce
byl podle krajského soudu povinen respektovat Politiku územního rozvoje České republiky 2008
(dále jen „Politika územního rozvoje“), která výslovně vymezuje existenci koridoru silnice R43,
a to i při neexistenci zásad územního rozvoje. Krajský soud připustil, že je silnice R43 v Politice
územního rozvoje vymezena pouze rámcově (určeny jsou pouze výchozí body, nikoliv konkrétní
trasování), ale vymezení územních rezerv vychází také z dalších podkladů, jejichž výčet je uveden
v části D územního plánu. Z hlediska koordinace plánované výstavby se k územnímu plánu
kladně vyjádřil i Krajský úřad Jihomoravského kraje ve svém stanovisku ze dne 17. 6. 2014,
č. j. JMK 68373/2014, vydaném podle §50 odst. 7 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon). Podle krajského soudu byla tímto postupem dodržena
i vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci
a způsobu evidence územně plánovací činnosti (dále jen „vyhláška č. 500/2006 Sb.“). Požadavky
přílohy č. 4 k vyhlášce se totiž týkají pouze obsahu zásad územního rozvoje a dodržena byla i část
I. odst. 2 písm. a) přílohy č. 7 k vyhlášce, neboť je z textové části územního plánu zřejmé, jaké je
možné budoucí využití a že budou prověřovány obě varianty.
Vymezení vícera územních rezerv pro jeden záměr neodporuje podle krajského soudu
stavebnímu zákonu. Poukaz navrhovatele na §51 odst. 2 stavebního zákona není správný, neboť
toto ustanovení se týká až ploch, u nichž se počítá s realizací záměru. To není případ územních
rezerv, které slouží pouze k prověření budoucích záměrů. Stejně tak až teprve v další fázi,
při prověřování záměru, bude posouzeno, zda by jeho realizace neodporovala základní koncepci
územního plánu.
Krajský soud měl dále za to, že vymezení předmětných územních rezerv bylo dostatečně
odůvodněno. Územní plán je komplexní dokument, a jeho odůvodnění je proto nutno posuzovat
jako celek. Územní rezervy jsou vymezeny ve výrokové části, v bodě 11.1.1., podmínky jejich
využití v bodě 11.1.2., o potřebě a důvodu jejich zřízení se hovoří v části B, bodě 1.2. Dále
se problematice věnuje i část D, body 6.3 a 11.1.1. Užití slova „případně“ ve výrokové části
územního plánu nepovažoval krajský soud za neurčité či nesrozumitelné, neboť je zvažováno
více variant řešení (což je v územním plánu odůvodněno), jež budou teprve prověřovány, a není
zřejmé, která z nich bude přijata.
K požadavkům na dočasnost územní rezervy a proporcionalitu takového zásahu do práv
navrhovatele krajský soud konstatoval, že předmětné územní rezervy zajišťují ochranu
pro varianty koridoru silnice R43 a s tím související řešení dopravy na území odpůrce. K jejich
vytvoření došlo z legitimních důvodů. V tomto bodě krajský soud odkazuje i na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 3/2012 – 36, dle něhož „samotné
umístění územní rezervy bude často dostatečně (a tedy v souladu s požadavkem proporcionality) odůvodněno tím,
že je uvažováno o využití území, a prozatím proto bude vhodné dané území blokovat do doby, než bude
připravena podrobnější dokumentace“. Krajský soud zároveň poukázal na §55 odst. 1 stavebního
zákona, který stanoví, že pořizovatel územního plánu předloží zastupitelstvu obce nejpozději
do 4 let po vydání územního plánu (a poté pravidelně nejméně jednou za 4 roky) zprávu
o uplatňování územního plánu v uplynulém období. Nejpozději do 4 let tak musí dojít
k vyhodnocení provedeného prověřování územních rezerv pro zvažované záměry. O zachování
územní rezervy i nadále lze pak dle mínění krajského soudu uvažovat jen výjimečně a musí být
zdůvodněno, jaké zásadní skutečnosti bránily v prověření území během uplynulé doby a proč
se lze domnívat, že v nedaleké budoucnosti to naopak možné bude. V opačném případě by bylo
nutno územní rezervu považovat za svévolný zásah do práv vlastníků dotčených nemovitostí.
O takovém zásahu však lze uvažovat až v případě nedůvodného dlouhodobého zachování
územní rezervy, nikoliv při jejím prvotním zapracování do územního plánu. Z povahy územní
rezervy pak nemůže dojít k znehodnocení nemovitosti, nejvýše k dočasnému poklesu její hodnoty
(viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aos 3/2012 – 36). Krajský soud
zároveň s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že soudy nejsou oprávněny
přezkoumávat konkrétní umístění územní rezervy z hlediska vhodnosti, neboť soud může
zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zásady proporcionality.
Stran (ne)posouzení územního plánu z hlediska vlivů na životní prostředí krajský soud
připomněl, že jej navrhovatel napadl pouze v části vymezení územních rezerv. Podle ustanovení
§36 odst. 1 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013, se ale stanovené využití územní
rezervy z hlediska vlivů na životní prostředí a evropsky významné lokality a ptačí oblasti
neposuzuje. Podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES
ze dne 27. 6. 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (dále jen
„směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí“) sice podléhají posouzení vlivů na životní
prostředí mimo jiné plány a programy územního plánování nebo využívání půdy, které zároveň
stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice
č. 85/337/EHS (následně nahrazena směrnicí 2011/92/EU), samotné vymezení územních rezerv
však za toto stanovení rámce nelze považovat. Za něj by bylo považováno až případné vymezení
vlastního záměru v územně plánovací dokumentaci.
Včas podanou kasační stížností, opírající se o důvody vyplývající z §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), se navrhovatel
(dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku a také zrušení územního plánu
Kuřim v částech vymezených v návrhu podaném ke krajskému soudu (viz výše). Alternativně
navrhuje zrušení shora uvedeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
První kasační námitkou stěžovatel poukazuje na neexistenci vymezení předmětných
územních rezerv v „nadřazené“ územně plánovací dokumentaci, tedy v zásadách územního
rozvoje. Podle stěžovatele tvoří jednotlivé úrovně nástrojů územního plánovaní hierarchickou
strukturu a při neexistenci zásad územního rozvoje není možné vymezit územní rezervu
pro záměr nadmístního významu v územním plánu obce. Nelze tak učinit ani s poukazem
na Politiku územního rozvoje, čímž ospravedlnil vymezení územní rezervy v posuzovaném
případě krajský soud; obzvláště nepřípadné je takové zdůvodnění v případě územních rezerv
pro jižní obchvat Kuřimi, neboť tento záměr není v Politice územního rozvoje vůbec zmíněn.
Podle stěžovatele navíc obec při neexistenci zásad územního rozvoje nemůže dodržet požadavky
části I. odst. 2 písm. a) přílohy č. 7 k vyhlášce č. 500/2006 Sb., podle níž musí textová část
územního plánu obsahovat stanovení podmínek pro prověření možného budoucího využití
koridorů územních rezerv. Není totiž možné, aby k takovému prověření došlo na úrovni
pořizování územního plánu obce, neboť se z povahy věci musí jednat o podmínky, které se týkají
širšího území, než je území jedné obce. Stejně tak není při neexistenci zásad územního rozvoje
možné dodržet část I. odst. 1 písm. d) přílohy č. 4 k této vyhlášce. Odkaz krajského soudu
na §43 odst. 1 stavebního zákona není případný, protože aplikace tohoto ustanovení na liniové
stavby by byla nelogická a navíc postup samotného kraje svědčí o tom, že bude trasu koridoru
R43 řešit v nových zásadách územního rozvoje.
Dále je stěžovatel přesvědčen, že vymezení celkem sedmi územních rezerv pro dva
související záměry (rychlostní silnice R43 a obchvat města Kuřim) není v souladu s cíli a úkoly
územního plánování a ani s účelem územního plánu uvedeným v §43 odst. 1 stavebního zákona.
Jestliže odpůrce není schopen (a při neexistenci zásad územního rozvoje ani nemůže) rozhodnout
o tom, které konkrétní území má být územní rezervou dotčeno, pak nelze tvrdit, že napadený
územní plán skutečně obsahuje komplexní řešení účelného využití a prostorového uspořádání
území. Realizace jižního obchvatu Kuřimi by pak byla v rozporu s koncepcí uspořádání krajiny
obsažené v územním plánu (obchvat by vedl v bezprostřední blízkosti velkého množství prvků
územního systému ekologické stability) a stejně tak s koncepcí rozvoje rezidenční oblasti Díly
sv. Jána (obchvat by vedl v její těsné blízkosti). Tvar vymezení koridorů územních rezerv je místy
bizarní, což je částečně dáno obcházením stávajících zastavěných ploch a částečně
(právně nikterak podloženým) předpokladem, že „zbývající“ část koridoru se bude nacházet
na území sousední obce Moravské Knínice. K této námitce se navíc krajský soud vůbec
nevyjádřil, a jeho rozsudek je tudíž částečně nepřezkoumatelný.
Nepřezkoumatelné je podle stěžovatele i vymezení předmětných územních rezerv
v územním plánu. Jejich vymezení není totiž adekvátně odůvodněno a zároveň je nejednoznačné.
Zejména se jedná o použití slova „případně“ ve výroku územního plánu („územní rezerva pro silnici
R43, silnici Kuřim – Moravské Knínice a případně pro jižní obchvat Kuřimi“ a „územní rezerva pro silnici R43
a případně pro silnice Kuřim – Moravské Knínice a Kuřim – Čebín“). Ani z jejich základního označení tak
není zřejmé, pro jaký konkrétní záměr jsou tyto územní rezervy vymezovány. Tato neurčitost
je pak posílena i jejich nelogickým a nenavazujícím vymezením v grafické části výroku územního
plánu. Stěžovatel je přesvědčen, že odůvodnění územního plánu ve vztahu k napadeným částem
nevyhovuje základním požadavkům na odůvodnění opatření obecné povahy, jak byly vymezeny
judikaturou Nejvyšší správního soudu (například v rozsudku ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 1 Ao 3/2008 – 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS).
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že vymezení územních rezerv pro dvě odlišné
varianty záměrů rychlostní silnice R43 a obchvatu města Kuřimi nemůže obstát z hlediska
požadavku na dočasnost tohoto institutu, minimalizaci zásahů do práv dotčených osob, zejména
vlastníků dotčených nemovitostí (včetně členů stěžovatele), a tedy ani z hlediska proporcionality
územního plánu. Již vymezením územní rezervy podle stěžovatele dochází k významnému zásahu
do vlastnického práva, neboť došlo zcela zjevně k zásadnímu snížení tržní ceny přilehlých
nemovitostí, včetně nemovitostí členů stěžovatele, a rovněž k zásadnímu omezení možnosti tyto
nemovitosti prodat, směnit či pronajmout za ceny před vymezením územní rezervy. Členové
stěžovatele s důvěrou, že si daná lokalita zachová svoji úroveň nadstandardní kvality bydlení,
do svých nemovitostí investovali a nyní došlo k znehodnocení jejich nemovitostí a vzniku
permanentního stavu nejistoty ohledně realizace jižního obchvatu. Samotná realizace uvedených
záměrů je v dohledné budoucnosti krajně nepravděpodobná (Ministerstvo dopravy s realizací
záměru nepočítá před rokem 2025) a konkrétně realizaci R43 v její tzv. „bystrcké“, respektive
„německé“ variantě lze považovat za fakticky vyloučenou, protože již nyní dochází v dané
lokalitě k překračování závazných limitů hlučnosti a znečištění ovzduší.
Konečně má stěžovatel i za to, že územní plán měl být posouzen podle zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a směrnice o posuzování vlivů
na životní prostředí. Tato námitka je podle stěžovatele významná, jelikož realizace R43 v její
tzv. „bystrcké“, respektive „německé“, variantě by byla v rozporu se závaznými limity ochrany
životního prostředí. Krajský soud tento právní názor odmítl s tím, že „rozhodující je totiž ustanovení
§36 odst. 1 stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013, podle kterého se stanovené využití územní rezervy
z hlediska vlivů na životní prostředí a evropsky významné lokality a ptačí oblasti neposuzuje“. Krajský soud
však podle stěžovatele opomenul přechodná ustanovení zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a některé související zákony, z nichž plyne, že činnosti při pořizování
územně plánovací dokumentace před vstupem zákona č. 350/2012 Sb. v účinnost se posuzují
podle dosavadních právních předpisů. Podle §47 odst. 3 stavebního zákona tak mělo být
provedeno vyhodnocení vlivů návrhu územního plánu na životní prostředí, anebo měl krajský
úřad zdůvodnit neuplatnění tohoto požadavku dle kritérií uvedených v příloze č. 8 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí.
Závěrem stěžovatel navrhuje přerušení řízení o kasační stížnosti podle §48 odst. 3 písm.
d) s. ř. s., neboť je mu známo, že před Ústavním soudem je vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS
2152/15, zabývající se obdobným právním sporem.
Odpůrce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně uvádí, že se ztotožňuje
se zamítnutím stěžovatelova návrhu krajským soudem. Nadále však trvá na tom, že stěžovatel
nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení územního plánu v rozsahu svého podání,
neboť s ohledem na jím chráněné zájmy není myslitelné jeho zkrácení na právech ve smyslu
§101a odst. 1 s. ř. s. Územní rezerva je institut, který svým způsobem konzervuje stávající stav
v území, a není tak možné, aby jakkoliv zasahovala do práv stěžovatele, respektive jeho členů,
na příznivé životní prostředí.
Stran neexistence zásad územního rozvoje odpůrce zdůrazňuje, že s ohledem na §54
odst. 2 stavebního zákona měl povinnost zajistit, aby přijímaný územní plán respektoval Politiku
územního rozvoje. V pochybnostech o přesném vymezení koridoru pak zvolil územní rezervu
jakožto nástroj nejméně omezující vlastníky dotčených pozemků.
K údajné nelogičnosti vymezení územních rezerv a jejich nesouladu s cíli a úkoly
územního plánování má odpůrce za to, že stěžovatel nerozlišuje mezi „návrhovými“ koridory
a koridory územních rezerv. Vymezení vícera územních rezerv umožňuje prověření hned dvou
variant komplexního řešení trasování obchvatu. Námitky stěžovatele v tomto bodě by byly
relevantní až v případě realizace konkrétního koridoru. Nadto odpůrce dodává, že jižní obchvat
počítá s realizací tunelu, který by se části prvků územního systému ekologické stability vyhnul.
U ostatních prvků bude muset být – v případě realizace – prokázáno zachování jejich funkce.
Tvary územních rezerv jsou zčásti skutečně dány návazností koridoru na území sousední obce,
což je však zcela v souladu s tím, že se jedná o nadmístní záměr.
Samotné vymezení územních rezerv v územním plánu neshledává odpůrce
nepřezkoumatelným či nelogickým. Naopak, jejich vymezení je podle něj odůvodněno dostatečně
a konzistentně. Podrobnější odůvodnění požadované stěžovatelem by nepřispělo k lepšímu
pochopení provedené regulace, neboť s ohledem na text návrhu i kasační stížnosti je evidentní,
že stěžovatel bezpochyby chápe nejenom kde, ale také k čemu a proč byly územní rezervy
vymezeny. Odpůrce navíc prostřednictvím vydání územního plánu realizuje samosprávu svého
území a dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu není jeho povinností zdůvodnit
funkční využití každé jednotlivé plochy obsažené v územním plánu.
V otázce trvání územních rezerv odpůrce odkazuje na neexistenci časového omezení
v zákoně. Podle něj je to proto, že při posouzení délky trvání územní rezervy je nutné zohlednit
její účel a další okolnosti konkrétního případu. Pokud jde o domnělé snížení kvality užívání
nemovitostí a jejich hodnoty, stěžovatel v tomto bodě nepředložil žádné důkazy a navíc jeho
námitky opět napadají samotnou realizaci dopravní stavby, což neodpovídá napadeným částem
územního plánu. Obecně pak odpůrce zdůrazňuje maximální zdrženlivost při soudním přezkumu
územního plánu, neboť ten je odrazem politické vůle demokraticky zvolené místní reprezentace.
Konečně, posuzování územních rezerv z hlediska jejich vlivů na životní prostředí je nejen
vyloučeno §36 odst. 1 stavebního zákona, ale hlavně logicky nemyslitelné, protože územní
rezerva nemůže ze své podstaty negativně zasahovat do stavu životního prostředí. Námitka
chybějícího posouzení vlivů územního plánu Kuřim na životní prostředí je tak – vzhledem
k tomu, že návrhem byl napaden územní plán pouze v části vymezující územní rezervy –
bezpředmětná a vyhovující rozsudek by v tomto bodě trpěl přepjatým formalismem.
Závěrem odpůrce odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, publ. pod č. 2215/2011 Sb. NSS, podle jehož třetí
právní věty „[n]ávrhu na zrušení opatření obecné povahy (§101a a násl. s. ř. s.) nelze vyhovět, bude-li
prokázáno, že opatření obecné povahy navrhovatele na jeho právech nezkrátilo“, a navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelovým návrhem na přerušení řízení o kasační stížnosti kvůli řízení vedenému
u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2152/15 se Nejvyšší správní soud blíže nezabýval, neboť
v mezidobí bylo předmětné řízení skončeno, a to usnesením Ústavního soudu
ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2152/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná
v tomto rozsudku jsou dostupná z nalus.usoud.cz), jímž byla ústavní stížnost odmítnuta jako
zjevně neopodstatněná.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku aktivní legitimace stěžovatele k podání
návrhu na zrušení části územního plánu. Tuto otázku sice stěžovatel logicky neučinil předmětem
řízení o své kasační stížnosti (krajský soud ji totiž zodpověděl v jeho prospěch), nicméně Nejvyšší
správní soud byl povinen se jí zabývat s ohledem na §109 odst. 4 s. ř. s., neboť v případě
důvodnosti by šlo o vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle vyjádření odpůrce k návrhu i kasační stížnosti nebylo vůbec myslitelné, aby územní plán
jakkoliv zkrátil stěžovatele či jeho členy na jejich právech, konkrétně na právu na příznivé životní
prostředí, neboť územní rezerva toliko konzervuje stav v daném území. Podle judikatury
Nejvyššího správního soudu je přitom existence samotné možnosti zásahu do hmotných práv
navrhovatele u návrhu podaného podle §101a odst. 1 s. ř. s. otázkou aktivní procesní legitimace,
a je proto řešena již v rámci posuzování přípustnosti návrhu (rozsudky ze dne 14. 2. 2013,
č. j. 7 Aos 2/2012 – 53, a ze dne 20. 3. 2014, č. j. 9 Aos 2/2012 – 77, bod 35). Pokud by možnost
dotčení stěžovatelovy právní sféry napadenou částí územního plánu skutečně nepřipadala
v úvahu, jak tvrdí odpůrce, měl být takový návrh odmítnut jako nepřípustný podle §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s. V pochybnostech je nutno přiklonit se k přípustnosti soudní ochrany
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, část V. 1.)
Dle kritérií vymezených v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), musí spolek ve svém návrhu na zrušení územního plánu
předně tvrdit, že byl tímto územním plánem dotčen na svých subjektivních právech; nepostačuje,
pokud tvrdí, že územní plán či procedura vedoucí k jeho vydání byly nezákonné, bez toho, aby
současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry. Podstatným kritériem je též
místní vztah spolku k lokalitě regulované územním plánem. Má-li spolek sídlo na tomto území
nebo jsou-li jeho členové vlastníky nemovitostí potenciálně dotčených opatřením plynoucím
z územního plánu, pak by mu v zásadě měla svědčit aktivní legitimace k podání návrhu.
Legitimačním důvodem může být také předmět činnosti spolku. Byť se v dané věci jednalo
o aktivní legitimaci spolku, jehož hlavní činností byla ochrana přírody a krajiny, naznačená kritéria
lze vztáhnout na spolky obecně (bez ohledu na předmět jejich činnosti), pokud se jeho členové
sdružili také za účelem efektivnější ochrany svých dotčených práv, a tudíž u nich bude dán
předpoklad zkrácení na jejich právech územním plánem či jiným opatřením obecné povahy
(nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3572/14, bod 38).
Dle zjištění krajského soudu, která odpůrce nezpochybňuje, je stěžovatel spolkem sídlícím
a vykonávajícím činnost na území regulovaném předmětným územním plánem, usilujícím mj.
o ochranu kvality životního prostředí a života obyvatel obce a podporujícím účast veřejnosti
ve správních řízeních a na jednáních týkajících se rozvoje obce a územního plánování. Členové
stěžovatele vlastní nemovitosti v dotčené lokalitě. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s odpůrcem v tom, že samotné vymezení územní rezervy může jen těžko představovat zásah
do práva na příznivé životní prostředí, neboť ta pouze zakazuje určité změny v území
(§36 odst. 1 stavebního zákona). V tomto ohledu stěžovatel skutečně nepředkládá žádné tvrzení
myslitelného dotčení tohoto práva územním plánem v napadeném rozsahu, jak požaduje
konstantní judikatura zdejšího soudu (srov. např. již citovaná usnesení rozšířeného senátu
č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, body 33–35, a č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, bod 28, a rozsudek
ze dne 12. 11. 2015, č. j. 7 As 238/2015 – 31). Nicméně stěžovatel ve svém návrhu netvrdil
pouze zkrácení svého práva na příznivé životní prostředí (jak by se zdálo z vyjádření odpůrce),
ale též i zásah do vlastnického práva svých členů, neboť ti jsou předmětnými územními
rezervami údajně omezeni ve výkonu tohoto práva (str. 4–5 a 9 návrhu). O tom, že vymezení
napadených územních rezerv a údajné konsekvence s tím spojené (pokles tržní ceny pozemků,
nižší atraktivita nemovitostí pro pronájem či prodej) představují alespoň myslitelný zásah
do vlastnického práva, Nejvyšší správní soud nepochybuje. Z obou citovaných nálezů Ústavního
soudu je pak zřejmé, že je v zásadě nerozhodné, zda nemovitosti dotčené územním plánem
vlastní přímo stěžovatel či jeho členové (nálezy sp. zn. I. ÚS 59/14, bod 22, a sp. zn. IV. ÚS
3572/14, bod 31, poslední věta). S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá,
že stěžovateli svědčila aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení výše uvedené části územního
plánu a krajský soud tuto otázku posoudil správně, když návrh neodmítl podle §46 odst. 1 písm.
c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné jiné pochybení krajského soudu spadající
pod §109 odst. 4 s. ř. s.
Co se týče kasační námitky částečné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., z kasační stížnosti není podle Nejvyššího správního soudu
bezpečně seznatelné, zda se toto tvrzené pochybení krajského soudu vztahuje pouze
k nevypořádání žalobní námitky nelogičnosti a vzájemné nenavázanosti územních rezerv
zopakované na konci části III.2. kasační stížnosti či také na předchozí námitky uvedené v této její
části (rozpor napadených částí územního plánu s cíli a úkoly územního posouzení), které
korespondují s žalobními námitkami v části V.2. návrhu stěžovatele. Ať tak či tak
(Nejvyšší správní soud je na základě §109 odst. 4 s. ř. s. povinen posoudit přezkoumatelnost
napadeného rozsudku v celém jeho rozsahu z úřední povinnosti), nebyly v tomto ohledu
na napadeném rozhodnutí shledány žádné nedostatky. Námitky předložené v části V. 2. návrhu
krajský soud zodpověděl zejména v bodech 86–88 svého rozsudku, kde mj. formuloval
a odůvodnil závěr, že vymezení více územních rezerv pro jeden záměr neodporuje stavebnímu
zákonu. Taktéž námitky proti realizaci jižního obchvatu byly krajským soudem srozumitelně
vypořádány (bod 88). Z napadeného rozsudku je zároveň patrné, že krajský soud považoval
za legitimní, pokud tvar územních rezerv předpokládá návaznost koridoru na sousední obec,
přičemž následek tohoto postupu, tedy nenavázanost územních rezerv vymezených samotným
územním plánem, neměla v tomto ohledu ani žádný negativní vliv na přehlednost či přesnost
územního plánu (bod 92).
Ve vztahu k dalším námitkám bylo namítáno jejich nesprávné právní posouzení krajským
soudem, tedy kasační důvody spadající pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud na úvod samotného věcného přezkumu připomíná, že rozhodnutí
o upřednostnění některých zájmů před jinými je inherentní součástí územního plánování.
Při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými
a excesivními zásahy je obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území politickou
diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva
na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních
odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením práva
na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
poukázal i na to, že se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou
zdrženlivosti. Ke zrušení územně plánovacího opatření obecné povahy by měl proto soud
přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, respektive v intenzitě
zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 1 Ao 3/2011 – 229, bod 156,
a ze dne 13. 12. 2013, č. j. 7 Aos 1/2012 – 63; srov. také usnesení Ústavního soudu
ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 2956/14). Konečně je třeba zdůraznit, že stěžovatel napadl
územní plán pouze v části vymezení několika územních rezerv, soudy se tak mohou zabývat jeho
námitkami pouze ve vztahu k těmto jeho napadeným částem (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 9. 2015, č. j. 9 As 72/2015 – 55, bod 33).
K stížnostní námitce, podle níž není možné vymezit územní rezervu při neexistenci zásad
územního rozvoje, se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku č. j. 4 As 261/2014 – 70,
citovaném již krajským soudem. V dané věci se jednalo o skutkově podobný případ, kdy obec
ve svém územním plánu vymezila územní rezervu pro vysokorychlostní železniční trať,
vycházejíc přitom z Politiky územního rozvoje, aniž by ovšem byla územní rezerva vymezena
v zásadách územního rozvoje (ty byly zrušeny soudem). Nejvyšší správní soud v daném případě
dospěl k závěru, že obec je povinna při vydání územního plánu z politiky územního rozvoje
vycházet (bod 49) a dále že vymezení územní rezervy při neexistenci zásad územního rozvoje
není nezákonné. Zdejší soud mimo jiné konstatoval, že „i samotná právní úprava ve stavebním zákoně
účinná od 1. 1. 2013 počítá s tím, že obec může ve svém územním plánu podle §43 odst. 1 citovaného zákona
řešit záležitosti nadmístního významu, které nejsou řešeny v zásadách územního rozvoje; tyto záležitosti
nadmístního významu mohou být součástí územního plánu, pokud to krajský úřad ve stanovisku podle §50 odst.
7 z důvodu významných negativních vlivů přesahujících hranice obce nevyloučí.“ (bod 53). Právě tento
rozsudek byl předmětem řízení o ústavní stížnosti, na které poukazoval stěžovatel a které bylo
skončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2152/15, jímž byla
ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
K vymezení územní rezervy jakožto možnému postupu obce za situace, kdy byly zásady
územního rozvoje zrušeny, se vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 20. 4. 2011,
č. j. 6 Ao 2/2011 – 27, podle kterého „obec přece nemůže jednoznačným způsobem naplánovat vedení
koridoru takovéto silnice, aniž by měla najisto postaveno, kudy uvedená silnice povede. Odpůrce v takovém případě
mohl postupovat tak, že předpokládané území, které by mohlo být v budoucnu zasaženo plánovanou výstavbou
rychlostní silnice, mohl zařadit do územních rezerv, což sám ve svém vyjádření připouští jako jednu z možných
variant.“ (bod 27).
V nyní posuzovaném případě byly taktéž splněny podmínky pro tento postup. Krajský
úřad ve svém stanovisku podle §50 odst. 7 stavebního zákona nevyloučil, aby odpůrce začlenil
tyto územní rezervy nadmístního významu do územního plánu, a odpůrce tudíž postupoval
v souladu s §43 odst. 1 in fine stavebního zákona, pokud tak učinil. Uvedení záměrů, pro něž byly
územní rezervy vymezeny, v Politice územního rozvoje, není nepostradatelnou podmínkou
pro tento postup, a je tudíž nerozhodné, zda a jak podrobně v ní byly specifikovány.
Zároveň tímto postupem odpůrce nedošlo ani k porušení přílohy č. 4 vyhlášky
č. 500/2006 Sb., neboť, jak správně poznamenal krajský soud, ta se týká pouze obsahu zásad
územního rozvoje (viz část I. odst. 1 přílohy č. 4: „Textová část zásad územního rozvoje obsahuje…“).
Stejně tak námitka porušení části I. odst. 2 písm. a) přílohy č. 7 této vyhlášky
je nedůvodná. V tomto bodě Nejvyšší správní soud odkazuje na již citovaný rozsudek
č. j. 4 As 261/2014 – 70, v němž se zdejší soud s námitkou v podstatě shodnou vypořádal,
a to následovně: „Odpůrce v tomto směru neporušil ani požadavek přílohy č. 7, část I., odst. 2, písm. a)
vyhlášky č. 500/2006 Sb., neboť zde je stanoveno, že ‚pokud je to účelné, textová část územního plánu dále
obsahuje vymezení ploch a koridorů územních rezerv a stanovení možného budoucího využití, včetně podmínek
pro jeho prověření.‘ Příloha tedy výslovně nestanoví, že tuto podmínku musí územní plán vždy obsahovat
(srov. ‚pokud je to účelné‘), nadto není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, co by měl odpůrce do textové části
dále zahrnout než to, co uvedl, tedy že koridor vysokorychlostní železniční tratě musel vymezit s ohledem
na politiku územního rozvoje a stanovisko krajského úřadu. Jelikož se jedná o koridor nadmístního
(republikového) významu, nemůže odpůrce tento záměr sám prověřovat, neboť to je úkolem zcela jiných orgánů,
tudíž k tomu nemůže mít pravomoc. Prověřování tohoto záměru tedy probíhá zcela jinde a odpůrce by se tedy
pouze mohl vždy dotazovat na stav projednání záměru, což by ke zlepšení právní pozice navrhovatelů zcela jistě
nepřispělo.“ (bod 58). V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nadto dodává, že stěžovatel
nepředložil žádnou argumentaci stran naplnění hypotézy této normy (naopak ji zcela pomíjí)
a bez dalšího není zřejmé, proč by bylo právě v tomto případě stanovení podmínek pro prověření
možného budoucího využití území začleněného do územní rezervy účelné a ve vztahu k právům
stěžovatele prospěšné.
Pokud jde o druhý okruh námitek týkající se koncepčnosti územního plánu a jeho
tvrzeného rozporu s cíli a úkoly územního plánování, považuje Nejvyšší správní soud právní
posouzení věci krajským soudem za správné a ztotožňuje se s ním. Ustanovení stavebního
zákona ani jiného právního předpisu nikterak nebrání vymezení vícera územních rezerv, přičemž
v nyní posuzovaném případě se jedná o odůvodněný, nikoli svévolný, postup odpůrce umožňující
prověření dvou variant realizace dopravní infrastruktury. Námitky proti realizaci jedné z variant
záměru proto Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem považuje za předčasné, neboť
není jisté, zda bude k realizaci kritizované varianty přistoupeno a za jakých podmínek. Lze přitom
připomenout, že změnit územní rezervu na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití lze
jen na základě aktualizace územního plánu (§36 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s §43 odst.
1 stavebního zákona), přičemž pokud bude k tomuto kroku přistoupeno, bude moci stěžovatel
uplatnit své námitky proti realizaci jím kritizovaného záměru v plném rozsahu (viz např. výše
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aos 2/2012 – 53). Samotná nenavázanost
a „bizarní“ tvar vymezených územních rezerv jsou pak dány mj. legitimním předpokladem
návaznosti koridoru na sousední obec, přičemž z podání stěžovatele není zřejmé, jak se zmíněné
charakteristiky sporných územních rezerv negativně projevují v jeho právním postavení
(nebo jeho členů).
Nejvyšší správní soud nesdílí ani stěžovatelův názor ohledně nedostatečného odůvodnění
a nesrozumitelnosti užití slova „případně“ při vymezení územních rezerv v územním plánu.
Již krajský soud poukázal na relevantní pasáže územního plánu, z nichž je patrné, z jakých
důvodů bylo k vymezení územních rezerv tímto způsobem přistoupeno (viz zejména body 90–91
napadeného rozsudku). Ostatně i ze stěžovatelových podání je evidentní, že pro něj napadený
územní plán není nesrozumitelný a že jsou mu důvody a okolnosti vymezení sporných územních
rezerv známy; stejně tak jejich umístění. Rozpor s právním názorem vyjádřeným
podle stěžovatele například v rozsudku zdejšího soudu č. j. 1 Ao 3/2008 – 136 Nejvyšší správní
soud v posuzovaném případě neshledal; na odůvodnění vymezení územní rezervy nelze z její
podstaty klást požadavky srovnatelné s odůvodněním samotné realizace záměru
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aos 2/2012 – 53).
Pokud jde o proporcionalitu zvoleného řešení rozporovaných částí územního plánu,
je na místě připomenout, že je napadán toliko v části vymezení územních rezerv. Tento institut
představuje ze své podstaty dočasné a relativně šetrné omezení vlastnického práva, neboť
zakazuje pouze ty změny v území, které by mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo
znemožnit (§36 odst. 1 stavebního zákona). V nyní posuzovaném případě byly sporné územní
rezervy vymezeny s ohledem na zvažované vybudování dopravní infrastruktury, jejíž přínosnost
nebyla v řízení zpochybněna. Na druhou stranu tvrzení stěžovatele ohledně dopadů těchto
územních rezerv do jeho práv, respektive práv jeho členů, zůstávají ve značně obecné rovině.
Nezdá se, že by sporné územní rezervy jakkoliv omezovaly členy stěžovatele ve stávajícím
využívání jejich nemovitostí. Navíc námitky v této části opět částečně směřují až proti eventuální
realizaci záměru (tvrzené snížení nadstandardní kvality bydlení, překročení limitů) a předpokládají
nezákonně dlouhé omezení práv stěžovatele, respektive jeho členů, územní rezervou, u něhož
však není jisté, že k němu skutečně dojde. K přiměřenosti délky omezení územní rezervou
se Nejvyšší správní soud vyjádřil v již odkazovaném rozsudku č. j. 7 Aos 2/2012 – 53,
podle něhož lze uvažovat o územní rezervě jakožto nezákonném zásahu do práv vlastníků
dotčených nemovitostí až v případě jejího nedůvodně dlouhodobého zachování, nikoliv při jejím
prvotním zapracování do územně plánovací dokumentace. Nutno na tomto místě podotknout,
že řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části není adekvátním
prostředkem nápravy proti nepřiměřené délce umístění územní rezervy, neboť soud
přezkoumává napadené opatření obecné povahy s ohledem na skutkový a právní stav, který tu byl
v době vydání opatření obecné povahy (§101b odst. 3 s. ř. s.). Proto jen obiter dictum Nejvyšší
správní soud uvádí, že napadený územní plán byl vydán 18. 12. 2014 a nabyl účinnosti 5. 1. 2015;
stávající dobu trvání sporných územních rezerv tak není možné považovat za nepřiměřeně
dlouhou. Lze tak shrnout, že sporné územní rezervy nikterak excesivně nezasahují do práv
stěžovatele či jeho členů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2152/15). Zásah, který je
prováděn z ústavně legitimních důvodů a s minimálními dopady do právní sféry vlastníků
dotčených nemovitostí jako v tomto případě, jsou stěžovatel i jeho členové povinni strpět
(viz již citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správního soudu č. j. 1 Ao 1/2009 – 120,
zejména body 48–49).
Ani námitce neprovedení posouzení územního plánu v napadeném rozsahu (vymezení
několika územních rezerv) podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a nezdůvodnění
tohoto postupu dle požadavků přílohy č. 8 k tomuto zákonu nelze přisvědčit. V tomto bodě
se opět projevuje stěžovatelova tendence zaměňovat územní rezervu s vymezením
realizovatelného koridoru, když poukazuje na limity hlučnosti a znečištění ovzduší. Územní plán
v napadeném rozsahu realizaci žádného záměru s dopady na hlučnost a znečištění ovzduší
nezahrnuje, vymezuje pouze několik územních rezerv, které mají prověřit potřebu a plošné
nároky takového záměru. Územní rezervy samotné (tedy s odhlédnutím od záměru, pro něž byly
vymezeny) v zásadě nemohou mít negativní dopady na životní prostředí, neboť toliko zakazují
některé změny v území, a tím konzervují dosavadní stav. Jejich posouzení z hlediska vlivů
na životní prostředí by tedy postrádalo smysl. U záměru, pro nějž byla územní rezerva vymezena,
není jisté, v jaké variantě, v jakém rozsahu a za jakých podmínek bude realizován; není ani jisté,
zda k jeho realizaci skutečně dojde. Proto by požadavek na posouzení předpokládaného využití
územní rezervy (zde dopravní infrastruktura) byl v této fázi předčasný (viz i důvodová zpráva
k návrhu zákona č. 350/2012 Sb., citovaná krajským soudem, podle níž by i docházelo –
v rozporu se směrnicí o posuzování vlivů na životní prostředí – k opakovanému posuzování).
Z uvedených důvodů pak bylo posuzování stanoveného využití územní rezervy z hlediska vlivů
na životní prostředí výslovně vyloučeno §36 odst. 1 stavebního zákona, právě ve znění zákona
č. 350/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2013; stejná logika však platila i před touto novelou
[srov. Metodiku k navrhování územních rezerv a rozhodování podle nich, vydanou Ústavem
územního rozvoje a Ministerstvem pro místní rozvoj v prosinci 2011, vydání první, str. 5:
„[S]amotné vymezení územní rezervy nemůže vyvolat potřebu posuzování vlivů na životní prostředí a na území
Natura 2000. K tomuto posouzení dochází, až když je změnou ÚPD navrhováno změnit územní rezervu
na plochu nebo koridor pro prověřené využití (zpravidla zastavitelnou plochu)“]. Lze tudíž uzavřít,
že posouzení vlivů územního plánu v jeho napadené části na životní prostředí nepřipadalo
v posuzovaném případě pojmově vůbec v úvahu. Bližší zdůvodnění neuplatnění požadavku
na toto posouzení ze strany krajského úřadu za těchto okolností proto nebylo nezbytné, tím
méně v podobě, jakou vyžaduje stěžovatel, tedy rozebrání jednotlivých kritérií obsažených
v příloze č. 8 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí [naopak ve stěžovatelem
odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 Ao 6/2010 - 130,
byl takový požadavek zcela na místě, neboť zde byla navrhována změna funkčního využití
ze zemědělské půdy na plochu pro zvláštní rekreační aktivity, zakládající rámec pro budoucí
povolení záměru obsaženého v příloze č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
(tematický areál na ploše nad 5.000 m
2
)].
Na základě všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšnému odpůrci žádné účelně vynaložené náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly a stěžovatel nebyl účastníkem úspěšným, bylo o nákladech
řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu