ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.27.2012:25
sp. zn. 3 As 27/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: D. D. T.,
zastoupen Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, proti žalovanému: Celní
ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 2. 2010, čj. 1504-02/2010-010100-21, sp. zn. 9923/07-016200-021, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2011, č. j. 30 Af 41/2010 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2010, čj. 1504-02/2010-010100-21 žalovaný částečně změnil
rozhodnutí Celního úřadu Brno (dále „správní orgán 1. stupně“) ze dne 7. 12. 2009,
čj. 290921/2009-016200-021, o správním deliktu, který měl spáchat žalobce (dále „stěžovatel“).
Výrok odvolacího rozhodnutí zní: „Výroková část napadeného rozhodnutí CÚ Brno se na základě
ust. §90 odst. 1 písm. c) správního řádu částečně mění a to tak, že za slovy „…skladoval za účelem nabídky
a prodeje zboží porušující některá práva duševního vlastnictví…“ pokračuje věta následovně: „označené
ochrannými známkami ve smyslu zákona č. 441/2003 Sb., zákon o ochranných známkách a o změně zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“), vykazovalo znaky padělku ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm.
zákona o ochraně spotřebitele ve znění účinném v rozhodné době.“ Druhá věta výroku napadeného
rozhodnutí žalovaného zní: „V ostatních částech zůstává výrok nezměněn“.
Podle shora uvedeného rozhodnutí správního orgánu 1. stupně je stěžovatel vinen
spácháním správního deliktu porušením povinnosti dle §8 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb. (dále
„zákon o ochraně spotřebitele“), spočívajícího v nabídce nebo prodeji zboží porušujícího některá
práva duševního vlastnictví. Za tento správní delikt byla stěžovateli uložena pokuta 30.000 Kč,
propadnutí zajištěného zboží a povinnost zaplatit náklady správního řízení.
Rozsudek Krajského soudu
Odvolací rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu
v Brně (dále „krajský soud“). Krajský soud žalobu zamítl a s jednotlivými námitkami stěžovatele
se vypořádal
takto:
1) chybné znění výroku napadeného rozhodnutí
Krajský soud konstatoval, že znění výroku neodpovídá ustanovení §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb. (dále „správní řád“). Tuto skutečnost interpretoval ve smyslu citované judikatury
Nejvyššího správního soudu, přičemž se přimknul zejména k tezi, že hmotné právo by se v řadě
případů bez práva procesního neprosadilo, zatímco procesní právo by bez vazby na materiální
podstatu věci ztratilo smysl. Z toho také například vyplývá koncepce §76 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) zdůrazňující jako důvod pro kasaci jen
takové vady řízení, které by mohly mít vliv na správnost hmotněprávního posouzení věci.
Ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost nemá místo tam, kde eventuální
rozpor textu je překonatelný výkladem. Z tohoto východiska krajský soud dovodil srozumitelnou
interpretaci napadeného rozhodnutí žalovaného v tom smyslu, že vedle přesně vymezené změny
rozhodnutí správního orgánu 1. stupně lze obrat „V ostatních částech zůstává výrok nezměněn“ vyložit
tak, že znamená totéž jako správně formulovaný výrok „Ve zbývající části bylo napadené rozhodnutí
potvrzeno“.
2) posouzení skutkové podstaty správního deliktu
V této části krajský soud interpretoval smysl skutkové podstaty správního deliktu
spočívající v klamání spotřebitele podle §8 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, konstatoval,
že žalobce splňuje charakteristiku povinné osoby ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) citovaného
zákona a rovněž aproboval závěr žalovaného, že zboží, se kterým stěžovatel disponoval,
v uvedených případech vykazovalo identické, případně extremně blízké, označení s ochrannými
známkami. Krajský soud uzavřel, že skutková podstata správního deliktu klamání spotřebitele
je v dané věci naplněna již tím, že zboží s klamavým označením bylo skladováno za účelem
nabídky nebo prodeje, aniž by bylo zároveň nutné posuzovat, zda je zboží způsobilé spotřebitele
klamat. Tento závěr krajský soud dovodil již ze znění §8 odst. 2 citovaného zákona, které
pod pojem „klamání spotřebitele“ přímo podřazuje nabízení a prodej, ale také pouhé skladování
výrobků nebo zboží za účelem nabídky nebo prodeje, porušujících některá práva duševního
vlastnictví.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností pro důvod dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nesprávnost posouzení právní otázky krajským soudem dovozuje v několika
aspektech.
Prvý z nich se ve značném rozsahu obsahově shoduje s důvodem správní žaloby
poukazujícím na zásadní rozpor výroku napadeného rozhodnutí žalovaného se zněním i smyslem
ustanovení §90 odst. 1 písm. a) a odst. 5 správního řádu, v jehož důsledku se rozhodnutí stává
naprosto nesrozumitelným, neboť z něj není zřejmé, jakou změnu rozhodnutí vlastně provedl,
jak naložil se zbytkem odvoláním napadeného rozhodnutí, tedy jak vlastně naložil s odvoláním
jako celkem. Takový závěr stěžovatel odvozuje z gramatického výkladu textu výroku správního
orgánu 1. stupně, ze kterého vyvozuje, že vložením textu změny do rozsáhlé věty rozhodnutí
vyvolal nejasnost, zda zbytek věty byl změnou nahrazen nebo jen doplněn.
Druhým důvodem polemizuje s tím, jak žalovaný i krajský soud naložily se smyslem
ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele. Podle stěžovatele
je objektem správního deliktu ochrana spotřebitele před klamáním, zde prodejem neznačkového
zboží jako značkového, objektivní stránka deliktu, spočívající v jednání a jeho následku, splněná
ve znaku „jednání“, zde skladování, nabídka a prodej padělků značkového zboží, je zjevně
nenaplněna ve znaku „následek“, zde oklamání spotřebitele, ke kterému nemohlo dojít, a to pro
notorickou známost veřejnosti o povaze zboží ve vietnamských tržnicích. Tímto aspektem věci
se ovšem žalovaný ani krajský soud vůbec nezabývaly. Stěžovatel rozvíjí i další úvahy o vztahu
veřejného a soukromého práva, které však jsou pro posouzení problematiky odpovědnosti
za uvedený správní delikt irelevantní. Stejně tak v závěru kasační stížnosti přítomné porovnání
veřejnoprávní deliktní odpovědnosti stěžovatele a případného soukromoprávního oprávnění
vlastníků chráněných značek na náhradu škody, jimiž se Nejvyšší správní soud dále ani nezabýval
právě proto, že se jedná o naprosto samostatnou problematiku soukromoprávního posuzování
dopadu stěžovatelova chování.
Vyjádření ke kasační stížnosti.
Žalovaný poukazuje na to, že krajský soud se v napadeném rozsudku dostatečně
vypořádal se všemi důvody, shodně uvedenými v žalobě i kasační stížnosti. Také žalovaný uvedl
k argumentaci žalobce své stanovisko ve vyjádření ze dne 8. 7. 2010, čj. 4820-4/2010-010100-21
ze dne 8.7.2010 a jeho důvody jsou obsaženy také v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného
č.j. 1504-02/2010-010100-21 ze dne 26.2.2010.
Žalovaný navíc konstatuje, že žalobce v kasační stížnosti již nenamítá, že by fakticky
příslušný správní delikt nespáchal, tj. že by v inkriminovanou dobu na daném místě předmětné
zboží neskladoval, nenabízel či neprodával, a ani nenamítá, že by práva a povinnosti vyplývající
ze smlouvy, označené jako neplatné, nevykonával. V kasační stížnosti v části II. setrvává žalobce
u tvrzení, že výrok žalovaného trpí vadou, která způsobuje jeho nevykonatelnost, případně
nicotnost. Zde žalovaný plně odkazuje na odůvodnění odvolacího rozhodnutí, na vyjádření
k žalobě a setrvává na svém právním názoru, že formulační vadu výrokové části rozhodnutí
o odvolání, tj. použité jazykové vyjádření „v ostatních částech zůstává výrok nezměněn“, lze považovat
za významové synonymum slov „ve zbytku se potvrzuje“ jak je stanoveno v ustanovení §90 odst. 5
správního řádu, a s přihlédnutím k obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, ani k jinému
závěru či výkladu vést nemůže. Vzhledem k tomu, že nejde o vadu, která by činila rozhodnutí
vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, nelze napadené rozhodnutí
považovat ani za nicotné. Odůvodnění soudem považuje žalovaný za dostatečně srozumitelné.
Proto tento kasační důvod považuje žalovaný jako lichý a vzhledem k výše uvedeným důvodům,
jako právně neprůchodný.
V části III. kasační stížnosti žalobce opětovně rozebírá právní otázku, zda předmětné
zboží bylo způsobilé klamat spotřebitele. I s touto namítanou skutečností se žalovaný
dostatečným způsobem zabýval v odůvodnění rozhodnutí o odvolání a vypořádal se s ní jako
s žalobní námitkou i krajský soud. Nelze než souhlasit s názorem soudu, že ve smyslu ustanovení
§8 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, ve znění platném v době spáchání správního deliktu,
za klamání spotřebitele nutno považovat také nabídku nebo prodej zboží porušující některá práva
duševního vlastnictví, jakož i jeho skladování za účelem nabídky nebo prodeje. Pokud by byl
správný názor žalobce, potom by nabídkou žádného zboží, opatřeného označením zaměnitelným
s ochrannou známkou, nabízeného na tržištích i za výrazně nižší ceny, než jsou ceny originálních
výrobků, nemohlo dojít ke klamání spotřebitele, neboť dle názoru žalobce by si každý spotřebitel
měl být vědom, že např. na tržištích se originální výrobky neprodávají. Takový výklad nutno
odmítnout, neboť by nepochybně směřoval proti smyslu a účelu zákona o ochraně spotřebitele.
Vzhledem k výše uvedenému žalovaný nepovažuje kasační stížnost za důvodnou a navrhuje,
aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, aniž shledal vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Snazší orientaci v případu poslouží rekapitulace relevantních skutkových okolností
zjištěných v řízení před správními orgány, v prvé řadě rekonstrukce výroku v jeho nepochybném
znění po změně povedené napadeným rozhodnutím žalovaného. Výrok rozhodnutí kvalifikující
správní delikt stěžovatele v dotčené části zní: „Účastník řízení … D. D. T. … se dopustil správního
deliktu porušením právní povinnosti dané ust. §8 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně
spotřebitele, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele, ve znění účinném
v rozhodné době“), když klamal spotřebitele tím, že dne 13. 4. 2007 v prodejním místě na adrese Olomoucká
61, Brno, stánek č. 36/3 (dále jen „prodejní místo“) skladoval za účelem nabídky a prodeje zboží porušující
některá práva duševního vlastnictví označené ochrannými známkami ve smyslu zákona
č. 441/2003 Sb., zákon o ochranných známk ách a o změně zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o
ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných
známkách“), vykazovalo znaky padělku ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. zákona o ochraně
spotřebitele ve znění účinném v rozhodné době.“
Rekonstrukce znění opravené věty citovaného rozhodnutí správního orgánu 1. stupně
rozhodně nevylučuje výklad, že změna opravenou částí věty končí, tedy nepokračuje původním
výčtem konkrétních zjištění. Zbytek výroku odvolacího rozhodnutí ve znění „V ostatních částech
zůstává výrok nezměněn“ by mohl být považován za určitý a jasný za předpokladu, že všechny
výroky rozhodnutí i po částečné změně představují logický celek. Na tuto otázku lze odpovědět
kladně, neboť změnou byl zřetelně dotčen jeden výrok rozhodnutí způsobem, který jeho smysl
nezměnil. Tento výrok také logicky vyplývá ze skutečností obsažených v odůvodnění správního
rozhodnutí. Na tomto závěru by se ostatně nic nezměnilo ani v případě, že změna výroku
by představovala vsuvku původní prvé věty výrokové části rozhodnutí správního orgánu 1.
stupně. Ani v takovém případě by nebyla nejasná v takovém rozsahu, aby bylo možné
se ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že „není zřejmé, jakou změnu rozhodnutí vlastně provedl, jak naložil
se zbytkem odvoláním napadeného rozhodnutí, tedy jak vlastně naložil s odvoláním jako celkem“. Tak příkrý
závěr není namístě, neboť naplnění jednoznačné definice klamání spotřebitele ve smyslu §8 odst.
2 zákona o ochraně spotřebitele (Za klamání spotřebitele se považuje také nabídka nebo prodej výrobků
nebo zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží
za účelem nabídky nebo prodeje) lze z výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodit
v každém případě.
Problematikou rozporu výroku napadeného rozhodnutí správního orgánu s úpravou
výroku odvolacího rozhodnutí ve správním řízení dle právní úpravy §59 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb. (dříve platný správní řád) se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně, viz třeba
rozsudky ze dne 28. 7. 2008, čj. 8 As 4/2007-71, dříve v rozsudku ze dne 25. 6. 2007,
čj. 5 As 11/2006 – 100. V těchto rozhodnutích vyjádřil právní názor, že „Odvolací správní orgán
je oprávněn, shledá-li pro to patřičné důvody, napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak odvolání zamítnout
a rozhodnutí potvrdit. Zde je třeba podotknout, že taková změna nebo i zrušení se může vztahovat vůči celému
rozhodnutí (resp. všem jeho jednotlivým výrokům), nebo jen k jeho jednotlivým výrokovým částem. V takovém
případě je však nezbytně nutné postupovat s ohledem na §59 odst. 2 spr. ř. in fine tak, že obstojí-li část výroku
u odvolacího orgánu, ve zbylém rozsahu se odvolání zamítá a rozhodnutí se tím potvrzuje. Má-li správní
rozhodnutí více výroků, je třeba řádně uvést, jak odvolací správní orgán naložil se všemi jednotlivými výroky, které
zrušil či změnil, a které naopak potvrdil zamítnutím odvolání. Pro dobu před účinností nového
správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) tedy Nejvyšší správní soud zaujal názor, že při
nedostatku výslovné právní úpravy v tehdy platném správním řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) byl
ochoten akceptovat i výrok odvolacích správních orgánů při vyslovení částečné změny výroku,
že ve zbylém rozsahu je napadené a přezkoumávané rozhodnutí „ponecháno beze změny“
či obdobné výroky, bylo-li však beze všech pochybností dovodit, jak bylo naloženo s napadeným
rozhodnutím jako celkem a všemi jeho případnými jednotlivými výroky. Po účinnosti nového
správního řádu je procesní dopad částečné změny rozhodnutí správního orgánu výslovně řešen
v §90 odst. 5 in fine tak, že dojde-li ke zrušení nebo změně rozhodnutí jen v jeho části, ve zbytku
je povinen odvolací správní orgán napadené rozhodnutí potvrdit. Obdobný postup měl být jistě
aplikován i v případě částečného zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v nyní
posuzované věci, kdy ve zbytku by mělo být napadené rozhodnutí potvrzeno, přičemž výrok
o změně rozhodnutí opravdu mohl být zároveň formulován jednoznačnějším způsobem. Tak
se žalovaný sice nezachoval, jeho rozhodnutí však proto není nesrozumitelné nebo nesprávné,
a zejména je nepochybné, jak a proč žalovaný celkově s odvoláním stěžovatele naložil.
Ve prospěch takového závěru, jaký dovozuje stěžovatel, nelze argumentovat ani zákonným
zněním §90 odst. 5 správního řádu ani citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, které
totiž nelze vykládat v rozporu s principem relevantní vady řízení ve smyslu §76 s. ř. s., respektive
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Smysl výroku kasační stížností napadeného rozhodnutí v jakékoli
jeho shora naznačené podobě, by byl vždy identický.
Stěžovatel nepatřičně usiloval u zesílení účinku argumentace naznačováním nicotnosti
napadeného rozhodnutí žalovaného pro jeho zásadní procesní vady. Takové pokusy je nezbytné
zásadně odmítnout. V této souvislosti je třeba si uvědomit, co považuje teorie i praxe za nicotný
správní akt. Vždy musí jít o případy vad takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu
hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí,
nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl
v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek plnění
fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle. Nicotnost nelze zhojit
ani uplynutím času. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen respektovat, neboť
mu nesvědčí presumpce správnosti (srov. Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná
část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003, s. 136-141). Obdobně se vyjadřovala četná rozhodnutí
správních soudů, publikovaná v časopisu Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu („Sb.
NSS) od samého počátku, z pozdější doby viz např. rozhodnutí pod č. 67/2004 Sb. NSS,
č. 199/2004 Sb. NSS, č. 273/2004 Sb. NSS, č. 319/2004 Sb. NSS, případně také Ústavní soud,
viz např. usnesení ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 108/2000, nebo nález ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 728/01. Judikatura soudů formulovala i další symptomatické případy nicotnosti
správních aktů, např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího
správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní
nedostatek formy), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení
povinnosti nebo založení práva někomu, kdo v právním smyslu vůbec neexistuje (není osobou
v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení
povinnosti podle již zrušeného předpisu). Ke stejnému závěru lze dospět také podle úpravy
nicotnosti dle platného správního řádu (§77 odst. 1, 2).
Od nicotnosti je zapotřebí odlišovat rozhodnutí nezákonná. Nezákonným je rozhodnutí,
které je v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak
intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné.
Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde
o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří §78 odst. 1 s. ř. s.), nebo práva procesního.
Procedurální pochybení mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí [§76 odst. 1
písm. b) a c) s. ř. s. ]; tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud,
pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Z uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu ovšem vyplývá, že správní žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného netrpí takovými zásadními vadami, pro které by bylo možné
uvažovat o jeho nicotnosti, a nezákonné také není v rozsahu, který měl vést krajský soud k jeho
zrušení.
K posouzení druhé námitky kasační stížnosti je zapotřebí vycházet nejen gramatickým
výkladem ze zákonného textu §8 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, nýbrž také teleologickým
výkladem usilovat o pochopení smyslu zákonné úpravy identifikací úmyslu zákonodárce.
Praktické je si nejprve připomenout znění §8 odst. 1 a 2 zákona o ochraně spotřebitele
platné k 31. 12. 2008: „(1) Nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné,
nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo
služeb či úrovni nákupních podmínek. (2) Za klamání spotřebitele se považuje také nabídka nebo prodej výrobků
nebo zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží za
účelem nabídky nebo prodeje.“
Stěžovatelův výklad textu zákona o ochraně spotřebitele neobstojí vedle teleologického
výkladu jeho §8, patrného zejména z důvodové zprávy k zákonu č. 634/1992 Sb. Zvláštní část
důvodové zprávy k ustanovení §8 uvádí: „zákaz klamání spotřebitele je veřejnoprávní obdobou některých
ustanovení o nekalé soutěži obsažených v obchodním zákoníku. Úprava v zákoně o ochraně spotřebitele
má význam z hlediska výkonu správního dozoru a ukládání správních sankcí.“ Veřejnoprávní kontrola
vytváří podmínky a prostor pro porovnávání a prosazování konkrétních veřejnoprávních zájmů
a povinností, v posuzované věci třeba pravidel ochrany duševního vlastnictví, ochrany
spotřebitele a poctivých výrobců a dotčených veřejných subjektivních práv a povinností fyzických
osob.
Z tohoto hlediska je proto třeba vnímat úpravu problematiky podle zákona o ochraně
spotřebitele v souvislosti s obecnou úpravou nekalé soutěže dle §41 a násl. obchodního
zákoníku, uvádějících konkrétní způsoby klamavého chování: uvedení nepravdivých, nepodložených,
neúplných, nepřesných, nejasných, dvojsmyslných nebo přehnaných údajů, zamlčení údajů o skutečných vlastnostech
výrobků. Zejména u prvé skupiny nekalých soutěžních jednání bude výklad toho, kdy jde
o neúplné, nepřesné, nejasné atd. údaje, záviset na posouzení konkrétních podmínek každého
jednotlivého případu. Aby šlo o klamání, předpokládá se, že ten, kdo se takového jednání
dopouští, si je vědom klamavého charakteru či nedostatečnosti informace poskytované
spotřebiteli a také je s tím, že spotřebitel může být oklamán, srozuměn. Obdobně vyznívají
názory z odborné literatury, viz např. Nesnídal Jiří, Výklad k zákonu o ochraně spotřebitele (§8),
Ekonom, 6. 7. 1995. Je vcelku zjevné, že všechny uvedené deliktní znaky byly v jednání stěžovatele
přítomné. Logická pravděpodobnost klamavého jednání stěžovatele má ovšem sama o sobě vůči
povaze správního deliktu klamání spotřebitele doplňkovou povahu. Jak ve vztahu k obecné
úpravě klamavého jednání dle obchodního zákoníku, tak dle citovaného §8 zákona o ochraně
spotřebitele je relevantní právě zdůrazněná objektivní stránka věci, totiž nabízení (prodej,
skladování) zboží s klamavým označením, zatímco subjektivní stránka deliktního jednání
je naplněna již srozuměním obchodníka s tím, že spotřebitel může být oklamán nebo klamavě
motivován. Z tohoto důvodu, jakož i proto, že postoj každého z entity zákazníků nelze spolehlivě
zjistit ani zjišťovat, nelze v žádném případě dospět k závěru o jednotné reakci každého
individuálního zákazníka na nabídku padělku, jak to spekulativně činí stěžovatel. Zákonodárce
ostatně formuloval delikt spočívající v porušení povinnosti dle §8 zákona o ochraně spotřebitele
jako obecný „ohrožovací“ delikt. V těchto případech postačuje vznik nebezpečí oklamání,
ke kterému dojít ani nemusí, ba leckdy dojít ani nemůže, neboť delikt klamání spotřebitele
je spáchán již pouhým skladováním klamavě označeného zboží za účelem jeho prodeje,
což je úmysl, který ani stěžovatel nepopírá.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena.
V nyní posuzované věci je zřejmé, že krajský soud sice akceptoval znění výroku
odvolacího rozhodnutí žalovaného ve vztahu k ustanovení §90 odst. 5 správního řádu
nesprávně, nicméně zároveň lze vycházet z toho, že materiální (hmotněprávní) podstatu jednání
stěžovatele odvolací rozhodnutí žalovaného srozumitelně vyjádřilo bez toho, že by procesní
práva stěžovatele byla zásadním způsobem dotčena. Lze souhlasit se správným názorem
krajského soudu, že ke zrušení správního rozhodnutí v řízení před soudem mohou vést
jen takové vady řízení, které by mohly mít vliv na správnost hmotněprávního posouzení věci,
a to v posuzované věci nastat nemůže. Tento princip nelze zpochybnit exaktní úpravou
rozhodnutí odvolacího správního orgánu dle §90 odst. 5 správního řádu. Ani citovaná judikatura
Nejvyššího správního soudu nesměřuje k závěru o bezvýznamnosti principu relevantní vady
řízení ve smyslu §76 s. ř. s.
Argumentace stěžovatele, kterou zdůvodňuje námitku nesprávného posouzení právní
otázky v případě výkladu §8 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, rovněž neobstojí. Z řízení
před správními orgány jednoznačně vyplývá zjištění, že stěžovatel disponoval se zbožím
opatřeným klamavým označením, a to za účelem jeho prodeje neurčené entitě zákazníků, tedy
naplnil skutkovou podstatu deliktu dle §8 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, přinejmenším
právě v podobě „skladování těchto výrobků nebo zboží za účelem nabídky nebo prodeje“, kterou nelze
jakkoli vykládat v souvislosti se skutečným oklamáním spotřebitele nebo jen jeho hrozbou, neboť
to není a nemůže být znakem skutkové podstaty uvedeného deliktu.
Nad rámec nutného zdůvodnění musí být rozhodně odmítnuta snaha stěžovatele
zevšeobecňovat (paušalizovat) představu o povaze zboží ve vietnamských tržnicích. Častý názor
lidí o původu nabízeného zboží nelze zaměňovat za znalost každého zákazníka o těchto
skutečnostech ve všech jejich významných souvislostech, pro jejíž ověření ostatně neexistují
žádné objektivní metody. Kromě toho nelze přehlížet, že nepoctivým nabízením klamavě
označeného zboží právě za nízkou cenu získává obchodník nezaslouženou výhodu vůči poctivým
prodejcům, a to za současného rizika vzniku újmy zákazníkovi, který právě zohledněním ceny
klamavě označené nabídky zboží může dospět k závěru o určité výhodnosti nákupu, kterou
nabízené zboží ve skutečnosti vůbec poskytovat nemusí.
Pro pořádek Nejvyšší správní soud připomíná, že nic jiného, než shora vyvrácené
námitky, stěžovatel předmětem řízení o kasační stížnosti neučinil.
Z uvedených úvah tedy vyplývá, že kasační námitky stěžovatele nejsou oprávněné a proto
byla kasační stížnost zamítnuta dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
O nákladech tohoto řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl dle §60 odst.
1 a §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný a náhrada nákladů řízení mu proto nepřísluší,
žalovanému žádné náklady, nad rámec jeho úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu