ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.92.2012:34
sp. zn. 3 As 92/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M.R., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí původního žalovaného Magistrátu města Brna, odboru sociální péče ze dne
25. 5. 2011, č. j. MMB/0128369/2011, zn. OSP/7240/552/ 27/11/No./odv., v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2012, č. j. 57 A 98/2011 -
32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedené
usnesení Krajského soud v Brně, jímž byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce pro řízení
o žalobě proti rozhodnutí původního žalovaného Magistrátu města Brna, odboru sociální péče
ze dne 25. 5. 2011, č. j. MMB/0128369/2011, zn. OSP/7240/552/27/11/No/odv. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno -
Černovice ze dne 2. 2. 2010, č. j. 585/2011/BBE o nepřiznání dávky mimořádné okamžité
pomoci z důvodu hrozby závažné újmy na zdraví.
Krajský soud nevyhověl návrhu žalobce jak z důvodu nesplnění podmínky předpokladu
pro osvobození od soudních poplatků, tak i podmínky nezbytné potřeby zástupce k ochraně
jeho práv (§35 odst. 8 s. ř. s.).
K první podmínce soud uvedl, že žalobce byl v nedávné minulosti majitelem několika
bankovních účtů a také nemovitostí v katastrálním území Tetčice. Ani na výzvu soudu
pak nedoložil žádné výpisy z těchto účtů z doby, kdy existovaly, ani doklad o způsobu jejich
likvidace, stejně tak nedoložil kopii písemné darovací smlouvy, kterou podle svého tvrzení
převedl bezúplatně svůj spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech. Žalobce tak nesplnil svoji
procesní povinnost doložit soudu, že nemá dostatečné prostředky na úhradu právního zastoupení
v řízení, neboť pro svá tvrzení nedoložil žádné konkrétní podklady. Jeho tvrzení tak v kontextu
s obsahem správního spisu vyznívají nepřesvědčivě a nevěrohodně. Soud přitom nemůže
zjišťovat tyto skutečnosti z úřední povinnosti, neboť zásada vyšetřovací se zde neuplatní.
Při posuzování druhé podmínky vzal pak soud v úvahu, že projednávaná věc není složitá,
neboť se jedná o jednorázovou dávku, podaná žaloba je přitom sepsána tak, že je projednatelná.
K tomu krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek
ze dne 27. 5. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. 4 As 21/2004).
V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že ačkoliv soud dle svého tvrzení nezjišťoval
jeho majetkové poměry, ve skutečnosti tak učinil, navíc konal protiprávně a opíral se o zjištění,
která jsou bezpředmětná a nevztahují se k rozhodné době. To stěžovatel považuje za evidentně
kriminální jednání soudu a nezákonný postup, neboť ke zjišťování těchto údajů nedal souhlas.
Žalobce dále tvrdí, že je od 2. 4. 2012 bez prostředků na živobytí a nemá prostředky na zaplacení
právního zástupce. Je přitom osobou bez právnického vzdělání a kvalifikované zastoupení
potřebuje k ochraně svých ústavních práv.
Stěžovatel současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 12. 2012, č. j. 3 Ads 92/2012 - 20, jeho žádost
o ustanovení zástupce pro řízení zamítl s tím, že stěžovatel nesplnil svou procesní povinnost
doložit k výzvě Nejvyššího správního soudu, že nemá dostatečné prostředky na úhradu právního
zastoupení pro řízení o kasační stížnosti, neboť nevyhověl jeho výslovné výzvě stran doložení
stavu účtů, či proběhlých transakcích, a stejně tak nedoložil na základě jakého právního titulu
pozbyl spoluvlastnického práva ke dříve vlastněným nemovitostem, a pokud se jednalo o prodej,
jak naložil s finančními prostředky takto získanými. Soud tímto usnesením žalobce dále vyzval,
aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení předložil soudu plnou moc udělenou
advokátovi k zastupování v řízení o předmětné kasační stížnosti, který jej bude v řízení o kasační
stížnosti zastupovat. Usnesení Nejvyššího správního soudu bylo žalobci doručeno dne
6. 12. 2012, ten na výzvu nereagoval.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší správní soud dále zvažoval, zda může o předmětné kasační
stížnosti příp. rozhodovat bez zastoupení stěžovatele advokátem. Přihlédl k tomu, že podle
dřívější judikatury lze v případě kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o neustanovení
zástupce pro řízení o žalobě výjimečně rozhodovat i bez zastoupení stěžovatele. Pro zabránění řetězení
problému neustanovení zástupce bylo již rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 – 41
stanoveno, že „v řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu
o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobců není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek
právního zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)“. Zastoupení v řízení o takové kasační stížnosti tak souvisí
s jeho faktickou potřebou, s ohledem na obsah kasační stížnosti a složitost věci.
Po zhodnocení obsahu kasační stížnosti a přihlédnutí ke složitosti předmětné věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že faktická potřeba zastoupení stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti není prokázána. Kasační stížnost má v rámci daných možností požadované náležitosti
a stěžovatel v ní pro soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč považuje rozhodnutí krajského
soudu za nezákonné a z jakých skutkových i právních důvodů tak dovozuje. Nejvyššímu
správnímu soudu nic nebrání, aby o takto formulované kasační stížnosti věcně rozhodl, přičemž
nepředpokládá žádné další procesní úkony v řízení, při nichž by mohl stěžovatel v důsledku
své neznalosti práva utrpět nějakou újmu. A to i přesto, že stěžovatel chtěl být zastoupen
zástupcem, nicméně po zamítnutí návrhu si přes výzvu zástupce nezvolil. Proto Nejvyšší správní
soud přistoupil k projednání předmětné kasační stížnosti (proti usnesení o neustanovení zástupce)
bez zastoupení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal meritorně napadené usnesení krajského soudu
v mezích námitek uplatněných v kasační stížnosti a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci dvě platí v takovém případě stát.
U žalobce není splněna žádná ze zákonem požadovaných podmínek. Ustanovení §36
odst. 3 s. ř. s. umožňuje osvobodit účastníka na jeho žádost zčásti a ve výjimečných případech
zcela od povinnosti platit soudní poplatek, pokud doloží, že nemá dostatečné prostředky.
Důkazní povinnost zde tedy leží na žadateli, který se domáhá beneficia svého zastoupení na účet
státu. Jestliže má soud na základě obsahu správního spisu pochybnosti o údajích, které mu zatím
žadatel poskytl a považuje za nutné, aby příjmové či majetkové poměry účastníka byly
prokazatelněji doloženy, a za tím účelem vyzve žadatele k doložení dalších důkazů, je dotyčný
povinen výzvě soudu vyhovět. Soud přitom při zjišťování příjmových a majetkových poměrů
účastníka není vázán žádným rozhodným obdobím (to žalobce zřejmě zaměnil s předpisy
na úseku pomoci v hmotné nouzi), za důkaz může sloužit vše, co vede k utvoření komplexního
skutkového základu pro posouzení podmínek pro osvobození od soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud proto považuje postup krajského soudu za zcela adekvátní,
nevykazující žádné známky pochybení, tím spíše pak nezákonnosti či dokonce trestného činu.
Naopak u žalobce je zřejmé, že nesplnil svoji procesní povinnost a požadované důkazy ke zjištění
svých příjmových a majetkových poměrů nepředložil. Za této situace je ovšem na místě závěr,
že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků u něj nejsou dány.
Stejně tak má Nejvyšší správní soud za to, že zastoupení advokátem není v projednávané
věci nezbytně nutné k ochraně žalobcových práv. Předně je nutno poznamenat, že s účinností
od 1. 1. 2012 došlo novelou soudního řádu správního - zákonem č. 303/2011 Sb. ke zpřísnění
podmínek pro ustanovování zástupce a zúžení této možnosti na případy vskutku závažné
jak z hlediska svého dopadu na účastníka, tak i z hlediska právní náročnosti věci. Dále je nutno
podotknout, že žalobce by uvedenou podmínku nesplnil ani podle dřívějšího, mírnějšího znění
zákona a k němu se vztahující judikatury Nejvyššího správního soudu. V daném případě jde totiž
o věc právně jednoduchou, kdy podmínky nároku na požadovanou dávku upravuje zákon
č. 111/2006 Sb. v pouhých třech ustanoveních, přičemž ponechává široký prostor pro výklad
pojmu „osoba, které s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým majetkovým a sociálním
poměrům hrozí vážná újma na zdraví“, rovněž tak dopady rozhodnutí ve věci jsou ve svém
výsledku marginální. Žaloba pak zčásti směřuje k meritu věci a je projednatelná. Krajský soud
tedy opětovně nepochybil, pokud uvedenou podmínku nepovažoval za splněnou.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené usnesení krajského soudu netrpí vadami
tvrzenými žalobcem, kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V řízení o kasační stížnosti byl jediným
účastníkem (kasační stížnost byla podána proti procesnímu usnesení krajského soudu vydanému
v dosud probíhajícím řízení o žalobě s účinky jen vůči jeho osobě), o nákladech žalovaného
proto soud nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. ledna 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu