ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.209.2015:35
sp. zn. 3 Azs 209/2015 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce
Y. M., zastoupeného Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídle m Brno, nám. 28. října 9,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, se sídlem Praha
7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 12. 8. 2015, č. j. 41 Az 1/2015 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá p r á vo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce v řízení před Krajským soudem v Brně napadl žalobou rozhodnutí žalovaného
ze dne 15. 12. 2014, č. j. OAM-387/ZA-ZA04-ZA05-2014. Žalovaný tímto rozhodnutím žalobci
neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V žalobě proti uvedenému rozhodnutí žalobce připomněl, že důvodem jeho žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byla hrozba nástupu vojenské služby ve spojení s jeho zdravotním
stavem. Žalobce trpí vážným onemocněním spočívajícím v zažívacích potížích („ucpání“ střev),
i přesto však hrozbě nástupu vojenské služby čelí. V případě odvodu je vysoká pravděpodobnost
zhoršení jeho zdravotního stavu v takové míře, že se ve skutečném ozbrojeném konfliktu stane
snadnou obětí nepřítele. Žalovaný podsouval žalobci, že důvodem jeho žádosti je vyhýbání
se vojenské službě a zpochybnil reálnost nástupu žalobce do vojenské služby. Dostatečně však
nezohlednil možnost udělení humanitárního azylu a měl se též detailněji zabývat i možností
udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Z toho, co žalobce sdělil, je podle soudu zcela evidentní, že podmínky §12 zákona o azylu v dané
věci nebyly splněny a na žalobce se nevztahuje ani §13 téhož zákona. Dány pak nejsou ani
podmínky pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu . Soud nezpochybnil,
že žalobce má zdravotní problémy, odpovídající péče mu však může být poskytnuta na Ukrajině.
Žalobci podle soudu nelze udělit ani doplňkovou ochranu. V západní části Ukrajiny, kde žalobce
žil před odchodem do ČR, nebyl žádný ozbrojený konflikt. Soud tvrzení žalobce zhodnotil jako
účelová s tím, že k legalizaci pobytu žalobce na území ČR nemůže sloužit mezinárodní ochrana.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost, a to
s odkazem na §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 (všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz) namítl, že mu měl být s ohledem na jeho zdravotní stav udělen
humanitární azyl. Pokud by nemohl dodržovat přísný stravovací režim, došlo by k výraznému
zhoršení jeho stavu do té míry, že by byl ohrožen jeho život. Nebezpečí vážné újmy na zdraví
nespočívá pouze v nebezpečí válečném, ale vzniká i v důsledku zdravotního stavu stěžovatele.
Jeho současný zdravotní stav a nucený odvod nelze hodnotit izolovaně, jak to učinil krajský soud,
ale ve vzájemných souvislostech. Závěrem dodal, že nemá-li ozbrojený konflikt charakter tzv.
totálního konfliktu, musí žadatel prokázat „dostatečnou míru individualizace“, jak plyne
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69. Tomu
stěžovatel dostál. O tom, že se obavy stěžovatele se zakládají n a reálném nebezpečí, svědčí,
že z vesnice, odkud pochází, již bylo odvedeno a ve válce zabito několik mužů.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V podrobném vyjádření k žalobě především
uvedl, že v případě stěžovatele nelze shledat existenci důvodné obavy, že by mu v případě
návratu na Ukrajinu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Skutečnosti
uváděné stěžovatelem jsou pouze hypotetické a nepředstavují reálnou a bezprostřední hrozbu
nebezpečí vážné újmy. Branná povinnost je legitimní občanskou povinností, přičemž k otázce
aktuálního stavu ozbrojeného konfliktu na Ukrajině se již Nejvyšší správní soud opakovaně
ve své judikatuře vyjádřil. Pokud jde o otázku humanitárního azylu, žalovaný se podrobně zabýval
zdravotním stavem stěžovatele, jeho rodinnou, sociální i ekonomickou situací a přihlédl rovněž
k jeho věku. Mezinárodní ochrana formou humanitárního azylu se uděluje jen v ojedinělých
a velmi závažných případech. Ač žalovaný zdravotní problémy stěžovate le nezlehčuje, nejsou
důvodem pro udělení humanitárního azylu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Přípustnost
kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jimž jsou především
včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zast oupení stěžovatele (§105 odst. 2
s. ř. s.) či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) . V posuzované věci
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou .
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
tzv. přijatelností kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, kasační
stížnost by byla nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož výkladem se zabývá judikatura
zdejšího soudu (srov. zejména usnesení ze dne 26. 4. 2006, č . j. 1 Azs 13/2006 - 39).
O přijatelnou kasační stížnost se bude typicky jednat v případech, kdy se kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec (či zcela) řešeny judikaturou zdejšího soudu,
dále tehdy, pokud se kasační stížnost týká právních otázek dosavadní judikatu rou řešených
rozdílně. Kasační stížnost bude přijatelná též z důvodu potřeby učinit tzv. judikatorní odklon,
případně tehdy, pokud v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad na hmotně právní postavení stěžovatele (krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, případně hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva). Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat nejen od její přípustnosti, ale i od její
důvodnosti, která je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů uváděných stěžovatelem
(§103 odst. 1 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud posuzuje pouze
v těch případech, kdy je kasační stížnost shledána jako přípustná a současně přijatelná. V zájmu
stěžovatele tedy je v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany, vedle splnění
podmínek přípustnosti a uvedení důvodů kasační stížnosti, rovněž uvést, v čem spatřuje přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost projednat jako přijatelnou. V projednávané věci, pokud jde o přijatelnost kasační
stížnosti, stěžovatel upozornil na hrubé pochybení krajského soudu při výkladu hmotného práva
při posuzování důvodů udělení doplňkové ochrany a současně namítl, že mu měl být udělen
humanitární azyl.
Ve vztahu k otázce posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní
soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, z něhož plyne,
že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či
nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či
přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak
omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ V rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, pak zdejší
soud konstatoval, že „[u]stanovení §14 zákona o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je ‘případ zvláštního zřetele hodný’ a vlastní rozhodnutí správního
orgánu vyjádřené slovy ‘lze udělit humanitární azyl’ přestavuje správní uvážení.“ Nejvyšší správní soud tedy
pouze posuzuje, zda je rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci humanitárního azylu logické,
nediskriminační a není v rozporu se zákazem libovůle (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). V projednávané věci Nejvyšší správní soud ze žalobou
napadeného rozhodnutí ověřil, že žalovaný se otázkou naplnění důvodů pro udělení
humanitárního azylu zabýval. Na základě racionálních a srozumitelných úvah dospěl k závěru,
že u stěžovatele nejsou naplněny důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby mu byl humanitární
azyl udělen. Tyto závěry pak odpovídajícím způsobem přezkoumal a potvrdil i krajský soud .
Hrubé pochybení krajského soudu při výkladu hmotného práva pak Nejvyšší správní
soud v projednávané věci neshledal, ani pokud jde o stěžovatelem tvrzené nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a zákona o az ylu, na základě něhož lze udělit doplňkovou ochranu. Závěry
žalovaného a krajského soudu i v tomto ohledu odpovídají konstantní judikatuře Nejvyššího
správního soudu. Jak již zdejší soud dovodil (viz například rozsudek ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68), k udělení mezinárodní ochrany nestačí pouze reálná existence
ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového
konfliktu hrozit reálná újma, například v podobě vážného a individuálního ohrožení života nebo
tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí v ážná újma
v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť
pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení
života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakt er tzv. totálního konfliktu, musí
žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, „(1) že již utrpěl
vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační
směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a
že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či
jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ K současné
bezpečnostní situaci na Ukrajině se pak zdejší soud vyjádřil nap říklad v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, v němž konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako totální konflikt, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konf likt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá“. Žalovaný i krajský soud se pak dostatečně
zabývali též tvrzenou „individualizovanou“ vážnou újmou stěžovatele způsobenou ozbrojeným
konfliktem na Ukrajině. K tomu lze pouze poznamenat, že samotné odmítání vojenské služby,
byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, není
azylově relevantní důvodem (viz například rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49).
Pokud pak jde o vzájemnou souvislost ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a zdravotního stavu
stěžovatele, zde žalovaný již v žalobou napadeném rozhodnutí přiléhavě upozornil na to, že dle
samotného stěžovatele vojenský lékař sdělil jeho matce, že by stěžovatel do vojenské služby
neměl být odveden, navíc prozatím ani neobdržel žádný povolávací rozkaz, což stěžovatel
v žalobě ani v kasační stížnosti nezpochybnil. Stěžovatel tedy naplnění podmínek plynoucích
z §14a zákona o azylu ve smyslu shora citované judikatury správních soudů neprokázal.
Lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, a to ani na základě tvrzení stěžovatele, ani mimo rámec jeho argumentace,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Kasační stížnost proto odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu