ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1047.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1047/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 8 To 71/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 145/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 91 T 145/2017, byl obviněný V. G. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §353 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku specifikované plynové pistole, zásobníku a látkového pouzdra.
O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 8 To 71/2018 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 4. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že v řízení bylo zcela bez pochyb prokázáno, že se jednání nedopustil, přesto byl uznán vinným. Podle obviněného se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou ani s provedenými důkazy. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů ohledně naplnění předmětné skutkové podstaty, podle něj absentuje subjektivní stránka trestného činu. Rozhodnutí soudu je podle obviněného založeno na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Poukázal na to, že podle výroku o vině držel obviněný pistoli před sebou směrem k D. Z., avšak v odůvodnění soud konstatoval, že nezaznamenal přímé míření na svědka Z. ani na svědka K. Žádný ze svědků obviněného zbraň držet neviděl. Ani z telefonního záznamu, ve kterém svědek K. sděloval, že neznámí cikáni se vrací do klubu, aby si tzv. vyřídili účty s personálem, a že vytahují pistole, nevyplývá, kdo měl zbraň vytahovat. Podle obviněného se proto nepodařilo prokázat, že by manipuloval se zbraní a provázel to výhružkami zabitím na adresu poškozeného Z. Obviněný dále namítl, že považuje za zcela procesně nepoužitelné výpovědi zasahujících policistů, kteří byli na místě činu a s poškozeným sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení. Rovněž nesouhlasí s postupem soudů při zamítnutí dalších důkazních návrhů obhajoby. S odkazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 67 To 108/2012, se obviněný domnívá, že na jeho jednání mohlo být nahlíženo jako na přestupek. Závěrem obviněný zmínil zásadu legitimního očekávání, která by měla být aplikována i v trestním řízení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 91 T 145/2017, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 8 To 71/2018, zrušil, podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání vyjádří po seznámení se spisovým materiálem. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný V. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec dovolací soud uvádí, že soud při zjišťování skutkového stavu vycházel především z výpovědi poškozeného Z., svědka K., svědka B., zvukového záznamu telefonátu svědka na linku 158 a z výpovědí na místě zasahujících policistů. Přestože poškozený Z. v průběhu trestního řízení změnil svůj postoj a jednání obviněného bagatelizoval, jeho výpověď v kombinaci zejména s výpovědí svědka K. obviněného usvědčuje. Svědek K. i svědek B. popsali vytažení pistole obviněným a jeho manipulaci s ní. Sám poškozený připustil, že slyšel slova „já tě zabiju“, což koresponduje s obsahem nahrávky telefonního hovoru na linku 158, na kterou volal svědek K. a žádal o policejní pomoc, kdy zmiňoval, že útočníci měli střelnou zbraň, byli tři a vyhrožovali personálu účty, smrtí apod. Plynovou pistoli o několik desítek minut poté policisté u obviněného skutečně zajistili. Z výpovědí policistů k tomu, co osobně vnímali na místě činu, pak nalézací soud zjistil, že po příjezdu hlídky ke klubu se na místo znovu dostavil obviněný a před zraky policistů sděloval směrem k poškozenému „tys na nás poslal skiny“ a „zavolám jedno číslo a nedojedeš domů“. Všichni policisté hovořili o vystrašeném výrazu poškozeného, před svědkyní G. pak poškozený opakovaně prohlásil, že se bojí o svůj život. V podrobnostech lze odkázat na příslušné pasáže obou napadených rozhodnutí. Pokud jde o výhradu obviněného, že výpovědi policistů jsou zcela procesně nepoužitelné, není namístě. Policisté se totiž nevyjadřovali k tomu, co jim při podání vysvětlení sdělovali na místě činu přítomní svědci, nýbrž k tomu, co sami jako členové zasahující hlídky po příjezdu na místo svými smysly vnímali. Přiměřeně lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09. V projednávané věci jde o zcela jinou situaci, než na kterou dopadají rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, jež měl dovolatel patrně na mysli. Nalézací i odvolací soud rovněž odpovídajícím způsobem vysvětlily, proč nevyhověly dalším návrhům obviněného na doplnění dokazování. Lze proto konstatovat, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu