ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1086.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1086/2013 -53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání podaném obviněným Z. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 18/2013 ze dne 9. května 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 9/2011 ze dne 7. února 2013 byl dovolatel pod bodem I. uznán vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon by zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Pod bodem II. uvedeného rozsudku byl dovolatel zproštěn podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obžaloby, pro skutek, ve kterém byl spatřován dílčí skutek pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu pod č. 6 označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku podal Z. F. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 4 To 18/2013 ze dne 9. května 2013 tak, že napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) v celé odsuzující části pod bodem I. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon by zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal Z. F. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozsudek odvolacího soudu trpí většinou vad namítaných již v odvolání, zejména tím, že u většiny skutků absentuje řádné zdůvodnění jejich existence a právního hodnocení. Dále uvedl, že pokud byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a rozhodnuto znova, měly se provést alespoň ty důkazy, podle kterých bylo rozhodnuto, protože odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z hlediska hodnocení provedených důkazů je nedostatečné. V neposlední řádě vyjádřil přesvědčení, že rozsudkem odvolacího soudu byl porušen zákaz změny k horšímu, protože novým rozhodnutím nedošlo k upřesnění skutkových okolností, ale k jejich nové formulaci v jeho neprospěch. Ve skutečnosti spočívající v tom, že jeho jednání není u jednotlivých skutků dostatečně popsáno, spatřuje porušení zásady nullum crimen sine lege. Poukázal tak zejména na případy dílčích útoků, kdy je jeho vina dovozována pouze na základě jeho předběžného souhlasu a v této souvislosti na nepřesvědčivé závěry soudů o tom, že on sám musel vědět o tom, že něco nezákonného dělají jeho zaměstnanci. Vyjádřil přesvědčení, že pokud žádosti o úvěr podal někdo jiný, nemohl spáchat jemu přisuzovaný trestný čin tím, že to následně neřešil; stejně tak nemohl na základě nějakého předběžného souhlasu spáchat trestný čin jenom tím, že někdo jiný následně uvedl nesprávné údaje, o kterých při udělování předběžného souhlasu nevěděl. Uvedl, že soudy obecně dovodily, že financování probíhalo s jeho vědomím a souhlasem a že se ho dopouštěl sám nebo prostřednictvím dalších osob, které tak činily po dohodě s ním, na jeho pokyn vědomě nebo bez vědomí podstatných skutečností, avšak takto dle jeho přesvědčení subjektivní stránku pojmout nelze, když ta musí být prokázána přesvědčivě u každého jednotlivého skutku. Poukázal dále na to, že nebylo řádně rozhodnuto o některých obhajobou navržených důkazech. Co se týká porušení zákazu reformace in peius ve smyslu §259 odst. 1 tr. ř., k tomu uvedl, že do popisu jednotlivých skutků byla doplněna výše škody a poškozená společnost. Uvedl takto, že jelikož v rozsudku soudu prvního stupně podstatná část výroku i odůvodnění chybí, jelikož chybí i uvedení zásadního znaku přísnější kvalifikace u jednotlivých skutků, a to je škoda a chybí i uvedení osoby poškozené, chybí logicky i úmysl konkrétně určitou škodu způsobit, tj. nesplatit určitou částku, když oba soudy škodu nesprávně směšují s nezaplaceným závazkem, a to poukazem na úmysl nesplatit takový závazek konkrétní osobě, což je soudy nesprávné právní posouzení pojmu škoda. V další části dovolání se podrobně zabýval judikaturou Nejvyššího soudu v tomto směru, když uzavřel, že v jeho případě nejde o upřesnění rozhodných skutečností, ale o novou formulaci skutků v jeho neprospěch. Pro úplnost též dodal, že porušení podmínek financování samo o sobě není trestným činem, tím je uvedení konkrétního nepravdivého údaje a nepravdivost konkrétního údaje soud dovozuje z toho, že vůz nebyl ve vlastnictví společnosti TOPCAR Centrum nebo že vůz byl financován dříve, ovšem už není nikde konkrétně rozebráno, že to byl dovolatel, kdo tyto údaje uvedl, přičemž vznik škody jako znaku skutkové podstaty není prokázáno jeho zaviněním, když není blíže vysvětleno, že byl on sám přinejmenším srozuměn s tím, že úvěry nebudou vráceny a že se nesplatí třeba z vozů, které z nich byly pořízeny, až se prodají zákazníkům. Jeho další námitka spočívala v tvrzení, že poškozené leasingové společnosti jednaly ledabyle a neobstojí v testu proporcionality v kontextu s dovolatelem uváděnou judikaturou. Bylo proto namístě aplikovat řešení v rámci soukromoprávních vztahů a trestní postih nebyl vhodný. Navrhl, aby dovolací soud „rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil.“ Závěrem svého podání navrhl odklad jemu uloženého trestu, a to buď ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. nebo §265o odst. 1 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolatel zjevně nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud, poukazuje na nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku a na porušení zásady reformace in peius. V tomto směru dovolatel pod bodem 4 svého dovolání považuje hodnocení důkazů soudy za nedostatečné, v bodu 5 uvádí, že rozsudky neuvádějí „důsledné odůvodnění u jednotlivých skutků“, v bodu 6 dovolání má za to, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, v bodu 10 dovolání nesouhlasí s neprovedením jím navržených důkazů a v bodu 11 a prvé části bodu 12 dovolání má za to, že doplněním skutkové věty porušil odvolací soud zákaz reformace in peius podle §259 odst. 4 tr. ř. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že uvedené námitky zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Porušení zásad spravedlivého procesu dovolatel nenamítá. Již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 ze dne 27. 1. 2012. Státní zástupce pak ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 251/2003. Tvrzenému dovolacímu důvodu by mohly odpovídat podle státního zástupce pouze námitky, zda zjištěným skutkem vůbec nemohl naplnit znaky úvěrového podvodu a že se jedná spíše o věc občanskoprávní, kde by postačoval postih podle civilního práva. K těmto námitkám se státní zástupce vyjádřil v tom směru, že dovolatel především nesouhlasí s tím, že by se mohl úvěrového podvodu dopustit prostřednictvím jiných osob. Tedy, že by mohl tento zločin spáchat jednáním, jehož podstata je ve výroku rozsudku popsána tak, že těmto jiným osobám sdělil vědomě nepravdivé „údaje“ a vědomě nepravdivé „písemné podklady“, na jejichž základě pak tyto osoby podaly žádosti o dílčí úvěry. K tomu státní zástupce uvedl, že se jednalo o standardní případ nepřímého pachatelství, kdy obviněný zneužil svých zaměstnanců jako „živých nástrojů“. Judikatura nepřímé pachatelství běžně akceptuje – z publikovaných rozhodnutí lze zmínit například rozhodnutí č. 53/2011 Sb. rozh. tr. Nalézací ani odvolací soud tedy nepochybily, pokud i jednání realizované za zjištěných skutkových okolností jinými osobami kladly k tíži dovolatele. Z tohoto důvodu také nebylo u nepravdivých údajů nezbytné, aby musel obviněný „při jejich uvádění být“. Pokud dovolatel v bodu 8 dovolání dále hovoří o své nepřítomnosti ve firmě v době své hospitalizace, jedná se již jen o otázku skutkových zjištění – svědci potvrdili, že i v této době svou firmu řídil za pomoci četných telefonátů. Pokud dovolatel ve druhé části bodu 12 uvádí, že „nikde v rozsudku“ není uvedeno jeho zavinění způsobené škody (zde okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby), předně mu nebylo nutno prokazovat „úmysl nesplatit konkrétní závazek“, nýbrž postačovala pouhá jeho nevědomá nedbalost, jak je patrno z ustanovení §17 písm. a) tr. ř. Dovolateli je nutno dát za pravdu, že skutková věta napadeného rozsudku skutečně výslovně neuvádí, že by vzhledem ke své finanční situaci věděl, že částku 9.133.613 Kč nebude schopen včas věřitelům splatit. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu by se mohlo jednat o porušení práva na spravedlivý proces formou porušení práva na úplné projednání věci soudem. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, publikovaný pod č. 195/2005 Sb. nálezů a usnesení ÚS. Zde je vysloven požadavek na to, aby skutková věta rozsudku obsahovala úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, tedy včetně znaků kvalifikovaných – v citované věci se jednalo o jednání pomocníka ke škodě velkého rozsahu. Ústavnímu soudu by postačoval například poukaz na to, že dovolateli byla známa nereálnost úvěrovaného podnikatelského záměru. Aplikováno na předmětnou věc by tedy postačoval stručný dovětek ke způsobené škodě v samotném závěru skutkové věty „… a tuto škodu způsobil, neboť se bez ohledu na svou trvale špatnou finanční situaci spoléhal, že tyto úvěry splatí“ pro případ nedbalosti vědomé, nebo obdobně „…a tuto škodu způsobil, ačkoliv vzhledem ke své trvale špatné finanční situaci měl a mohl vědět, že tyto úvěry včas nesplatí“ pro případ nedbalosti nevědomé. Uvedené porušení práva na spravedlivý proces, které by mohlo být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., však není zcela jednoznačné. V tomto směru poukázal státní zástupce na úvahu soudu ve druhém odstavci na str. 20 odůvodnění napadeného rozsudku. Soud zde popisuje další „skutečnosti“ – byť nemající „přímý vliv“ na výši škody – že obžalovaný nejednal v dobré víře dostát svým závazkům, což je patrno z jeho dalších snah uniknout se svým majetkem věřitelům. Tato úvaha má přirozeně jen malý význam, když podle shora citované judikatury musí být rozhodné skutečnosti obsaženy v samotné skutkové větě rozsudku a nikoliv jen v jeho odůvodnění. Ve skutkové větě napadeného rozsudku jsou velmi pečlivě popsány skutečnosti rozhodné pro zavinění k základní skutkové podstatě předmětného trestného činu. Oproti tomu zavinění těžšího následku lze jen dovozovat z popisu počtu útoků a z trvání celého jednání po dobu jednoho roku. K této otázce nakonec podotkl, že dosavadní judikatura se zatím zabývala absencí popisu zavinění ve skutkové větě rozsudku vzhledem k základní skutkové podstatě trestného činu. Pouze v souvislosti s tím zmiňovala i zavinění ke znakům skutkové podstaty kvalifikované. Pokud dovolatel namítl, že se jedná spíše o věc občanskoprávní, lze dle státního zástupce odkázat na poslední odstavec na str. 14 a dále na str. 15 odůvodnění napadeného rozsudku. Zde se odvolací soud se stejnou námitkou dovolatele obsaženou již v jeho odvolání vyrovnal způsobem, který státní zástupce považuje za správný a na nějž odkázal. Shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel v nich nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V zásadě neuplatnil ani argument subsidiaritou trestní represe. Dovolacímu důvodu by oproti tomu mohla odpovídat námitka, že ve skutkové větě chybí popis skutečností rozhodných pro zavinění těžšího následku. Naplnění dovolacího důvodu v této věci však státní zástupce považuje za sporné. Nicméně v zájmu právní čistoty považuje za vhodné dovolateli vyhovět a jím tvrzenou vadu rozsudku napravit. Této nápravy může být dosaženo pouhým doplněním některého ze shora uvedených dovětků „… a tuto škodu způsobil…“ na závěr skutkové věty, když ze zjištěného skutkového stavu, a zejména i z výpovědi samotného dovolatele, považuje za prokázané, že jeho finanční situace v rozhodné době vylučovala včasné splacení úvěrů. Ze shora uvedených důvodů navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 To 18/2013, aby současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc sám v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že většina námitek tak, jak je koncipoval dovolatel, není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. To proto, že jejich prostřednictvím předkládá dovolatel dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, případně jejich prostřednictvím brojí proti způsobu, kterým soudy hodnotily dosud provedené důkazy, a předkládá dovolacímu soudu své vlastní hodnocení takto provedených důkazů. Soudy přitom zejména v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely (když vycházely z celé řady svědeckých výpovědí svědků K., Š., V. a dalších a zejména i listinných důkazů), a proč neuvěřily obhajobě dovolatele. Dospěly tak k jednoznačnému závěru, že ve všech případech, kdy byl dovolatel uznán vinným, nedošlo k podání neoprávněné žádosti o úvěr bez vědomí a proti vůli dovolatele, ani jeho omylem, ale právě naopak byly tyto úvěry sjednány úmyslně, s vědomím dovolatele a v souladu s jeho vůlí, a ať se ho již dopouštěl dovolatel sám osobně nebo prostřednictvím dalších osob, které tak činily po dohodě s ním či na jeho pokyn vědomě či bez vědomí podstatných skutečností, a šlo takto o jednání, které mělo protiprávním způsobem vylepšit finanční situaci společnosti.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Opodstatnění nelze přiznat ani námitce dovolatele, že odvolací soud neprovedl důkazy, které navrhoval. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, tento vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně provedl důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci podle §2 odst. 5 tr. ř. a dále provedl dokazování tím, že opakovaně předložil stranám příslušnou tabulku společnosti Santander Consumer Finance, a. s., zprávu Okresního soudu v Chebu o stavu dalších probíhajících řízení proti dovolateli, výpisy z obchodního rejstříku, listiny, které dovolatel přiložil k dovolání, včetně protokolu o výslechu svědkyně K. v hlavním líčení před Okresním soudem v Chebu. Ozřejmil, proč považuje za nadbytečný výslech svědka Z., Mgr. J., čtení protokolů o výpovědích svědků K. a Z. před Okresním soudem v Chebu, stejně jako důkazů, které měly prokázat, že žádosti o tranše v případech pod body 4 a 5 nepodepisoval dovolatel. Je sice pravdou, že v samotném protokolu o veřejném zasedání, není výslovně uvedeno, že návrhy na další dokazování se zamítají, je v něm však zřetelně obsaženo, že dokazování se končí, když k samotnému obsahu provedeného (či neprovedeného) dokazování se odvolací soud dostatečně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí.
Právně relevantně je uplatněna námitka dovolatele, že došlo k porušení zákazu reformace in peius podle §259 odst. 4 tr. ř., avšak ani této námitce nelze přiznat opodstatnění. To proto, že dle názoru dovolacího soudu došlo skutečně pouze k upřesnění popisu jednotlivých skutků, když všechny rozhodné skutečnosti byly již součástí popisu skutku u soudu nalézacího. U jednotlivých bodů bylo popsáno jednání dovolatele i jméno poškozené společnosti, když z popisu skutku, bylo zcela zřejmé, komu a v jaké výši byla škoda způsobena. Pro příklad je možno uvést skutek pod bodem 1. citovaného rozsudku, kdy je zde výslovně uvedeno, že dovolatel (či jiné osoby na základě jeho pokynu) požádal „dne 12. 11. 2007 o úvěr ve výši 250.000,- Kč na vozidlo zn. AUDI A6 AVANT, u společnosti s Autoúvěr, a. s., přičemž na základě žádosti byl úvěr poskytnut dne 13. 11. 2007 ve výši 250.000,- Kč, ačkoli vozidlo nebylo ve vlastnictví společnosti Autocentrum TOP-CAR, s. r. o. a jeho majitelem byl J. K.“ , pak pouhé doplnění „přičemž úvěr nebyl v souladu s výše uvedenou smlouvou řádně splacen, čímž byla společnosti sAutoúvěr, a. s., způsobena škoda ve výši 250.000,- Kč“ je pouze konkretizací výše škody u jednotlivých skutků. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně však obsahuje v popisu jednotlivých skutků výši neoprávněně poskytnutého úvěru, jméno úvěrové společnosti a souhrnnou částku škod způsobenou konkrétní úvěrující společnosti, tedy všechny rozhodné skutečnosti. Podle Komentáře k trestnímu řádu zákaz reformace in peius přitom není možné chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl např. popis rozhodných zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním je obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly ve skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo se nezvyšuje rozsah způsobené škody, nemajetkové újmy apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3087-3088 s.). Pokud tedy výše škody způsobené jednotlivým (konkrétním) společnostem byla součástí popisu skutku uvedeného v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí soudu nalézacího, její konkretizace u jednotlivých dílčích útoků soudem odvolacím, nepředstavuje uvedené porušení zásady refomace in peius. Na okraj je ještě možno uvést, že celková výše škody u některých společností (a tím i škody ve svém souhrnu) byla odvolacím soudem o cca 400.000,- Kč snížena; v celkovém důsledku tedy nejen, že nedošlo ke zhoršení jeho postavení, ale právě naopak, byla mu k tíži přičítána škoda nižší.
Co se týká subjektivní stránky jednání dovolatele, je namístě uvést, že byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku.
Trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. U tohoto trestného činu není pojmovým znakem skutkové podstaty způsobení škody. Soudy bylo nade vší pochybnost prokázáno, že dovolatel úmyslně uváděl nepravdivé údaje a podstatné skutečnosti zamlčel (ať již osobně či ve formě tzv. nepřímého pachatelství prostřednictvím jiných osob) v žádostech o úvěr (zejména údaje týkající se vlastnictví předmětných vozidel). Co se týká kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu uvedené v ustanovení §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, tedy pachatel způsobí činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, k naplnění této skutkové podstaty postačí pouhá nedbalost ve smyslu §16 a §17 tr. zákoníku. Z celkového množství jednotlivých útoků, výše čerpaných úvěrů a doby páchání trestné činnosti, tak lze bez pochyby dovodit zavinění přinejmenším v podobě nedbalosti. Navíc úvahám, zda dovolatel mohl předpokládat, že svým závazkům dostojí či nikoli, se věnoval soud odvolací na str. 20 svého rozhodnutí, když takto dospěl k závěru, že obviněný úmyslně (protiprávně) tímto způsobem vylepšoval finanční situaci své firmy. Lze tak uzavřít, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu, když z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že při čerpání úvěru uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Tzv. skutková věta obsažená v rozsudku odvolacího soudu tak plně koresponduje s tzv. větou právní a s ohledem na uvedené ani není podstatné, zda takto získaný úvěr splácel nebo věděl, že tak nebude moci činit, jeho úmysl ani nemusí směřovat ke způsobení škody, i když v posuzované věci dovolatel zjevně způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z uvedených hledisek jsou pak rozhodné skutečnosti týkající se jak úmyslného jednání dovolatele, tak i okolností, za kterých způsobil, škodu dostatečně vyjádřeny ve zmíněné, tzv. skutkové větě napadeného (citovaného) rozsudku.
Co se týká námitky, že soudy bylo kriminalizováno jeho jednání, ačkoli mělo být použito principu ultima ratio, i tato spadá pod hmotně právní povahu uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že jednání dovolatele zcela nepochybně vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů, a to zejména množstvím jednotlivých útoků a výší způsobené škody, a protože se takovýmto jednáním dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozených, nezbylo než na takové jednání reagovat prostředky trestněprávní represe. Pokud tedy dovolatel svým jednáním v rámci soukromoprávního vztahu naplnil všechny znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, čímž poškodil zájem chráněný tímto trestním zákonem, je uplatnění trestního práva a následné užití trestně právní sankce namístě. K námitce dovolatele, že v rámci soukromoprávního vztahu jsou účastníci povinni dbát ochrany svých majetkových zájmů, lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle kterého o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Je více než zřejmé, že dovolatel svým jednáním překročil hranice soukromoprávního vztahu a nezbylo tedy než na takovéto jednání reagovat prostředky trestního práva.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a podané dovolání bylo odmítnuto, nerozhodoval dovolací soud o návrhu dovolatele na odklad výkonu jemu uloženého trestu, a to ani ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka