ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1123.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1123/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2010 o dovoláních podaných obviněnými L. P., a M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2009, č. j. 3 To 63/2008-1279, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 10/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008, č. j. 7 T 10/2007-1173, byli obvinění L. a M. P. uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „po vzájemné dohodě a společným jednáním v úmyslu vylákat neoprávněný (nadměrný) odpočet daně z přidané hodnoty vyhledal v průběhu května roku 2002 M. P. jako předseda představenstva společnosti P. – CZ, a. s., se sídlem L., okres B., nefunkční a poškozené zařízení výrobce Intransmaš Sofia, typ Jantra, které podle smlouvy o demontáži a odvozu šrotu ze dne 12. 4. 2002 prodala společnost J. M., s. r. o., se sídlem T. n. S., B., společnosti K. P., a. s., se sídlem P., K. K., za částku 724.736,- Kč, část tohoto zařízení, a to kabiny zakladače, nosné sloupy a motory o hmotnosti 31.240 kg M. P. zakoupil prostřednictvím společnosti P a P K. O. M., s. r. o., se sídlem P., S., od společnosti K. P., a. s., za částku 236.229,40 Kč, která byla zaplacena fakturou ze dne 21. 6. 2002, a dne 20. a 21. 6. 2002 nechal přepravit toto zařízení do objektu společnosti A. H., a. s., dopravcem V. K. – mechanizačně stavební práce, se sídlem P. J., dopravu zaplatil dne 23. 6. 2002 v částce 13.170,50 Kč a obžalovaný L. P., předseda dozorčí rady společnosti P. – CZ, a. s., a společník společnosti T.-B.-E., s. r. o., se sídlem H., K. , která byla stoprocentním vlastníkem společnosti A. H., s. r. o., se sídlem L., H., na valné hromadě společnosti A. H., s. r. o., konané v notářské kanceláři JUDr. J. F. v B., D., zajistil odvolání dosavadních jednatelů společnosti A. H., s. r. o., a fiktivní jmenování jednatelem M. K., který se činnosti společnosti A. H., s. r. o., nikdy neúčastnil a ani účastnit neměl a poté fiktivně v účetnictví společnosti A. H., s. r. o., navýšili hodnotu shora uvedené části zařízení na částku 164.000.000,- Kč (bez DPH), toto zařízení označili názvem EKP1T a na základě kupní smlouvy ze dne 28. 6. 2002 převedli toto zařízení za částku 164.000.000,- Kč kupující společnosti J., s. r. o., se sídlem B., H., zastoupené ode dne 27. 6. 2002 jednatelem I. N., který však kupní cenu nikdy nezaplatil, a obratem kupní smlouvou uzavřenou téhož dne, 28. 6. 2002, mezi prodávající společnosti P. – CZ, a. s., zastoupenou předsedou představenstva M. P., prodal uvedené zařízení za částku 164.400.000,- Kč, když tato částka měla být zaplacena fakturou ze dne 28. 6. 2002, avšak kupní cena nebyla nikdy zaplacena, společnost P. – CZ, a. s., zahrnula fakturu do svého účetnictví a dne 29. 7. 2002 podala přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2002, ve kterém z tohoto fiktivního obchodu neoprávněně uplatnila nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 36.080.000,- Kč, na základě následného šetření Finančního úřadu v H. však nebyla uplatněná částka vyplacena, obžalovaný M. P., jako předseda představenstva společnosti P. – CZ, a. s., uzavřel dne 13. 7. 2002 kupní smlouvu o prodeji tohoto zařízení za částku 167.000.000,- Kč s kupující společností E. Ltd., se sídlem K., E., údajně zastoupené S. O., který však tuto smlouvu nikdy nepodepsal, vzhledem k následnému probíhajícímu šetření finančních úřadů prohlásily statutární orgány společnosti P. – CZ, a. s., toto zařízení za poničené záplavami, neboť toto zařízení měl údajně na adrese P. Z. skladovat D. P., a dále na základě dodatku ke kupní smlouvě ze dne 13. 7. 2002, kterým byla záměrně snížena cena tohoto zařízení na částku 29.000,- USD (870.928,- Kč), byla část tohoto zařízení o hmotnosti 12.000 kg vyvezena z České republiky jako údajně prodaná společnosti E. Ltd., tímto jednáním se obžalovaní pokusili způsobit českému státu, zastoupenému Finančním úřadem v H., škodu ve výši nejméně 36.080.000,- Kč“. Za to byli oba obvinění podle §148 odst. 4 tr. zák. odsouzeni shodně k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou.
Naproti tomu soud prvního stupně výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, která je vinila ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. (dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu), jehož se spolu s L. P. a M. P. měli dopustit skutkem popsaným v obžalobě, další spoluobviněné, a to J. H., M. Š. a I. N.
Proti předmětnému rozsudku podali odvolání obvinění L. P. a M. P. a také státní zástupce, který se v neprospěch těchto obviněných odvolal do výroku o uložených trestech, a v neprospěch obviněných J. H., M. Š. a I. N. proti výroku, kterým byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby. O podaných odvoláních rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2010, č. j. 3 To 63/2008-1279, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve zprošťujícím výroku týkajícím se obviněných J. H., M. Š. a I. N. a podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně nich vrátil věc soudu prvního stupně. Odvolání obviněných L. a M. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Ve vztahu k nim tak rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 16. 1. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali obvinění L. P. a M. P. následně dovolání, která zároveň směřují i proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V podání vypracovaném obhájcem JUDr. J. Š., obviněný L. P. předně namítl, že popis skutku uvedený ve výroku o vině v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a stejně tak v jeho zprošťující části se neshoduje s popisem skutku, jak byl uveden v obžalobě. Dále namítl, že pokud odvolací soud napadeným usnesením částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně některých spoluobviněných (J. H., M. Š. a I. N.), kteří původně byli zproštěni obžaloby pro skutek, jehož se měli dopustit také on spolu s obviněným M. P., pak odvolací soud ve svém právním hodnocení opomněl zvážit otázku případné aplikace zásady beneficio cohaesionis s tím, že by prvoinstanční rozsudek měl být správně zrušen ohledně všech spolupachatelů. Podle názoru dovolatele totiž i za stavu, že odvolacím soudem nebylo rozhodnuto ve prospěch obviněných H., Š. a N., jak má na mysli ustanovení §261 tr. ř., je třeba na celou věc nahlížet tak, že na základě zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu bude společné jednání všech obviněných - de facto tedy i dovolatele a jeho bratra M. P. - znovu předmětem dokazování, přičemž není možno předvídat, jaké výsledky další dokazování přinese, jestliže jeho předmětem má být zjišťování skutkových okolností podstatných pro posouzení subjektivní stránky jednání jednotlivých spoluobviněných. Nová zjištění pak budou mít dopad nejen na otázky viny, ale nepochybně i trestu. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud měl vycházet právě z těchto hledisek, tedy „ze smyslu benefice jako takové“, a nikoliv striktně z dikce ustanovení §261 tr. ř. Proto neměl rozsudek soudu prvního stupně rušit jen u některých obviněných a u dalších obviněných podaná odvolání zamítnout. Dovolatel v této souvislosti poznamenal, že v případě možného budoucího přehodnocení podílu jednotlivých obviněných na projednávané trestné činnosti by mohlo dojít k těžko řešitelné situaci (kde ani případná obnova řízení by nemusela přicházet v úvahu) a přesto by bylo zjevné, že pravomocné rozhodnutí soudu týkající se obou pravomocně odsouzených je nesprávné, ať již jde o výrok o vině, tak o trestu.
Za nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje dovolatel také skutečnost, že soudy neposoudily jeho jednání jako dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu ve smyslu §8 odst. 3 tr. zák. V tomto směru oběma soudům vytkl, že se nedostatečně zabývaly důkazy a okolnostmi namítanými již v odvolání a nedostatečně se zabývaly otázkou, do jakého stádia své jednání dovedl. Poukázal na protokol o ústním jednání s ředitelem Finančního úřadu v H. Dr. P. s tím, že toto ústní jednání sice nelze přímo pokládat za oznámení o trestném činu ve smyslu §66 písm. b) tr. zák., ale svou povahou se mu velmi blíží. Dovolatelovo jednání by v daném případě bylo nutno hodnotit ve spojení s listinou, jež má být založena ve spise Finančního úřadu pro P., která obsahuje žádost dovolatele o to, aby nadměrný odpočet byl uhrazen přímo Finančnímu úřadu v H. a má z ní být zřejmé, že dovolatel oznamuje, že společnost J., s. r. o., nebude mít na úhradu DPH peníze. Kdyby bylo této žádosti vyhověno, ke způsobení škody státu by nemohlo dojít a fakticky by se jednalo pouze o přesun peněz mezi různými finančními úřady. Proto lze tedy jeho jednání ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. považovat za dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu a takto na něj mělo být správně nahlíženo.
Dovolatel namítl rovněž extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění soudů a právním posouzením věci, který podle judikatury Ústavního soudu představuje průlom do zásady, podle níž v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jinak nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, resp. nesprávné hodnocení provedených důkazů. Soudům vytkl, že vycházely z nesprávného zjištění, že veškeré smlouvy týkající se inkriminovaného zařízení byly fiktivní a vytvořené za účelem vylákání nadměrného odpočtu DPH, aniž by podrobněji zjišťovaly, jaká byla skutečná hodnota zařízení. Tím, pokud jde o zavinění dovolatele, ponechaly stranou otázku jeho subjektivní představy o rozdílu mezi údajně předstíranou hodnotou převáděné věci a hodnotou skutečnou, přičemž nevěnovaly pozornost ani dovolatelem předloženému znaleckému posudku. Nezjistily tak rozsah získané výhody, která má zásadní materiální význam jako jedno z kritérií spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Nezjistily ani vztah dovolatele k těžšímu následku, ačkoliv tato skutečnost má nepochybně vliv na správnost použité právní kvalifikace.
Závěrem tohoto podání (části svého dovolání) obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání byl odložen výkon jemu uloženého trestu.
V podrobně odůvodněném podání, které vypracoval obhájce JUDr. Z. W., dovolatel rovněž poukázal na opomenutí aplikace zásady beneficium cohaesionis odvolacím soudem ve vztahu k jeho osobě a osobě obviněného M. P. a rozvedl možné negativní důsledky tohoto pochybení. Dále se blíže zabýval otázkou posouzení předmětného jednání jako dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu podle §8 odst. 3 tr. zák. V úvahu podle něj přicházelo rovněž použití ustanovení §66 písm. b) tr. zák. o účinné lítosti. V posledně uvedené souvislosti připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž u trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 tr. zák. k zániku trestnosti činu, jeho pokusu či přípravy postačuje, aby pachatel učinil oznámení o trestném činu ve smyslu §66 písm. b) tr. zák. u finančního úřadu. Vzhledem k obsahu jednání dovolatele s ředitelem Finančního úřadu v H. Dr. P. a v této souvislosti činěnými úkony (viz výše) je dovolatel přesvědčen, že trestnost jeho jednání zanikla jak vzhledem k dobrovolnému upuštění od pokusu (§8 odst. 3 tr. zák.), tak vzhledem k účinné lítosti podle §66 písm. b) tr. zák. spočívající ve včasném oznámení činu. Dovolatel zároveň poukázal na důkazy, z jejichž obsahu podle něj vyplývají skutkové okolnosti svědčící o snaze obviněných (dovolatelů) odvrátit možnost, aby jim byl neoprávněně přiznán nadměrný daňový odpočet. Soudům pak vytkl, že tyto důkazy nesprávně hodnotily, resp. že neměly důvod k tomu, aby jeho obhajobě neuvěřily.
V další části dovolání obviněný provedl vlastní obsáhlý rozbor ve věci provedených důkazů a na jeho pokladě dovodil, že tyto důkazy neumožňují dovodit spolehlivý závěr o tom, že by společně s obviněným M. P. předstírali na podkladě fiktivních obchodů neexistující skutečnosti s cílem dosáhnout neoprávněného odpočtu daně z přidané hodnoty, tj. vylákat výhodu na dani ve smyslu ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. Zdůraznil, že k tomu, aby byly prokázány neexistující obchody (jako nutný předpoklad jejich trestného jednání), musel by být prokázán také jednotící prvek zahrnutý úmyslem konkrétních osob (organizované skupiny) provádějící jednotlivé - smluvně podložené - obchodní machinace. To se v daném případě nestalo. Podle dovolatele žádný důkaz nesvědčí ani o tom, že by veškerou činnost řídil právě on spolu se svým bratrem M. P. Soudy se při hodnocení důkazů nezabývaly ani možností, že zjištěné skutkové okolnosti mohly být v pochybnostech interpretovány i jiným způsobem, a to v dovolatelův prospěch. Zejména je-li bráno v úvahu, že z jednání obviněných nakonec nehrozila státnímu rozpočtu žádná újma. To má význam nejen z hlediska formálních znaků trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák., ale i z hlediska materiálního. Pokud navíc nebylo bez pochybností prokázáno, že obvinění věděli, že zařízení EKP1T neexistuje anebo má významně menší hodnotu, soudy měly vycházet ze zásady in dubio pro reo a jejich jednání posoudit jako jednání ve skutkovém omylu negativním. Za těchto okolností by pak nebylo možno dovodit zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.).
Rovněž ve svém druhém podání dovolatel soudům vytkl porušení totožnosti skutku (§220 odst. 1 tr. ř.), neboť obžaloba byla podle něj podána pro dva skutky, kdy se každý týkal různých událostí a trestnost zde byla odvozována od jiných na sobě nezávislých skutečností. Skutky se proto měly posoudit samostatně. Prostým vypuštěním jednoho z nich nedošlo k rozhodnutí o něm, ač tak podle dovolatele učiněno být mělo. Za předpokladu, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v obžalobě označený druhý skutek byl součástí jediného skutku, jeho neprokázání musí podle názoru dovolatele najít odraz v posouzení a náležitém odůvodnění výše a druhu uloženého trestu.
Dovolatel konečně namítl, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným. Soudy podle něj náležitě nepřihlédly ani k vlastním závěrům, že trestný čin nebyl dokonán, ale doveden toliko do stádia pokusu. Nezohlednily ani delší dobu, která uplynula od spáchání činu. Účelem trestu má přitom být především náprava pachatele a nikoli nutně jeho izolace zbavením osobní svobody. V této souvislosti dovolatel připomněl svoji zodpovědnou spolupráci s Probační a mediační službou ČR po dobu trvání dohledu (2003-2009) nahrazujícího jeho vazbu. Vyslovil přesvědčení, že stanovený dohled měl v jeho případě velmi pozitivní výchovný vliv. V tomto smyslu pak bylo samotného účelu trestu fakticky dosaženo ještě před jeho vlastním uložením rozsudkem soudu. Trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem je podle dovolatele v daném případě výlučně sankčním opatřením, jež se zcela míjí s účelem trestu v podobě předpokládané trestním zákonem.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2009, sp. zn. 3 To 63/2008, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a zároveň zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008, č. j. 7 T 10/2007-1173, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Součástí druhého podání dovolatele byl rovněž podrobně odůvodněný návrh na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem (§265o odst. 1 tr. ř.).
Dovolání obviněného M. P. vypracované JUDr. Z. W. je obsahově prakticky totožné s výše rekapitulovaným a úzce souvisejícím podáním L. P. podaným prostřednictvím stejného obhájce. Obsahově se liší prakticky pouze v katalogu okolností, jimiž dovolatel odůvodnil svůj návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. Rovněž tento dovolatel v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a dále aby postupoval v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Ve svém prvním vyjádření ze dne 7. 8. 2009 k dovolání obviněného L. P. vypracovaného obhájcem JUDr. J. Š. státní zástupce nejprve rozvedl obsah hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil, že v jeho rámci obecně nelze vznášet pochybnosti proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, navrhovat opakování nebo provádění dalších důkazů nebo namítat nesprávnost jejich hodnocení. Tomuto dovolacímu důvodu tak dle jeho názoru neodpovídá ta část argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím poukazuje na obsah svého údajného osobního jednání s bývalým ředitelem Finančního úřadu v H. svědkem Dr. Ing. J. P. a v souvislosti s touto schůzkou namítá, že trestnost jeho jednání, které bylo právně kvalifikováno jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., zanikla, protože ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, respektive proto, že ve smyslu ustanovení §66 písm. b) tr. zák. projevil účinnou lítost. Formulace této námitky je totiž založena na takových skutkových předpokladech, jejichž existenci soudy obou stupňů - vzhledem k výsledkům dokazování - vyloučily.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu označil státní zástupce za irelevantní i námitku obviněného ohledně porušení totožnosti skutku, neboť jde o výtku procesně právní (nedodržení ustanovení §220 odst. 1 tr. ř.) a nikoli vadu hmotně právního posouzení, a rovněž tvrzení obviněného o existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením opřené o stanovisko Ústavního soudu České republiky vyjádřené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 216/04, které je založeno prakticky pouze na zdůrazňování průběhu a závěrů údajné schůzky s ředitelem finančního úřadu v H. a popírání fiktivnosti veškerých smluv, které se týkaly ikriminovaného nefunkčního a poškozeného zařízení.
Státní zástupce dále uvedl, že i za předpokladu, že by schůzka obviněného a jeho bratra M. P. s bývalým ředitelem Finančního úřadu v H., svědkem Dr. Ing. J. P., skutečně proběhla a přinesla ty výsledky, o nichž obviněný hovořil (tj. že by si plátce daně, tedy firma P. – CZ, a. s., se sídlem v L., aniž by mu byl přiznán nadměrný odpočet DPH uplatněný za zdaňovací období druhého čtvrtletí roku 2002 v přiznání k dani z přidané hodnoty podaného dne 29. 7. 2002, „vypůjčil“ od Finančního úřadu v H. peníze, aby obvinění mohli u jiného finančního úřadu splnit daňovou povinnost za jinou firmu), pak ani za těchto okolností by se podle názoru státního zástupce v žádném případě nemohlo jednat o účinnou lítost ve smyslu ustanovení §66 tr. zák. Ta totiž předpokládá, že trestný čin byl dokonán, což v daném případě nenastalo, neboť k vyplacení požadovaného nadměrného odpočtu daně z inkriminovaného obchodu nedošlo a jednání obviněného a jeho bratra M. P. bylo právně kvalifikováno jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák.
V předmětné trestní věci tedy podle státního zástupce bylo možné, odhlížeje ovšem od skutkových zjištění učiněných soudy, uvažovat o zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 tr. zák., což je ustanovení speciální k ustanovení §66 tr. zák. Státní zástupce rozvedl podmínky zániku trestnosti pokusu podle uvedeného zákonného ustanovení a zdůraznil, že při řešení otázky, zda trestnost pokusu trestného činu zanikla proto, že pachatel ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. proto, že podle §8 odst. 3 písm. b) tr. zák. dobrovolně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno, je třeba rozlišovat pokus ukončený a pokus neukončený. Pokud obviněný společně se svým bratrem v daňovém přiznání nárokovali vyplacení nadměrného odpočtu daně za situace, kdy věděli, že nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění (alespoň ne v takové míře, jak nárokovali), svědčí to nikoli o pokusu neukončeném, ale o pokusu ukončeném.
V této souvislosti státní zástupce uvedl, že možnost splnit podmínky zániku trestnosti u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem. K zániku trestnosti tzv. ukončeného pokusu trestného činu se vyžaduje dobrovolné aktivní jednání pachatele předpokládané ustanovením §8 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zák., které však také současně představuje i změnu jeho vnitřního postoje k zamýšlenému následku, tj. vyžaduje se, aby pachatel upustil od svého původního záměru. Obviněný, který s vědomím, že oprávněnost jeho nároku na vyplacení nadměrného odpočtu DPH vzbudila u finančního úřadu pochybnosti, nepovažoval za nutné, aby mu byl jedním finančním úřadem přiznán nadměrný odpočet DPH, nýbrž požadoval, aby byla příslušná částka použita ke krytí daňové povinnosti vyměřené druhým finančním úřadem, kterou obviněný nesl za jinou, jím fakticky řízenou a ovládanou firmu, se za těchto okolností zániku trestnosti pokusu dovolávat nemůže. Neučinil totiž vše, co bylo nutné k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu.
Za právně relevantní z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle názoru státního zástupce „s jistou mírou tolerance“ považovat námitku dovolatele, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací měl při zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se obviněných J. H., M. Š. a I. N. uvážit možnost aplikace institutu beneficio cohaesionis podle §261 tr. ř. ve vztahu k obviněným bratrům P., a pokud tak učinil, výsledky svých úvah začlenit do vyhotovení svého rozhodnutí.
Aplikace zásady beneficio cohaesionis se však obviněný dle přesvědčení státního zástupce dovolávat nemůže, neboť ta umožňuje změnit rozsudek (resp. jeho část), který v mezidobí nabyl právní moci ve prospěch osoby, která odvolání nepodala, pakliže jí prospívá důvod, pro který byl rozsudek změněn ve prospěch osoby, která odvolání podala. V daném případě však Vrchní soud v Praze změnil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. H., M. Š. a I. N. rozsudek Krajského soudu v Praze v neprospěch osob, které odvolání nepodaly.
Za relevantně uplatněnou námitku považuje státní zástupce i výhradu obviněného, že soudy nezjišťovaly jeho subjektivní představu jako pachatele o rozdílu mezi skutečnou a předstíranou hodnotou převáděné věci oproštěnou od skutkové argumentace, že v daném směru nebylo přihlédnuto ke znaleckému posudku předloženému obviněným v průběhu trestního řízení. Takto chápanou výhradu obviněného má však za zjevně neopodstatněnou vzhledem ke skutkovému zjištění obsaženému již v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že předmětné zařízení bylo zakoupeno za hodnotu kovového šrotu (tedy za částku 724.736,- Kč) bratrem obviněného M. P., aby následně byla cena tohoto zařízení, které nedoznalo změn, zvýšena pro účely vylákání nadměrného odpočtu na DPH obviněným na částku ve výši 164.000.000,- Kč.
Na základě výše uvedené argumentace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně také upozornil na to, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyšší státní zástupkyně. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Ve svém druhém vyjádření ze dne ze dne 24. 11. 2009, tentokrát k dovoláním obviněných L. a M. P. vypracovaným obhájcem JUDr. Z. W., státní zástupce nejprve odkázal na obsah předcházejícího stanoviska ze dne 7. 8. 2009, pokud jde o dovolání obviněného L. P. Po porovnání obsahu dovolání sepsaného jménem tohoto obviněného obhájcem JUDr. J. Š. s obsahem podání, které zformuloval obhájce JUDr. Z. W., totiž dospěl k závěru, že není třeba stanovisko prezentované v předcházejícím vyjádření ze dne 7. 8. 2009 jakýmkoliv způsobem modifikovat, neboť dovolatel ve své podstatě pouze zopakoval ty výhrady, které již uplatnil v předcházejícím podání ze dne 9. 4. 2009 sepsaném JUDr. J. Š.
Pokud jde o dovolání obviněného M. P., státní zástupce poukázal na jeho v podstatě naprosto shodnou argumentaci jako v případě podání, které obhájce JUDr. Z. W. sepsal dne 11. 5. 2009 jménem obviněného L. P. Ohledně dovolání obviněného M. P. učinil státní zástupce stejné závěry, jak je vyložil a rozvedl již ve svém písemném vyjádření vypracovaném dne 7. 8. 2009.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., státní zástupce znovu vyjádřil výslovný souhlas s projednáním dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění L. a M. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. v případě L. P. obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, kterým soud výrokem podle §256 tr. ř. zamítl řádné opravné prostředky (odvolání) dovolatelů proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněných ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatelé rovněž uplatnili.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá procesní námitka obviněných, že soud prvního stupně při formulaci výroku o vině v odsuzující části rozsudku porušil zásadu totožnosti skutku vyjádřenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud v tomto směru nicméně alespoň v obecné rovině považuje za potřebné poukázat na to, že zásadu vyjádřenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. nelze striktně vykládat tak, že se musí jednat o naprostou shodu rozsudku a žalobního návrhu. Dovolatelům lze samozřejmě přisvědčit v tom, že soud může rozhodovat toliko o skutku, který je uveden v obžalobě, nicméně bez toho, že by byl striktně vázán popisem žalovaného skutku, neboť některé skutkové okolnosti mohou - podle výsledků dokazování - odpadnout a některé jiné přistoupit. Pojem „skutek“ zákon blíže nedefinuje a ponechává jeho vymezení na soudní praxi. Ta vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním (souhrnem skutkových okolností) a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě shody v následku při rozdílném jednání.
Výše uvedené zásady soudy v projednávaném případě neporušily, neboť jednání popsané v obžalobě státního zástupce netvoří skutky dva, jak se mylně domnívají dovolatelé, nýbrž skutek jediný, jehož totožnost je udržována shodným následkem. Není tedy vadou, jestliže došlo k úpravě popisu skutkových okolností v souladu s výsledky provedeného dokazování.
Ryze procesní námitkou nenaplňující hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rovněž námitka, že soud druhého stupně za situace, kdy z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněných J. H., M. Š. a I. N., opomněl aplikovat zásadu beneficio cohaesionis ve prospěch dovolatelů a postupoval chybně, když za podmínek §261 tr. ř. nezrušil rozsudek soudu prvního stupně rovněž ohledně jejich osob.
Vzhledem k tomu, že výše uvedený procesní postup může nepochybně mít i hmotně právní dopad, Nejvyšší soud na tomto místě jako obiter dictum připomíná, že podstatou zásady beneficium cohaesionis je změna napadeného rozsudku i ve prospěch té osoby, která odvolání nepodala, jestliže jí prospívá důvod, pro který byl změněn rozsudek ve prospěch osoby, která odvolání podala. Jde o průlom do právní moci rozsudku (§139 tr. ř.), neboť v případě postupu podle §261 tr. ř. je zrušeno rozhodnutí, které v mezidobí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Oba obvinění (dovolatelé) však odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali a odvolací soud po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků napadeného rozhodnutí (§254 odst. 1 tr. ř.) obě tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, neboť je nepovažoval za důvodná. Dále je nutno připomenout, že odvolací soud v daném případě zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. H., M. Š. a I. N. nepravomocnou zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně týkající se těchto tří obviněných. Rozhodl tedy v jejich neprospěch, přičemž není podstatné, že tyto osoby samy proti rozsudku odvolání nepodaly. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v případě dovolatelů podmínky pro aplikaci procesní zásady beneficium cohaesionis podle §261 tr. ř. splněny nebyly. Na to ve svém vyjádření k podaným dovoláním konečně výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky dovolatelů, v jejichž rámci sami vyhodnotili rozsah a výsledky provedeného dokazování, kdy s poukazem na vlastní rozbor celého případu dospěli k odlišným skutkovým a v návaznosti na to i k jinými právním závěrům, než k jakým dospěly soudy obou stupňů; popřípadě polemizují s kvalitou odůvodnění napadeného rozhodnutí (zde srov. též §265a odst. 4 tr. ř.). Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely, tzn. k prosazení vlastní (pro dovolatele příznivější) skutkové verze. Totéž pak platí i pro námitku, že soudy nezjišťovaly subjektivní představu obviněných jako pachatelů o rozdílu mezi skutečnou a předstíranou hodnotou převáděné věci, když v daném směru je soudům vytýkáno rovněž to, že nebylo náležitě přihlédnuto ke znaleckému posudku předloženému obviněnými (dovolateli) v průběhu trestního řízení.
To znamená, že dovolatelé shora citovaný dovolací důvod z části nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující určitý průlom do výše uvedeného výkladu obsahu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy závěry soudů zjevně nemají žádnou vazbu na obsah jimi provedených důkazů, jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem jimi provedeného dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na učiněná skutková zjištění měly správně dospět k závěru, že trestnost jednání dovolatelů, které bylo právně kvalifikováno jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., zanikla, protože ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. dobrovolně upustili od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranili nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, respektive ve smyslu ustanovení §66 písm. b) tr. zák. projevili účinnou lítost tím, že svůj čin včas oznámili. Oba soudy se provedenými důkazy ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly a zároveň vysvětlily a odůvodnily, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména rozsudek soudu prvního stupně str. 29 až 31, str. 7, 8 usnesení odvolacího soudu). Dostatečně se vypořádaly nejen se skutkovými námitkami obviněných prezentovanými i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, ale i s jejich návrhy na doplnění dokazování, které považovaly s ohledem na obsah již provedeného dokazování za nadbytečné. Své skutkové a na ně navazující právní závěry pak v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnily.
Na tomto místě je k námitkám dovolatelů třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tato hlediska dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně respektují.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnými uplatněn právně relevantně toliko námitkou, byť do značné míry založenou na prezentování jiných skutkových okolností, než které vzaly za prokázané soudy obou stupňů (viz výše), podle níž mělo být na jednání dovolatelů nahlíženo jako na dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
K opodstatněnosti této námitky učinil Nejvyšší soud následující závěry:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že podle §8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně buď upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (§8 odst. 3 písm. a/ tr. zák.), anebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno (§8 odst. 3 písm. b/ tr. zák.). Upuštění od dalšího jednání není dobrovolné mj. v těch případech, kdy pachatel shledá, že dokonání činu je spojeno s podstatně většími překážkami a že má proto podstatně menší naději na úspěch, než si představoval, anebo jedná-li pachatel pod dojmem skutečnosti, že jeho čin je prozrazen, nebo se domníval, že tomu tak je, tzn. že další jednání bude spojeno s nebezpečím pro jeho osobu (v právní nauce srov. např. Základy trestní odpovědnosti, V. Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová, nakladatelství ORAC, 2003, str. 346, 347).
Dále je třeba vzít v úvahu, že v případech tzv. ukončeného pokusu pak pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §8 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zák. Podmínky zániku trestnosti zde mohou být dány jen zcela výjimečně za situace, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech by ovšem nestačilo pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž by bylo třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí. Míru aktivity pachatele je pak vždy nutno posuzovat individuálně podle okolností každého konkrétního případu.
V nyní posuzovaném případě však soudy nezjistily žádnou aktivitu dovolatelů, jež by svědčila o tom, že za stavu, kdy se zdanitelné plnění neuskutečnilo a přesto neoprávněně uplatnili (z inkriminovaného fiktivního obchodu) nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 36.080.000,- Kč učinili jakékoliv významnější kroky, aby následkům svého jednání zabránili. Podle zjištění soudů vyšel jejich čin najevo v návaznosti na šetření Finančního úřadu v H. Tento úřad dovolatele (resp. firmu P. – CZ, a. s.) dne 9. 8. 2002 vyzval k odstranění pochybností v daňovém přiznání. Přesto byla věc dovedena až do stádia, že firma P. - CZ, a. s., podala dne 20. 1. 2003 odvolání proti rozhodnutí o platovém výměru, jímž byla upravena výše daňového odpočtu. S těmito otázkami se soud prvního stupně náležitě vypořádal na str. 27 svého rozsudku. Vysvětlil rovněž, proč neuvěřil výpovědi svědka Dr. Ing. P. z Finančního úřadu v H., o kterou dovolatelé opírají své tvrzení o splnění podmínek, které zákon spojuje s dobrovolným upuštěním od pokusu trestného činu. Ve skutečnosti tak nebyla zjištěna žádná skutková okolnost nasvědčující tomu, že by dovolatelé s vědomím trestnosti vykonaného jednání svůj čin oznámili a vyvinuli nějakou snahu zabránit případným důsledkům svého jednání. Za důležité je třeba považovat i to, že primární impuls ke zjištění pokusu trestného činu vzešel z výsledků šetření Finančního úřadu v H. a nikoliv z konkrétních aktivit dovolatelů jako projevu jejich svobodné (dobrovolné) vůle ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. Ani této jinak relevantně uplatněné části dovolání proto nebylo možno přiznat opodstatnění.
K části dovolání týkající se výroku o trestu je třeba poukázat na to, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace v nyní projednávaném případě nenastala, neboť obvinění byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání šesti roků za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., za který bylo možno uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Ani v tomto směru tedy nebylo možno dovoláním obviněných přiznat jakékoliv opodstatnění.
Vzhledem k důvodům podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných byla dílem podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jejich relevantně uplatněných částech pak nebyla shledána jakkoliv opodstatněnými.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněných L. P. a M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrhy, přesněji toliko podněty dovolatelů k odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler