ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1133.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1133/2013 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. října 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou D. P ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 To 223/2013-188, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 83/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 4. 2013, č. j. 1 T 83/2013-144, byla obviněná D. P. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 25. 12. 2012 kolem 11.30 hodin v M. N. V. na ulici N. V. vnikla neuzamčenou brankou do dvora rodinného domu čp. a poté neuzamčenými dveřmi do samotného rodinného domu, kde v době, kdy stála v zádveří, si jí všimla majitelka domu M. D., nar., tuto obžalovaná oslovila s tím, že je bezdomovec, vyhnali ji z domu, který obývala, nemá peníze, je zmrzlá a požádala o něco na zahřátí, na což jí poškozená M. D. udělala postupně dvě kávy a poté jí nalila nejméně 2 skleničky lihoviny - slivovice a na žádost obžalované jí chtěla dát 20,- Kč na vlak, obžalovaná pak vyšla za dveře od kuchyně, obratem se vrátila bez pozvání zpět do kuchyně, a to pod záminkou, že zde zapomněla svůj občanský průkaz, poškozenou u dveří kuchyně u pohovky chytila rukou za oblečení pod krkem, začala s poškozenou třást a dožadovala se finančních prostředků s tím, že jinak bude zlá, poté poškozenou shodila na zem, kdy využila její momentální indispozice, prohledala kuchyň, kde z krabičky na sekretáři odcizila drobné mince v různých hodnotách a dále volně odložené mince na sekretáři v celkové hodnotě nejméně 228,- Kč, v jídelně, přiléhající ke kuchyni, prohledala sekretář, ze kterého vzala dámské hodinky ze žlutého kovu s kovovým řemínkem ze žlutého kovu v hodnotě 500,- Kč, dále zlatý prstýnek s rytinou po obvodu, vyrobený ze dvou snubních prstýnků v hodnotě 3.000,- Kč a pánské hodinky zn. Prim s černým koženým řemínkem v hodnotě 50,- Kč, dále si v kuchyni vzala rozpitou litrovou láhev domácí slivovice s obsahem půl litru slivovice v hodnotě 150,- Kč a při odchodu na verandě otevřela mrazničku, ze které vzala zmrazenou kachnu v hodnotě 330,- Kč a zmrazeného králíka v hodnotě 180,- Kč, při odchodu poškozené vyhrožovala zabitím, pokud věc oznámí policii, a uvedeným jednáním způsobila poškozené M. D. celkovou škodu ve výši 4.438,- Kč“. Za to byla podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 3.000,- Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 To 223/2013-188, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 6. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná D. P. následně dovolání , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že nebylo dostatečně prokázáno, jak se skutek stal, na což poukazovala po celé dosavadní řízení před soudy. Výsledky provedeného dokazování podle jejího přesvědčení nepostačovalo ke spolehlivému závěru, že jednak vnikla do domu poškozené neoprávněně a jednak že vůči ní vůbec užila nějakého násilí. Soud prvního stupně vycházel pouze z výpovědi poškozené z hlavního líčení, navzdory tomu, že tato vykazovala rozpory s její výpovědí z řízení přípravného. V tomto směru provedl dokazování jednostranně a důkazní situaci současně nesprávně hodnotil. V důsledku toho pak skutek nesprávně posoudil i po stránce právní. Uvedené vady v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání) odvolací soud nenapravil, ačkoliv to bylo jeho povinností. Dovolatelka je toho názoru, že pokud vůbec přicházelo v úvahu uznat ji vinnou trestným činem, mělo jít o trestný čin mírnější. Rovněž má za to, že trest, který jí byl uložen, především pokud jde o zpřísnění horní poloviny trestní sazby, je trestem nepřiměřeně vysokým, a to rovněž s ohledem na její věk a špatný zdravotní stav. V tomto směru navrhla doplnění dokazování vyžádáním aktuální lékařské zprávy jejího ošetřujícího lékaře.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatelka navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 7 To 223/2013, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. předsedkyní senátu soudu prvního stupně zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 9. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 4. 10. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná D. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnila dovolatelka, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo v dovolání deklarovaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že námitky obviněné týkající se otázek viny dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Dovolatelka v této části svůj mimořádný opravný prostředek založila na výhradě, že soudy obou stupňů závěr o její vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku přijaly po nesprávném hodnocení obsahu dokazování, navíc provedeného v nedostatečném rozsahu, v jehož rámci pak mělo být v prvé řadě přihlíženo k údajně rozporným výpovědím poškozené M. D. Tím měla být v její neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítla v podstatě to, že soudy vyhodnotily důkazy k její tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal, resp. nemusel zcela odpovídat skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaného pochybení obviněná (dovolatelka) ve smyslu jí použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila především na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
Nejvyšší soud respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání nebylo dovolatelce prokázáno, popř. že se jej vůbec nedopustila. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz str. 5 dole až 7 shora odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněné, jakou uplatnila i ve svém dovolání. Vůči ve věci učiněným skutkovým zjištěním neměl žádných výhrad a jestliže odvolacím námitkám obviněné - pokud jde o rozsah provedení a kvalitu hodnocení důkazů soudem prvního stupně - nepřisvědčil, rovněž své závěry v tomto směru v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) patřičně zdůvodnil (viz str. 3/4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor naznačený v dovolání, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, že by jejich rozhodnutí nebyla řádně zdůvodněna, či by byla dokonce projevem nepřípustné libovůle.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatelky směřující proti nepřiměřené tvrdosti uložené trestní sankce.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu , považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Pod zmíněný dovolací důvod by bylo možno podřadit též námitku, že v konkrétním případě soud nesprávně aplikoval ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody po nesprávném vyhodnocení tam uvedených podmínek.
Žádnou takovou (ani posledně zmíněnou) vadu však dovolatelka neučinila předmětem svého dovolání, když poukázala pouze na nepřiměřenou přísnost uloženého trestu a soudům vytkla, že při ukládání trestu nepřihlížely k jejímu vyššímu věku a nepříznivému zdravotnímu stavu.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.
Protože dovolání obviněné D. P. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřaditelné nejsou, nelze mu přiznat opodstatnění z hlediska dalšího důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler