ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1262.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1262/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2004 o dovolání podaném obviněným M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 5 To 240/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 243/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 2 T 243/2002, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle rozsudku spáchal tím, že „dne 31. 8. 2001 kolem 21:00 hod. řídil po silnici 3. třídy v km 2 v katastru obce N. V., okres B., ve směru na D. osobní vozidlo značky Škoda 120, přičemž nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla charakteru a povaze vozovky, a při projíždění levotočivé zatáčky v důsledku zcela nepřiměřené rychlosti dostal s vozidlem smyk, vjel do levé poloviny vozovky a s vozidlem sjel do silničního příkopu vlevo, kde se vozidlo několikrát otočilo přes střechu, přičemž při nehodě jeho spolujezdec J. N., utrpěl těžké zranění a to poranění hrudní páteře a míchy s nehybností dolních končetin, otřes mozku, zhmoždění hrudníku a ledviny, pro kterážto zranění byl do 17. 10. 2001 hospitalizován v Úrazové nemocnici B. a dále v rehabilitačním středisku H., je dosud v léčení a zranění zanechá trvalých následků; při nehodě došlo dále k lehčím zraněním dalších jeho spolujezdců D. D. a J. S.“ Za to byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenémun J. N. částku 41.925,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 5 To 240/2004, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 6. 2004 /§139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř./.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že zpochybňuje závěry, k nimž dospěly soudy, „neboť byly hodnoceny jednostranně a neodpovídaly kritériím daným ust. §2 odst. 5, 6, k §89 a násl., k §207 a násl. tr. řádu, kdy nedošlo k postupu pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu“. Konkrétně namítl, že soudy při hodnocení důkazů zcela pominuly okolnost svědčící v jeho prospěch, a sice důkaz o technické závadě na motorovém vozidle, která byla podle něho „jedinou vysvětlitelnou příčinou havárie motorového vozidla.“ Odvolacímu soudu dovolatel vytknul, že se ztotožnil s hodnocením důkazů nalézacího soudu a převzal jeho stanovisko, podle něhož jel nepřiměřenou rychlostí, přičemž vycházel zejména ze svědeckých výpovědí opilých osob. V souvislosti s tím se vyjádřil ke znaleckému posudku ing. M., jehož závěry stran rychlosti jízdy označil za hypotetické. Dále dovolatel poukázal na to, že jmenovaný znalec neprovedl ohledání motorového vozidla z hlediska jeho technické způsobilosti, ačkoliv se – dovolatel - policistům nebo některému z nich o náhlé technické závadě zmínil. Zdůraznil přitom, že považuje za neudržitelné, pokud se soudy nevypořádaly s otázkou stavu diferenciálu a zcela se ve svých rozhodnutích vyhnuly hodnocení, zda technický stav diferenciálu byl nebo nebyl příčinou dopravní nehody, a svoje argumenty včetně otázky možnosti doplnění dokazování v tomto směru podrobně rozvedl.
V návaznosti na uvedenou argumentaci dovolatel konstatoval, že uplatněný dovolací důvod z části spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku pak vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jak byly zjištěny soudy obou stupňů, resp. z odlišného hodnocení provedených důkazů, přestože dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva (ať již v nesprávném posouzení skutku anebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení) a nikoliv trestního práva procesního (provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů). Za tohoto stavu je si vědom toho, že jeho námitka nesprávného právního posouzení skutku s poukazem na technickou závadu vozidla, opírající se o hodnocení provedeného důkazu, resp. jeho ignoraci, a tím pádem i o jiný skutkový stav, než jaký vzaly za prokázané soudy obou stupňů, nemůže být sama o sobě důvodem dovolání, když takový dovolací důvod v trestním řádu zahrnut není. Nicméně skutečnost, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., musí být v řízení bezpečně zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být zřejmé, „jakým trestným činem se tak stalo“ a který obecně závazný předpis porušil. Ačkoliv tyto náležitosti byly podle slov dovolatele s výhradou splněny, z hlediska zavinění je nutné, aby „znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že technická porucha na motorovém vozidle a její následná příčina dopravní nehody je znakem skutkové podstaty tr. činu a že popis skutku obsahuje všechny okolnosti rozhodné pro naplnění subjektivní stránky tr. činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.“ Dovolatel pak zrekapituloval, že základem pro právní posouzení jeho nedbalostního zavinění je zjištění, že v důsledku zcela nepřiměřené rychlosti dostal smyk, čímž vjel do levé poloviny vozovky a sjel s vozidlem do příkopu. K tomu namítl, že uvedenou slovní formulaci, především však žádnou okolnost, z níž by bylo možné usuzovat na to, že vozidlo řídil v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., nelze aplikovat, neboť podle jeho názoru rychlost jízdy odpovídala jeho schopnostem, vlastnostem vozidla, korespondovala i se stavebním a technickým stavem pozemní komunikace a rovněž byl schopen vozidlo zastavit na vzdálenost, na jakou měl rozhled. Porušení zák. č. 361/2000 Sb. je podle něho dovozováno pouze z následků nehodového děje, aniž by se soudy jakkoliv vypořádaly s opakovaně namítanou technickou vadou vozidla. Neobsahuje-li tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, v čem (dovolatel) porušil důležitá ustanovení zákona a kterého, tím spíše v něm absentuje skutkový podklad, z něhož by bylo možné dovodit jeho nedbalostní zavinění „ve vztahu k této skutečnosti“, která podmiňuje spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., pak podle jeho přesvědčení „přinejmenším v tomto stádiu zmíněný dovolací důvod naplňuje podmínky nesprávné aplikace hmotného práva“.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhnul, aby dovolací soud „napadené usnesení Krajského soudu v Brně 5 To 240/2004 ze dne 15. června 2004 podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a taktéž, aby zrušil rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu a dále aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že dovolací argumentace svojí povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, jestliže je vybudována výhradně na zpochybnění rozsahu provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů. Ani v té části, v níž dovolatel namítá nesprávné právní posouzení subjektivní stránky, je jeho argumentace výhradně skutkové povahy, když se domáhá jiného právního posouzení na základě své skutkové verze, v jejímž důsledku by měly soudy prokazovat, zda je v přezkoumávaném případě potřebnou formou zavinění obviněného pokryta technická závada na vozidle, jako příčina dopravní nehody. Dovolatel se takto v rámci označeného dovolacího důvodu domáhá změny zjištěného skutkového stavu a tedy dovolání uplatnil na procesním, nikoliv hmotně právním základě. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností), přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Dovolatel především zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle jeho přesvědčení objektivně existoval takový skutkový stav věci (existence technické závady, nikoli nepřiměřená rychlost jízdy), jenž by právní kvalifikaci inkriminovaného skutku jako trestného činu útoku ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. pro absenci zavinění nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových závěrů popsaných ve výroku (a podrobněji rozvedených v odůvodnění) rozsudku soudu prvního stupně, na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se svým mimořádným opravným prostředkem de facto domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý