ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1307.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1307/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. listopadu 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. B., nar., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 4 To 326/2011-455, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 65/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 9. 2011, č. j. 2 T 65/2010-423, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen„tr. zák.“/) na skutkovém základě, že „dne 23. 10. 2009 v přesně nezjištěné době od 16:00 hod. do 17:24 hod. v N. J. na ulici R. v A. L. jako zaměstnanec firmy A. L. s.r.o. za pomocí svěřeného klíče odemknul zámek příruční pokladny, ze které vyjmul uloženou tankovací kartu CCS a finanční hotovost ve výši 343.945,- Kč, které odnesl na nezjištěné místo, ponechal si je pro svou potřebu a před svým odchodem z objektu firmy zakryl hadrem čidlo zabezpečovacího zařízení umístěné nad dveřmi do chodby WC, odstranil vložku zámku příruční pokladny, vypnul jističe kamerového systému a dne 26. 10. 2009 kolem 06:50 hod. při nástupu do zaměstnání pootevřel okno na chodbě objektu firmy, což mělo vzbudit dojem, že výše uvedené věci byly odcizeny neznámou osobou v době od 17:25 hod. dne 23. 10. 2009 do 06:50 hod. dne 26. 10. 2009, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené firmě A. L. škodu ve výši nejméně 343.945,- Kč“. Za to byl podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti A. L., s.r.o., IČ 26824108, se sídlem V. M., M., na náhradě škody částku ve výši 343.945,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 2. 2012, č. j. 4 To 326/2011-455, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. B. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že závěr o jeho vině byl postaven výhradně na nepřímých důkazech, které ovšem netvořily ucelený řetězec. Soud vycházel toliko z indicií a odůvodnění jeho rozhodnutí tak nutně trpí vadami, jimiž, stejně jako následné rozhodnutí odvolacího soudu, vybočuje z rámce čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Obě rozhodnutí současně odporují požadavkům kladeným na jejich odůvodnění ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř. Soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi vyplývajícími z provedených důkazů a v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny vyhodnotily důkazní situaci k tíži dovolatele, čímž porušily zásadu presumpce neviny. Takovou vadu pak lze ve smyslu nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 55/04 učinit předmětem přezkumu v dovolacím řízení i přes omezený rámec uplatněného důvodu dovolání.
V další části dovolání obviněný poukázal na to, že soud prvního stupně v jeho trestní věci rozhodl původně zprošťujícím rozsudkem, který logicky a řádně odůvodnil. Přestože následně po zrušení tohoto svého rozhodnutí splnil tento soud pokyny udělené mu odvolacím soudem k doplnění dokazování, důkazní situace se tím nijak nezměnila. Navzdory tomu však napodruhé rozhodl o jeho vině. Poté obviněný obsáhle zrekapituloval ze svého hlediska obsah provedených důkazů. Předně zpochybnil použitelnost záznamů kamerového systému jako důkazu v trestním řízení s odkazem na skutečnost, že zaměstnavatel k monitorování inkriminovaných prostor neměl svolení úřadu na ochranu osobních údajů. Kromě toho má za to, že pořízená nahrávka prokazuje spíše jeho nevinu, neboť na záběrech se nechová nijak podezřele. Není na nich zachyceno ani to, že by vůbec v rozhodnou dobu přistoupil k místu, kde je trezor v dosahu, tak, aby s ním mohl manipulovat, na rozdíl třeba od telefonujícího svědka K. nebo uklízečky, která se musela převléci v šatně v těsné blízkosti trezoru a musela přijít v době, kdy prodejna byla již prázdná. Na kameře je vidět pouze to, že se obviněný vrátil pro svoji zapomenutou peněženku, odešel na toaletu a aniž by se v prostoru trezoru zastavil, dochází k výpadku elektrické energie zhruba 42 vteřin po jeho odchodu z prodejny. Z tohoto důkazu lze tedy dle jeho názoru jednoznačně dovodit, že od doby, kdy předal peníze do trezoru, se u něj prokazatelně nezdržoval. O tom, že budou v pátek dne 23. 10. 2009 peníze na prodejně, se dozvěděl až v průběhu dne (v pozdním odpoledni), což současně vylučuje, že by se na tuto situaci jakkoli dopředu připravil. Soudy se kromě toho nevypořádaly s faktem, že ve finanční historii jeho rodiny není ani stopy po podezřelých finančních transakcích a ani domovní prohlídka nevedla k zajištění odcizených bankovek. Ta byla mimo jiné protiústavní a svědčí o neobvyklé angažovanosti orgánů činných v trestním řízení v dané trestní věci, kde došlo k porušení principu přiměřenosti použitých nástrojů trestního řízení s ohledem na závažnost žalovaného skutku. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem soudů, že elektroinstalace a funkčnost zabezpečovacích systémů byla bezvadná, neboť byly ve stavu, v němž neměly způsobilost projít revizní kontrolou. Nebyla zodpovězena otázka, kdy měl vlastně začít uskutečňovat svůj záměr odcizit zaměstnavateli svěřené peněžní prostředky. Vždyť tak mohl učinit bez povšimnutí již v době, kdy je ukládal do trezoru. Vytýkána jsou mu v podstatě obyčejná jednání, jako je pomoc s parkováním vozidla či trvání na řádném úklidu prodejny. Bez povšimnutí zůstala stejně pravděpodobná verze, že peníze mohl na prodejně odcizit kterýkoli ze zaměstnanců, případně některý ze zákazníků a zejména pak třetí osoba, která mohla do objektu prodejny vstoupit oknem, aniž by to čidla zaznamenala, jak prokázala minimálně polovina vyšetřovacích pokusů. Zcela bez vysvětlení zůstal daktyloskopický otisk na okně, což je zvlášť závažné opomenutí důkazu právě za situace, kdy není možno stanovit okamžik, kdy bylo okno pootevřeno.
Nad rámec uvedeného dovolatel poukázal také na to, že bez ohledu na rozpor v důkazní situaci neměl zaměstnavatel žádným způsobem nastaveny kompetence jednotlivých zaměstnanců a neuzavřel s nimi dohody o hmotné odpovědnosti. Přitom je mu de facto vyčítáno to, že s penězi nenakládal podle „pravidel a pokynů“, ale tak, jak si to zaměstnavatel ex post představoval. Dovolatel neměl žádnou povinnost přebírat peníze od zákazníků, tyto ukládat do banky nebo zaměstnavatele informovat o tom, že finanční prostředky byly složeny do pokladny. Nejbezpečnější řešení, tj. uložení peněz do banky, nebylo ten den z objektivních příčin možné vzhledem k organizačním změnám v G. M. B. po povodních v roce 2009. Zaměstnavatel navíc sám věděl o předaných penězích a mohl si pro ně ten den přijet, což však neučinil. Svým dlouhodobě nezodpovědným přístupem k ochraně svého majetku tak odcizení inkriminované částky sám umožnil a je otázkou, zda v daném případě nebyla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Dovolatel je přesvědčen, že za dané důkazní situace by zaměstnavatel v civilním řízení vůči němu nárok na náhradu škody uplatňoval neúspěšně a že soudy jeho aktivitu k ochraně vlastního majetku nepřípustně nahradily trestně právní represí.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil všechny výroky dovoláním napadených rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, ve kterém budou lépe respektována zásada presumpce neviny a právo na spravedlivý proces a které vyústí ve zprošťující rozsudek podle §226 písm. c) tr. ř., případně podle §226 písm. b) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě konstatoval, že petit dovolání tak, jak jej formuloval dovolatel, je vadný, neboť nelze navrhovat, aby Nejvyšší soud zrušil meritorní rozhodnutí v podobě rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího a poté žádat přikázání věci soudu druhého stupně, protože ten by po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně neměl o čem jednat. Dále státní zástupce uvádí, že námitky zvolené dovolatelem nevyhovují zvolenému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť nesměřují proti aplikaci norem trestního práva hmotného na soudem zjištěný skutkový stav. Dovolatel se soustředil pouze na vlastní náhled na hodnocení důkazů ve snaze bagatelizovat skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Tím se snažil vyvolat představu neucelenosti důkazní báze, která by vylučovala spolehlivé objasnění věci. Státní zástupce také připomněl, že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení povinen opětovně se zabývat námitkami, které již byly přezkoumány v odvolacím řízení, a uvedl, že takto mechanicky opakované výhrady bývají zpravidla posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Námitky dovolatele vůči obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu pak považuje z hlediska dovolání za irelevantní, neboť je zákon (§265a odst. 4 tr. ř.) nepřipouští.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť argumentace obviněného směřuje mimo zákonné důvody uvedené v §265b tr. ř., a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jinými způsoby, než jsou specifikovány v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V tomto případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítal žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací, ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Mimořádný opravný prostředek byl postaven výlučně na zpochybňování správnosti učiněných skutkových zjištění, vytýkal soudům obou stupňů jednostranně účelově zaměřené hodnocení důkazů bez přihlédnutí k té jejich části, která měla přinejmenším zpochybňovat odsouzené počínání dovolatele. Údajná absence pravidel na straně zaměstnavatele při přejímání peněz od zákazníků a z toho vyplývající nemožnost uspět s žalobou na náhradu škody v civilním řízení měla vést soudy k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, když normy trestního práva mají být aplikovány až jako ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zák. Tato pochybení měla tedy vést k nesprávnému právnímu posouzení skutku při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na podkladě takové dovolací argumentace však nelze pochybovat, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal ve skutečnosti zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tedy dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Proto jeho dovolací námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Při posuzování tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvého a druhého stupně. Porušení určitých procesních ustanovení sice může zakládat dovolací důvody, ale jen v případech výslovně stanovených v zákoně (např. dle 265b odst. 1 písm. a/, b/, d/ a f/ tr. ř.). Tyto však dovolatel neuplatnil a argumentací ani věcně nenaplnil.
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž, s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudy obou stupňů komplexně, logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o uzavřený řetěz důkazů nepřímých, vylučující závěr jiný.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oba soudy se důsledně vypořádaly s námitkami dovolatele, které byly z valné části opakovány v mimořádném opravném prostředku. Zejména odvolací soud správně konstatoval zásadní fakt, vyplynuvší z provedeného dokazování, a sice, že jestliže klíče od pokladny měly pouze dvě osoby, obviněný a jedna ze svědkyň, která však prokazatelně odešla z objektu ještě dříve, než peníze byly do pokladny vloženy, pokladna nenesla stopy po násilném otevření, vložka Fab byla následně demontována, když demontáž cylindrické vložky měla nepochybně znesnadnit zjištění o způsobu otevření pokladny, k pokladně bylo přistoupeno z vnitřku objektu, pak nikdo jiný, než obviněný pokladnu otevřít nemohl. Takový závěr potvrzuje řada neobvyklých, svědecky doložených, soudy popsaných kroků obviněného, majících za cíl jednak získat čas pro souzený čin, jednak znemožnit odhalení pachatele. V této souvislosti nutno zmínit alespoň jeho snahu o eliminaci elektronických prvků ochrany, záměrné způsobení výpadku el. proudu, aby bylo znemožněno monitorování prostoru během víkendu, a tedy zjištění, že do objektu nikdo zvenčí nevnikl. Klíč od místnosti s jističi měl přitom obviněný v zásuvce svého stolu. Takto by si jistě nepočínal pachatel, vniknuvší zvenčí a neznalý poměrů. Je nepravděpodobné, že by šlo o nenarušený řetězec náhod, je vyloučené, že by o tento šlo při existenci finálního následku, totiž ztrátě peněžní hotovosti a zjištění pachatele. Námitka dovolatele o nevyjasněných pravidlech při přejímání peněžní hotovosti od zákazníků nemůže obstát. Jak vyplynulo i z jeho výpovědi, nebylo to poprvé, co přišel do kontaktu s tržbou, znal pokyny nadřízeného, velmi dobře věděl, že peníze patří firmě. Obviněný tedy jednal s plným vědomím, že se zmocňuje cizí věci, kterou si hodlá ponechat pro svou potřebu. K peněžní hotovosti na provozovně přístup měl, byl oprávněn k jejímu převzetí od zákazníků. Jakákoli, byť případně přesněji vymezená pravidla, by mu v jeho záměru nezabránila. Výše způsobené škody pak mnohonásobně přesáhla dolní hranici zákonného pojmu škody nikoli malé. Proto nebylo možno přisvědčit ani té části dovolacích námitek, která poukazovala na údajné porušení zásady subsidiarity trestní represe, vyjádřené v ust. 12 odst. 2 tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (tzv. princip ultima ratio). Podle této zásady trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V souzeném případě však dovolatel porušil jedno ze základních pravidel společenské morálky, totiž pravidlo o nedotknutelnosti cizího majetku (vyjma případů zákonem stanovených), když právě ochrana těchto pravidel je účelem hmotněprávních norem trestního práva. Ztotožnění se na takovém podkladě se vznesenou námitkou by za zjištěných okolností proto znamenalo popření účelu trestního práva.
Nicméně alespoň v této části bylo možno považovat dovolací námitku za právně relevantní co do naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného M. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotněprávní dovolací důvod podle §265b písm. g) tr. ř. - ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. - podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký