ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1339.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1339/2013 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání obviněné Ing. A. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 To 186/2013-325, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 213/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 To 186/2013-325, a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 2 T 213/2012-270 .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 2 T 213/2012-270, byla obviněná Ing. A. S. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „jako majitelka bytového domu na ulici Š. v B., který odkoupila dne 28. 12. 2010 od původního vlastníka, převzala od jednotlivých nájemníků domu platby zahrnující platby nájmu, platby záloh na vodu, plyn a elektřinu, ty však nepoužila k danému účelu, tedy platbě záloh na vodu, plyn a elektřinu příslušným dodavatelům, ale pro vlastní potřebu, následkem nehrazení záloh v celkové výši 46.952,- Kč byl dodavatelem plynu, společností RWE ke dni 30. 8. 2011 demontován plynoměr od ústředního topení v domě a následně ukončena smlouva o dodávkách plynu do domu, nedoplatek vzniklý nehrazením záloh za vodné a stočné ve výši 5.229,- Kč byl dodavateli, Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., uhrazen přímo nájemníky, i přes skutečnost, že toto již řádně uhradili k jejím rukám, aby jim nebyl odpojen i přívod vody, uvedeným jednáním způsobila nájemníkovi společnosti APEX EURO, s. r. o., škodu ve výši 26.999,- Kč na platbách záloh na vodu, plyn a elektřinu a části doplatku za vodu, J. L. škodu ve výši 4.415,- Kč na platbách záloh na vodu a záloh na plyn k ústřednímu topení v domě, Ing. Z. V. škodu ve výši 1.115,- Kč na platbách záloh na vodu, takto si počínala, přestože pravomocným rozhodnutím Úřadu městské části Brno-Žabovřesky ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. MCBZAB/11989/11/DIVT, jí byla uložena povinnost obnovit dodávku plynu pro ústřední topení v domě, toto neudělala, v důsledku nevytápění se Ing. J. B. – APEX EURO, s. r. o., musel z bytu pro jeho poškození v důsledku nevytápění odstěhovat do náhradního bydlení, poškozená J. L. a Ing. Z. V. v důsledku nevytápění bytů museli zvolit náhradní způsoby vytápění, které nejsou ze zdravotního hlediska vyhovující a nedosahují účinnosti ústředního vytápění“. Za to byl obviněné podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 400,- Kč, tedy celkem ve výši 200.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené společnosti APEX EURO, s. r. o., IČ: 26291096, se sídlem Brno, Výstaviště 405/1, škodu ve výši 26.999,- Kč, J. L., bytem B., S., škodu ve výši 4.415,- Kč, a Ing. Z. V., bytem tamtéž, škodu ve výši 1.115,-Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud poškozeného Ing. Z. V. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 To 186/2013-325, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 8. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná Ing. A. S. následně dovolání , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že svým jednáním především vůbec nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Zdůraznila, že účastníkem smluvních vztahů s dodavateli energií byla výhradně ona a nikoliv údajně poškozené osoby. Proto pokud v domě došlo ke spotřebě energií, byla na základě této skutečnosti vůči dodavatelům zavázána dovolatelka a nikdo jiný. Pokud by společnost RWE vymáhala dlužnou částku v občanskoprávním řízení, byla by v něm pasivně legitimována rovněž pouze ona sama. Z právního hlediska tedy nedošlo ke svěření cizích finančních prostředků dovolatelce, aby poté byly jménem údajných poškozených vypořádány vůči plynárnám, nýbrž zaplacením energií výše uvedeným způsobem došlo k převodu vlastnického práva k předmětným finančním prostředkům na osobu dovolatelky. Z tohoto důvodu je vyloučeno, aby se ve vztahu k nim dopustila zpronevěry. Přitom nebylo ani nijak blíže prokazováno, že by je skutečně použila pro vlastní potřebu. Z hlediska právního posouzení věci je podle dovolatelky ovšem podstatné to, že nebyla žádným prostředníkem mezi poškozenými a dodavateli plynu. Dále uvedla, že za rok 2011 byl v domě odebrán a spotřebován plyn v hodnotě 46.952,- Kč, který nebyl užit z její strany. K tomu dodala, že i pokud by veškeré peníze předané poškozenými použila k úhradě ceny plynu, nestačilo by to k pokrytí celé spotřeby. Poškození nicméně platili za dodávku, kterou obdrželi. Obdobné pak platí i stran dodávek vody. Nemohla jim tak vzniknout žádná škoda. Přesto soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku chybně konstatoval, že poškození jako nájemníci „platili za něco, co jim nebylo poskytováno“. Vedle znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry absentuje podle dovolatelky v jejím jednání i úmysl, neboť jako laik jednala podle rad svého tehdejšího právního zástupce Mgr. Jana Farkače. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 848/2010, z něhož vyplývá, že pokud se laické osoby spolehnou na právní rady advokáta jako osoby znalé práva, aniž by zde byly nějaké konkrétní okolnosti, ze kterých by mohly usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze u nich zpravidla po subjektivní stránce dovodit úmyslné zavinění. Dovolatelka na tomto místě zároveň připomněla, že byla v době od zakoupení nemovitosti v pracovní neschopnosti způsobené psychickými obtížemi. O domovní záležitosti se proto sama nestarala a vše ponechala na právním zástupci. Ani na to však soud nebral žádný zřetel.
Nesprávné právní posouzení jejího jednání spatřuje dovolatelka i v aplikaci ustanovení o trestném činu (přečinu) neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy zde podle ní uměle rozšířily trestní represi na omisivní jednání, které v žádném případě pod pojem „neoprávněné bránění oprávněné osobě“ podřadit nelze. Dovolatelka předně zdůraznila, že jednala právně legitimně, neboť měla důvodné podezření o černém odběru energií ze strany nájemníků a nechtěla prohlubovat případný finanční deficit. Platbu dodavateli neuskutečnila na radu svého právního zástupce, neboť výše odběru plynu v domě dosahovala zcela nereálných hodnot. Nehodlala sehrát roli jakéhosi rukojmího jako jediná osoba, která byla účastníkem právního vztahu s dodavatelem. Jejími oprávněnými zájmy se však soud vůbec nezabýval. Zároveň zpochybnila výrok rozhodnutí ÚMČ Žabovřesky, který šel podle jejího názoru nad rámec návrhu, resp. mimo něj, když se údajní poškození domáhali toho, aby zaplatila faktury společnosti RWE a nikoli aby obnovila dodávky plynu. Přitom je třeba pojmově odlišovat povinnost obnovit dodávku plynu a povinnost zajistit obnovení dodávky plynu. Výrok zmíněného rozhodnutí správního úřadu je tak podle dovolatelky nezákonný a v tomto smyslu nevykonatelný. Navíc do žádného z bytů v domě dodávky plynu nikdy přerušeny nebyly. Všechny subjekty měly své vlastní smlouvy o jeho dodávkách, jejichž uzavření dovolatelka nemohla zabránit. Soud prvního stupně také nesprávně posoudil předběžnou otázku, zda nájemce bytu - společnost APEX EURO, s. r. o., má vůbec postavení oprávněné osoby podle §208 tr. zákoníku. K předmětnému bytu byly uzavřeny současně dvě nájemní smlouvy, což je vyloučeno, a proto jsou obě neplatné. Jedna z nich byla navíc uzavřena s právnickou osobou, což rovněž není možné. Ve vztahu k J. L. a Ing. V. dovolatelka připustila jejich právní tituly k užívání bytů, nicméně neshledala důvod k tomu, aby si tito nájemníci nutně museli topit za pomoci plynového kotle, tedy formou nadstandardu a nejnovější technologie. Mohli tak činit přímotopy nebo pevnými palivy (uhlím či dřevem), byť jde o formu méně pohodlnou a efektivní. Také v tomto směru dovolatelka namítla, že jednala na základě rad svého právního zástupce a nelze tudíž dovozovat její úmyslné zavinění bránit jinému v užívání bytu.
Jako nesprávný a nezákonný napadla dovolatelka i výrok o náhradě škody. Trvá na tom, že poškození za rok 2011 plyn skutečně spotřebovali a úhrada za něj jim tak z titulu náhrady škody přiznána být nemůže. Jinak by to - dovedeno ad absurdum - znamenalo, že by měli nárok na úhradu plynu zdarma. Přitom svědkyně J. L. se ani poškozenou být necítí, když se sama vyjádřila tak, že by měla obviněné za plyn ještě doplácet. Tímto vyjádřením tak de facto vzala dřívější připojení se s nárokem na náhradu škody zpět.
Nakonec dovolatelka poukázala na podjatost samosoudkyně Městského soudu v Brně, která zamítla veškeré důkazní návrhy obhajoby a záměrně ignorovala její námitky, když se s nimi v odůvodnění rozsudku ani náznakem nevypořádala. Vytkla jí, že jako soudkyně rezignovala na svou roli nestranného orgánu, který má aktivně vyhledávat skutečnosti a důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného. Tím z logiky věci nemohlo dojít k objektivnímu posouzení důkazních prostředků a z nich plynoucích skutkových zjištění, ani k naplnění základní trestně právní zásady in dubio pro reo. V průběhu řízení měla samosoudkyně nemístné poznámky a po závěrečné řeči, bez přihlédnutí k v ní obsažené argumentaci, po sedmi vteřinách vynesla rozsudek. Potom bez bližšího odůvodnění nepovolila pořízení kopií záznamů hlavního líčení. Zásadní argumenty obhajoby, které zazněly až při závěrečné řeči, a proto nebyly obsaženy v žádném z jejích písemných podání, nebyly zachyceny ani v protokole o hlavním líčení, což samozřejmě nelze považovat za prostou písařskou chybu, ale za flagrantní zásah do spisového materiálu v neprospěch obviněné. Tato pochybení pak podle dovolatelky plně odůvodňovala obavu, že se na straně samosoudkyně nejednalo o nedbalost, nýbrž o důsledek její podjatosti. Shora uvedenými skutečnostmi se odvolací soud odmítl zabývat. Za těchto okolností je proto podjatost rozhodující soudkyně samostatným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., bez ohledu na skutečnost, že ve věci nebylo vydáno rozhodnutí podle §31 tr. ř. Okolnosti odůvodňující podjatost byly přitom obhajobou namítány již v odůvodnění odvolání, tedy včas.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napravil namítaná pochybení soudů obou stupňů a aby rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 2 T 213/2012-270, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 To 186/2013-325, zrušil a „vrátil“ věc Městskému soudu v Brně k dalšímu projednání. Současně navrhla, aby podle §265l odst. 3 tr. ř. věc přidělil jinému samosoudci, s ohledem na podjatost samosoudkyně Mgr. Bartoňové.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Protože obviněná tuto námitku vznesla v odvolání jako řádném opravném prostředku, mohla citovaný dovolací důvod uplatnit. Podstatou její argumentace je tvrzení, že samosoudkyně soudu prvního stupně Mgr. Hana Bartoňová postupovala v řízení nesprávně v její neprospěch. K tomu státní zástupce konstatoval, že rozhodnutí o vyloučení orgánu podle §31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně zakotvené zásady popsané v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto vyloučení soudce či člena senátu z projednávání již přidělené věci je nutno považovat za postup zcela výjimečný, který musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi. Ty zároveň musí poskytovat podklad pro spolehlivé zjištění o závadném poměru soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. či o vztahu ve smyslu §30 odst. 2 až 4 tr. zákoníku. Obviněná své stanovisko v tomto ohledu opírá o námitku údajné nesprávnosti v procesním postupu samosoudkyně Mgr. Bartoňové, nicméně podle státního zástupce nepředkládá žádné relevantní podklady pro to, že poměr samosoudkyně k obviněné nebo k projednávané věci dosahuje intenzity, kterou zákon předpokládá v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Odlišné názory na provádění a hodnocení dokazování nejsou zákonným argumentem pro vyloučení zákonného soudce. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl tedy podle názoru státního zástupce uplatněn nedůvodně.
K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nejprve zrekapituloval skutková zjištění soudů, z nichž následně dovodil správnost právního posouzení jednání dovolatelky (skutku) jako přečinu neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Konstatoval, že obviněná cíleně, prostřednictvím nehrazení záloh, dosáhla přerušení dodávky plynu určeného jako medium pro ústřední vytápění v domě, přičemž k dopadu tohoto jejího jednání došlo v zimních měsících, kdy nájemníci nebyli schopni dostatečně vytopit byty jiným způsobem. Obdobně obviněná jednala ve vztahu k dodávkám vody, nicméně zálohy za ni nájemníci uhradili sami přímo dodavateli, takže k odpojení přívodu vody nedošlo. Takový útok je podle mínění státního zástupce - s přihlédnutím k závěrům stávající soudní praxe - zjevným bráněním v užívání bytu a tedy výše zmíněným přečinem. Jednání dovolatelky bylo cílené a směřovalo k donucení stávajících nájemníků k vystěhování. Dovolatelka nečinila žádné relevantní kroky k tomu, aby ověřila své podezření na neoprávněný odběr plynu, resp. aby řešila plně jí vyvolanou situaci stran vytápění bytů. Její úvahy nad vykonatelností správního rozhodnutí úřadu městské části pak podle státního zástupce postrádají význam, neboť protiprávní jednání bylo spácháno i bez ohledu na existenci výše uvedeného rozhodnutí. Podstatné je, že dovolatelka postupovala cíleně proti právům nájemníků, na což primárně neměla žádný zásadní vliv skutečnost, že se pro určité úkony nechala zastupovat advokátem. Navíc ani ze souvisejících částí výpovědí nevyplývá žádné jednoznačné hodnocení situace ze strany advokáta, jenž zejména ohledně plateb poskytoval doporučení pouze obecně. Pro hodnocení subjektivní stránky pak rovněž nemůže mít zásadní význam případná pracovní neschopnost dovolatelky v době, kdy aktivně vstupovala do řešení svých majetkových záležitostí. Kromě toho nebyly zjištěny žádné důležité okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o neoprávněnosti užívání bytů jednotlivými poškozenými. Zákon totiž především nevylučuje uzavření dvou nájemních smluv se dvěma nájemníky k témuž předmětu nájmu (bytu). Pochybnosti tak může vyvolávat pouze nájemní smlouva k bytu uzavřená s právnickou osobou. Nicméně obviněná vystupovala především proti nájemcům - fyzickým osobám, takže tato pochybnost má již jen okrajový význam. Kromě toho státní zástupce zastává názor, že nájemní smlouva jako taková na povahu subjektů žádná omezení neklade a účastníkům svědčí právo smluvní volnosti (§663 a násl. a §51 občanského zákoníku). Limity by byly dány spíše ve specifických pravidlech chránících nájemní práva fyzických osob. Současně nelze přehlédnout, že obviněná nerealizovala žádné kroky, kterými by zákonným způsobem realizovala svá práva či iniciovala rozhodnutí o neoprávněnosti užívání bytu tím kterým poškozeným coby nájemníkem. Přisvědčit jí podle názoru státního zástupce nelze ani v tom, že nebyla povinna umožnit nájemníkům topení formou nadstandardu a nejnovější technologie. Jednalo se o plynový kotel a navazující rozvod horké vody jako topného média, což není nadstandardem ani nejnovější technologií, ale běžným vybavením bytů, když navíc jiný způsob vytápění zjevně nefungoval. Za těchto okolností tedy obviněná byla uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku právem, když jeho znaky naplnila i po stránce subjektivní, nejméně formou nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Jiný závěr je ovšem podle státního zástupce nutno dovodit ohledně aplikace ustanovení o trestném činu (přečinu) zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětný skutek měl spočívat v tom, že obviněná přebírala jako pronajímatelka od nájemníků nájemné a další poplatky za služby spojené s užíváním bytů na základě nájemních smluv, tedy na základě existujícího právního důvodu. V návaznosti na tom přešly tyto finanční prostředky do jejího vlastnictví a následně s nimi měla naložit v souladu se svými smluvními povinnostmi, jež vyplývaly jednak z nájemních smluv a jednak ze smluv s dodavateli plynu a vody. Pokud obviněná tyto své povinnosti porušila, může nést související odpovědnost (soukromoprávní a případně - s ohledem na další dopady - i trestněprávní), avšak nemůže jí být kladeno za vinu, že si přisvojila cizí věc, jež jí byla svěřena. Její pochybení se tak sice týkalo dispozice s věcí, ale náležející již do jejího majetku, přičemž ani soudy obou stupňů přesvědčivě nevyložily svůj odlišný názor.
Státní zástupce proto nepovažuje dosavadní právní posouzení inkriminovaného skutku i jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku za správné. Při zohlednění evidentní snahy obviněné donutit nájemníky k vystěhování by podle jeho názoru mohlo být např. dovozeno, že pokud přebírala mimo jiné jejich platby na plnění spojená s užíváním bytů již s tím, že je dodavatelům nehodlá zaplatit a způsobila tak škodu, jednala podvodně ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k nedůvodnosti argumentace obviněné užité v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. přitom dle jeho názoru není dán důvod k zásahu do principu zákonného soudce ve smyslu §265 l odst. 3 tr. ř. Dále státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud navrženým způsobem rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná Ing. A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), a l ) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnila dovolatelka, by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo jí namítanými vadami zakládajícími oba či jeden z dalších důvodů dovolání, které uplatnila, tj. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. či dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento dovolací důvod však nelze uplatnit tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K naplnění tohoto dovolacího důvodu je zároveň zapotřebí, aby to byl právě vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí , jež je napadáno předmětným dovoláním.
Shora uvedený dovolací důvod dovolatelka opřela o námitky, že samosoudkyně Městského soudu v Brně Mgr. Hana Bartoňová apriorně zamítala v zásadě veškeré důkazní návrhy, které jí předkládala, svědky, kteří potvrzovali její obhajobu, vyslýchala nepřátelsky naladěna, nařídila hlavní líčení v den a v čase, který pro ni nebyl příznivý, provedené důkazy hodnotila zásadně v její neprospěch, častovala ji nevhodnými poznámkami, rozsudek vynesla bezprostředně po doznění závěrečných řečí, flagrantně zasáhla do písemného vyhotovení protokolu a konečně, nepovolila bez odůvodnění pořízení kopie záznamu z hlavního líčení. Tím vším měla dát samosoudkyně zřetelně najevo svoji podjatost vůči dovolatelce.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet například v tom, že soudce nebo osoba mu blízká (srov. §89 odst. 8 tr. zák.) byli poškozeni projednávanou trestnou činností; poměrem k osobě, jíž se úkon přímo dotýká, se pak rozumí zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, úzce přátelský a nepřátelský. Projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. přiměřeně např. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 13/2002, rozh. č. T 339).
Pokud dovolatelka dovozuje podjatost soudkyně ze způsobu jejího rozhodování, konkrétně z toho, že neprovedla dokazování v kvantitě, kterou očekávala a požadovala, a nehodnotila provedené důkazy podle jejích představ, pak tato skutečnost - bez dalšího (viz předcházející odstavec) - důvodem k vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. být nemůže. Procesní postup soudce a jeho právní názor za poměr k projednávané věci či k osobě obviněného, jeho obhájce nebo zmocněnce nebo poškozeného atd. považovat nelze.
Nejvyšší soud z předloženého spisu nezjistil nic, co by odůvodňovalo závěr, že mezi dovolatelkou a samosoudkyní Městského soudu v Brně Mgr. Hanou Bartoňovou objektivně existoval a existuje nějaký užší osobní či dokonce nepřátelský vztah, který by zavdal důvodnou příčinu k pochybnostem o nestrannosti soudu v dané věci. Stejně tak nebylo zjištěno, že by samosoudkyně měla poměr ke skutku samotnému. Proto dospěl k závěru, že námitky dovolatelky nelze z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat za opodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají evidentně procesní námitky dovolatelky vůči neúplnosti provedeného dokazování ve věci a vůči způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy provedené.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při současném respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je vždy třeba mít na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Takovými vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu netrpí. Dlužno říci, že již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané úmyslné trestné činnosti za prokázané. K závěru o vině dovolatelky dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku (viz zejména str. 11 - 14 shora odůvodnění rozsudku). Ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, plně navázal, což rovněž obsáhle, především však v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil (k tomu viz zejména str. 3 - 6 napadeného usnesení). Zabýval se prakticky totožnou skutkovou argumentací obviněné, jakou uplatnila i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (včetně námitky o absenci subjektivní stránky v jejím jednání opírané o tvrzení, že se vůbec o dění v domě nezajímala a ani zajímat nemohla a neměla o něm žádnou představu) a logicky vysvětlil, proč jí nepřisvědčil. Soudům proto nelze vytknout , že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
K námitce dovolatelky stran neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu splňuje. Odvolací soud v něm důkladně rozvedl, z jakých důvodů (především pro nadbytečnost) dokazování ve věci v dovolatelkou navrhovaném směru a rozsahu nedoplňoval.
Naproti tomu právně relevantně uplatnila obviněná důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentací, že ani skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nebylo možno právně kvalifikovat jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku ani jako s ním se jednočinně sbíhající přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jejím jednáním nedošlo k naplnění všech znaků uvedených skutkových podstat.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že skutková zjištění soudů, jak vyplynula z provedeného dokazování, lze stručně shrnout tak, že obviněná se stala vlastníkem bytového domu na ulici Š. v B., který odkoupila dne 28. 12. 2010 od původního majitele, přičemž s cílem donutit stávající nájemníky k vystěhování z domu od nich na straně jedné nadále na základě nájemních smluv přebírala mimo jiné i měsíční platby za dodávky elektřiny, vody a plynu do centrálního kotle, jímž byly jednotlivé byty vytápěny, ovšem následně dodavatelům výše uvedených medií žádné měsíční zálohy neplatila. Důsledkem jejího cíleného počínání (nehrazení záloh) pak bylo odpojení plynoměru od ústředního topení v domě, a to dodavatelem RWE z důvodu nedoplatku na zálohách ve výši 46.952,- Kč, a ukončení smlouvy o dodávkách plynu. Nedoplatek vzniklý na vodném a stočném uhradili (již podruhé) přímo nájemníci, aby alespoň předešli tomu, že budou odpojeni i od zdroje vody. Tím jim vznikla škoda ve výši 5.229,- Kč. Obviněná si popsaným způsobem počínala i navzdory rozhodnutí úřadu příslušné městské části, kterým jí byla uložena povinnost obnovit dodávky plynu. Kvůli nevytápění bytů nakonec docílila odstěhování dvou nájemníků, kteří předtím museli volit zcela nevyhovující, neefektivní a ekonomicky mnohem více zatěžující způsob vytápění.
Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat (k tomu v judikatuře srov. R 8/1999 SbRt.). Nejde jen o znemožňování vstupu do bytu, domu či nebytového prostoru např. výměnou zámků, ale i zabraňování např. v přípravě pokrmů, praní prádla apod. Podle aktuální soudní praxe je neoprávněným zásahem do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru v kvalitě předpokládané v ustanovení §208 odst. 2 tr. zákoníku rovněž svévolné přerušení dodávky elektrické energie do bytu na dobu nejméně jednoho a půl měsíce, či např. bránění ve využívání ústředního topení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 271/2000, nebo rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 118/2001). Spáchání předmětného trestného činu tak nemusí být pouze výsledkem fyzického bránění oprávněné osobě v užívání bytu, jak zjednodušeně naznačuje dovolatelka.
Jestliže si počínala tím způsobem, že cíleně prostřednictvím nehrazení záloh dosáhla přerušení dodávek plynu určeného k vytápění bytů obývaných nájemníky ústředním topením, a ti nakonec - po marné snaze své byty v zimních měsících vytopit alespoň tak, aby byly obyvatelné - na další pobyt v nich rezignovali , lze nepochybně v takové cílené praktice spatřovat naplnění všech znaků objektivní stránky výše uvedeného přečinu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Potud by byla rozhodnutí soudů obou stupňů věcně správná . S vyjadřujícím se státním zástupcem nejvyššího státního zastupitelství je možno souhlasit v tom, že závěr soudů týkající se této právní kvalifikace nelze úspěšně zpochybnit ani poukazem na nevykonatelnost správního rozhodnutí úřadu Městské části Brno-Žabovřesky. Stejně tak nebylo možno akceptovat představu obviněné, že topení radiátorem je jakýmsi nadstandardem, který jako pronajímatelka nebyla povinna obyvatelům domu tolerovat, tím méně zajišťovat. Soud vzal za zjištěné, že přes centrální plynový kotel byly byty vytápěny již třicet let před tím, než se obviněná (dovolatelka) stala majitelkou domu. Na rozdíl od topení tuhými palivy jde v městských bytech po desetiletí o zcela běžný způsob vytápění, který ji navíc de facto nijak finančně nezatěžoval.
Shora uvedené části podaného dovolání proto Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelkou přisuzované opodstatnění.
Za nejen právně relevantní, ale zároveň důvodně uplatněnou je však nutno považovat námitku dovolatelky, že její jednání nevykazovalo zákonné znaky skutkové podstaty jednočinně se sbíhajícího přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla rovněž uznána vinnou, neboť zálohové platby nájemníků domu za společný plyn a vodu přešly na základě nájemních smluv do jejího vlastnictví jako příjem pronajímatelky, a tudíž se ve vztahu k ní nejednalo o „cizí věc“ smyslu §206 tr. zákoníku.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání jako celku (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému výroku předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Výše uvedenou námitku učinila obviněná předmětem své konstantní obhajoby v průběhu celého trestního řízení. Soudy obou stupňů se jí ve svých rozhodnutích zabývaly a dospěly k závěru, že jako pronajímatelka byla povinna převzaté finanční zálohy použít k úhradě měsíčních zálohových plateb dodavatelům výše zmiňovaných medií, tak aby dostála své povinnosti podle §687 občanského zákoníku. Oba soudy vzaly v úvahu záměr, s nímž jí poškození předmětné platby poukazovali, a bez bližšího odůvodnění přisoudily obviněné postavení jakéhosi prostředníka mezi nimi coby faktickými odběrateli medií a dodavatelskými společnostmi. Zcela přitom pominuly reálně existující smluvní vztahy jako právní důvody nakládání s inkriminovanými peněžními prostředky ; tj. především úpravu vzájemných práv a povinností obsaženou v nájemních smlouvách uzavřených mezi poškozenými jako nájemci bytů a dovolatelkou jako jejich pronajímatelkou, jakož i okolnost, že osobou povinnou hradit zálohy za media na základě smluv uzavřených s dodavateli byla právě dovolatelka a nikdo jiný (viz např. faktury na č. l. 112 a 113 spisu). Právě tato smluvní ujednání, resp. jejich obsah jsou přitom klíčová pro posouzení, zda dovolatelka skutečně nakládala s cizí věcí a tuto si přisvojila v rozporu s účelem svěření, jak má na mysli ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud na tomto základě dospěl ke konečnému závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nelze ohledně jednočinného souběhu trestného činu zpronevěry s trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru považovat za správná. Na právní moci obou rozhodnutí tak vzhledem ke zjištěným vadám nebylo možno spravedlivě trvat.
Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 To 186/2013-325, a v celém rozsahu i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 2 T 213/2012-270, zrušují. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Toto své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady není možno odstranit ve veřejném zasedání.
Předmětná trestní věc se tak vrací do stadia, kdy se Městský soud v Brně bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat a v rozsahu zrušení ji znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde především o to, aby odstranil a napravil pochybení v právním posouzení jednání (skutku) obviněné, které - v podobě jak bylo soudem formulováno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku - jako jednočinný souběh přečinů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku , právně posoudit nelze. Své závěry ke všem shora naznačeným otázkám soud ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že obdobnou situaci jako v nyní posuzovaném případě řešil v minulosti Ústavní soud ve věci stěžovatelky M. K. vedené pod sp. zn. I. ÚS 1692/11. V usnesení ze dne 31. 5. 2012 vyslovil právní názor, že předpokladem řádného plnění povinnosti pronajímatele bytu zakotvené v §687 odst. 1 občanského zákoníku je uzavření smlouvy s dodavatelem (ledaže by závazkový vztah existoval přímo mezi nájemcem a dodavatelem např. elektrické energie, plynu atd.), kterému pronajímatel hradí cenu takových plnění; sám od nájemců inkasuje zálohy, jež následně vyúčtovává. „…Tyto zálohy jsou pak plněním úhradové povinnosti nájemce vůči pronajímateli , tudíž představa stěžovatelky, že pronajímatel vystupuje v postavení správce jejího majetku, je zcela právně vadná…“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler