ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1358.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1358/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný O. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 188/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 101/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 188/2016, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 T 101/2015, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 T 101/2015 , byl obviněný O. N. uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 5. 2. 2015 kolem 02:30 hodin v obci M. M., část O. p. P., v hotelu F. poté, co se požitím většího množství alkoholických nápojů a po vykouření jedné cigarety marihuany uvedl do podnapilého stavu, bez vědomí a souhlasu ubytovaných vstoupil do neuzamčeného hotelového pokoje, v němž byly po dobu lyžařského výcviku ubytovány studentky střední školy, a využil spánku ubytovaných, které ležely na spojených postelích, svlékl se do naha, ulehl do postele mezi „X“ *) , a „Y“ *) , otočil se k „Y“, kterou nejprve osahával na zadku a poté se snažil vniknout prsty do přirození poškozené „Y“, na což reagovala tak, že se otočila a odstrčila ho od sebe, a poté se otočil k „X“ a ve svém jednání pokračoval tak, že jí zasunul ruku pod krátké pyžamové kalhoty a hladil ji po zadku, což ji probudilo a odstrčila ho, přičemž v té době „Y“ vstala a rozsvítila světlo, načež se vzbudily ostatní studentky a začaly křičet, a obžalovaný pak opustil hotelový pokoj“.
Za to byl podle §185 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §84 trestního zákoníku a §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byly poškozená „Y“ a poškozená Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR odkázány se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 188/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha, náhradu škody ve výši 14.025 Kč, „Y“ náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázal podle 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou „Y“ na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §256 trestního řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že u poškozené nemohl být dán stav bezbrannosti ve smyslu §185 trestního zákoníku, jelikož si poškozená uvědomovala, co se v tu chvíli děje, celou situaci velmi podrobně popsala. Je tak vyloučen její hluboký spánek. Jednalo se pouze o záměnu osob, jelikož až do rozsvícení světla nevěděla, že nejde o přítele F. V krajním případě by jeho jednání mohlo být posouzeno jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný dále namítl nesprávnost výroku odvolacího soudu o náhradě nemajetkové újmy poškozené „Y“ , neboť tzv. psychotrauma nelze stanovit volnou úvahou soudu, ale vždy je potřebný znalecký posudek.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pokusem trestného činu znásilnění podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku a ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody obou poškozených. Za trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku nechť je uložen mírný trest podle §265m trestního řádu a ve zbytku nechť je věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že nelze užitou právní kvalifikaci považovat za odpovídající skutkovým zjištěním. Nelze přitom jakkoli dovodit, že by obviněný směřoval k donucení poškozené násilím k pohlavnímu styku souloží. Naopak v okamžiku, kdy poškozená obviněného odstrčila, svého jednání vůči ní zanechal a započal hladit druhou dívku. Jednání obviněného pak nelze podle státního zástupce kvalifikovat ani jako zneužití bezbrannosti. Odkaz odvolacího soudu na blíže nespecifikovanou judikaturu nepovažuje státní zástupce za dostatečný a naopak lze odkázat i na obviněným namítané doktrinální vymezení stavu bezbrannosti, který může být i důsledkem hlubokého spánku. Ze zjištěného skutkového stavu nelze stav bezbrannosti dovodit, poškozená byla zcela schopná projevit svou vůli, domnívala se, že osahávajícím mužem na lůžku je její kamarád F. Pokud jde o námitky obviněného ohledně výroku o náhradě nemajetkové újmy, státní zástupce se domnívá, že obviněný zaměňuje odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu §2956 a §2957 občanského zákoníku s odškodněním nemajetkové újmy na zdraví podle §2958 občanského zákoníku. Podstatou vzneseného nároku poškozené zjevně nebyla nemajetková újma na jejím psychickém zdraví, ale zadostiučinění za porušení jejích přirozených práv. Jde tedy o nárok, o jehož výši rozhodují soudy na podkladě své soudcovské úvahy. Státní zástupce nicméně souhlasí s tím, že odvolací soud výrok o náhradě nemajetkové újmy odůvodnil nedostatečně a nesprávně aplikoval §2971 občanského zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, č. j. 6 To 188/2016-347, v celém rozsahu zrušil, dále zrušil v celém rozsahu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 2. 2016, č. j. 4 T 101/2015-320, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný O. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jelikož obviněný směřoval svou dovolací argumentaci vůči právnímu posouzení skutku, lze jeho námitky z hlediska uplatněného důvodu dovolání považovat za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolatel namítal především nesprávné právní posouzení skutku jakožto pokusu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku, jelikož u poškozené nemohl být vzhledem ke skutkovým závěrům soudů naplněn znak bezbrannosti.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti.
Za násilí se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.
Za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli ohledně pohlavního styku s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Může se jednat o celkovou (či absolutní) bezbrannost, kdy si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem, a projevující se naprostou odevzdaností se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat (půjde například o případy bezvědomí, mdlob, silného obluzení alkoholem či drog, umělého či hlubokého spánku, apod.). Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání. Kromě této absolutně chápané bezbrannosti se však oběť může nacházet i ve stavu, kdy sice ví, co se s ní děje, avšak není schopna se pachatelovu jednání buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Takový stav bezbrannosti se zpravidla dovozuje u osoby spoutané, osoby s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoby upoutané na lůžku, přestárlé apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. V důsledku tohoto stavu je taková osoba fyzicky bezbranná, a vzhledem k tomu že takový fyzický stav vždy ovlivňuje i psychiku uvedeným způsobem handicapované osoby, je třeba přihlížet i k tomu, že stav její tělesné bezbrannosti může způsobovat i její bezbrannost psychickou. Za bezbrannost se však nepovažuje stav poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1839 a násl.).
Odvolací soud se mýlí, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že judikaturou je spánek bez výjimek vykládán jako stav bezbrannosti. Za stav bezbrannosti lze totiž považovat pouze takový spánek oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 234/2016, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 172/2014 či ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1306/2013). Naproti tomu z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 36/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyplývá závěr, že spící ženu je možné považovat za bezbrannou jen za předpokladu, že se nevzbudí.
Ve vztahu k projednávané věci je rozhodné, že podle výpovědi poškozené „Y“ ji probudilo to, že ji někdo ochytával na nohách i na zadku. Následné jednání obviněného spočívající ve snaze o průnik do jejího přirození již poškozená jednoznačně vnímala, byla vzbuzená. Myslela si, že je to její přítel F. To potvrdila i svědkyně „X“ . Poškozená „Y“ se tak v době jednání obviněného nenacházela ve stavu bezbrannosti, naopak byla zcela schopná projevit svou vůli v tom směru, aby obviněný svého jednání zanechal, což následně obviněný učinil. Na základě ve věci dosud učiněných skutkových závěrů tak nelze o naplnění znaku zneužití bezbrannosti ve smyslu §185 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku uvažovat.
Skutkové závěry pak rozhodně neodpovídají ani právním závěrům soudů vyjádřeným v právní větě odsuzujícího rozsudku, že se obviněný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného násilím donutil k pohlavnímu styku (§185 odst. 1 alinea první trestního zákoníku). Ze skutkové věty ani z odůvodnění obou napadených rozhodnutí nevyplývá nic, z čeho by šlo dovodit, že se obviněný snažil fyzickou silou překonat odpor či nesouhlas poškozených a že se je snažil donutit k pohlavnímu styku. Naopak v okamžiku, kdy jej poškozené odstrčily, svého jednání zanechal.
Z uvedených důvodů nemohla právní kvalifikace jednání obviněného jakožto pokusu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku obstát. Otázkou, pro jejíž zodpovězení dosud není dostatečný skutkový podklad, ovšem zůstává, zda by jednání obviněného mohlo být posouzeno jako přečin poškození cizích práv podle §181 trestního zákoníku. Úkolem nalézacího soudu bude právě tímto směrem zaměřit svoji pozornost. Naproti tomu nelze nic vytknout právním závěrům o spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku, což ostatně dovolatel ani nenamítal.
Pokud jde o další dovolací námitku obviněného vztahující se k výroku o náhradě nemajetkové újmy, stala se vzhledem ke zrušujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu bezpředmětnou. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že určení výše finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §2956 a §2957 občanského zákoníku, resp. subsidiárně podle §2971 občanského zákoníku, je předmětem volného uvážení soudu, které nelze nahradit znaleckým posudkem. V podrobnostech lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 188/2016, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 T 101/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Bruntále bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.