ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1410.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1410/2011 -58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. února 2012 o dovoláních podaných obviněnými R. Č. , Mgr. J. Ch. , a Ing. K. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2011, č. j. 2 To 43/2011-2543, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 46 T 5/2009, v trestní věci obviněných R. Č. , Mgr. J. Ch. , Ing. K. S. , P. V. a V. Z. byli obvinění R. Č., Mgr. J. Ch. a Ing. K. S. uznáni vinnými za jednání popsané v bodech ad 1a/, 1b/, a v případě Mgr. J. Ch. také v bodě ad 2a/ výroku o vině, zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 11. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle tzv. skutkové věty výroku všichni dopustili společně s obviněným V. Z. tím, že ad 1a/ „jako osoby jednající za společnost SEVERINVEST, akciová společnost, se sídlem P. – H. P., L. (dále jen SEVERINVEST), přičemž R. Č. byl v postavení předsedy představenstva, Ing. K. S. v postavení generálního ředitele, V. Z. v postavení člena představenstva a Mgr. J. Ch. v postavení poradce, v blíže neurčené době od počátku října roku 2005 do 14. 12. 2005, po vzájemné dohodě a s podvodným úmyslem vylákat finanční prostředky, uvedli a předložili při sjednávání úvěru na částku 2.500.000,- Kč ve prospěch firmy SEVERINVEST, v návaznosti na Smlouvu o poskytování souboru služeb Business konto ze dne 9. 12. 2005, společnosti HVB Bank Czech Republic, a. s., se sídlem nám. R., P. (dále jen HVB Bank) v její pobočce v B., K., v písemných bankou požadovaných listinách nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, které měly prokazovat solventnost a dobrý ekonomický stav firmy SEVERINVEST, kdy se jednalo o Výpis z bankovního účtu firmy SEVRINVEST číslo vedeného u Živnostenské banky, a. s., za období červen 2005, listiny Audit vedení účetnictví a účetní uzávěrky k 31. 12. 2002, k 31. 12. 2003 a k 31. 12. 2004, Potvrzení OSSZ L. ze dne 1. 6. 2005, Potvrzení FÚ L. ze dne 2. 6. 2005, Potvrzení FÚ P. ze dne 12. 12. 2005, Přiznání k DPPO za rok 2004 včetně Výkazu zisků a ztrát a Rozvahy za stejné období, Výkaz zisků a ztrát a Rozvahu k 30. 6. 2005, a zároveň zamlčeli podstatné údaje, přičemž na základě těchto dokladů se jim podařilo dne 14. 12. 2005 podvodně vylákat úvěrové prostředky ve výši 2.500.000,- Kč, které v termínu splatnosti neuhradili“ a ad 1b/ „jako osoby jednající za společnost SEVERINVEST, akciová společnost, se sídlem P. – H. P., L. (dále jen SEVERINVEST), přičemž R. Č. byl v postavení předsedy představenstva, Ing. K. S. v postavení generálního ředitele, V. Z. v postavení člena představenstva a Mgr. J. Ch. v postavení poradce, v blíže neurčené době od počátku října roku 2006 do 28. 11. 2006, po vzájemné dohodě a s podvodným úmyslem vylákat finanční prostředky, při jednáních o prodloužení úvěru poskytnutého dne 14. 12. 2005, kdy žádali o navýšení úvěrového rámce předmětného úvěru o dalších 2.500.000,- Kč na celkovou částku 5.000.000,- Kč ve prospěch firmy SEVERINVEST, v návaznosti na Smlouvu o poskytování souboru služeb Business konto ze dne 9. 12. 2005, společnosti HVB Bank Czech Republic, a. s., se sídlem nám. R., P. (dále jen HVB Bank) v její pobočce v B., K., uvedli a předložili v písemných bankou požadovaných listinách nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, které měly prokazovat solventnost a dobrý ekonomický stav firmy SEVERINVEST, kdy se jednalo o Výpisy z bankovního účtu firmy SEVERINVEST číslo vedeného u GE Money Bank, a. s., za období leden až říjen 2006, listiny Audit vedení účetnictví a účetní uzávěrky k 31. 12. 2005, objednávky, faktury a smlouvy o dílo s odběrateli za rok 2005 včetně Výkazu zisků a ztrát a Rozvahy za stejné období, a zároveň zamlčeli podstatné údaje, přičemž na základě těchto dokladů se jim podařilo dne 28. 11. 2006 podvodně vylákat další úvěrové prostředky ve výši 2.500.000,- Kč, které v termínu splatnosti neuhradili,
čímž způsobili společnosti HVB Bank Czech Republic, a. s., nyní UniCredit Bank Czech Republic, a. s., se sídlem N. P., P., celkovou škodu ve výši 5.000.000,- Kč“ , a obviněný Mgr. J. Ch. dále společně s obviněným P. V. tím, že ad 2a/ „jako osoby jednající za společnost A & NIKA, s. r. o., se sídlem P., L., K., (dále jen A & NIKA), přičemž P. V. byl v postavení jednatele a Mgr. J. Ch. v postavení poradce, v přesně nezjištěné době od konce roku 2005 do 10. 4. 2006, po vzájemné dohodě a s podvodným úmyslem vylákat finanční prostředky uvedli a předložili při sjednávání úvěru na 3.000.000,- Kč ve prospěch firmy A & NIKA v návaznosti na Smlouvu o poskytování souboru služeb Business konto ze dne 21. 2. 2006, společnosti HVB Bank v její pobočce v B., ulice K., v písemných bankou požadovaných listinách nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, které měly prokazovat solventnost a dobrý ekonomický stav firmy A & NIKA, kdy se jednalo o přiznání k DPPO za rok 2004 a 2005 včetně Výkazu zisků a ztrát a Rozvahy za uvedené roky, Potvrzení pražské SSZ ze dne 19. 12. 2005, a zároveň zamlčeli podstatné údaje, kdy na základě těchto dokladů se jim podařilo dne 10. 4. 2006 podvodně vylákat úvěrové prostředky ve výši 3.000.000,- Kč, které v termínu splatnosti neuhradili, způsobili tak společnosti HVB Bank, nyní UNICredit Bank Czech Republic, a. s., se sídlem N. P., P., škodu ve výši 3.000.000,- Kč“.
Za výše uvedenou trestnou činnost byli obvinění R. Č. a Mgr. J. Ch. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody, R. Č. v trvání pěti let a Mgr. J. Ch. v trvání šesti let, pro jehož výkon byli oba podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněnému R. Č. byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Obviněný Ing. K. S. byl za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 10. 2009, č. j. 5 T 149/2004-546, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 21. 4. 2010, č. j. 31 To 33/2010-576, odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud ohledně jeho osoby současně zrušil výrok o trestu z posledně citovaného rozsudku Okresního soudu v Liberci, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval i zprošťující výrok podle §226 písm. c) tr. ř. ohledně obviněného Mgr. J. Ch. pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ukončený ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Součástí rozsudku byl i adhezní výrok, jímž byla poškozená UniCredit Bank Czech Republic, a. s., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění R. Č., Mgr. J. Ch., Ing. K. S. a spoluobviněný P. V. odvolání, o kterých rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, č. j. 2 To 43/2011-2543, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného Ing. K. S. zrušil výrok o trestu ohledně jeho osoby. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněnému Ing. K. S. se za zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 10. 2009, č.j. 5 T 149/2004-546, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 21. 4. 2010, č. j. 31 To 33/2010-576, ukládá podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Soud současně ohledně tohoto obviněného podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ze shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Liberci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněných R. Č. a Mgr. J. Ch., stejně jako odvolání obviněného P. V., pak podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 6. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v dovoláními napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli následně dovoláními obvinění R. Č., Mgr. J. Ch. a Ing. K. S. Všichni shodně uplatnili důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný R. Č. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a pokud jím byl uznán vinným, spočívá rozhodnutí obou soudů na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru nebyl především prokázán jeho úmysl dopustit se inkriminovaného jednání. Dovolatel poukázal na to, že jeho úmyslné zavinění soudy dovodily pouze z domněnek, resp. nepřímých důkazů, které však netvořily nezbytný ucelený řetězec. Přitom vůbec nezkoumaly motiv jednotlivých obviněných k trestné činnosti, neprovedly k němu všechny dostupné důkazy, a to bez bližšího odůvodnění. Dovolatel zdůraznil, že ve skutečnosti vůbec nevěděl o nesolventnosti společnosti SEVERINVEST, a. s., resp. její neschopnosti v budoucnu úvěr splácet. Smlouvy o poskytování souboru služeb Business konto a smlouvu o budoucím vyplnění vlastní směnky podepsal pouze na pokyn spoluobviněných Ing. S. a V. Z. Rozhodně nechtěl a ani nevěděl, že může porušit zájem společnosti na ochraně cizího majetku. Nebyl si vědom ani toho, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvádí nepravdivé údaje. Soudu prvního stupně vytkl, že vycházel z principu kolektivní viny všech obviněných, kdy pouze zhodnotil, že společnosti HVB Bank Czech Republic, a. s., někdo předložil za společnost SEVERINVEST, a. s., nepravdivé a hrubě zkreslené údaje o ekonomické situaci této společnosti. Přitom – stejně jako soud odvolací – nezkoumal, který z obviněných bance předložil listiny s nepravdivými údaji a s jakým cílem a především, zda tak jednal sám za sebe nebo za celou společnost. Soud podle dovolatele nesprávně posoudil i otázku výše způsobené škody. Vyšel totiž ze směnky datované dnem 26. 11. 2006 a znějící na částku 4.999.948,- Kč, avšak při právním posouzení jednání obviněných uzavřel, že způsobili škodu velkého rozsahu, která ovšem musí dosahovat minimálně částky 5.000.000,- Kč. Úvěrový rámec byl ovšem poskytnut na částku nižší a navíc nebyla tato částka ani zcela vyčerpána. Při správném posouzení výše škody tak měl být dovolatel odsouzen maximálně pro zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a nikoli podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2011, č. j. 2 To 43/2011-2543, jímž bylo mimo jiné zamítnuto jeho odvolání proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně o jeho vině, trestu a o náhradě škody, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž obviněný Ing. K. S. ve svém dovolání namítl, že v jeho jednání nelze ve vztahu k žalovanému jednání spatřovat úmyslné zavinění. Také oběma soudům vytkl, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu v jeho případě založily pouze a výlučně na základě náležitě nepodložených domněnek a takových důkazů, které netvořily potřebný ucelený řetězec. Soudy podle něj především nezkoumaly motiv jednotlivých obviněných k trestné činnosti, neprovedly veškeré obhajobou navrhované důkazy a některé důkazní návrhy bez jakéhokoli odůvodnění zamítly. Dovolatel trvá na tom, že neměl žádné znalosti ohledně obsahu dokumentace předkládané k žádosti o poskytnutí úvěru jinou osobou. Skutečnost, kdo z obviněných vlastně předložil bance zfalšované listiny, a s jakým cílem tak učinil, a zejména zda jednal sám za sebe či za celou společnost SEVERINVEST, a. s., však soudy podle dovolatele blíže nezjišťovaly. V úvahu přitom nevzaly ani to, že původně poskytnutý úvěr v roce 2005 byl v roce 2006 zaplacen z úvěru poskytnutého společností UniCredit Czech Republic, a. s., kdy u téže společnosti získal spoluobviněný V. Z. nový úvěr, a to již bez jakékoliv vědomosti a součinnosti dovolatele. Právě výše uvedená pochybení pak podle dovolatele měla za následek nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání. K pochybení došlo i v tom, že soudy nesprávně právně posoudily i výši způsobené škody. Navzdory tomu, že vycházely ze směnky datované dnem 26. 11. 2006 a znějící na částku 4.999.948,- Kč, při právním posouzení jednání obviněných uzavřely, že tito způsobili škodu velkého rozsahu, ačkoliv jde o škodu, jež má podle zákona představovat minimálně částku 5.000.000,- Kč. Dovolatel proto mohl být uznán vinným nejvýše zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a nikoli podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům pak v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2011, č. j. 2 To 43/2011-2543, „co do výroku o vině a trestu“ ve vztahu k jeho osobě a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Mgr. J. Ch. ve svém dovolání také namítl, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů byla učiněna na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, což mělo za následek nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání. Soudy podle něj pochybily v tom, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a postupovaly podle „předem pojatého závěru o vině“. Jejich skutková zjištění tudíž nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu (zločinu) úvěrového podvodu, jímž byl uznán vinným. Dovolatel je toho názoru, že svým jednáním nenaplnil především požadovanou subjektivní stránku „účasti“ na trestném činu. Z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně podle něj nevyplývá, komu měl vlastně pomáhat a jakým konkrétním způsobem. Totéž současně platí i pro spoluobviněného R. Č. Nebylo také řádně zjištěno, jaký vztah - pokud jde o inkriminovanou činnost - mezi nimi ve skutečnosti byl. V další části dovolání obviněný rozvedl vlastní teoretické úvahy stran účastenství na trestném činu se závěrem, že úmysl účastníka se musí vztahovat i na jednání hlavního pachatele a mezi těmito jednáními musí existovat příčinný vztah. Ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně však podle jeho názoru nelze dovodit jakékoli konkrétní jednání, které by umožňovalo závěr, že se na trestné činnosti podílel jako organizátor, návodce nebo pomocník. Dále poukázal na to, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být pouze účastník úvěrové smlouvy, kterým ovšem on sám nebyl. Otázka, kdo vlastně při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, podle přesvědčení dovolatele v trestním řízení patřičně prokázána nebyla. Závěr, že tyto údaje skutečně byly nepravdivé, pak soudy založily pouze na tvrzení spoluobviněného V. Z. Pochybení je podle něj nutno spatřovat i v tom, že nebyla porovnána reálná ekonomická situace žadatele o úvěr s údaji předloženými bance. Rozsudek soudu prvního stupně dále neobsahuje jednoznačný popis jednání hlavního pachatele. Řádně nebyla zkoumána ani otázka, zda se obvinění v době uzavírání úvěru mohli právem domnívat, že ze svých podnikatelských aktivit budou schopni poskytnutý úvěr splácet. Dále zůstává nevyřešeno, zda zástupce banky jako věřitele poskytujícího úvěr neporušil povinnosti řádně spravovat její majetek. Úvěr byl totiž uzavírán v podstatě z iniciativy banky, takže nelze mluvit ani o tom, že by snad jednala v omylu. Především ale podle dovolatele nebylo zjištěno, že by on sám úmyslným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu spáchaného formou spolupachatelství. Skutkový stav mohl být v tomto směru zásadním způsobem vyjasněn provedením důkazu výslechem svědka Z., jak v odvolacím řízení navrhla obhajoba, avšak neúspěšně.
S ohledem na výše uvedené důvody proto obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2011, č. j. 2 To 43/2011-2543, co do výroku o vině ve vztahu k jeho osobě, jakož i výrok o trestu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že převážná část dovolacích námitek obviněných směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadají soudy učiněná skutková zjištění. Těmi je však - za předpokladu, že k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky - dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve shora naznačeném směru však státní zástupce žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry nezjistil. Pokud obvinění R. Č. a Ing. K. S. namítli absenci subjektivní stránky trestného činu v jejich jednání, neboť žádosti o úvěr měli podepisovat nikoliv z vlastního rozhodnutí, ale na žádost někoho jiného, a že příslušné doklady k žádostem o úvěr bance nepředávali osobně, nýbrž tak učinil některý jiný z obviněných, považuje státní zástupce tuto jejich argumentaci za zjevně neopodstatněnou. Soudy obou stupňů se totiž od počátku zabývaly prakticky totožnou obhajobou obviněných a učinily závěr, že projednávaná trestná činnost byla provedena sofistikovaným způsobem, na němž se současně podílelo více spolupachatelů. Byla provedena v zájmu společnosti SEVERINVEST, a. s., přičemž obvinění jednali v úmyslu v její prospěch podvodně vylákat úvěry. K námitce dovolatelů stran nesprávného určení výše způsobené škody a z toho vyplývající právní kvalifikace jejich jednání státní zástupce poukázal na to, že již soudy nižších stupňů se v daném směru věcí řádně zabývaly. Oba pak shodně dospěly ke správnému závěru, že rozhodujícím kritériem pro použití právní kvalifikace je výše podvodně vylákaného úvěru a nikoliv částka uvedená na dovolateli zmiňované směnce. Pokud jde o dovolání Mgr. J. Ch., označil státní zástupce za naprosto nelogickou jeho argumentaci, že nenaplnil podmínky účastenství podle §10 tr. zák. V této souvislosti podotkl, že obviněný „byl uznán vinným spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku“ a jeho argumentací se tak z tohoto hlediska nelze vůbec zabývat.
Státní zástupce proto své písemné vyjádření uzavřel návrhem, aby dovolání obviněných R. Č. a Ing. K. S. byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a dovolání Mgr. J. Ch. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně upozornil na to, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud navrhované rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas stran. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění R. Č., Ing. K. S. a Mgr. J. Ch. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných R. Č. a Mgr. J. Ch. jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádné opravné prostředky (odvolání) těchto obviněných proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty. Dovolání Ing. K. S. je pak přípustné podle §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolacím soudem bylo v jeho případě při nezměněném výroku o vině nově rozhodnuto jen o uložení trestu. To znamená, že odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil právní stav, jakoby v dalších částech podané odvolání zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který shodně odkázali.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ryze procesní námitky dovolatelů, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování v rozsahu nezbytném pro řádné objasnění věci a následné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a že důkazy provedené hodnotily nesprávně (§2 odst. 6 tr. ř.), zejména pokud jde o to, zda údaje o ekonomické kondici společnosti SEVERINVEST v době uzavírání úvěrových smluv byly skutečně nepravdivé, a pokud ano, kdo z obviněných o tom věděl a kdo naopak pro nevědomost o nepravdivosti těchto údajů, nemohl a také nejednal v úmyslu uvést banku v omyl. Těmito námitkami se dovolatelé primárně (mimo rámec soudy zjištěného skutkového stavu věci) snaží prosadit vlastní skutkovou verzi celého případu, podle níž oni sami vědomě podvodně nejednali, a teprve v návaznosti na absenci svého úmyslného zavinění namítají nesprávnost právních závěrů soudů obou stupňů, že jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku spáchali zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podanými mimořádnými opravnými prostředky dílem domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili zčásti na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti přitom respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů (zločinů) nebylo dovolatelům prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce fiktivnosti údajů uvedených v podkladech pro jednání s bankou o poskytnutí úvěru a vědomí jednotlivých dovolatelů o této skutečnosti, jakož i otázce jejich vzájemné předchozí dohody a společného úmyslu pomocí těchto nepravdivých údajů vylákat od poškozené banky finanční prostředky, se věnoval velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč měl v tomto směru vinu obviněných za prokázanou a proč jejich obhajobě ve shora naznačeném směru neuvěřil. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se podobnou argumentací dovolatelů, jakou následně uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích, a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč považoval závěry soudu prvního stupně za správné (viz str. 16 - 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám dovolatelů Ing. K. S. a Mgr. J. Ch. stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení jimi navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláními napadená rozhodnutí soudů splňují, neboť v jejich odůvodněních je uvedeno, z jakých důvodů (zde konkrétně pro nadbytečnost) soudy jednotlivé návrhy na doplnění dokazování odmítly (k tomu viz str. 37 rozsudku soudu prvního stupně a str. 25 rozsudku soudu odvolacího).
Za irelevantní je nutno považovat i námitku obviněného Mgr. J. Ch., že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku (zde zavinění ve formě úmyslu) účastenství na trestném činu. Jeho argumentace totiž v tomto ohledu zcela odhlíží od faktu, že byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a nikoli jako účastník podle 24 tr. zákoníku.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný Mgr. J. Ch. právně relevantně námitkou, že pachatelem úvěrového podvodu může být pouze účastník úvěrové smlouvy, kterým ovšem on sám nebyl. Tuto námitku však Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Je pravdou, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník - fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka - právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Může to však být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy. Sjednáváním je i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Osoba, která straně úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé údaje (podklady), pak bude jen pomocníkem k trestnému činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za podmínky, že jednání hlavního pachatele alespoň dospělo do stádia pokusu k trestnému činu (tzv. akcesorita účastenství). Je ovšem nutno rozlišovat jednak „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů“ a jednak „opatření nepravdivých podkladů“ při uzavírání úvěrové smlouvy, což bude základní kritérium pro rozlišení pachatelství nebo spolupachatelství od účastenství. / Pozn.: K tomu v právní nauce srov. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 1904
Ze zjištěných skutkových okolností podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že to byl právě obviněný Mgr. J. Ch., který ve všech případech inicioval jednání se svědkem P. S., komerčním bankéřem HVB Bank (nyní UniCredit Bank Czech Republic) o úvěru, a nadále si v jednáních počínal nejaktivněji (v případě žadatele SEVERINVEST, a. s., spolu s obviněným Ing. K. S.). Byl to rovněž on, kdo se aktivně podílel na jednáních předcházejících uzavření úvěrové smlouvy či je dokonce sám řídil a v rámci toho vědomě předkládal podklady obsahující nepravdivé údaje. Právní závěr o jeho spolupachatelství na projednávané trestné činnosti je tak, bez ohledu na to, zda úvěrové smlouvy podepsala jiná osoba, věcně správný.
Za právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak mít i námitku všech dovolatelů, že soud prvního stupně nesprávně hmotně právně posoudil otázku výše způsobené škody a v důsledku toho nesprávně kvalifikoval jejich jednání jako zločin podvodu podle odst. 6 písm. a) §211 tr. zákoníku a nikoliv pouze podle odst. 5 písm. c) téhož zákonného ustanovení. Ani jí však Nejvyšší soud nepřisvědčil, neboť soudy vycházely ze zjištění, že společnosti SEVERINVEST, a. s., byl poskytnut na základě podvodného jednání dovolatelů úvěrový rámec ve výši 5.000.000,- Kč , který tato společnost plně vyčerpala . Výše podvodně vylákaného úvěru pak představuje škodu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku (škoda velkého rozsahu). V posuzovaném případě byl poškozený - příjemce „nekryté směnky“ jako protihodnoty poskytnutého plnění uveden v omyl tvrzením výstavce o tom, že na ni může inkasovat finanční částku, na níž byla, resp. bude vystavena (bianco směnka). Skutečnost, že proti společnosti SEVERINVEST, a. s., byl později vydán směnečný platební rozkaz ve věci žalobce HVB bank Czech republic o směnečný peníz 4.999.948,- Kč, by za těchto okolností mohla mít význam pouze při rozhodování o náhradě škody , nikoliv však při posuzování kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu podle odst. 6 písm. a) §211 tr. zákoníku. Soud prvního stupně v projednávané věci však o povinnosti nahradit škodu v rozsudku nerozhodoval a poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Lze tedy uzavřít, že obvinění (dovolatelé) R. Č., Ing. K. S. a Mgr. J. Ch. byli trestným činem (zločinem) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, uznáni vinnými právem. Nejvyšší soud jim proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) byly založeny na jimi vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných R. Č., Ing. K. S. a Mgr. J. Ch. byla dílem opřena o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jejich relevantně uplatněných částech - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - nebyla shledána opodstatněnými, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler