ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.332.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 332/2012 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012 o dovolání podaném S. H., nar. proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 436/2011 ze dne 26. října 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 32/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 32/2011 ze dne 1. srpna 2011 byl dovolatel uznán vinným přečinem krádeže dle ustanovení §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku), ve formě účastenství pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku dle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě účastenství pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti osmi měsíců. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání S. H. proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 436/2011 ze dne 26. 10. 2011 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal S. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že podstata jeho trestné činnosti měla dle skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně spočívat ve skutečnosti, že „zůstal sedět v připraveném opodál zaparkovaném a nastartovaném vozidle…a hlídal okolí“ , čímž měl jinému úmyslně umožnit, aby se dopustil trestných činů krádeže dle ustanovení §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku dle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Vyjádřil přitom přesvědčení, že jeho jednání všechny znaky výše uvedených trestných činů nenaplňuje. Poukázal takto na judikaturu, podle které lze za pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku považovat takové jednání, které má na úspěšnost jednání hlavního pachatele nějaký vliv. Jeho jednání však hlavním pachatelům spáchání trestného činu neusnadnilo a nedá se dle jeho přesvědčení uvažovat o tom, že by jim spáchání trestných činů umožnil. Navíc v popisu jeho jednání chybí cokoliv, co by vyjadřovalo jeho úmysl hlavním pachatelům nějak pomoci, tedy zde chybí subjektivní stránka jemu přisuzovaných trestných činů. V další části dovolání poukázal na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje ve skutečnosti, že soudy rozhodnutí o jeho vině opřely o procesně nepoužitelný důkaz – a to úřední záznam Policie ČR ze dne 2. 2. 2011 a tak jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i formou tzv. opomenutých důkazů. Dále poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V tomto směru odkázal na závěr soudu prvního stupně, se kterým se shodl i soud odvolací, a sice, že jeho vina je prokázána především jeho vlastní výpovědí v postavení podezřelého, výpovědí poškozených, svědka A. S. a provedenými listinnými důkazy, přestože dle jeho přesvědčení ani jeden z těchto důkazů neprokazuje nic, z čeho by jeho vina vyplývala. Ke každé z těchto výpovědí poskytl dovolacímu soudu svoje vlastní hodnocení, přičemž se detailněji zabýval výpovědí svědka A. S.. Též tvrzení soudu o tom, že je jeho vina prokazováno listinnými důkazy, je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Namítl dále, že skutečnost o tom, že některé odcizené věci byly protokolárně odebrány jemu vůbec nesvědčí o tom, že by se s těmito věcmi dostal do styku nebo že by je měl v držení on. Co se týká výpovědi svědka A. S., tato byla zcela nedostatečná, přičemž soud výpověď tohoto svědka doplnil úředním záznamem Policie ČR ze dne 2. 2. 2011. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soudu) sp. zn. 7 Tz 232/2000. K otázce opomenutých důkazů uvedl, že v průběhu hlavního líčení dne 1. 8. 2011 navrhoval doplnit dokazování výslechem svědků K. a B., přesto byl tento návrh zamítnut. Dovolatel tak vyjádřil přesvědčení, že se tak stalo pouze proto, že tito dva již od počátku trestního řízení uváděli, že se trestné činnosti dopustili pouze oni sami. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud „podle ust. §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně za dne 26. 10. 2011, č. j. 3 To 436/2011, zrušil a aby podle §265 l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že argumentace dovolání formálně vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu, nelze jí však přisvědčit. Především podotkl, že některé z těchto námitek tvoří podstatu obhajoby obviněného po celou dobu trestního řízení a byly frekventovány i v jeho řádném opravném prostředku, jímž se soud druhého stupně řádně zabýval. Zdůraznil, že dovolací řízení však není nějakým třetím stupněm trestního řízení, neboť není určeno k opětovnému plnému přezkumu rozhodnutí obecných soudů, nýbrž pouze ke zkoumání existence dovolacích důvodů deklarovaných obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku. Pokud řádně proběhl přezkum věci soudem druhého stupně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat již jednou neúspěšně uplatněné námitky. Pokud jde o konkrétní výhrady dovolatele, k těm uvedl, že při tvrzení o nesouladu skutkové a právní věty výroku o vině necituje skutkovou větu ve všech relevantních částech, neboť vypustil formulaci „…společně a po předchozí domluvě…“, jež zakládá subjektivní stránku účastenství na spáchání předmětných deliktů a dává pravý význam roli dovolatele coby osoby zabezpečující nerušenou realizaci krádeže a bezprostřední rychlé opuštění místa činu všemi pachateli. Z faktického chování dovolatele na místě činu je zřejmé, že byl aktivním vědomým účastníkem skutku a námitka, že se na trestné činnosti spoluobviněných nepodílel, není důvodná, jak již správně uvedl odvolací soud. Pokud dovolatel argumentuje tzv. extrémním nesouladem, dle státního zástupce ve skutečnosti předkládá pouze polemiku se způsobem, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a nepřípustně brojí proti náležitostem důkazního řízení, které nespadá do oblasti hmotně právních norem. Takto postavené námitky pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze a nevyhovují ani žádnému dalšímu ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Státní zástupce uvedl, že podobně je tomu i ohledně výhrady proti odmítnutí důkazního návrhu na výslech v té době již odsouzených B. K. a F. B.– soudy zcela důvodně dospěly k závěru, že jejich výslech by nemohl pro objasnění věci nijak významně přispět, zejména pokud již byli pro stejné jednání pravomocně odsouzeni. Konečně nelze dovolateli dle státního zástupce přisvědčit ani v názoru na nepřípustnost důkazu úředním záznamem policie o provedení služebního zákroku. To proto, že dle vyjádření státního zástupce tento záznam nikterak nenahrazoval žádnou svědeckou výpověď a jeho důkazní hodnota spočívala především v zachycení faktografických údajů o čase, místě a dalších okolnostech provedeného služebního úkonu. Rovněž na tuto námitku správně reagoval soud druhého stupně. Pokud v této souvislosti dovolatel argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 232/2000, státní zástupce poukázal na skutečnost, že toto rozhodnutí se týká služebních záznamů strážníků obecní respektive městské policie, nikoli záznamů příslušníků Policie ČR zakročujících na místě, kde byl spáchán trestný čin. Vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž část vznesených námitek ani není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů definovaných zákonem. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Co se týká námitky dovolatele, že jeho jednání tak, jak je popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nelze právně kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu, společně s námitkou absence subjektivní stránky k takovémuto jednání, k těmto lze uvést, že ač se jedná o námitky uplatněné právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. To proto, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu , okolnost, že pachatel na místě činu pouze hlídá, zatímco další pachatel dokonal trestný čin nebo se o něho alespoň pokusil, je třeba vždy hodnotit jako pomoc k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Přitom uvedená forma účastenství není vyloučena ani v případě, že hlavní pachatel nebyl ztotožněn. ( usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 777/2011 ze dne 31. srpna 2011). Tato skutečnost ostatně přímo vyplývá ze znění trestního zákoníku, jeho ustanovení §24 odst. 1 písm. c), kdy pomocníkem trestného činu je ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu , radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Nezbývá tedy než uzavřít, že pokud dovolatel, dle znění skutkové věty, společně a po předchozí domluvě s ostatními dvěma pachateli, čekal v nastartovaném, opodál zaparkovaném vozidle a hlídal okolí, zatímco ostatní dva nyní již odsouzení pachatelé, spáchali trestný čin krádeže, potom s jeho pomocí mohli místo urychleně opustit (sám dovolatel uvedl, že si na místo řidiče přesedl až během páchání trestné činnosti), jednalo se, v souladu s dikcí zákona, o pomoc k výše uvedenému trestnému činu, přičemž jinak než úmyslně se tohoto jednání dopustit nemohl.
Ke zbylé části podaného dovolání je třeba v první řadě uvést, že je obsahově totožná s obhajobou tak, jak ji dovolatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, zejména v rámci podaného odvolání, když se těmito námitkami již zabývaly buď soud prvního stupně nebo soud odvolací. Lze k nim však uvést následující:
K části dovolání, ve které S. H. namítl, že dle jeho přesvědčení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je možno uvést, že ač se ve své podstatě nejedná o námitku hmotně právního charakteru, do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu, podle níž Nejvyšší soud shora uvedený dovolací důvod v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavní pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud především zdůrazňuje v rámci řady svých rozhodnutí, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práva a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práva a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. III. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 2/2006). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. Konečně v konstantní judikatuře Ústavního soudu se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu je nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by příslušné právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními, a to i z hlediska absence skutkových zjištění, která mohou mít na (právní) posouzení věci podstatný vliv. Pokud by se v dané věci jednalo skutečně o tzv. opomenuté důkazy, bylo by namístě v rámci dovolacího přezkumu napadené rozhodnutí zrušit. O takovýto případ se však v posuzované věci zjevně nejedná. To proto, že za takovéto opomenuté důkazy označil dovolatel navržené výslechy B. K. a F. B., jejichž trestní stíhání bylo již pravomocně ukončeno. Nelze však přehlédnout, že soud prvního stupně (na str. 5 svého rozhodnutí) se těmito důkazními návrhy zabýval, avšak dle §216 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že dalšího dokazování není třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn výpověďmi obou poškozených, svědka S. a listinnými důkazy (protokol o zadržení, protokol o ohledání místa činu, protokol o vydání věci, trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 91 T 32/2011), s tím, že výpovědi těchto (navržených) svědků by neměly na posouzení skutkového stavu a viny dovolatele žádný vliv, přičemž odvolací soud se s rozsahem provedeného dokazování ztotožnil. Takovéto rozhodnutí soudu je zcela v jeho kompetenci a v daném případě tak nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Stejný závěr je možno učinit o dovolatelem namítaném extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Co se týká jeho výpovědi v přípravném řízení a výpovědi poškozených, zde dovolatel pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje a vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, přičemž takovýto způsob argumentace neodpovídá hmotně právní povaze dovolatelem zvoleného dovolacího důvodu, přičemž takové námitky nelze právně relevantně uplatnit ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených, důvodů dovolání. Soudy pečlivě a podrobně objasnily, z jakých důkazů vycházely a proč považovaly skutkový stav za zjištěný, tak jak je popsaný ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (viz. výše).
Podrobněji se dovolatel věnoval výpovědi svědka A. S., policisty zasahujícího na místě činu, když tuto výpověď označil za nevěrohodnou s tím, že si svědek ani nepamatoval, kde se událost udála a odkázal při své výpovědi na úřední záznam ze dne 2. 2. 2011, kterým soud odstranil právě rozpory ve výpovědi tohoto svědka, což je dle dovolatele nepřípustné, neboť se nejedná o procesně použitelný důkaz (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 232/2000). Značná část námitek dovolatele opět pouze nepřípustně brojí tomu, jakým způsobem nalézací soud výpověď tohoto svědka hodnotil. Podle ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud v dovolatelem citovaném rozhodnutí vyjádřil názor, že úřední záznam městské (obecní) policie není procesně použitelným důkazem (tím je výpověď příslušného policisty). Nelze ovšem přehlédnout, že pojetí úředního záznamu dle zákona č. 553/1991 Sb. o obecní policii (jako tomu bylo v případě citovaného usnesení) a pojetí úředního záznamu dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (jako je tomu v posuzovaném případě) je v zásadě velmi odlišné. Nejvyšší soud přitom dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že význam údajů, které úřední záznam obsahuje o okolnostech použití donucovacího prostředku nebo služební zbraně, spočívá v tom, že orgánu řídícímu obecní (městskou) policii slouží k posouzení postupu strážníka. Nejvyšší soud (právě s ohledem na charakter úředního záznamu dle zákona o obecní policii), vyjádřil přesvědčení, že skutkové zjištění o tom, jak jednala jiná osoba odlišná od strážníka, pokud je významné pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v rámci trestního stíhání takové osoby, není účelem úředního záznamu sepsaného strážníkem. Takovým úředním záznamem proto v trestním řízení nelze nahrazovat chybějící výpověď strážníka v procesním postavení svědka. Úřední záznam ze dne 2. 2. 2011 (č. l. 68) takovýto (citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu předvídaný) charakter nemá, čili není takto jednoznačně možno učinit závěr o tom, že by tento úřední záznam byl procesně nepoužitelným důkazem. Zásadním však v posuzované věci je, že tento úřední záznam nebyl proveden jako stěžejní důkaz, ale v dané věci byl před soudem policista A. S. vyslechnut v pozici svědka, když na úřední záznam pouze odkázal v otázce skutečností, které si již vzhledem k časovému odstupu a množství dalších řešených případů, přesně nepamatoval, přičemž hodnocení věrohodnosti takovéto svědecké výpovědi patří opět do kompetence soudu. Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr.Vladimír Jurka