ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.350.2012.1
H3 Tdo 350/2012 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. září 2012 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných O. M, nar., a L. N., nar., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 11. 2011, č. j. 55 To 330/2011-780, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 64/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 11. 2011, č. j. 55 To 330/2011-780, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2011, č. j. 5 T 64/2010-727, byli obvinění O. M. a L. N. uznáni vinnými trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterého se po skutkové stránce měli dopustit tím, že „na základě informací opatřených Z. H. a J. P. o nemovitosti a poměrech poškozených J. a J. G. a po společné domluvě, kdy obž. O. M. vystupoval za advokátní kancelář Mgr. B. jako její zaměstnanec, uzavřel dne 8. 6. 2006 v Olomouci na ul. R. obž. L. N. jako kupující s poškozenými jako prodávajícími kupní smlouvu na nemovitosti, a to budovu čp. (rodinný dům) stojící na pozemku p.č. st. (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 146 m², pozemek p.č. st. (zastav ěná plocha a nádvoří) o výměře 34 m², pozemek p.č. (trval ý travní porost) o výměře 346 m², pozemek p.č., budovu bez č.p./č.e. (jin á stavba) stojící na pozemku p.č. st., o výměře 346 m², pozemek p.č. (trval ý travní porost) o výměře 363 m² a pozemek p.č. (trvalý travní porost) o výměře 132 m², vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště P., v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území D. na LV č., za kupní cenu 425.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti byla obecná odhadní cena shora uvedených nemovitostí podle cenových předpisů v době převodu ve výši nejméně 1 130 000,- Kč, kdy obž. O. M. vystupoval při uzavírání smlouvy jako zprostředkovatel, a to přesto, že obžalovaný O. M. po celou dobu jednání a již od prvního setkání s poškozeným G. s ním domlouval půjčku ve výši 300.000,- Kč s využitím zástavního práva na předmětné nemovitosti, přičemž společně s obž. L. N. využili nezkušenosti poškozených, zejména jejich důvěřivosti, nedostatečného právního vědomí, zejména neznalosti problematiky zajišťovacích institutů, převodů vlastnických práv k nemovitostem, jejich nezkušenosti při vyřizování majetkových záležitostí, kdy si poškození nebyli schopni uvědomit význam podepisovaných smluv, neboť měli za to, že svou nemovitost dávají pouze do zástavy k zajištění sjednané půjčky, což jim bylo obžalovanými utvrzováno tak, že pokud do tří měsíců předmětné peníze vrátí, že se nemovitosti přepíší zpět na ně, dále při zneužití jejich časové a majetkové tísně, kdy pošk. J. G. potřeboval sehnat peníze na vyplacení pošk. J. G. v souvislosti s rozvodem manželství a rovněž i pod záminkou domnělé časové tísně kupujícího obž. L. N., takže předložili a nechali poškozeným J. a J. G. podepsat kupní smlouvu a nikoliv smlouvu o půjčce se zástavním právem na předmětných nemovitostech, kdy takto při vědomí shora uvedených skutečností si obž. L. N. touto kupní smlouvou nechal slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného protiplnění, tedy k sjednané kupní ceně ve výši 425.000,- Kč v hrubém nepoměru ke skutečné ceně nemovitostí, a způsobili takto svým jednáním poškozeným J. a J. G. škodu ve výši nejméně 705.000,- Kč“. Za to byli oba podle §253 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. G. a J. G. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jednak oba obvinění a jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci, který je podal v jejich neprospěch. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně, ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 55 To 330/2011-780, kterým z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté rozhodl tak, že se obvinění O. M. a L. N. podle §226 písm. b) tr. ř. „zprošťují obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 ZT 213/2009“ s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Poškozené s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 11. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně dovolání nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“), a to v neprospěch obou obviněných. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že odvolací soud ve zprošťujícím rozsudku uvedl skutkovou větu shodnou se zněním odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli ten přikročil k poměrně významným změnám v definici skutku oproti znění obžaloby. Odvolací soud tedy de facto plně akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně. Přitom však dospěl k odlišnému právnímu posouzení skutku popsaného ve výroku svého zprošťujícího rozhodnutí, aniž by podle dovolatele k tomu byly současně dány racionální důvody. Z formálního hlediska odvolací soud sice vyhověl podmínkám stanoveným v §263 odst. 7 tr. ř., aby mohl ve věci rozhodnout sám, ovšem v jeho rozhodnutí se vůbec neodráží skutečnost, že oproti řízení před soudem prvního stupně se výsledky dokazování opakováním některých důkazů ani v nejmenším nezměnily. Přesto přikročil ke zcela protikladnému vyhodnocení celé důkazní situace, aby posléze dospěl ke zprošťujícímu výroku. V této souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že zákonodárce dikcí ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. zcela jistě nezamýšlel odvolacímu soudu umožnit podobné razantní změny v posuzování věci. Tíha důkazního řízení a v souladu se zásadou ústnosti i bezprostřední vjem všech provedených důkazů nepochybně spočívá na soudu prvního stupně. V posuzovaném případě však odvolací soud zvrátil celkové posouzení důkazní materie ve prospěch obviněných pouze tím, že akcentoval jejich obhajobu, aniž by bral zřetel na další důkazní prostředky. Dovolatel odvolacímu soudu především vytkl, že v rámci veřejného zasedání sice doplnil dokazování mj. čtením inkriminované kupní smlouvy, avšak jakémukoliv hodnocení tohoto důkazu se zcela vyhnul a tím jej vyčlenil mimo množinu v úvahu připadajících zdrojů informací o skutkových okolnostech celého případu, ačkoli jde o nejvýznamnější z objektivních důkazů v dané věci opatřených. Z hlediska požadavků na průběh dokazování vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. jde tedy zjevně o důkaz opomenutý, jehož pominutí v hodnotících úvahách znamená, že rozhodnutí soudu druhého stupně je zatíženo extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů, tj. výsledky dokazování, a mezi právním závěrem z nich učiněným.
Soud prvního stupně naopak výše uvedenému důkazu věnoval náležitou pozornost a důvodně poukázal na ustanovení smlouvy o tzv. zpětné koupi, podle níž měly být předmětné nemovitosti převedeny zpět na poškozeného J. G., uhradí-li do tří měsíců po podpisu smlouvy částku 425.000 Kč. Takto sjednaná „kupní cena“ je především v naprostém nepoměru k reálné hodnotě převáděných nemovitostí, která byla poškozenému známa ze znaleckého posudku. Za zásadní zjištění však dovolatel považuje to, že tato „cena“ se svou výší rovnala částce, kterou poškozený hodlal získat požadovanou půjčkou (tj. částce 300.000 Kč navýšené o vpravdě lichvářský tříměsíční úrok 125.000 Kč, tj. 41% za tři měsíce čili 166% p. a.). Zmiňované ustanovení o „zpětné koupi“ vlastně reálně představovalo smlouvu o půjčce se zástavou nemovitostí, o kterou také poškozenému po celou dobu ve skutečnosti šlo, a začlenění tohoto ujednání do kupní smlouvy nelze podle dovolatele vyložit jinak, než že mělo v poškozených G. vyvolat dojem, že se skutečně jedná o finanční půjčku, a tak jim zastřít skutečný smysl činěného právního úkonu. Přitom z dalších důkazů vyplynulo, že poškozený J. G. měl po celou dobu zájem toliko o získání půjčky, z níž hodlal vyplatit v rámci rozvodového řízení svou manželku, nikoli však o prodej nemovitosti, v níž předtím jako manželé společně bydleli a v níž hodlal i nadále zůstat, neboť by neměl kam jít. Tyto okolnosti, zřetelně plynoucí z provedeného dokazování, však soud druhého stupně ve svém rozhodování zcela opomenul, čímž nepřípustně deformoval již soudem prvního stupně řádně zjištěný skutkový stav věci.
Dovolatel dále poukázal na to, že odvolací soud se vůbec nezabýval úvahami o případném naplnění znaků skutkové podstaty jiného trestného činu (např. trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.). Jeho závěr, že skutek popsaný v obžalobě (podle rozhodnutí odvolacího soudu ovšem skutek popsaný ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně) není trestným činem (tzn. žádným trestným činem), je tak nutno považovat za nesprávný či přinejmenším předčasný, a to právě v závislosti na existujícím extrémním nesouladu mezi právním závěrem odvolacího soudu a reálným obsahem provedených důkazů.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům nejvyšší státní zástupce v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., 1) zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 55 To 330/2011, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 2) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil obviněný O. M.. K dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce předně uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje „poměrně významné změny v definici skutku oproti znění obžaloby“, ba naopak změny neobsahuje skoro žádné. Změny ve výši finančních částek určitě nelze podřadit pod změny v definici skutku. Výrok rozsudku odvolacího soudu přitom zcela jednoznačně uvádí, že zprošťující výrok je učiněn ve vztahu k obžalobě Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 ZT 213/2009, a je naprosto zřejmé, že takto učiněný výrok vyhovuje podmínce uvedené v §120 odst. 3 tr. ř. „aby skutek nemohl být zaměněn s jiným…“. S dovolatelem obviněný nesouhlasí ani potud, že odvolací soud přikročil k odlišnému právnímu posouzení věci bez racionálního důvodu a nerespektoval podmínky ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., kterým vyhověl pouze formálně. Důvody svého rozhodnutí podle něj soud rozvedl velmi podrobně a ve všech směrech je přiléhavě odůvodnil. Tomu předcházelo doplnění dokazování v souladu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. Obviněný je rovněž toho názoru, že kupní smlouva, na kterou dovolatel poukázal, je nejvýznamnějším z objektivních důkazů provedených v dané věci. Především z ní je ovšem zřejmé, že poškození G. nejenže měli možnost (schopnost) uvědomit si, že podepisují právě smlouvu kupní a nikoliv jinou, ale že to také dobře věděli. V této souvislosti připomněl samotné znění a formu předmětné kupní smlouvy, počínaje zřetelným a výrazněji psaným nadpisem, než byl ostatní text. Jejich snaha o prodej domu zároveň jednoznačně vyplynula i z výpovědí svědků H., P. a dalších. Tím vším se odvolací soud náležitě zabýval na str. 7, 8 a 9 odůvodnění rozhodnutí, takže vůbec nelze hovořit „o zjevně neopomenutelném důkazu“ ani o extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů, tj. výsledky dokazování, a právním závěrem z nich učiněným“, jak to tvrdí dovolatel. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že by sjednaná kupní cena nemovitostí ve srovnání s jejich cenou reálnou byla v „do očí bijícím nepoměru“. Poukázal na výpověď svědka J. V., který jednoznačně uvedl, že J. G. se ho ptal, zda neví o nějakém kupci. Peníze potřeboval ihned a při závazku váznoucím na nemovitostech nemohl očekávat cenu vyšší než dohodnutou. Zvolil pro sebe nejjednodušší variantu, a to jejich prodej, protože úvěr nezískal a ani o něj přiměřeným způsobem neusiloval. Pokud dovolatel také namítl, že se odvolací soud vůbec nezabýval možností právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu, zpochybnil tím podle obviněného kvalitu práce nižších státních zastupitelství, aniž by současně sám v tomto směru učinil jakékoli vlastní právní hodnocení.
Obviněný O. M. své vyjádření k dovolání uzavřel tím, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně rozhodl správně, pokud ho spolu s obviněným L. N. zprostil obžaloby. Zároveň je toho názoru, že námitky nejvyššího státního zástupce pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný z jiných dovolacích důvodů podřadit nelze. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. S odkazem na ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil kterékoli z rozhodnutí uvedených v citovaném ustanovení v neveřejném zasedání.
Opisy dovolání nejvyššího státního zástupce byly předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření také obviněnému L. N. a jeho obhájci, jimž byly doručeny ve dnech 5. 3. a 27. 2. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byli obvinění obžaloby zproštěni. Současně je přípustné i podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) státního zástupce proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku rozsudku, popř. blíže rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku soudem je či není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obsah výše uvedeného dovolacího důvodu je zároveň třeba vykládat i vzhledem k judikatutře Ústavního soudu, v níž se Nejvyššímu soudu vytýká, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo v rozporu se zásadami spravedlivého procesu při existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.
Jestliže dovolatel namítá v podstatě to, že odvolací soud sice provedl, ale v napadeném rozhodnutí prakticky vůbec nehodnotil důkaz významný (v kontextu s obsahem dalších důkazů) pro objasnění a následné právní posouzení věci, tj. inkriminovanou kupní smlouvu, a ve svých závěrech ji opomenul, což mělo mít zásadní vliv na následné vadné hmotně právní posouzení skutku, je podané dovolání (vzhledem ke shora citované judikatuře Ústavního soudu) nutno považovat za právně relevantní .
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Předně je nutno konstatovat, že pro posuzovanou trestní věc je příznačné rozdílné hodnocení některých důkazů soudem prvního stupně a soudem odvolacím a s tím související jejich odlišná skutková zjištění a na ně navazující hmotně právní posouzení skutku.
Soud prvního stupně při závěru o vině obviněných O. M. a L. N. trestným činem lichvy podle §253 tr. zák. vycházel především z těch skutkových zjištění, že obvinění na základě informací opatřených svědky H. a P. věděli jednak o nemovitostech poškozených J. a J. G., a jednak o tom, že poškozený J. G. se nachází v obtížné finanční situaci a nutně potřebuje peníze. Po předchozí společné domluvě mezi obviněnými a poškozenými pak obviněný O. M. vystupující za advokátní kancelář Mgr. B. jako její zaměstnanec a současně zprostředkovatel, uzavřel dne 8. 6. 2006 kupní smlouvu na předmětný dům a přilehlý pozemek, kdy kupujícím byl obviněný L. N.. Podle zjištění soudu přitom obvinění využili nezkušenosti poškozených, jejich důvěřivosti, nedostatečného právního vědomí a zejména neznalosti problematiky zajišťovacích institutů, převodů vlastnických práv k nemovitostem, nezkušenosti při vyřizování majetkových záležitostí a toho, že si poškození nebyli schopni uvědomit význam podepisované kupní smlouvy, neboť měli za to, že svou nemovitost poskytují pouze jako zástavu k zajištění sjednané půjčky. V tom je obvinění utvrzovali s poukazem na skutečnost, že pokud do tří měsíců peníze vrátí, že se nemovitosti přepíší zpět na ně. Kupní cena za nemovitosti byla sjednána na 425.000 Kč, ačkoli ve skutečnosti byla jejich odhadní cena minimálně 1.130 000 Kč. Nadto poškozeným bylo vyplaceno pouze 300.000 Kč.
Hodnocení ve věci provedených důkazů se soud prvního stupně velmi obšírně a podrobně věnoval na str. 23 - 27 rozsudku. Při protichůdných tvrzeních poškozených a obviněných vycházel především z celého obsahu předmětné kupní smlouvy, kdy se zaměřil na otázku, jaký byl vlastně její celkový účel a především, kdo z ní mohl mít prospěch. Z rozsudku také vyplývá, že soud měl možnost se na základě ústnosti a bezprostřednosti řízení (§2 odst. 11 tr. ř.) na vlastní oči přesvědčit o naprosté rozdílnosti intelektových schopností a právních znalostí mezi poškozenými a obviněnými. Svůj závěr o tom, že sjednaná kupní smlouva měla primárně zakrývat skutečný právní vztah, který její účastníci zamýšleli, tj. smlouvu o půjčce, o kterou ve skutečnosti usiloval poškozený J. G., založil soud mj. na úvaze, že inkriminovaná smlouva obsahovala „… na první pohled nelogické ustanovení o tzv. zpětné koupi, tedy pokud by pošk. G. vrátil 425.000,- Kč do 6. 9. 2006, byla by mu vrácena nemovitost. Obž. N. tvrdil, že měl zájem o koupi nemovitosti a není žádný důvod, proč by pošk. G. měl dávat tři měsíce na možnost vrácení kupní ceny, proč by sám měl kupovat nemovitost jen na tři měsíce, nemovitost, kde se chtěl rekreovat, která se mu nepochybně líbila, proto ji koupil, a za tři měsíce by o ni zase přišel“. Z provedeného dokazování vzal soud zároveň za zjištěné, že poškozeným byla vyplacena pouze částka 299.990 Kč a nikoliv tedy celá „kupní cena“. Částka 125.000 Kč jim při podpisu smlouvy - v rozporu s jejím ujednáním v čl. III - k rukám uhrazena nebyla. Tato nevyplacená částka pak podle soudu „…měla představovat navýšení určené z rozdílu půjčené částky 300.000,- Kč na 425.000,- Kč, tedy částky, která měla být vrácena“. Soud z toho vyvodil závěr, že obvinění skutečně sledovali jediný cíl, a sice zajistit si peníze poskytnuté poškozeným výši 300.000,- Kč tak, aby z těchto peněz do tří měsíců získali buď nestandardně vysoký (lichvářský) úrok 125.000 Kč, anebo by obviněný L. N. případně získal nemovitosti v hodnotě nesrovnatelně vyšší (1.130.000,- Kč), než byla částka původně poskytnutá poškozeným. Podle soudu byl tento záměr realizován prostřednictvím kupní smlouvy právě proto, že se jednalo o mnohem snazší cestu, než by představovalo klasické zajištění zástavním právem.
Odvolací soud po provedení (zopakování) některých důkazů dospěl naproti tomu k závěru, že důkazní situace vyznívá ve prospěch obviněných. Soudu prvního stupně vytkl, že nehodnotil důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a že „výrok o vině opřel o určité dedukce a úvahy, které nemají plnou oporu v provedeném dokazování“. Zároveň akcentoval výpověď svědka J. V., na kterého se měl poškozený obrátit původně se žádostí o půjčku peněz a následně, při zjištění, že ji nemůže získat, se ho měl zeptat, zda zná někoho, kdo by nemovitost mohl odkoupit. Dále poukázal na výpověď svědka Mgr. Ing. R. O., zaměstnance exekutorského úřadu, který uvedl, že poškozený J. G. si příslušný exekutorský zápis převzal přímo v kanceláři osobně a měl se tak možnost s obsahem kupní smlouvy seznámit. Soud vycházel i z obsahu exekutorského zápisu, který si poškození měli možnost přečíst, a z jehož záhlaví je zřejmé, že jako prodávající jsou označeni poškození a jako kupující je označen obviněný L. N., zastoupen dle plné moci O. M., přičemž slova prodávají a kupující se v něm opakují. Navíc oba poškození se pod text smlouvy podepsali. Z toho dovodil, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněných, že od počátku jednali s vědomím toho, že se skutečně jedná o prodej nemovitostí poškozených G. a nikoliv o půjčku se zástavním právem k nim. Za této situace se proto podle odvolacího soudu o trestný čin lichvy nejednalo.
Nejvyšší soud nepovažuje postup odvolacího soudu za správný. Předně nelze souhlasit s jeho závěrem, že by soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně totiž do svých úvah správně zahrnul všechny provedené důkazy, které hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, přičemž své skutkové závěry též náležitě odůvodnil. Jestliže dovodil, že výpovědi J. V. a některých dalších svědků nepřinesly pro objasnění věci nic podstatného, pak to nelze považovat za ignorování těchto důkazů, pokud je předtím učinil předmětem svého posuzování (viz str. 24 rozsudku). Naopak, pochybení, které vytýkal soudu prvního stupně, se dopustil sám soud odvolací, když se důsledněji nezabýval podrobnou argumentací obsaženou v odůvodnění odsuzujícího rozsudku a racionální úvahy soudu prvního stupně označil za ničím nepodložené dedukce, aniž by se alespoň pokusil je věcně vyvrátit úvahami vlastními. To se týká zejména obsahu a skutečného účelu předmětné kupní smlouvy, s nímž se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí přesvědčivě vypořádal právě v kontextu svých dalších skutkových zjištění. Namísto toho odvolací soud pouze vyzdvihl a izolovaně hodnotil část ve věci provedených důkazů, které měly svědčit pro verzi obviněných, aniž by blíže vysvětlil, v čemž je považuje za - z hlediska řádného zjištění skutkového stavu - podstatnější než ty, z nichž naopak vycházel soud prvního stupně. Takový postup je ovšem nutno považovat za dovolatelem zmiňovanou nepřípustnou deformaci skutkového stavu již zjištěného soudem prvního stupně.
Uvedené pochybení může mít nepochybně přímý dopad i na správnost hmotně právního posouzení skutku a ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz shora) jej lze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 11. 2011, č. j. 55 To 330/2011-780, a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, bude muset znovu projednat řádné opravné prostředky obviněných a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci a rozhodnout o nich. V novém řízení bude povinen se v intencích tohoto zrušujícího usnesení předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde především o to, aby se podrobně vypořádal s důležitým důkazem, který představuje kupní smlouva na nemovitosti uzavřená mezi poškozenými jako prodávajícími a obviněným L. N. jako kupujícím dne 8. 6. 2006 (č. l. 7 - 10 spisu), zhodnotil její obsah ve svém celku, včetně ustanovení čl. X , kde je upraveno právo prodávajících od kupní smlouvy odstoupit a za jakých podmínek. Ve spojitosti s dalšími dosud zjištěnými skutkovými okolnostmi pak posoudí, zda tato smlouva – byť navenek právně bezchybná – neměla ve skutečnosti za účel zastírat lichvářskou půjčku a v tomto smyslu odporovala nejen dobrým mravům či obcházela zákon, ale mohla mít především povahu nástroje, jehož prostřednictvím obvinění již v rovině trestního práva uskutečňovali jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 tr. zák. Nelze též přehlédnout, že i v případě, že by bylo postupováno v souladu s předmětnou smlouvou a poškození by chtěli ve stanovené lhůtě využít možnosti získat nemovitosti zpět vrácením ve smlouvě uvedené kupní ceny, museli by zaplatit o 125.000,- Kč více než kolik - jak zjistil soud prvního stupně - jim bylo skutečně zaplaceno (rozdíl činí cca 40%). Z jakého důvodu má odvolací soud zato, že v daném případě přesto nejde o lichvu, nelze z jeho rozsudku zjistit. V konečném důsledku (tj. pro případ nevrácení kupní ceny ve lhůtě) by se pak kupujícímu zároveň otevřela cesta, aby za jím investovaných 300.000,- Kč získal do svého vlastnictví celý předmět kupní smlouvy, jenž měl odhadní cenu přesahující 1.100.000,- Kč. Výrazný nepoměr obou plnění je zde tedy více než zřejmý.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler