ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.396.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 396/2013 -55
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. června 2013 o dovolání obviněného Mgr. R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 7 To 80/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 79/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2012, č. j. 7 T 79/2011-1509, v trestní věci obviněných P. L. a Mgr. R. P. , byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a obviněný Mgr. R. P. trestným činem přijímání úplatku podle §161 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., a to na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Obviněný P. L. byl podle §160 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému Mgr. R. P. soud podle §160 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti ve státní správě v trvání pěti roků. Město K., se sídlem K. nám., K., jako poškozeného odkázal soud podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obou obviněných a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, který je podal v neprospěch obviněného Mgr. R. P. do výroků o vině a trestu a v neprospěch obviněného P. L. do výroku o trestu shora citovaného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 7 To 80/2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. c), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek zrušil, a to ohledně obviněného R. P. v celém rozsahu a ohledně obviněného P. L. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Mgr. R. P. uznal vinným jednak trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. a jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. na částečně modifikovaném skutkovém základě oproti rozsudku soudu prvního stupně, a sice, že obviněný „v přesně nezjištěné době roku 2009 jako II. místostarosta města K., do jehož kompetence resortu patřilo i oddělení správy majetku odboru regionálního rozvoje města K., požádal na blíže neztotožněném dálničním odpočívadle na dálnici z P. do H. K. soukromého podnikatele P. L. o úplatek ve výši 1.000.000,- Kč, jehož poskytnutí mu P. L. slíbil za to, že dojedná prodej pozemkových parcel č. o výměře 2.380 m ², č. o v ýměře 30.284 m ², č. o v ýměře 17.022 m ², č. o v ýměře 21.737 m ² a č. o v ýměře 20.721 m², s celkovou výměrou 92.144 m² z majetku města K., které se nacházejí v katastrálním území K., v průmyslové zóně K. – Š., za nižší cenu 15.000.000,- Kč, než která byla stanovena Městským úřadem K. ve schváleném rozpočtu města, a na základě této dohody Mgr. R. P. v rozporu s §38 odst. 1, odst. 2 a §69 odst. 2, odst. 4 zák. č. 128/2000 Sb. nechal předložit ke schválení nejprve Radě města K. a po odsouhlasení radou i Zastupitelstvu města K. návrh na prodej výše uvedených pozemků za částku 15.000.000,- Kč obchodní společnosti COSS spol. s r. o., a po schválení tohoto návrhu usnesením Zastupitelstva města K. č. ze dne 21. 9. 2009 pak byla obchodní společností COSS spol. s r. o., se sídlem P., K., V., zastoupené jednatelem P. L., kterou byl realizován prodej výše uvedených pozemků z vlastnictví města K. za částku 15.000.0000,- Kč a dne 31. 12. 2009 byl zapsán vklad vlastnického práva k uvedeným pozemkům na listu vlastnictví vedeném u Katastrálního úřadu K. pro společnost COSS spol. s r. o.“ Za to obviněného podle §160 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti v orgánech územní samosprávy vyjma člena zastupitelstva v trvání pěti let. Dále mu podle §53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výši 250.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Město K. jako poškozeného podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody vůči osobě obviněného na řízení ve věcech občanskoprávních (bod ad 1/ výrokové části rozsudku). U obviněného P. L. odvolací soud při nezměněném výroku o vině, výroku o výměře trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody rozhodl, že se mu výkon trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně tomuto obviněnému uložil podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 250.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců (bod ad 2/ výrokové části rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 12. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláními napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Pro úplnost je třeba uvést, že usnesením ze dne 12. 2. 2013, č. j. 7 T 79/2011-1653, Krajský soud v Praze podle §368 tr. ř. ohledně obviněného P. L. vyslovil, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle č. IV bodu 1. písm. b) této amnesie se mu promíjí trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou roků, který mu byl v této trestní věci uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího (viz shora).
Proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání pouze obviněný Mgr. R. P., a to formou dvou podání, v nichž shodně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku, vypracovaném JUDr. Tomášem Sokolem, obviněný (dovolatel) předeslal, že si je vědom skutečnosti, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze obecně namítat nesprávnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli nesprávnost jimi učiněných skutkových zjištění. S poukazem na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu však připomněl, že do zjištěného skutkového stavu lze zasáhnout i v rámci dovolacího řízení, a to tehdy, je-li dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Právě takový rozpor pak spatřuje v projednávané trestní věci. Spočívat má v tom, že soudy nižších stupňů závěr o jeho vině vyslovily v rozhodující míře na základě důkazu (zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou), který byl v důsledku podstatné vady procesně nepoužitelný, přičemž ostatní důkazy ho ze spáchání skutku, pro nějž byl odsouzen, spolehlivě neusvědčovaly. Klíčovým důkazem v dané trestní věci měla být podle orgánů činných v trestním řízení zvuková nahrávka rozhovoru dovolatele s obviněným podnikatelem P. L., v jehož rámci dovolatel požadoval úplatek ve výši 1.000.000,- Kč. Tuto nahrávku však orgány trestního řízení nepořídily a provedeným dokazováním se nepodařilo zjistit, kdo, kdy a kde tak učinil. Osoba, která ji počátkem června roku 2010 doručila do poštovní schránky tehdejšího starosty města K. J. B., který ji následně předal orgánům činným v trestním řízení, rovněž nebyla nikdy zjištěna. Tento stěžejní důkaz navíc stojí zcela osamocen vedle ostatních důkazů a nemá v nich žádnou oporu. V této souvislosti dovolatel rozebral ze svého pohledu průběh provedeného dokazování, zejména svědecké výpovědi starosty města K. J. B., místostarosty města MUDr. H., bývalého vedoucího odboru regionálního rozvoje Ing. M. J., referentky oddělení správy majetku města J. P., H. Č., jednatele obchodní společnosti Delemont Casa, s. r. o., který na základě smlouvy o zprostředkování zajišťoval pro město mimo jiné i prodej inkriminovaných pozemků, J. P., v rozhodné době člena městské rady a zastupitelstva, spoluobviněného P. L. a dalších svědků, které mají osvědčovat, že o žádný úplatek nikdy nežádal, resp. že se v předmětném prodeji nijak nestandardně neangažoval. Pokud by tedy zvuková nahrávka nebyla brána v potaz, neměly by orgány činné v trestním řízení jediný skutečně relevantní důkaz, který by významně nasvědčoval důvodnosti jeho obvinění a následného odsouzení. Se závěrem odvolacího soudu na str. 10 odůvodnění napadeného rozsudku, že nahrávka je v naprosté shodě s tam uvedenými důkazy, dovolatel nesouhlasí. Kromě toho se soudy podle něj nezabývaly otázkou možné manipulace s pořízeným zvukovým záznamem. Soudní znalkyně přitom tuto možnost minimálně spolehlivě nevyvrátila. Její závěry spíše korespondují s tvrzením dovolatele, že jeho hlas někdo zneužil a že se jedná o podvrh. Dokazováním pak nebylo prokázáno ani to, že dovolatel obdržel úplatek, který měl požadovat od spoluobviněného P. L. Skutečnost, že od doby, kdy se mělo uskutečnit stíhané jednání, do doby podání trestního oznámení (tedy cca po dobu jednoho roku) k žádnému předání úplatku nedošlo, opět spíše popírá autentičnost zvukového záznamu.
V další části dovolání obviněný namítl nesprávnost hmotně právního posouzení zjištěného skutku potud, že se jím měl dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Je přesvědčen, že objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu nemohla být naplněna, neboť mu nikdy nenáležela žádná pravomoc ve vztahu k prodeji daných pozemků, kterou by mohl vykonávat způsobem odporujícím zákonu. Je pravdou, že z Organizačního řádu Městského úřadu K. plyne, že jako II. místostarosta vykonával tzv. dohled nad Odborem regionálního rozvoje a územního plánování a v jeho rámci i Oddělení správy městského majetku, ale rozhodně mu takové oprávnění neposkytovalo jakoukoliv rozhodovací pravomoc a tím ani možnost přímého zásahu do jednotlivých věcí, které jsou v gesci dotčeného odboru.
Závěrem svého dovolání obviněný poukázal i na časové souvislosti jeho obvinění. Za zcela zarážející považuje to, že tehdejší starosta města J. B. a zároveň jeho soupeř o první místo na kandidátce místní organizace ODS přišel s pořízenou nahrávkou těsně před komunálními volbami v červnu roku 2010, ovšem písemné trestní oznámení podal až dne 22. 9. 2010. Dovolatel je přesvědčen, že onu prodlevu lze přičíst zřejmě tomu, že sám odmítl z kandidátky odstoupit a jako veřejností oblíbený a tudíž nepohodlný spolustraník tak musel být „zlikvidován“.
Z výše uvedených důvodů pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 7 To 80/2012, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2012, č. j. 7 T 79/2011-1509, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění podání (dovolání) vypracovaného obhájci JUDr. Bohuslavem Sedlatým a JUDr. Janem Matějíčkem dovolatel namítl nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání nejen jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. ale i jako trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 25 v posledním odstavci, které považuje za zcela správné. Obdobně jako v podání vypracovaném obhájcem JUDr. Sokolem zpochybnil zákonnost jediného důkazu, který proti němu svědčil, a sice zvukového záznamu jeho údajného rozhovoru se spoluobviněným P. L. Znovu připomněl, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu tento záznam nebyl užit jako důkaz doplňkový, ale v zásadě jako důkaz výlučný a osamoceně stojící. Pro dovození použitelnosti tohoto důkazu soudy vycházely z důkazně nepodložené konstrukce, že pořizovatelem nahrávky byl spoluobviněný L., přestože ten to popíral. Dovolatel je přesvědčen, že nahrávka ve skutečnosti nebyla pořízena za účelem objasnění jeho údajné trestné činnosti, ale jejím smyslem bylo vyřadit ho z předvolebního boje.
Dovolatel dále znovu zdůraznil, že žádný úplatek v souvislosti s odprodejem pozemků města K. společnosti COSS, spol. s r. o., mu předán nebyl. Jeho jednání tak mohlo být teoreticky posouzeno např. jako zločin podvodu podle §209 odst. 4 trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, ve vztahu k P. L. Nebylo totiž prokázáno, že by učinil cokoli k tomu, aby prodej předmětných nemovitostí ovlivnil v jeho prospěch. To ovšem neznamená, že by se k podvodnému jednání doznával. Pouze názorně uplatňuje obhajobu v tom smyslu, že stejně jako soudy dovodily jeho úmysl směřující ke spáchání trestného činu přijímání úplatku, mohly hypoteticky dovodit i jeho úmysl směřující k podvodu či dokonce to, že o úplatek nikdy nežádal, alespoň ne vážně. I v tomto kontextu se tak pořízená nahrávka jeví - pro účely právního posouzení jeho jednání - jako zcela bezcenná.
Pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. dovolatel připustil, že jakožto zastupitel města K. a jeho místostarosta veřejným činitelem byl. To však podle jeho názoru samo o sobě pro závěr o jeho vině výše uvedeným trestným činem nepostačuje. Nebylo totiž zjištěno, že by vykonával jakoukoli svoji pravomoc v rozporu se zákonem a v příčinné souvislosti s tím vznikla někomu škoda nebo byl někomu opatřen neoprávněný prospěch. Pokud nějakou svoji pravomoc v předmětné kauze vykonával, tak jedině jako člen kolektivního orgánu (zastupitel) svým hlasováním. I kdyby se dopustil jednání, které je obsaženo v popisu skutku odsuzujícího rozsudku, pak se nejednalo o výkon jeho pravomoci. Nerozhodoval při něm totiž o právech a povinnostech jiných osob, do nichž může stát zasahovat, ani neučinil rozhodnutí, které by bylo státní mocí vynutitelné, což je kritériem pro určení, zda subjekt jedná jako orgán veřejné moci. Jeho dohledové pravomoci jako II. místostarosty města K. v sobě žádná oprávnění rozhodovat nezahrnovaly.
V tomto druhém podání dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a vadné řízení, které mu předcházelo, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož uplatněnému důvodu dovolání odpovídala pouze část námitek dovolatele, a sice, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno i jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a že naopak mohlo být odlišně právně posouzeno jako „trestný čin“ podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 nového trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010. Ani jednu z nich však nepovažoval za důvodnou.
K první z obou námitek státní zástupce v prvé řadě poukázal na to, že obviněný jednal způsobem uvedeným v napadeném rozsudku v rámci svého postavení zastupitele a člena Rady města K., tedy jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. Jeho úkolem jako II. místostarosty bylo zároveň dohlížet na účelné a hospodárné využívání obecního majetku. O jeho pravomoci tak lze hovořit ve dvojím smyslu; jednak o obecné pravomoci zastupitele, do níž spadá mj. hlasování o nakládání s majetkem obce, a jednak o pravomoci místostarosty odpovědného za činnost městského úřadu na úseku správy obecního majetku. V rámci těchto pravomocí si přitom obviněný počínal v rozporu s uvedenou zákonnou úpravou jejich výkonu. Vrchní soud v Praze pak zcela důvodně odkázal na ta konkrétní ustanovení zákona o obcích, ve znění pozdějších předpisů, s nimiž obviněný postupoval v rozporu, a to ustanovení ukládající povinnost spravovat majetek účelně a hospodárně a ustanovení zakotvující obecné povinnosti zastupitele. Obviněný si zcela vědomě – s vidinou poskytnutí neoprávněného majetkového prospěchu v podobě úplatku - počínal takovým způsobem, aby došlo k převodu inkriminovaných pozemků ve prospěch společnosti COSS, spol. s r. o., jednající spoluobviněným P. L. v pozici jednatele, čímž zároveň této společnosti opatřil značný prospěch. Pojítkem uvedených povinností je pak širší kontext správy majetku obce a organizace orgánů obce v rámci samostatné působnosti. Ve shodě s právním názorem Vrchního soudu v Praze tak má státní zástupce zato, že jednáním obviněného byla v plné míře naplněna skutková podstata jak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., tak trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. Pokud jde o obviněným nastíněnou, avšak blíže nerozvedenou, možnost, že by jeho jednání mohlo být po právní stránce odlišně posouzeno jako trestný čin podvodu, státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nikterak nevyplývá, v jakém směru měl P. L. uvést v omyl či snad využít jeho omylu a takto mu způsobit škodu. Státní zástupce v této souvislosti rovněž poznamenal, že obdobné námitky uplatňoval dovolatel v dosavadním řízení před oběma soudy nižších stupňů, které se s nimi dostatečně vypořádaly. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Ostatním námitkám obviněného dle názoru státního zástupce z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevanci přiznat nelze. Připustil, že i v dovolacím řízení lze zasáhnout do skutkového stavu v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, který namítal obviněný, ovšem v dané věci se o takový případ nejedná. Soudy se obhajobou obviněného, v jejímž rámci zpochybňoval autenticitu a důkazní použitelnost pořízené zvukové nahrávky jeho rozhovoru s obviněným P. L., zabývaly velmi pečlivě. Zároveň přihlédly i k závěrům usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 459/2007 a v jejich duchu přesvědčivě zdůvodnily, proč obsah zvukového záznamu považovaly za korespondující s dalšími ve věci provedenými důkazy. Pouze skutkový základ má pak také námitka dovolatele, že nebylo prokázáno, že by obdržel jakýkoli úplatek. A konečně, zcela mimo rámec dovolacího řízení jsou pak podle státního zástupce i námitky, které poukazují na údajně politicky motivované pozadí celé věci.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce s tím, že použitá právní kvalifikace odpovídá soudy řádně zjištěnému skutkovému stavu věci. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je proto správné a zákonu odpovídající. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný Mgr. R. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání (jako celek) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž odvolací soud mimo jiné rozhodl o vině obviněného a uložil mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá procesní námitka obviněného, podle níž byl uznán vinným a odsouzen výlučně na základě nezákonně opatřené zvukové nahrávky jeho rozhovoru se spoluobviněným P. L., v jehož rámci měl údajně žádat úplatek ve výši 1.000.000,- Kč za to, že dojedná prodej v napadeném rozsudku označených parcel ve vlastnictví města K. obchodní společnosti COSS, spol. s r. o., za částku 15.000.000,- Kč, tedy za cenu nižší, než která byla stanovena ve schváleném rozpočtu města. Uplatněný důvod dovolání obviněný nenaplnil poukazem na to, že nahrávka byla podvrhem opatřeným jeho politickým konkurentem s cílem zdiskreditovat jeho osobu před nadcházejícími komunálními volbami. A konečně, ryze skutkový základ má také námitka, že nebylo prokázáno, že by obviněný úplatek skutečně obdržel.
To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů .
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti plně respektuje názor Ústavního soudu opakovaně vyslovený v jeho rozhodovací činnosti, že s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. soudem zjištěný skutkový stav věci zjevně nemá žádnou vazbu na deklarované výsledky provedeného dokazování, či je dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.
Předně je třeba říci, že otázkami procesní použitelnosti, původu a autenticity zvukové nahrávky rozhovoru obou obviněných, jehož předmětem byla i žádost dovolatele o úplatek a příslib jeho poskytnutí obviněným P. L., se dostatečně, tj. v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. zabýval již soud prvního stupně. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů nahrávku nepovažoval za podvrh připravený svědkem B. s cílem vyřadit dovolatele z předvolebního boje a na základě jakých důkazů nepřisvědčil obhajobě v námitce, že zvukový záznam byl zmanipulovaný. Zároveň vysvětlil, proč záznam inkriminovaného rozhovoru, s přihlédnutím k jeho shodě s dalšími ve věci provedenými důkazy, považoval za důkaz jednak procesně použitelný a jednak svědčící o vině dovolatele (str. 15 až 19 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, vzešlým z logických úvah při hodnocení důkazů, žádných výhrad. Rovněž on věnoval shora uvedeným námitkám dovolatele patřičnou pozornost a v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku (str. 9 až 11) dostatečně rozvedl, proč jim nepřiznal opodstatnění. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav nezákonnými důkazními prostředky či povrchně a že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Pokud jde o námitku dovolatele, že žádný úplatek od spoluobviněného L. nedostal, je třeba plně přisvědčit vyjadřujícímu se státnímu zástupci nejvyššího státního zastupitelství, že dovolatel byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku v té variantě, že jej žádal a nikoli obdržel, což pro uplatnění jeho trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin plně postačuje. Okolnost, zda k předání sjednané částky 1.000.000,- Kč mezi spoluobviněnými nakonec došlo či nedošlo, je tedy z hlediska užité právní kvalifikace nepodstatná, což ostatně odvolací soud správně připomněl na str. 12 odůvodnění rozsudku.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani námitka obviněného, že skutek mohl být stejně dobře právně posouzen např. jako jeho podvodné jednání vůči spoluobviněnému P. L., neboť nebylo prokázáno, že by jakkoli jednal v jeho zájmu a měl to vůbec v úmyslu. Také ona totiž primárně vychází z popření skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, podle nichž dovolatel nejen žádal o poskytnutí úplatku za to, že ve prospěch společnosti COSS, spol. s r. o., zařídí odkup pozemkových parcel ve vlastnictví města K. za cenu nižší, než s jakou počítal schválený městský rozpočet, ale následně si také aktivně počínal způsobem popsaným ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, aby takto „splnil svůj díl dohody“.
Jedinou hmotně právní a tudíž právně relevantní námitkou tak zůstává tvrzení dovolatele, že nemohl být uznán vinným také trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. , neboť ze zákona nebyl nadán žádnou takovou pravomocí, jejímž výkonem v rozporu se zákonem by mohl jinému způsobit škodu nebo opatřit neoprávněný majetkový prospěch.
Této námitce však Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nejprve nutno v obecné rovině připomenout, že trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustil ten, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a takovým činem opatřil sobě nebo jinému značný prospěch. Pod znakem vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu je třeba rozumět nejen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ale také porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané, kterými je veřejný činitel povinen se řídit při plnění úkolů, jež vyplývají z jeho zvláštního postavení a mají zároveň širší společenský dosah. Pachatel je proto za výše uvedený trestný čin odpovědný v případech, jedná-li úmyslně v rozporu se zákonem, který vymezuje jeho konkrétní činnost jako tzv. speciálního subjektu - veřejného činitele, vybaveného k ní určitou pravomocí, činí-li tak se záměrem způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (podle odst. 2 písm. a/ cit. ust. značný prospěch) v podobě neoprávněné materiální, popř. imateriální výhody. Ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. považuje za veřejného činitele též voleného funkcionáře nebo jiného odpovědného pracovníka státního orgánu nebo orgánu samosprávy .
Odvolací soud při hmotně právním posouzení jednání dovolatele i jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. vycházel z toho, že obviněný Mgr. R. P. jako veřejný činitel ve funkci druhého místostarosty města K., do jehož kompetence resortu patřilo i Oddělení správy majetku odboru regionálního rozvoje města, který připravuje podklady pro jednání zastupitelstva i rady ohledně prodeje veškerého majetku města, se tajně sešel s podnikatelem P. L. a požádal ho o úplatek ve výši 1.000.000,- Kč, jehož poskytnutí mu P. L. slíbil za to, že dojedná prodej v rozsudku popsaných pozemkových parcel z majetku města za 15.000.000,- Kč, tedy za nižší cenu, než se kterou počítal schválený městský rozpočet (20.000.000,- Kč). Ačkoli obviněný věděl, že ve schváleném rozpočtu města je zanesena částka o 5.000.000,- Kč vyšší, nejenže se nepokusil takovou cenu vyjednat, ale naopak sám při setkání s P. L., jak je zachyceno na pořízené audionahrávce - v rozporu se zájmy města K. - navrhovanou cenu P. L. snížil na konečných 15.000.000,- Kč. Následně nechal předložit ke schválení nejprve městské radě a po odsouhlasení radou i zastupitelstvu města návrh na prodej pozemků obchodní společnosti COSS, spol. s r.o. (zastoupené jednatelem P. L.), za částku 15.000.000,- Kč, jak přislíbil. Na jednáních rady a zastupitelstva tuto cenu zdůvodňoval jako odpovídající a za ni byl nakonec prodej také realizován.
U obviněného jako osoby v postavení veřejného činitele odvolací soud zcela správně dovodil, že výkon své pravomoci prováděl způsobem odporujícím zákonu, neboť úmyslně porušil ustanovení §38 odst. 1, odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, které obcím (a tedy jejich voleným představitelům a odpovědným zaměstnancům) ukládá využívat jejich majetek účelně a hospodárně v souladu s jejich zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a chránit jej před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím. Současně jednal v rozporu s ustanoveními §69 odst. 2, odst. 4 téhož zákona, upravujícími obecné povinnosti zastupitele obce, k jejichž řádnému a svědomitému plnění se zastupitel zavazuje slibem platným po celé období výkonu mandátu. Jednoznačným záměrem obviněného (dovolatele) přitom bylo dosáhnout majetkového zvýhodnění (prospěchu) jak pro sebe, tak pro spoluobviněného P. L., ačkoliv na to neměli právo.
Lze tedy uzavřít, že dovolatel byl za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odsr. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák uznán vinným právem.
Zjištěnému skutkového stavu věci vyjádřenému ve výroku napadeného rozsudku pak odpovídá rovněž další právní kvalifikace jednání dovolatele jako trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., který spáchal s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a),odst. 2 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu.
Protože dovolání obviněného Mgr. R. P. bylo dílem opřeno o argumentaci, kterou pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler