ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.492.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 492/2020-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání obviněného M. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 155/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 12 T 155/2018, zrušují.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 43 T 69/2018, ve výroku o uloženém souhrnném trestu a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019, v části v níž zůstal nedotčen výrok o uloženém souhrnném trestu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 12 T 155/2018, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 20. 12. 2017 v době od 10:00 hod. do 13:45 hod. v Brně na ulici XY z parkoviště vedle Podnikatelské fakulty VUT odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn. Smart For Four, modré metalízy, reg. zn. XY, a to za použití druhého originálního klíče od vozidla, který nepředal stávající majitelce K. Š., narozené XY, po prodeji vozidla dne 6. 7. 2017 za částku 55.000 Kč, přičemž z této částky bylo fyzicky předáno 35.000 Kč a zbytek ceny byl započten na pohledávku A. L. Odvoz zajistil společně s R. S. tak, že jeli dvěma vozidly na pozemek B. M. ležící v XY u XY, kde vozidlo zaparkovali se souhlasem B. M. na dobu zimních měsíců a odkud bylo dále nezjištěným způsobem odvezeno na další místo a následně nalezeno a vráceno poškozené. Vzhledem ke zjištěné ceně vozidla tak poškozené způsobil škodu ve výši 51.875 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 12 T 155/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Těmto rozhodnutím předcházelo vydání trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2018, sp. zn. 12 T 155/2018, doručeným obviněnému dne 27. 10. 2018, proti kterému si obviněný podal odpor.
Výrok o trestu odnětí svobody uložený obviněnému v projednávané věci byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 43 T 69/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019, a obviněnému byl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest ve výměře 24 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 36 měsíců.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 273–275), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že odvolací soud podané odvolání zamítl, přestože již v odvolacím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy, že napadené usnesení spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy je ve věci dán extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry opírajícími se o provedené dokazování.
Obviněný namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily předběžnou otázku stran vlastnického práva k dotčenému motorovému vozidlu. Trvá na tom, že nebyly splněny podmínky stanovené v §2132 občanského zákoníku. Vlastníkem dotčeného motorového vozidla se nemohla stát poškozená K. Š., neboť neuhradila celou kupní cenu. Soudem prvního stupně a ani odvolacím soudem nebylo zjištěno, že by poškozená K. Š. tuto podmínku splnila, neboť nebylo prokázáno, jakým způsobem a kdy mělo z její strany dojít ke splnění této podmínky. Dovolatel se tedy nemohl dopustit předmětného přečinu, neboť krádež nemůže být spáchána na věci ve vlastnictví pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 8 Tdo 1367/2014-28). Uvedl, že pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajících a nelze-li ji zjistit, postupuje se podle výkladových ustanovení v občanském zákoníku. Již ze samotné textace kupní smlouvy přitom jednoznačně vyplývá vůle obou smluvních stran, dovolatele i poškozené, převést a přijmout vlastnické právo k dotčenému motorovému vozidlu poté, co bude plně uhrazena kupní cena. Opak či jiná vůle přitom nebyla v řízení prokázána. Dovolatel dále svou vůli být vázán tímto ujednáním vyjádřil kupř. i tím, že poškozené v říjnu 2017 prostřednictvím svého právního zástupce odeslal celkem dva dopisy, datované 3. 10. 2017 a 16. 10. 2017, jejichž obsahem jednak bylo konstatování, že se dovolatel cítí být vlastníkem dotčeného motorového vozidla, neboť neobdržel sjednanou kupní cenu (s poukazem na sjednanou výhradu vlastnického práva), jednak kterými vyzval poškozenou k úhradě kupní ceny. Obviněný má proto za to, že na základě závěrů odvolacího soudu je dán extrémní nesoulad mezi právním posouzením skutku s učiněnými skutkovými závěry a provedeným dokazováním.
Obviněný dále uvedl, že se odvolací soud a shodně tak i soud prvního stupně dopustily řady zásadních pochybení, jejichž důsledkem je, že bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Uvedl, že věc chtěl řešit zákonným způsobem, a v této souvislosti poukázal na výše uvedené listiny ze dne 3. 10. 2017 a 16. 10. 2017, a listiny datované 10. 5. 2018 a 21. 5. 2018 označené jako „výzvy č.l. 37-40“, jejichž obsahem byla výzva adresovaná poškozené k úhradě kupní ceny, upozornění na možnost odstoupení od kupní smlouvy a posléze i samotné odstoupení od této kupní smlouvy, jejichž správnost a pravost dokonce sama poškozená potvrdila. Za dané důkazní situace je skutkové zjištění soudů, že na skutečnost, že mu kupní cena nebyla uhrazena, nenavazovala další komunikace či odstoupení od smlouvy, v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ve vztahu k bodu 12. napadeného usnesení obviněný uvedl, že nebyl soudem prvního stupně upozorněn na případné rozpory v jeho výpovědích a nebyl dotazován na jejich případnou příčinu. Odvolací soud pochybil, pokud mu neposkytl možnost vyjádřit se k těmto skutečnostem rozhodným pro posouzení merita věci. Dále obviněný poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích R. S. a B. M. Je přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho ústavního práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na rovnost zbraní osob zúčastněných na trestním řízení, když mu nebyla poskytnuta možnost prezentovat důkazní prostředky, prostřednictvím kterých by mohl být dán důkaz ve prospěch dovolatele. Konkrétně se jedná o výslech D. T., který je obeznámen se skutkovými okolnostmi ohledně předmětného motorového vozidla a má i vědomost o tom, jak se odehrál skutek, kterého se měl dopustit dovolatel, neboť pan D. T. tuto věc řešil i se svědkem R. S. Pokud soudy konstatovaly, že výslech této osoby považují za nadbytečný, protože nebyl přímým účastníkem posuzovaného skutku, je takové odůvodnění absurdní, neboť podle této logiky by nemusel být připuštěn prakticky žádný nepřímý důkaz o skutkových okolnostech, který by mohl vytvořit důvodné pochybnosti o ději. Tato nelogičnost v postupu soudů je očividná i přímo z odůvodnění rozsudku, konkrétně pak v odstavcích 13. a 14., kde je dovolateli vytýkáno, že k prokázání své verze skutkového děje nebyly předloženy důkazy. Soud prvního stupně se dopustil pochybení, když sám polemizoval nad motivem dovolatele k nalezení odcizeného vozidla a poté, co uzavřel, že tento průběh skutkového děje nebylo možné doložit, neboť k němu nebyly další důkazní materiály předloženy, návrh na provedení důkazu k prokázání průběhu tohoto skutkového děje zamítnul s poukazem na nadbytečnost. Dovolateli tak není zřejmé, jakým jiným způsobem by měl prokazovat to, že o okolnostech odcizení vozidla neměl již v době jeho odcizení žádné informace, než výslechem soukromých detektivů, které žádal o pomoc mj. s nalezením odcizeného vozidla. V situaci, kdy je dovolatel v důkazní nouzi, je takový postup soudu ve zcela zjevném a extrémním rozporu s právy dovolatele na spravedlivý proces. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces i tím, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť i při nedostatečném objasnění skutkových okolností dospěly k závěru, že se posuzovaného skutku dopustil. Soudy tak nepřihlédly ke zcela zásadním rozporům ve výpovědích jednotlivých svědků, ať už R. S. a B. M. stran samotného skutku, tak i K. Š., R. L., A. L. a M. Š. stran úhrady kupní ceny a následného posouzení přechodu vlastnického práva k dotčenému motorovému vozidlu. Závěry vyjádřené v usnesení i rozsudku z těchto důvodů neodpovídají základním pravidlům logického myšlení, neboť v žádném případně nelze považovat protichůdná tvrzení několika osob za pravdivá.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, č. j. 8 To 228/2019-261, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, č. j. 12 T 155/2018-209, a rozhodl v souladu s §265m tr. ř. tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 414/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a základní východiska pro uplatnění zvolených dovolacích důvodů, uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají námitky obsažené v části dovolání, která se podle dovolatele má týkat extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatel měl patrně spíše na mysli extrémní nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění s důkazy ve věci provedenými, ani existence takového rozporu však z dovolacích námitek nevyplývá. Dovolatel vede pouze polemiku s hodnocením důkazu soudy, někdy navíc poněkud nejasnou. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani odkaz na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo. Část svých námitek navíc dovolatel pojímá jako polemiku s některými pasážemi odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což je nepřípustné již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, na kterou dovolatel ostatně ani výslovně nepoukazuje.
Stran námitky, podle které vlastnictví vozidla v důsledku sjednané výhrady vlastnického práva nepřešlo na poškozenou a dovolatel se tudíž ve vztahu k němu nemohl dopustit trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, neboť nešlo o cizí věc; tato námitka se týká nesprávného hmotněprávního posouzení otázky práva občanského. Předmětnou námitku shledal státní zástupce důvodnou. Podle §2132 věty první občanského zákoníku vyhradí-li si prodávající k věci vlastnické právo, má se za to, že se kupující stane vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny. Kupní smlouva uzavřená mezi poškozenou a obviněným v bodě 6. obsahovala ujednání o výhradě vlastnického práva, podle kterého vlastnická práva k vozidlu přecházejí v okamžiku podepsání smlouvy a uhrazení dohodnuté kupní ceny (bod 16. rozhodnutí nalézacího soudu). Ze skutkové věty se podává, že celá kupní cena uhrazena nebyla, když zbytek ceny (tj. částka 20.000 Kč) „byl započten na pohledávku
A. L.“, tedy třetí osoby. Jestliže si však osoby, které prováděly předání peněz a mezi nimiž kupující nefigurovala, započetly částku 20.000 Kč na úhradu nějakého dluhu obviněného vůči A. L., nelze dovozovat, že by tak došlo k úplnému uhrazení kupní ceny. Soudy závěr o tom, že i při sjednané výhradě vlastnictví došlo k přechodu vlastnického práva na poškozenou, v odůvodnění svých rozhodnutí dovozovaly spíše z chování obviněného po uzavření kupní smlouvy, kdy „jednal způsobem, který směřoval k potvrzení vlastnického práva poškozené“ (bod 12. rozhodnutí odvolacího soudu). V obecné rovině by mohlo ke vzdání se výhrady vlastnictví dojít nejen výslovným prohlášením, ale i konkludentně. Vzdání se práva vlastnictví však nelze dovozovat z toho, že prodávající nebyl dostatečně aktivní v právních krocích při uplatňování vlastnického práva, přičemž však v projednávané věci obviněný v tomto směru určité kroky učinil. Státní zástupce uvádí, že samotný zápis v registru silničních vozidel, kterýžto obviněný akceptoval, nemá vliv na přechod vlastnického práva, neboť registr silničních vozidel není veřejným seznamem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 5330/2015) a ustanovení §1102 občanského zákoníku o nabytí vlastnického práva k movité věci zápisem do takového seznamu proto na danou trestní věc nedoléhá. Skutková zjištění vymezená v soudních rozhodnutích tedy vedou k závěru, že v době skutku dovolatel zůstával v důsledku sjednané výhrady vlastnického práva nadále vlastníkem předmětného motorového vozidla. Jeho jednání bylo nepochybně svémocné a z hlediska práva občanského nesplňovalo podmínky dovolené svépomoci (§14 občanského zákoníku), znaky trestného činu krádeže však s ohledem na absenci zákonného znaku „cizí věci“ nenaplňovalo.
S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn.
8 To 228/2019, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to v případě postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a následně rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání označil výslovně jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené K. Š. a svědků R. S. a B. M., které označuje za rozporné, a svědků R. L., A. L. a M. Š., výzvy k zaplacení kupní ceny zaslané poškozené ze dne 3. 10. 2017 a 16. 10. 2017 a výzvy zaslané prostřednictvím advokáta ze dne 10. 5. 2018 a 21. 5. 2018; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaného důkazu výslechem svědka D. T.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, jak bylo vozidlo odvezeno, kde bylo zaparkováno a kam se následně ztratilo, kdo byl u toho přítomen, jak byla zaplacena kupní cena, resp. jak došlo k předání peněz, v jaké výši a kým), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Procesní charakter má rovněž námitka, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, kdy obviněný namítá, že soud nevzal v potaz skutečnosti vypovídající v jeho prospěch. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pochybení nelze shledat ani ve vztahu k neprovedení obviněným navrhovaného důkazu výslechem D. T., který pracoval pro detektivní agenturu B. D. C., jejíž služby si obviněný najal. Procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Obviněný nicméně výslovně námitku opomenutých důkazů nevznesl. Lze však odkázat na bod 14. rozsudku nalézacího soud, kde se tento s předmětným důkazním návrhem zcela dostatečným způsobem vypořádal, kdy vyložil, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o jeho nadbytečnosti.
Obviněný rovněž poněkud nejasně uvedl, že ve věci shledává extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry. S ohledem na dikci uplatněných námitek lze mít za to, že obviněný měl s největší pravděpodobností na mysli existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto opravňuje dovolací soud ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, k zásahu do skutkových zjištění soudů. Případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není nicméně sama o sobě dovolacím důvodem. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stěžejní námitkou obviněného je však námitka, podle které vlastnictví vozidla v důsledku sjednané výhrady vlastnického práva nepřešlo na poškozenou a dovolatel se tudíž ve vztahu k němu nemohl dopustit trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Jinými slovy námitka nenaplnění objektivní stránky jemu za vinu přisouzeného přečinu krádeže, a to znaku „cizí věci“. Uvedená námitka je pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí-li takovým činem větší škodu .
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci . Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci (vlastník, nájemce, vypůjčitel, schovatel, dopravce, zástavní věřitel, ale i předchozí zloděj atd.). Cizí věcí v případě krádeže se rozumí jen movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici . Musí jít vždy o věc cizí, a proto se vlastník věci nemůže dopustit krádeže vlastní věci (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1976–1980).
Stěžejní otázkou v projednávané věci je tedy posouzení toho, zda na poškozenou přešlo vlastnictví vozidla, či zda vlastníkem byl nadále obviněný.
Nalézací, a potažmo odvolací soud, dospěly k závěru, že vlastnictví vozidla přešlo na poškozenou, kdy byla uhrazena kupní cena a obviněný „ jednal způsobem, který směřoval k potvrzení vlastnického práva poškozené “ (bod 12. rozsudku). Ze spisového materiálu se podává, že předmětná kupní smlouva uzavřená mezi poškozenou a obviněným dne 6. 7. 2017 obsahuje v bodě 6. výhradu vlastnického práva – „ vlastnická práva k vozidlu přecházejí na kupujícího v okamžiku podepsání kupní smlouvy a uhrazení dohodnuté kupní ceny prodávajícímu “. Výhrada vlastnického práva je upravena v ustanoveních §2132 až §2134 občanského zákoníku, kdy podle §2132 věty první vyhradí-li si prodávající k věci vlastnické právo, má se za to, že se kupující stane vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny . Cena stanovená v rámci kupní smlouvy byla ve výši 55.000 Kč, kdy ze skutkové věty se podává, že fyzicky bylo obviněnému předáno 35.000 Kč, přičemž zbývajících 20.000 Kč bylo započteno na pohledávku třetí osoby (A. L., matky přítele poškozené a bývalé partnerky obviněného). Sama poškozená K. Š. vůči obviněnému žádnou pohledávku neměla, navíc u předání peněz vůbec nebyla fyzicky přítomna. Peníze předávala třetí osoba, případně osoby, kdy z odůvodnění v bodech 6. až 9. se podává, že touto osobou byl s největší pravděpodobností R. L. Předání částky ve výši 35.000 Kč není zpochybňováno, stejně tak není zpochybňováno, obviněným či poškozenou, resp. obžalobou, že nedošlo k fyzickému předání, případně převodu peněz ve zbývající výši, která činila 20.000 Kč. Stran této zbývající částky nelze dospět k závěru, že tato byla obviněnému předána, neboť započtení této částky na úhradu dluhu obviněného vůči třetí osobě, nelze bez dalšího vyhodnotit jako uhrazení kupní ceny. Na tomto poněkud netypickém způsobu srovnání dluhu se podle nalézacího soudu dohodl obviněný s R. L., a potažmo s poškozenou, kdy odkazuje zejména na komunikaci na sociálních sítích. Z této komunikace však výslovný souhlas s tím, že tímto způsobem bude kupní cena uhrazena, nelze dovodit, resp. obviněný žádný souhlas s takovým ujednáním výslovně nevyslovil. V samotné kupní smlouvě se pak takové ujednání neobjevuje. Skutečnost, že mezi obviněným a A. L. existovaly závazky či vzájemné pohledávky, nepostačuje k závěru, že došlo k ujednání o započtení dluhu coby částečné úhrady kupní ceny. Sama kupující, K. Š., žádné pohledávky u obviněného neměla, kdy k částečné úhradě kupní ceny formou započtení by bez dalšího mohlo dojít tehdy, pokud by vůči dovolateli měla nějakou splatnou pohledávku přímo sama poškozená. O tom, že k uvedené slovní dohodě mezi poškozenou coby kupující a obviněným coby prodávajícím v otázce alternativního způsobu úhrady kupní ceny došlo, tak nadále panují pochybnosti. V takové situaci je třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. Výpisy z účtů o výběrech hotovosti, které provedly svědkyně A. L. a M. Š., nevypovídají o ničem jiném, než o tom, že tyto poskytly prostředky pro nákup vozidla, nikoli však informaci o jejich skutečném předání. K nabytí vlastnictví k vozidlu mohlo samozřejmě dojít vzdáním se výhrady vlastnictví ze strany obviněného, k čemuž může dojít, jak uvedl státní zástupce, i konkludentně. K uvedenému závěru dospěly i soudy v projednávané věci, kdy poukazovaly zejména na jednání obviněného poté, co došlo k podpisu kupní smlouvy. „ Obviněný jednal způsobem, ze kterého vyplývá, že jako vlastník vozidla, tak jak tvrdí v rámci své obhajoby, nevystupoval “ (bod 17. rozsudku). Uvedenou skutečnost vyvozuje zejména z toho, že obviněný umožnil poškozené, aby byla v registru vozidel ke dni 25. 7. 2017 evidována jako vlastník vozidla. Uvedená praxe není zcela neznámá, přičemž odstup mezi uzavřením kupní smlouvy a zápisem kupujícího do registru vozidel činil necelé tři týdny. Nicméně jak se podává z judikatury Nejvyššího soudu, samotný zápis do registru vozidel nemá vliv na vlastnické právo k vozidlu. Z ustanovení §1102 občanského zákoníku se sice podává, že převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak , Nejvyšší soud však v rámci občanskoprávní agendy judikoval, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem a „ nabytí vlastnického práva k vozidlu proto ani není vázáno podle §1102 o. z. na zápis do registru silničních vozidel “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015). Nalézací soud obviněnému vytkl, že pokud chtěl věc řešit zákonným způsobem, navazovala by po přepisu vozidla do registru vozidel další komunikace, odstoupení od smlouvy, apod. (bod 9. rozsudku). Taková úvaha je však poněkud zavádějící. Vzdání se výhrady vlastnictví nelze dovodit z toho, že obviněný nepostupoval v dané otázce dostatečně razantně. Nadto se ze spisového materiálu podává, že obviněný v této otázce určité kroky učinil, byť s časovým odstupem. Obviněný zaslal poškozené prostřednictvím svého právního zástupce dvě upomínky datované dnem 3. 10. 2017, resp. 16. 10. 2017, kde trval na zaplacení celé kupní ceny s odkazem na bod. 6 týkající se výhrady vlastnického práva z uzavřené kupní smlouvy ze dne 6. 7. 2017. Skutečnost, že tyto nebyly poškozené doručeny, byť jsou ve spise založeny doklady o jejich odeslání, nelze vyhodnotit tak, že k těmto nebude přihlíženo. A to i s ohledem na to, že další kroky v předmětné věci obviněný učinil až v létě roku 2018, tedy v době, kdy již probíhalo trestní řízení. Skutečnost, že snad v uvedené době došlo k vyhrocení osobních vztahů mezi zúčastněnými, je zcela irelevantní. Závěr o tom, že se obviněný již před spácháním skutku vzdal výhrady vlastnického práva, nelze učinit ani na základě skutečnosti, že při svém výslechu ve zkráceném přípravném řízení, prováděném až v říjnu roku 2018, o sobě hovořil jako o majiteli vozidla v minulém čase. Současně však má Nejvyšší soud za to, že jednání obviněného zcela jistě nelze hodnotit jako jednání ve smyslu ustanovení §14 občanského zákoníku, které upravuje otázku užití svépomoci . Obviněnému nehrozil bezprostřední zásah do jeho vlastnického práva (§14 odst. 2 občanského zákoníku), kdy současně jeho jednání nebylo přiměřené a nic nenasvědčovalo tomu, že by zásah veřejné moci přišel pozdě (§14 odst. 1 občanského zákoníku), neboť se obviněný na orgány veřejné moci vůbec neobrátil.
Nejvyšší soud tedy shledal námitku nenaplnění znaku „cizí věci“ důvodnou, neboť dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudy v projednávané věci nevyloučila, že obviněný byl v uvedené době vlastníkem předmětného vozidla.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 8 To 228/2019, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 12 T 155/2018. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Městskému soudu v Brně nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jedná se zejména o otázku posouzení trestnosti jednání obviněného.
Nejvyšší soud rovněž zrušil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 43 T 69/2018, ve výroku o uloženém souhrnném trestu a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019, v části v níž zůstal nedotčen výrok o uloženém souhrnném trestu (výrok o vině zůstal nedotčen), neboť podkladem pro rozhodnutí o trestu obviněného M. J. (uložen souhrnný trest v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku) bylo právě Nejvyšším soudem zrušené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 402/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 43 T 69/2018.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2020
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata